Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 13. kapitola

21.08.2010 (08:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3898×

13. KAPITOLA

Edward

Už je to deset dní, co odešla. Deset nejhorších a nejdelších dní, co čekám, že se vrátí. Nevím, kolik takových dní ještě bude muset uběhnout. Ale jedno vím určitě, budou to ty nejhorší a nejdelší dny v celé mé existenci. Sice nikdo nechápe, proč to tak cítím, ale já to vím.

Sice jsem ji tehdy „dobrovolně“ opustil, ale po celých 80. let jsem se utěšoval myšlenku, že žila normální život… našla si muže, který ji miloval… měla nádherný děti.

Těchto deset dní byly pro mě peklem na zemi, protože jediné, co jsem mohl dělat, bylo čekat. Čekat na její verdikt, kterého jsem se bál jako čert kříže. Bál jsem se, že se rozhodne a mě už nikdy nebude chtít. A já budu muset prožít zbytek celé své existence bez ní… bez jejich polibků… bez jejich doteků… bez jejího úsměvu.

I když pochybuji, že by mě to dokázalo zastavit. I kdyby mě odmítla. Nevzdal bych se. Zkoušel bych to znovu a znovu, dokud by mi neodpustila.

Ano, mohl jsem ji hledat. Sice nevím, kde teďka je, ale mohl jsem se o to aspoň pokusit. Přestože jsem měl neskutečné nutkání letět do Finska a celého prohledat. Cítil jsem, že bych si tím moc nepomohl. Musím jí dopřát čas, aby si vše srovnala v hlavě. Takže teď ležím v pokoji u Belly a čekám. Čekám, až se vrátí a vyřkne její verdikt.

Bella

Už je to deset dní, co jsem odešla, abych si vše promyslela a rozhodla se. Rozhodla se, co bude dál. Jestli mu dokážu odpustit a zůstat s ním po zbytek své věčnosti či jestli ho zatratím. Pořád jsem se nedokázala rozhodnout.

Stála jsem na terase a pozorovala noční oblohu, která byla posetá hvězdami. Zrovna padala hvězda a já si přála jen jedno jediné. Přála jsem si, abych si mohla být 100% jistá, že mě doopravdy miluje, že to není lež a jeho hra, aby si zpříjemnil svou věčnost. Přála jsem si, aby ta slovíčka lásky, která mi našeptával, byla pravdivá.

Vešla jsem zpátky do pokoje. Vlastně po celou dobu, co jsem tu byla, jsem ležela na posteli a vdechovala jeho vůni, která ulpěla na polštáři nebo celé hodiny ležela ve vaně a na nic jsem nemyslela, protože čím více jsem se chtěla už konečně rozhodnout, tím více jsem se ve všech těch pocitech a myšlenkách ztrácela. Byla jsem ze všeho ještě víc zmatená než předtím.

Pohledem jsem se zastavila na hi-fi věži, která stála na poličce nad stolem. Pomalu jsem k ní šla a podívala se dovnitř, zda v ní není nějaké cd. Bylo tam pouze jedno. Nebylo na něm nic napsané. Pustila ho a pokojem se roznesly tóny mé ukolébavky.

Odsunula jsem židli a posadila za stůl. Tvář si položila do dlaní a svou mysl do vzpomínek. Vzpomínala jsem na ten okamžik, kdy jsem poprvé slyšela, jak mi broukal tuto melodii. Vzpomínala jsem, jak mi ji poprvé zahrál na klavír u nich v domě. Jeho štíhlé, dlouhé prsty hladily klaviaturu a celý jejich dům byl ponořen do melodie, která mě naprosto uchvacovala. Nikdy jsem neslyšela nic tak nádherné.

Zvedla jsem hlavu a rukou přela po hladké desce stolu. Na kraji stolu ležely tři knížky a pod nimi ležely červené desky, které upoutaly mou pozornost. Otevřela jsem je. Můj zrak spočinul na kresbě. Byla jsem to já. Ta kresba byla propracovaná do sebemenších detailů. Bylo jich tu hned několik. Pokaždé jsem to byla já jen s jiným výrazem ve tváři.

Pokládala jsem je vedle sebe po stole. Omylem jsem shodila ty knihy. Dvě jsem stihla chytit, ale ta třetí dopadla na zem a otevřela se. Poznala jsem Edwardovo písmo, nebyla to kniha, ale jeho deník. Vzala jsem ho do ruky.

Nalistovala jsem na první stránku.

Přesně dnes je to padesát let, co jsem tě opustil a nechal tě stát v lese, ale ta bolest je pořád stejná.

Pořád se musím sám sebe ptát, jestli jsem měl jinou možnost. Ano, měl, ale nemohl jsem z tebe udělat stejnou krvelačnou zrůdu bez duše, která prahne jen potom jediném. Po krvi. Nechtěl jsem tě opustit, ale nic jiného mi nezbývalo. Jinak jsem tě nemohl ochránit před mým světem.

Proč si mi tak lehce uvěřila. Vždyť nespočetněkrát jsem ti řekl, jak moc tě miluji… jak moc mi na tobě záleží… co pro mě znamenáš. Tak proč si tak lehce uvěřila? Ani nevíš, jak pro mě bylo těžké, ti říct, že pro mě nejsi dost dobrá… že tě nemiluji.

Byla jsi tím nejlepší, co mě v mé věčnosti potkalo. Nikdy jsem nikoho nemiloval, tak jako tebe a nikdy ani nebudu, protože v mém srdci jsi jen Ty. Pro nikoho jiného už tam místo není a nikdy už ani nebude.

Zatímco já jsem byl tím nejhorším, co tě mohlo v životě potkat, protože to jen díky mě si tolik trpěla. Kdyby mě nebylo, nic by se ti nikdy nestalo. Nemusela by si utíkat před Jamesem, před kterým jsem tě stejně nedokázal ochránit. Stačilo, abych přišel jen o pár vteřin později a mohla by si být mrtvá a to jen díky mě.

A to co se stalo na té oslavě, byla poslední kapka. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že tě vlastně denně vystavuji riziku, které má rodina pro tebe představovala. Byla to jen otázka času, kdy se Jasper neudrží a vyjede po tobě.

TY jsi pro mě byla tím nejlepší, co mě mohlo potkat, ale JÁ jsem byl tím, kdo si tě nezasloužil.

Rychle jsem zavřela jeho deník, nemohla jsem dál číst. Nemohla jsem číst, jak se obviňuje za něco, co nemohl ovlivnit. To já naletěla Jamesovi, a kdyby tenkrát Edward nepřišel. Už bych tu nebyla, protože by mě James zabil. A ten incident s Jasperem. To byla taky jen moje vina. Měla jsem si dávat větší pozor a nikdy bych se nepořezala o ten pos***ý papír.

Zase to ve mně vře. Proč musí pořád, jen vše vztahovat na sebe. Proč se ze všeho viní, i když to není jeho chyba. Proč? Popadla jsem mobil. Zapnula ho a v seznamu hledala Edwardovo číslo. Ještě to nestačilo jedinkrát zazvonit a už to zvednul.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, nikdy a tím opravdu myslím, že nikdy jsem nepotkala většího ignoranta než tebe. Kolikrát jsem ti říkala, že to co se stalo ve Phoenixu s Jamesem, nebyla tvoje chyba. To já jsem mu hloupě naletěla. Ne ty, a kdyby nebylo tebe, tak jsem dávno mrtvá. To si to chceš, vyčítat dokonce své věčnosti. Za tu nehodu na oslavě jsem mohla taky jen já. Měla jsem být víc opatrná, když jsem trhala ten papír. Řekni mi k sakru, proč se z toho pořád obviňuješ?“ křičela jsem vztekle do telefónu.

„Bello, stalo se ti něco? Nechápu tě?“ mluvil zmateně do telefonu.

„Ne, mě se nic nestalo, ale jestli si to pořád nepřestaneš konečně vyčítat. Tak se stane, ale ne mě, ale tobě.“ Zakřičela jsem do telefonu a položila jsem mu to. Vztekle jsem hodila mobilem proti zdi. Rozletěl se na ty nejmenší součástky.

Seskočila jsem z terasy a utíkala jsem do lesa, abych si zalovila. Už jsem to potřebovala, dlouho jsem nebyla na lovu a doufala jsem, že mi to pomůže, se zklidnit. Po chvíli běhu jsem narazila na párek medvědů. Odpoutala jsem se od všech pocitů a nechala jsem v sobě probudit instinkty zabijáka.

Byl to uvolňující pocit. Moje mysl se zaobírala jen krví, která tišila ten oheň v mém hrdle. Moje mysl byla naprosto vymetená. Jediné, co ji zajímalo, byla krev a zase jen krev. Když jsem oba medvědy vysála do poslední kapičky krve, přemýšlela jsem nad tím, co jsem řekla Edwardovi.

Neměla jsem na něj tak křičet, ale hrozně mě rozčiluje vědomí, že se ze všeho viní, i když to byly moje chyby. Asi jsem mu neměla volat. Chudák musí být z toho hodně zmatený a určitě si myslí, že už se nikdy nevrátím.

Edward

Ležel jsem na posteli a utápěl jsem se ve svém žalu, když mi zazvonil telefon. Od té doby, co Bella odešla, jsem ho nepustil z ruky, co kdyby mi chtěla zavolat a já to neslyšel. Pochybuji, že jako upírovi, který má několikrát lepší sluch než člověk, by se mi to mohlo stát. Ale jeden nikdy neví. Zvednul jsem to, tak rychle, že se ani první tón melodie, který mě upozorňoval na hovor, nestihnul pořádně rozeznít.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, nikdy a tím opravdu myslím, že nikdy. Jsem nepotkala většího ignoranta než tebe. Kolikrát jsem ti říkala, že to co se stalo ve Phoenixu s Jamesem, nebyla tvoje chyba. To já jsem mu hloupě naletěla. Ne ty, a kdyby nebylo tebe, tak jsem dávno mrtvá. To si to chceš, vyčítat dokonce své věčnosti. Za tu nehodu na oslavě jsem mohla taky jen já. Měla jsem být víc opatrná, když jsem trhala ten papír. Řekni mi k sakru, proč se z toho pořád obviňuješ?“ křičela na mě do telefonu. Byl jsem z toho zmatený. Proč mi to teď říká.

„Bello, stalo se ti něco? Nechápu tě?“

„Ne, mě se nic nestalo, ale jestli si to pořád nepřestaneš konečně vyčítat. Tak se stane, ale ne mě, ale tobě.“ zakřičela mi naposled do telefonu a pak to položila. Volal jsem jí zpátky, ale vypnula si mobil.

Nechápal jsem to. Už tehdy jsem jí řekl, že je to vše jen moje chyba, že jen já za to můžu, ale jak mohla vědět, že si to pořád vyčítám. Mluvila snad z někým z rodiny? Ne, to by mi řekli.

Bella

Pomalou lidskou chůzí jsem se vydala k domu. Měla bych mu zavolat a omluvit se mu za svoje chování, bylo to přehnané. Ale copak za to můžu. Nemůžu za to, že mě rozčiluje to, jak se pořád obviňuje. Radši mu volat nebudu. Ještě by se mi začal omlouvat, že jsem na něj křičela do telefonu a to bych už opravdu nesnesla.

Musím si přečíst celý ten deník. Upírskou rychlostí jsem běžela zpátky k domu. Vyskočila na terasu a vešla do pokoje. Zvedla jsem deník ze země a lehla si do postele. První stránky jsem raději přeskočila.

Není dne, abych si na tebe nevzpomněl. Celý dny se jen utápím ve své bolesti, za kterou si můžu jen já. Kdybych byl aspoň na chvíli sobcem a dokázal tě přeměnit, nemusel jsem teď takhle trpět.

Hrozně bych si přál zemřít, ale nemůžu. Nemůžu ještě víc ublížit rodině, která trpí jen díky mě, protože jsem tě opustil. Dokonce i Rosalie to trápí, což mě docela překvapuje.

Vždyť to byla ona, kdo mi pořád říkal, že tě mám opustit. To ona se pořád vztekala, že jen kvůli tobě ohrožuji naší rodinu A teď…

Hrozně mi chybíš. Chybí mi tvá vůně… tvůj úsměv…tvůj hlas…tvoje polibky a doteky.

To ty jsi mi ukázala, co znamená milovat.

Vzpomínám na všechny ty nádherné chvíle, které jsem s tebou strávil.

Vzpomínám na první den, kdy jsem tě poprvé  spatřil. Tvá krev mi tak moc voněla, že jsem se málem neovládnul a zabil tě.

Vzpomínám na první noc, co jsem strávil u tebe v pokoji, když jsi klidně spala. Měsíc ozařoval tvoji tvář, vlasy si měla rozprostřené po polštáři, byla si dokonalá. Vypadala jsi jako anděl.

Vzpomínám na tvůj úsměv, který dokázal zahřát  mé mrtvé srdce.

Vzpomínám na chuť tvých rtů, které mě měly ve své moci. Ani si neuvědomuješ, jak moc jsem se musel ovládat, abych se na tebe nevrhnul a nevzal si tvoje tělo, i když je fakt, že jednou jsem se neovládnul a plně jsem poddal touze, která naplňovala moje tělo.

Vzpomínám na ten okamžik, kdy se naše těla spojila. V tu chvíli pro mě nic neexistovalo. Nedokázal jsem vnímat nic jiného než tebe.

Sice nám nebyla dopřána celá věčnost, jak bych si přál, ale přesto jsem rád, že jsem mohl s tebou aspoň nějaký čas být. Protože nebýt tebe, nikdy bych nepoznal, co znamená milovat. Nepoznal bych ten nádherný pocit, který mé tělo ovládnul, když jsem díky tobě, dostoupal k výšinám.

Bello, miluji Tě a nikdy nepřestanu. Když jsem byl s tebou, mé srdce žilo, ale když jsem tě opustil, zemřelo. Zemřelo pod náporem bolesti a pocitu prázdnoty. Puklo a rozpadlo se na milión kousků, které už nikdo nikdy nedá dohromady.

Nemohla jsem dál číst. Mé tělo se otřásalo pod náporem vzlyků. Vzlykala jsem, protože on trpěl. Trpěl stejně jako já. Ne, on trpěl víc. Já jsem měla Renesmé, ale on neměl nic. Nic co by ho spojovalo se mnou. Neměl nikoho, kdo by ho nutil jít dál.

Miluje mě. Teď už opravdu nemůžu pochybovat o jeho citech. Musím mu hned zavolat a říct, že ho miluji a chci s ním být po zbytek mé věčnosti. Začala jsem hledat mobil, ale uvědomila jsem si, že jsem s ním hodila o zeď a je naprosto nepoužitelný.

Popadla jsem kabelku, zkontrolovala jsem, jestli mám všechny doklady. Začala jsem zběsile běhat po pokoji a házela do cestovní tašky veškeré oblečení, které jsem si sebou přivezla. Během minutky jsem měla sbaleno. Naskočila jsem do auta a do GPSky zadala nejbližší letiště.

Ani ne do hodiny jsme parkovala před letištěm. Letadlo mi mělo letět za hodinu. Stála jsem u budky a přemýšlela, jestli mu mám nebo nemám zavolat. Nakonec jsem vytočila Renesmé. Chvilku to trvalo, než to zvedla.

„Renesmé.“

„Mami, tak moc ráda, tě slyším. Proč si mi nezavolala dřív? Kde si? Jsi v pořádku?“

„Renesmé, zadrž, prosím,“ přerušila jsem příval jejích otázek.

„Jsem na letišti v Helsinkách a čekám na letadlo. Je Edward s tebou?“

„Ne, není mami. Jsem ve škole. Táta leží u tebe v pokoji a odmítá z něho vyjít. Takže se vracíš?“

„Ano, vracím se. V pět bych měla přiletět do Port Angeles. Chtěla bych tě poprosit, aby si mě vyzvedla na letišti, ale Edwardovi nic neříkej, chci ho překvapit.“

„Dobře, budu tam na tebe s Alecem čekat. Jsem hrozně ráda, že se konečně vrátíš. Moc si mi chyběla.“

„To ty mě taky, holčičko moje.“

„Mami, musím končit, zvoní na hodinu. Neboj, tátovi nic neřeknu. Moc se na tebe těším a miluji tě, mami.“

Než jsem jí stihla odpovědět, zavěsila. Moc mi chyběla. Musím jí vynahradit ten čas, co jsem byla pryč. Třeba bychom mohli jet někam na víkend jenom my dvě. Přemýšlela jsem, kam bychom mohli jet. A s těmito myšlenkami jsem strávila zbytek času do odletu letadla.

V letadle jsem seděla vedle nějakého chlápka, který na mě celý let civěl, takže jsem raději předstírala spánek. Přemýšlela jsem, co mám říct Edwardovi. Přece jen jsem odešla, aniž bych mu to řekla, ale nechala jsem mu tam dopis a to se cení, nebo ne? Doufala jsem, že pochopil důvod mého útěku.

Po nekonečných sedmi hodinách let jsme konečně přistáli na letišti v Port Angeles. Začínala jsem být nervózní. Bála jsem se, že mi to bude Renesmé s Edwardem vyčítat. Byť její hlas v telefonu zněl šťastně, ale přesto všechno jsem měla obavy. Obavy z toho, že se na mě bude zlobit, že jsem ji opustila.

„Mami,“ vykřikla Renesmé, jakmile mě spatřila a utíkala mi naproti. Zastavila jsem se a rozevřela jsem náruč, do které mi Renesmé nadšeně skočila. Pevně jsem ji objala a líbala do vlasů.

„Tolik si mi chyběla, holčičko moje. Omlouvám se, ale já musela odejít. Slibuji, že už nikdy nikam bez tebe nepůjdu. Miluji tě,“ šeptala jsem jí do vlasů.

„Mami, nemusíš se mi omlouvat. Chápu tě a jsem opravdu moc šťastná, že si se vrátila.“

Nevím, jak dlouho jsem drtila Renesmé v objetí, když nás vyrušil Alec.

„Tak pojďte. Všichni se po vás koukají,“ řekl nám se smíchem a měl pravdu. S Renesmé jsme stály uprostřed letištní haly a všichni upíraly svoje pohledy na nás. Rychle jsem se přivítala s Alecem a šli jsme k autu.Renesmé si sedla vedle mě dozadu.

„Renesmé, doufám, že jsi neřekla nic Edwardovi o tom, že přiletím,“ zeptala jsem se ji.

„Ne, neřekla, a když jsme dorazili domů, tak jsem na to ani nepomyslela. Od té chvíle, co jsme se vrátili zpátky do Forks, leží zavřený u nás v domě v tvým pokoji a s nikým nemluví krom mě. Mami, chtěla jsem se jen zeptat. Odpustíš mu? On tě doopravdy miluje a moc se trápí.“

„Já vím, že mě miluje. Teď už jsem si 100% jistá…“ než jsem stihla ještě něco říci. Skočila mi Renesmé okolo krku.

„Mami, to je dobře ani nevíš, jak moc jsem šťastná.“

„To já taky. Doufám, že se na mě nezlobí a chápe důvod mého odchodu. Ani si neumíš představit, jak moc mě to bolelo, ale musela jsem.“

„Já vím, mami. Netrap se už tím. Nikdo ti to nevyčítá. A kde jsi vůbec byla a co si dělala?“

Renesmé byla překvapená, kde jsem to byla po celou tu dobu. Pověděla jsem jí, že jsem tam našla Edwardův deník. No vlastně jsem jí řekla vše, co jsem tu celou dobu dělala, i když to byla docela jednotvárná činnost. Renesmé mi ukázala vše, co se tu dělo.

Pohled na Edwarda ležícího na mé posteli byl bolestivý. Zase jsem na sobě začala pociťovat nervozitu. Renesmé se mě snažila uklidnit, že to vše dopadne dobře, ale vůbec mi to nepomáhalo.

Konečně jsme zastavili před naším domem. Pomalou lidskou chůzí jsem zamířila do svého pokoje. Potichu jsem otevřela dveře. Edward ležel na posteli a měl zavřený oči.

12. kapitola x Shrnutí x 14. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 13. kapitola: