Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 12. kapitola

09.08.2010 (08:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3879×

12. KAPITOLA

Tanya

Konečně jsem dorazila domů do Denali, musela jsem pryč z toho prokletého hradu, protože opravdu jsem neměla chuť poslouchat Edwarda s Bellou, jak si spolu užívají. Bylo to nechutné, bylo to slyšet na celý hrad, ale to jim nedělalo sebemenší potíže. Kdybych nebyla upír, určitě bych se pozvracela. Znovu jsem si přehrávala vše, co se tam stalo. Všichni tam byli úplně hotový z tý chudinky a jejího spratka. Jen nechápu, proč se k tomu spratkovi Edward přihlásil. Vždyť Volturiový neměl dvakrát v lásce, nikdy nechtěl dobrovolně vstoupit do Arovy gardy a teď je dokonce jedním z nich. A ta jeho povedená rodinka ho v tom samozřejmě podporovala. Nechápala jsem je. Hlavně, že si celou dobu hrají na naše přátele, jsou pro nás jako vzdálení příbuzní a ani se neobtěžovali nám to říct. Jen mně jediné to vadilo, ostatním z mé rodiny to vůbec nevadilo. Ještě se radovali s nimi, že je našli. Bylo to opravdu nechutné. Musím se jim nějak pomstít za to, jak mě ponížili přede všemi. Ale jde o to, jak se jim pomstít, aniž by to Alice viděla a varovala je. Nejlepší bude, když se zaměřím na toho jejich spratka, tak nejvíce ublížím Belle, ale i Edwardovi. Už vím, navštívím Michaela, je to nomád a má velice užitečný dar. Dokáže vnuknout komukoliv jakoukoliv myšlenky či vizi. Jo to bude dokonalé, protože jen tak Alice nic neuvidí a já se budu moct pomstít. Jen nevím, kde bych ho měla začít hledat. Rychle jsem začala balit, to abych náhodou nedorazila moje rodina, která snad je ještě ve Volteře, protože vím, že jim by se to nelíbilo a snažili by se mi v tom zabránit. Nasedla jsem do auta a vyjela jsem směrem do Jižní Ameriky, co vím, tak se tam hodně zdržoval.

Bella

Jela jsem, aniž bych přemýšlela nad tím, kam to vůbec jedu. Zastavila jsem, protože už jsem jela dva dny v kuse. Chtěla jsem zjistit, kde to vůbec jsem. Všude kolem byly jen lesy a vše bylo přikryté vysokou vrstvou sněhu. Nikde nebyl sebemenší náznak civilizace, což mi vyhovovalo, chtěla jsem být sama. Zapnula jsem GPS, abych zjistila, kde jsem. Finsko, tak tedy jsem ještě nikdy nebyla, ale bylo tu krásně. Vytáhla jsem mobil z kabelky a zapnula ho. Přišlo mi snad 100 sms s čísly, které se mi pokoušely dovolat. Všechny ty hovory byly od Edwarda s Renesmé a jen jeden od otce. Chtěla jsem zavolat Renesmé, ale věděla jsem, že bych to nezvládla. Vytočila jsem otcovo číslo. Stačilo to jen jedinkrát zazvonit a už to zvednul.

„Holčičko, kde jsi? Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, dřív než jsem ho stihla pozdravit.

„Ahoj tati, jsem někde ve Finsku, ale prosím, nikomu to neříkej. A neboj jsem v pořádku, nic mi není. Co Renesmé?“

„Renesmé je v pořádku. Ten první den z toho byla hodně špatná, ale tvé rozhodnutí chápe a doufá, že se brzo vrátíš.“

„Prosím, vyřiď jí, že sama nevím, kdy se vrátím, ale že to dlouho trvat nebude. Zůstanou ve Volteře nebo poletí zpátky do Forks?“

„Zítra odlétají zpátky do Forks. Jane letí s nimi, dokonce byla i na lovu, sice jí to moc nechutnalo, ale snaží se. Prosím, vrať se co nejdříve. Všem moc chybíš.“

„Řekni Jane, že mi udělala radost. Všechny ode mě moc pozdravuj. Taky mi všichni chybíte. A vyřiď všem, že je miluji. Budu už končit, zase se ti brzo ozvu,“ než mi stihnul něco odpovědět, zavěsila jsem.

Znovu jsem nastartovala a vyjela jsem. Hledala jsem nějakou lesní cestu, abych mohla zajet hlouběji do lesa. Po chvíli jízdy jsem objevila jednu lesní cestu, pomalu jsem jela po ní hlouběji a hlouběji do lesa. Na konci polní cesty stála obrovská vila, to mě docela překvapilo, protože jsem nechápala, kdo by chtěl bydlet tak daleko od civilizace. Vypnula jsem motor a vystoupila jsem. Zaposlouchala jsem se, jestli náhodou neuslyším nějaké zvuky zevnitř domu, ale ten byl ponořen do naprostého ticha. Pomalu jsem kolem dokola obcházela dům, jestli náhodou nezachytím nějaký pach, ale žádný nebyl cítit.

Postavila jsem se před vstupní dveře a opatrně vzala za kliku. K mému překvapení se dveře otevřely a já vstoupila do malé předsíně. Zhluboka jsem se nadechla. Do nosu mě udeřila slabá vůně, kterou jsem až moc dobře znala. Patřila Edwardově rodině. To mě hodně překvapilo, že by ten dům patřil jim. Vzpomněla jsem si, že mi jednou ještě za mého lidského života říkal, že jeho rodina vlastní hodně domů skoro po celém světě. Podle intenzity té vůně to muselo být už hodně dlouho, co tu byli na posledy.

Zavřela jsem za sebou dveře a pokračovala jsem dál do domu. V přízemí byl obývák s kuchyní. V patře se nacházelo několik pokojů. Všechen nábytek byl přikrytý bílými plachtami. Rozhodla jsem se, že zůstanu tady. Líbilo se mi tu a byla jsem ráda, že široko daleko tu nikdo není. V obýváku jsem stáhla všechny ty plachty z nábytku. Vyšla jsem do patra, abych si vybrala nějaký pokoj. Podle vůně jsem přesně dokázala určit, čí to byl pokoj. Nakonec jsem si vybrala Edwardův pokoj. I tady jsem sundala všechny plachty. Rozhlédla jsem se po pokoji. Dominantou byla postel s nebesy. Došla jsem k ní a pohladila jsem ji. Položila jsem si hlavu na polštář, ze kterého už jen nepatrně byla cítit Edwardova sladká vůně.

Zabořila jsem hlavu do polštáře a naplno vdechovala jeho omamnou vůni. V hlavě se mi vybavily všechny ty krásné chvíle, které jsem s ním prožila. Dokázala jsem si přesně vybavit všechny detaily. Přesně jsem si vybavovala chuť jeho rtů… doteky jeho rukou… jeho pokřivený úsměv, který mi pokaždé bral dech… jeho oči, které mě omamovaly… na jeho slova lásky, která mi našeptával. Opět jsem pocítila touhu. Touhu po Edwardovi, která mi zatemňovala mozek. Vstala jsem z postele, chtěla jsem nasednout do auta a jet za ním. Omluvit se mu, že jsem ho opustila. Klidně bych ho prosila i na kolenou, jen aby mě vzal zpět.

Ale to se k životu probralo mé druhé já.

Za co se mu chceš omlouvat? To on ti ublížil. Pamatuješ? To on tě opustil. To on ti neustále říkal, jak tě stále miluje, ale přesto všechno tě opět zradil. Ty se mu nemáš za co omlouvat. To on by měl teď přede tebou klečet na kolenou a prosit tě o odpuštění. A ne ty jeho. Stačil jeden jediný pohled, jeden jediný polibek a ty jsi na vše zapomněla. To jsi tak naivní Bello?

Ale co když říkal pravdu. A opustil mě jen proto, aby mě ochránil. Aby mě ochránil před jeho světem.

Stačilo, aby tě proměnil a ty by jsi nebyla tak křehká a bezbranná. Byla by jsi stejná jako on. Mohli byste spolu být až navěky. Nemiloval tě.

Ne, miloval mě a stále mě miluje. Nechtěl mě přeměnit, protože mě nechtěl připravit o mou duši.

Tak to je od něj hrozně šlechetné, že tě nechtěl připravit o tvou duši. Ty už si nepamatuješ, co jsi chtěla udělat, když tě opustil? Chtěla ses zabít. Chtěla jsi si vzít dobrovolně život, protože život bez něj pro tebe neměl cenu. Věděl, že to chceš udělat, ale nijak nezasáhnul. Nechal by tě se zabít a vůbec se ti v tom nepokoušel zabránit. Byla jsi jen jeho hračka, která mu zpestřila jeho dlouhou a nudnou věčnost. Nic víc, jen hračka.

Ano, chtěla jsem se zabít, ale neudělala jsem to, protože jsem byla těhotná. Nevěděl, že se chci zabít. Zakázal Alice, aby se mi dívala do budoucnosti. Kdyby věděl, co chci udělat, nikdy by mi to nedovolil. Vím to. Miluje mě.

Jo, a když tě tak miluje, tak proč se nechal tak olizovat od Tanyi? A odkdy Alice někoho poslechla? Pokaždé si stála za svým. Nikdy si nenechala od nikoho do ničeho mluvit. Stejně si vždy prosadila svou, tak proč ho najednou poslechla a nedívala se do tvé budoucnosti. Ty jsi tak stále naivní. Stačilo tak málo. A ty jsi mu odpustila. Dala jsi mu vše, co si přál. A věř, že když to dostal, tak by tě stejně odkopnul jako tenkrát. Skočila jsi mu na ty jeho sladký řečičky, kterýma tě úplně zblbnul a nedalo mu zas tolik práce.

Ne, miluje mě. Vím to, protože jeho oči mluví za vše. Když se na mě dívá, jsou plný lásky, něhy a touhy. Jeho oči mi nelžou. Nevím, proč to Tanye dovolil, ale určitě mi to může rozumě vysvětlit. Já mu věřím, miluji ho.

Povzdechla jsem si. Zase jsem tam, kde jsem byla. Obě mé části mého já se mezi sebou dohadovala a prala. Sváděla mezi sebou boj, který nechtěla ani ta jedna část mého já prohrát. Zatřepala jsem hlavou, abych ty myšlenky vyhnala z mé hlavy.

Došla jsem si do auta pro věci. Postavila jsem si tašku na postel a vytáhla jsem z ní taštičku, kde jsem měla hygienické potřeby. Šla jsem do koupelny a napustila jsem si vanu, když byla až po okraj plná horké vody, pomalu jsem do ní vlezla. Do uší jsem si dala sluchátka mp3 a nechala jsem se unášet hudbou a raději jsem na nic nemyslela.

Edward

Ležel jsem v její komnatě na posteli a vdechoval jsem její vůni, která mě naprosto omamovala. Vzpomínal jsem na to, jak jsem se tu spolu milovali. Bylo to tak dokonalé. Byly to ty nejhezčí okamžiky v celé mé existenci. Vzpomínal jsem na její nádherné tělo, které jsem mohl laskat… na její černé oči, které byly plné touhy… na její zastřený hlas, když sténala mé jméno… na její sladké rty, které laskaly moje tělo. Když jsem na to všechno vzpomínal, pocítil jsem touhu. Tu neskutečnou touhu, kterou dokázala jedině ona ve mně vyvolat.

Už to byly dva dny, co odešla. Mně to připadalo jako celá věčnost. Pořád jsem čekal, odkud se vynoří. Chápal jsem důvod jejího odchodu. Muselo toho být na ni opravdu moc, ale ta představa, že je někde sama a já nevím, jestli se jí něco nestalo. Co když teď někde leží, potřebuje mě a já tam nejsem. Nejsem tam, abych se oni postaral a pomohl jí. Jen ta představa mě ničila. I když jsem věděl, že už je taky nesmrtelná a ještě k tomu má štít, který ji dokáže ochránit. Ale pořád jsem na to musel myslet. Ty myšlenky prostě nechtěly mojí hlavu opustit.

Mám, co jsem si zasloužil. Odešla ode mě jako já tenkrát od ní. Zasloužím si to. A jestli se někdy vrátí. Přísahám, že se před ní budu plazit a prosit o odpuštění. A je mi jedno, jak moc se před ní ponížím. I kdybych se měl ponížit před celým světem, tak to udělám, protože ji miluji. Miluji ji z celého svého srdce a jsem ochoten pro ni udělat cokoliv. Jen musím počkat až se vrátí.

A co když se nevrátí?

Vrátí. Vím to, vrátí se, protože mě miluje.

A co když ne? Co když se ti tímto jen pomstila a ona se už nikdy nevrátí.

Vrátí se. Protože Bella by nikdy neopustila Renesmé.

Ne, tak proč tu teď není. Proč tu není, když Renesmé Bellu potřebuje. Nevíš, co dělala celých těch 80 let bez tebe. Co když miluje jiného a teď si s ním někde užívá a vysmívá se ti, že jsi tak naivní.

Je zmatená, proto tu není. A to, že tu není, je jen moje chyba. To jen kvůli mně je tak zmatená. To je kvůli mně opustila svou dceru. To je jen moje vina. Nevěřím, že by Bella si teď užívala s jiným. Vím to. Jane, mi řekla, že za celých těch 80 let nenechala na sebe žádného jiného muže šáhnout. Bella není jako ty ostatní. Ona by mi to nikdy neudělala. Celou dobu mě milovala a stále mě miluje. Jen je zmatená a to je celé. Vrátí se a já ji odprosím o odpuštění.

Co když ti Jane lhala? Lidé se mění a 80 let je dlouhá doba. Nemiluje tě. Jen se ti chtěla pomstít.

Miluje mě. Bella nikdy nebyla pomstychtivá. Ano, 80 let je dlouhá doba, ale z Belly nikdy nebude pomstychtivá, sobecká a nemilující osoba. Na to má až moc čisté srdce. Věřím Jane, proč by mi lhala. I ona je teď smutná, že tu Bella není. I ona byla ráda, že jsme byli s Bellou spolu.

Odkdy věříš Jane? Odkdy věříš někomu z Volturiových? Vždyť to jsou jen krvelačné zrůdy, které nemají srdce. Nevrátí se. Nemiluje tě. Přiznej si to.

Je pravda, že donedávna jsem si to o nich myslel. Ale oni nejsou takoví. Oni mají srdce, poznal jsem to. Jen před ostatními upíry ze sebe dělají krvelačné zrůdy, které nemají srdce. Dělají to jen proto, aby nikdo nepoznal jejich slabiny. Vrátí se. Miluje mě stejně jako já ji.

„Edwarde, hledá tě Aro,“ řekl mi Demetri a tím mě vytrhnul z mých myšlenek. Byl jsem rád, protože už jsem se nechtěl tím zaobírat.

„Dobře, už jdu. Kde ho najdu? Nevíš, co chce?“

„Je u sebe v pracovně. Říkal, že volala Bella.“

Na nic jsem nečekal, prudce jsem se postavil. Svou upíří rychlostí jsem běžel k Arovi do pracovny. Doufal jsem, že mi řekne, že se vrací. To bylo jediné, co jsem si přál. Přál jsem ji mít u sebe a držet ji v náručí a už nikdy nepustit. Bez zaklepání jsem vpadnul do Arovy pracovny. Byla tu i Renesmé s Alecem. Aro mi pokynul, abych se posadil.

„Takže, volala mi Bella. Říkala mi, že je v pořádku, ale že se ještě nevrátí. Ujistila mě, že se vrátí, co nejdříve bude moct. Mám vám od ní vyřídit, že vás miluje, a že ji chybíte.“

Ne, tak to jsem nechtěl slyšet. Doufal jsem, že uslyším něco jiného. Doufal jsem, že se už vrátí.

„Kde je? Neříkala ti to náhodou?“ zeptala se ho Renesmé.

„Jediné co mi řekla, bylo to v jaké je zemi, ale sama vlastně nevěděla, kde přesně. Prosila mě, abych vám to neříkal. Slíbil jsem jí to, takže vám to neřeknu, protože vím, že byste ji chtěli hledat. Ale ona teď potřebuje být chvíli sama. Takže prosím, respektujte její rozhodnutí.“

Aro věděl, kde je a nám to nechtěl říct. I když jsem se snažil prohledat jeho mysl. Myslel úplně na jiné věci, takže jsem se nic nedověděl. Věděl jsem, že i kdybych se tu stavěl na hlavu, že mi to neřekne. Nezbývá mi nic jiného než čekat. Čekat až se sama vrátí.

Aniž bych někomu něco řekl, vstal jsem a opět jsem šel do její komnaty. Chtěl jsem cítit její vůni, když ji nemohu držet ve svém objetí. Od té doby, co jsem našel dopis od ní, jsem neopustil její komnatu. Po celou dobu jsem tam jen ležel a vzpomínal.

Renesmé

Ten první den, když máma odešla, byl nejhorší. Pořád jsem plakala, všichni se mě snažili utěšit. Stejně jsem je nevnímala a pořád plakala. Ani jsem nic nejedla, nedokázala jsem to. Pokoušela jsem se mámě dovolat, ale měla vyplej mobil. Zkoušela jsem to snad tisíckrát, ale bylo to k ničemu. Vystřídali se tu u mě všichni. Jasper dokonce na mě zkoušel použít svůj dar, ale bylo to k ničemu. Jedině táta za mnou nepřišel. Carlisle mi řekl, že leží u mámy v komnatě na posteli a odmítá vyjít. Večer jsem usnula úplně vyčerpaná. Byla jsem vyčerpaná z toho pláče.

Druhý den ráno už to bylo lepší. Dokonce jsem i trochu snídala. Alec byl pořád celou dobu se mnou. Byla jsem ráda, že je tu se mnou. Znovu a znovu jsem si četla ten dopis od ní. Nemohla jsem se na ni zlobit, chápala jsem ji. I já bych asi byla zmatená, kdybych byla v její situaci. Musela jsem respektovat její rozhodnutí. Věděla jsem, že se vrátí, protože ona by mě nikdy doopravdy neopustila. Na to mě až moc milovala. Přišli za mnou Carlisle s Arem.

„Renesmé, chtěl jsem se jen zeptat, jestli by ti nevadilo, že bychom se zítra vrátili zpátky do Forks. V práci mi totiž končí volno, ale jestli tu chceš zůstat, tak můžeš,“ zeptal se mě Carlisle.

„A co táta? Ten tu zůstane nebo pojede?“

„Snažil jsem se ho zeptat, ale byl tak ponořen do vlastních myšlenek, že mě nevnímal. Nevím, jak se rozhodne. Určitě bude tam, kde budeš i ty,“ odpověděl mi.

„Jane se mi nabídla, že klidně pojede s vámi, jestli teda nebudete proti tomu nic namítat. V noci byla dokonce i s Carlislem na lovu,“ řekl mi Aro.

„Dobře. Stejně je jedno, kde na ni budu čekat. Pojedu tedy do Forks a začnu zase chodit do školy. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Samozřejmě, že jsem ráda, že s námi pojede i Jane. A jsem opravdu ráda, že se pokouší za sebe udělat vegetariánku.“

„Jsem rád, že jsi se takhle rozhodla, protože my s Carlislem si myslíme, že ti to pomůže. Kdyby se mi Bella ozvala, hned vám dám vědět,“ řekl mi Aro.

„Takže jdu zabukovat letenky a ještě během dneška ti řeknu, kdy letí letadlo,“ řekl teď pro změnu Carlisle. A opustili mojí komnatu.

„Jsi si jistá? Nechceš raději zůstat tady?“ zeptal se mě Alec.

„Ano, jsem si jistá. Myslím si, že je to dobrý nápad. Ve škole aspoň přijdu na jiné myšlenky a nebudu muset na to pořád myslet,“ odpověděla jsem mu a políbila jsem ho. On mi začal polibky oplácet. Začala jsem polibky prohlubovat, takže z těch něžných se pomalu stávaly vášnivé. Polibky mi přestaly stačit, chtěla jsem víc, když někdo zaklepal na dveře. Neochotně jsem se od Aleca odtrhala a podívala jsem, kdo nás ruší. Byl to Demetri.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale Aro chce s vámi mluvit. Máte za ním přijít do jeho pracovny.“

„Nevíš, co potřebuje, protože před chvíli byl tady a mluvil s námi.“ Vůbec mě netěšilo, že nás vyrušil, ale on za to nemohl.

„Říkal, že volala Bella,“ odpověděl mi a já jako na povel ožila. Hned jsem vyskočila a utíkala jsem, co nejrychleji jsem mohla do jeho pracovny. S Alecem jsme vpadli do jeho pracovny jako velká voda. Nic neříkal jen nám pokynul, abychom se posadili. Jakmile jsem se posadila Alecovi na klín, vpadnul tam táta. Už se netvářil tak sklíčeně. Na rtech mu dokonce pohrával úsměv, který se mu vytratil hned, co Aro řekl, že se máma ještě nevrátí. Doufal v to samé co já. Taky si přál, aby se už vrátila. Bolelo ho, že odešla.

Ptala jsem se Ara, zda máma neřekla, kde je. Věděl to, ale slíbil mámě, že nám to neřekne. Táta se určitě pokoušel něco vyčíst z Arovy mysli, ale nepovedlo se mu to. Vstal a aniž by něco řekl, odešel a mně bylo jasné, že jde zase k mámě do komnaty.

My s Alecem jsem udělali to samé. Pomalu jsem se loudali do naší komnaty. Jen ta myšlenka, že je máma v pořádku, mě hřála u srdce. Cítila jsem se o něco líp.

11. kapitola x Shrnutí x 13. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 12. kapitola: