Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 11. kapitola

07.08.2010 (17:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4030×

11. KAPITOLA

Někdo ke mně zezadu přiskočil, objal v pase a začal mě líbat na krk. Bylo mi jasné, že to je Edward.

„Edwarde, přestaň s tím,“ zašeptala jsem a snažila jsem se v hlase potlačit vzrušení.

„No, tak to není možné, protože se mi to moc líbí a já s tím určitě nepřestanu,“ řekl mi a nepřestával mi líbat krk. I když jsem moc chtěla, aby nikdy nepřestával. V hlavě mi proběhly myšlenky na to, jak mi zase ublížil.

„Edwarde, okamžitě přestaň, protože mně se to nelíbí. Varuji tě naposledy,“ řekla jsem mu důrazněji. Jediná jeho reakce byla ta, že se pousmál a pořád pokračoval tam, kde přestal.

„Edwarde,“ zavrčela jsem výhrůžně. Cítila jsem, jak jeho dech ovanul můj krk.

„Víš, že jsi neskutečně sexy, když se zlobíš,“ zašeptal mi do ucha a skousnul lalůček.

------------------------------------------------------------------------------------

Už jsem nedokázala odolat. Mé tělo mě zradilo a já toužila jen po tom jediném, po Edwardovi. Už jsem to nebyla já, kdo ovládal moje tělo. Byla to touha, která byla celých 80 let skryta v mém těle a teď se drala na povrch. Vytrhla jsem se mu, otočila jsem se čelem k němu. Ruce položil na mé boky a přitiskl se na mé tělo. Hypnotizoval mě pohledem. Pomalu sjel rukama po mých bokách přes zadeček ke stehnům. Chytil mě za jedno stehno a obmotal si moji nohu v pase. Chtěla jsem ho políbit, ale on uhnul a stále mě jen hypnotizoval pohledem. Utápěla jsem se v hloubce jeho pohledu, celý svět se se mnou točil, a já dokázala vnímat jen jeho. Nic jiného v tu chvíli pro mě neexistovalo, byli jsme tu jen my dva a naše touha. Druhou rukou mě chytil za zadeček a zvedl mě. A já mu obmotala druhou nohu v pase. Pokusila jsem se ho políbit, ale on zase uhnul. Nesouhlasně jsem zavrčela. Myslela jsem, že se zblázním. Tak moc jsem toužila po jeho polibku, ale on se mi jen díval do očí. Bylo to nesnesitelné.

Konečně mě políbil, nepatrně jsem pootevřela ústa. Naše jazyky začaly tančit ten nejdokonalejší tanec na světe. A má touha byla větší a větší. Celé mé tělo se třáslo pod náporem touhy. Ani jsem si to neuvědomila a ležela jsem na posteli v mojí komnatě. Jedním pohybem ze mě strhl kostým a já tu před ním ležela jen ve spodním prádle. Následovala jsem jeho příkladu a jediný kousek oblečení, který mi překážel na jeho těle, byly boxerky, ale i s těmi jsem si rychle poradila. Strhla jsem je z něho a odhodila jsem je někam do místnosti, to samé udělal i on s mým spodním prádlem. Na nic víc nečekal a tvrdě do mě vniknul. Moje tělo se propjalo směrem k jeho hrudi a vykřikla jsem jeho jméno. Bral si mě tvrdě a během krátkého okamžiku jsme společně dosáhli vrcholu. A přesto jsem měla pocit, že jsem vůbec svoji touhu neuspokojila. On byl toho samého názoru. A tak jsme se promilovali nejen zbytkem noci, ale i celým dnem. Nejprve jsem se milovali vášnivě, ale postupně se to měnilo na něžné a pomalé, kdy jsme si zlíbali snad každý milimetr kůže toho druhého. Nesčetněkrát jsme spolu dosáhli vrcholu. Bylo to dokonalé.

Teprve teď jsem si uvědomovala, ty rozdíly mého první milovaní s Edwardem a nyní. Za mého lidského života on byl tím prvním, s kterým jsem se milovala. V tu chvíli jsem si myslela, že už to nemůže být dokonalejší, ale hodně jsem se pletla. Protože teď, jako upír, mám dokonalé smysly, jeho dotyky jsem cítila až do morku kostí, bylo to nepopsatelné. Nelze slovy vyjádřit tu dokonalost. Uvolněně jsem měla položenou hlavu na jeho nahé hrudi a vychutnávala jsem si tento okamžik, který bohužel netrval věčně. Opět jsem si vzpomněla na jeho slova, když mě opouštěl. Zase se mi do mysli vkradla všechna ta slova, co mi ubližovala. Nechápala jsem samu sebe, jak to, že jsem mu tak lehce podlehla. Vždyť, když jsem šla na ples, tak jsem ho nenáviděla, a za to jak mi ublížil s Tanyou, jsem se mu chtěla pomstít. Ale stačil jeden jediný pohled do jeho očí. Stačil jeden jediný dotek a já jsem mu podlehla. Potřebovala jsem být sama, musím si utřídit své myšlenky, ale na druhou stranu jsem nechtěla ničit tuto překrásnou chvíli, kdy jsme jen leželi a vnímali tělo toho druhého. Tak moc jsem si přála na to nemyslet, ale nešlo to.

„To tu chcete strávit celou věčnost, či co?“ ptal se nás Emmett, který bez zaklepání vtrhnul do komnaty. Ani jeden z nás mu na to neodpověděl. Edward na něj jen zavrčel.

„Zvedejte se. Všichni na vás čekáme, jde se na lov.“

„Dobře, tak za chvíli jsem u vás,“ odpověděl mu Edward a pomalu se zvedal. Bylo na něm poznat, že se mu moc nechce, ale já jsem byla ráda, že sem Emmett vpadnul. Byla jsem ráda, že odejde, protože aspoň si můžu vše promyslet. Pořád jsem ležela.

„Edwarde, nezlob se, ale já nejdu,“ řekla jsem mu.

„Lásko, děje se něco?“ zeptal se mě s obavami v hlase.

„Ne, nic se neděje. Jen si potřebuji utřídit své myšlenky. Chtěla bych být chvíli sama,“ odpověděla jsem mu a snažila jsem se o úsměv. A asi se mi povedl, protože si začal oblíkat tričko.

„Dobře, i když se mi vůbec nechce se od tebe vzdalovat, ale jdu tedy s nimi. Jen tě prosím o jedno. Slib mi, že až přijdu, že tu budeš. Slib mi, že mi nikam neutečeš,“ naléhal na mě.

„Slibuji,“ řekla jsem mu, i když jsem tušila, že nevím, jestli to dodržím. Pomalu přišel k posteli. Sedl si vedle mě a políbil mě. Dal do toho polibku všechnu svou lásku a něhu, ale cítila jsem i obavu. Obavu z toho, jestli mu někam neuteču. Ale ani já v tuto chvíli nevěděla, co udělám.

„Miluji Tě,“ zašeptal mi do ucha.

„Miluji Tě,“ odpověděla jsem mu. Nelhala jsem mu, protože já ho doopravdy z celého svého mrtvého srdce miluji. Naposledy mě políbil a odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře komnaty, ucítila jsem pocit prázdnoty v mém srdci, protože s ním odešlo i mé srdce. Uvnitř mé hlavy se rozpoutal boj. Boj o to, abych zůstala s Edwardem a odpustila mu. Mé srdce mi říkalo, že mám být s ním, ale můj rozum protestoval. Protestoval proti tomu. Znovu a znovu se mi vybavovaly myšlenky na jeho odchod a na jeho zradu. Všechny ty myšlenky mi zase způsobovaly bolest a utrpění. Ve mně se zase probudila ta druhá část mé osobnosti. Byla to ta část, která Edwarda nenávidí. Jediné řešení, které mě napadlo, bylo to, že musím odejít. Musím na chvíli odejít, potřebuji být sama, abych se dokázala rozhodnout. Věděla jsem, že svým rozhodnutím nejen ublížím Edwardovi, ale i Renesmé. Doufala jsem, že mě pochopí. Potřebuji být teď nějaký čas sama, abych našla sama sebe. Moc jsem si přála, aby to Alice neviděla. Bylo mi jasné, že by to řekla Edwardovi a ten by mi to nikdy nedovolil. Vzala jsem dva čisté papíry.

Renesmé,

věř, že toto rozhodnutí pro mě není lehké, ale prosím, zkus mě pochopit. Musím to udělat. Musím na chvíli odejít, potřebuji být sama. Potřebuji najít sama sebe. Prosím, nezlob se na mě, že jsem odešla a ani se s tebou nerozloučila, ale je to tak lepší. Slibuji, že se vrátím, protože Ty jsi moje všechno. Ty jsi můj život a věř, že já nemůžu bez tebe dlouho být, už teď mi moc chybíš. Nevím, kde budu, proto tě prosím, buď opatrná. Nevím totiž, na jakou dálku můj štít bude fungovat, abych tě ochránila. Já se vrátím, slibuji.

Miluji Tě

S láskou máma

Tak, dopis pro Renesmé jsem měla. Už jen ten pocit, že ji mám opustit, mi trhal srdce. Po celý její život jsem jí byla pořád nablízku. Musím být silná. Musím odejít. Vzala jsem do ruky ten druhý čistý papír.

Edwarde,

prosím, postarej se o naši holčičku. Nechce se mi odejít, ale já musím. Musím najít sama sebe, protože jsem ve svých pocitech hodně zmatená. Ale jedno vím jistě. Miluji Tě. Věř, že tě miluji, ale potřebuji být nějaký čas sama. Prosím, nehledej mě. Vrátím se. Sice nevím kdy, ale já se vrátím. Nevím, na jakou dálku dokážu Renesmé ochránit mým štítem, proto tě prosím, ochraňuj ji. Nedovol, aby se jí něco stalo.

Miluji Tě

S láskou Bella

Už jsem to nevydržela a naplno jsem se rozvzlykala. Ne, dost, musím být silná. Dopisy jsem dala do obálky a položila jsem je na postel. Vzala jsem si jen malou cestovní tašku, do které jsem bez rozmyšlení naházela nějaké to oblečení. Do kabelky jsem si dala pas, kreditku a nějakou tu hotovost. Svojí upíří rychlostí jsem utíkala do Arovy pracovny, abych mu oznámila své rozhodnutí. Tento rozhovor bude pro mě nejtěžší v mém životě. Zaklepala jsem a vstoupila jsem do Arovy pracovny, byli tu i strýcové. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, sice to byl jen zvyk z mého lidského života, ale uklidňoval.

„Bello, děje se něco?“ zeptal se mě Aro. Znovu jsem se zhluboka nadechla a pomalu vydechla.

„Tati, promiň, neříká se mi to s lehkým srdcem, ale musím…“ dál už jsem nemohla pokračovat, zlomil se mi hlas. Začala jsem vzlykat. V okamžiku byl u mě a objímal mě.

„Bello, to ti zase ublížil. Já ho zabiji a je mi jedno, že to je Renesméin otec,“ vrčel vztekle Marcus.

„Marcusi, Edward s tím nemá nic společného. No, sice se ho to taky týká, ale on neudělal nic špatně.“

„Tak co se děje?“ zeptal se mě pro změnu Caius.

„No, vlastně se to týká Edwarda, ale on za to nemůže. Určitě víte, co se mezi námi stalo po tom plese.“

„To nešlo přeslechnout,“ odpověděl mi Aro se smíchem.

„Prostě a jednoduše, poslední dobou se sama v sobě nevyznám. Proto potřebuji být sama. Musím odejít, abych zase našla sama sebe. Jsem zmatená z těch pocitů, a proto odcházím.“

„A co Renesmé?“ zeptali se mě všichni najednou.

„Ani nevíte, jak moc mě to bolí, ale musím to udělat. Slibuji, že se vrátím. A vás prosím jen o jedno. Prosím, postarejte se o ni. Ona je to nejdůležitější v mém životě.“ Čekala jsem, že mě budou přemlouvat nebo že mě tady někde zamknou a nikam nepustí, ale mýlila jsem se.

„Dobře, slibuji ti, že se o ni postaráme. Ale kdy se vrátíš? Co když se ti něco stane?“ ptal se mě otec.

„Nevím, kdy se vrátím. Slibuji, že to nebude za dlouho. Nemusíte mít o mě strach. Víte, že se dokážu sama o sebe postarat.“

„Kdy chceš odjet?“

„Vlastně teď hned. Renesmé a Edwardovi jsem napsala dopis. Doufám, že mě pochopí.“

„Neboj, určitě tě pochopí. Opatruj se a miluji tě,“ řekl mi otec a přitom mě objímal. Ještě jsem se rozloučila se svými strýci a upírskou rychlostí jsem se rozběhla do garáží. Nasedla jsem do auta a co nejrychleji jsem odjížděla pryč od Volterry. Chtěla jsem, to otočit a jet zpět, ale věděla jsem, že to nemůžu. Musím si vše srovnat ve své hlavě a srdci.

Edward

Vychutnával jsem si tu chvíli, kdy měla Bella položenou hlavu na mojí hrudi. Byl jsem neskutečně šťastný, protože od té doby, co jsem si s Bellou zatancoval na plese, jsme se jen milovali. Promilovali jsem se zbytkem noci a celým dnem. Bylo to neuvěřitelné. Bál jsem se, že to vše bylo jen nějaká iluze, že to nebyla skutečnost. Připadal jsem si jako v pohádce. Protože jsem zažil ty nejhezčí okamžiky v mé existenci v náruči ženy, kterou nade vše miluji. Mám i nádhernou dceru, kterou také nade vše miluji. Konečně mám úplnou rodinu. Co víc si mohu přát? Z mých myšlenek mě vytrhl Emmett s tím, že jdeme všichni společně na lov. Vůbec se mi nechtělo jít na lov, ale věděl jsem, že se nás už nemůžou ostatní dočkat. V Emmettových myšlenkách jsem si přečetl, jak je Renesmé šťastná, že mi Bella odpustila, ale to já jsem ještě vlastně nevěděl. Nezeptal jsem se jí na to. Nechtěl jsem kazit tuto chvíli. Musím se jí za vše omluvit a vysvětlit, jak to bylo s Tanyou. Doufám, že mi odpustí, i když potom co se stalo... Nepochybuji, že mě miluje, a že mi odpustí. A já udělám cokoliv, abych už ji nikdy nezklamal. Podíval jsem se na Bellu, která pořád ležela v posteli. Řekla mi, že nejde, protože si potřebuje utřídit myšlenky. V tu chvíli mi projela hlavou myšlenka, že mě chce opustit. Ale slíbila mi, že mě neopustí, že tu bude, až se vrátím. A když mi řekla, miluji tě a naposledy políbila než jsem odešel, věřil jsem jí. Nic jiného mi nezbývalo. Jen co jsem vyšel z komnaty, Renesmé mi skočila kolem krku.

„Tati, já jsem tak šťastná, že ti máma odpustila.“

„To já taky,“ řekl jsem jí a svíral jsem ji v náručí.

„A kde vůbec je?“

„Chce být chvíli sama, potřebuje si utřídit myšlenky,“ odpověděl jsem jí. Renesmé mi na to nic neřekla, chytla mě za ruku a táhla mě do garáží, kde byl zbytek naší rodiny. Samozřejmě, že se všichni ptali, kde je Bella, ale když jsem jim to řekl, pochopili to, ale bylo na nich poznat, že je mrzí, že nejde s námi. Vlastně, nikdy jsme nikam nejeli jako rodina. No, sice vlastně sem do Volterry jsme letěli dohromady, ale to bylo jiné, to se nepočítalo.

Posedali jsem si do aut. Já jsem si sednul do auta s Renesmé a Alecem. Emmett s Rosalií jel s Jasperem a Alicí. Carlisle s Esme jeli sami. Kdybychom běželi, bylo by to rychlejší, ale protože svítilo slunce, museli jsme jet autem. Jeli jsem kousek dál od Volterry. Po hodině jízdy jsme vystoupili. Dohodli jsme se, že se opět sejdeme u aut a pak jsme se rozdělili. Každý se vydal si něco ulovit. Pumu bych tu hledal těžko, tak jsem vzal za vděk aspoň třemi srnkami. Cítil jsem se už plný. Zamířil jsem k autům, kde jsem čekal na ostatní. Od té doby, co jsem opustil Volterru, se mi svíralo srdce. Měl jsem strach, aby ode mě neutekla. Uklidňoval jsem se myšlenkou, že mi slíbila, že tam bude, až se vrátím. A přece by Renesmé neopustila. Snažil jsem se pořád uklidňovat, ale moc se mi to nedařilo. Konečně jsme byli všichni a jeli nazpátek. Ta cesta zpátky mi připadala tak neskutečně dlouhá. Čím blíže jsme byli Volteře, tím větší jsem měl strach. Uklidnit jsem se dokázal, až když jsem zahlédl brány Volterry. Rychle jsem zaparkoval a rozběhnul jsem se do její komnaty. Vpadnul jsem dovnitř, ale nebyla tam. Asi šla jen do zahrady, napadlo mě. Ale v tom jsem si všimnul dvou obálek položených na posteli.

Pomalu lidskou rychlostí jsem došel k posteli a zvednul je. Na jedné bylo moje jméno a na druhé Renesméino. Aniž bych si přečetl dopis od ní, pochopil jsem. Zhroutil jsem se na kolena.

„Bello, proč?“ zakřičel jsem na celou Volterru. Za chvíli na to, se sem nahrnula celá moje rodina včetně Ara a jeho bratrů.

„Edwarde, co se stalo?“ ptal se mě Carlisle.

„Odešla, ona mě opustila, nechala tu jen dopis,“ šeptal jsem potichu, ale věděl jsem, že mě slyší.

„Ne, to není pravda, co v něm píše?“ ptala se mě Renesmé.

„Nevím, nemám sílu ho otevřít, ale je tu i jeden pro tebe,“ odpověděl jsem jí a podal jí ho. Vzala si ho ode mě a třásly se jí ruce. Pomalu ho otevřela a četla si ho. Jen co ho dočetla, začala plakat. Aro a Alec se ji snažili utěšit, ale moc se jim to nedařilo. Aro jí něco povídal, ale nevnímal jsem to. Otevřel jsem dopis a četl.

Edwarde,

prosím, postarej se o naši holčičku. Nechce se mi odejít, ale já musím. Musím najít sama sebe, protože jsem ve svých pocitech hodně zmatená. Ale jedno vím jistě. Miluji Tě. Věř, že tě miluji, ale potřebuji být nějaký čas sama. Prosím, nehledej mě. Vrátím se. Sice nevím kdy, ale já se vrátím. Nevím, na jakou dálku dokážu Renesmé ochránit mým štítem, proto tě  prosím, ochraňuj ji. Nedovol, aby se jí něco stalo.

Miluji Tě

S láskou Bella

Přečetl jsem si to několikrát. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Jediné, co mě dokázalo utěšit, bylo to, že mě miluje. Věřil jsem jí, že mě miluje. Protože mi to několikrát řekla během toho, co jsme se spolu milovali, a když mi to říkala, viděl jsem to v jejích očích. Přesto všechno, že jsem věděl, že mě miluje, cítil jsem se uvnitř prázdný. Mé srdce odešlo s ní. Stejně tomu bylo i tenkrát, když jsem ji opustil. Chtěl jsem ji hledat, ale kde? Lásko, proč jsi to udělala? Kam jsi šla? Podíval jsem se na svoji rodinu. Renesmé pořád plakala, ten pohled mě tolik bolel, protože Bella odešla jen kvůli mně. A jen kvůli mně teď trpí i moje dcera. Alec ji vzal do náručí a odešel s ní do její komnaty. Podíval jsem se na Ara a v tom mi to došlo, musel o tom něco vědět. Určitě mu řekla, co má v plánu.

„Ty víš, kde je? Proč jsi jí v tom nezabránil,“ křičel jsem na něj. Ostatní mě jen pozorovali. Nechápal jsem, že ani Carlisle nezasáhnul. Přece jenom, nikdo si nedovolil takhle s Arem mluvit.

„Nevím, kde je. Neřekla mi to, protože sama to nevěděla. Nemohl jsem jí v tom bránit, na to je moc paličatá,“ odpověděl mi Aro.

„Ale mohl, kdybys chtěl, tak bys jí v tom zabránil. Nevěřím ti, že nevíš, kde je. Ty to víš,“ pořád jsem na něj křičel. Chtěl jsem po něm skočit. Jasper s Emmettem to na mně asi poznali, protože během vteřiny byli u mě a drželi mě.

„Edwarde, uklidni se. Aro opravdu neví, kde je. Když se přišla rozloučit, byli jsme u toho. A ty moc dobře víš, že i kdybychom udělali cokoliv, stejně by odešla. Potřebuje prostě být chvíli sama. Tak prosím, respektuj její přání. Ona se vrátí,“ odpovídal mi Marcus. Ano, má pravdu. Bella se vrátí, nikdy by přece neopustila Renesmé. Musí se vrátit. Přišla ke mně Alice a pohladila mě po tváři.

„Promiň,“ řekla mi. Proboha proč se mi omlouvá, nechápal jsem to. Vždyť za to nemohla. Pak mi to došlo.

„Proč jsi mi to neřekla,“ rozkřičel jsem se na ni. Jasper mi ještě silněji zmáčknul paži, za kterou mě držel.

„Takhle s ní nebudeš mluvit,“ vrčel mi do ucha.

„Promiň, já jsem to neviděla. Nevím proč, ale neviděla jsem to. A ani teď ji nevidím. Nechápu to,“ vzlykala Alice. Jak to, že to neviděla, nechápal jsem to. Vždyť do teď ji viděla, tak proč neviděla její rozhodnutí. Vytrhnul jsem se Jasperovi a Emmettovi, rozběhnul jsem se do zahrady, kde jsem se sesunul na lavičku pod dub. Hlavu jsem si dal do dlaní. Proč? To jediné jsem si pořád opakoval. Měl jsem sice být u Renesmé a utěšovat ji, ale na to jsem neměl sílu.

Renesmé

Od té chvíle, co máma s tátou opustili sál během plesu, byla jsem šťastná. Protože nešlo přeslechnout, co spolu dělali. Konečně jsme úplná rodina. To jediné jsem si přála po celý můj život. Myslela jsem, že mu snad máma nikdy neodpustí, ale opak je pravdou. Vše bylo dokonalé až do té chvíle, co jsme se vrátili z lovu do Volterry. Jakmile táta zaparkoval, už někam utíkal a mně bylo jasné, kam. Myslela jsem, že se to nemůže pokazit, ale štěstí je vrtkavé. V tu chvíli jsem slyšela tátu křičet na celou Volterru. Lekla jsem se a utíkala jsem do máminy komnaty. Táta tam klečel na zemi vedle postele a v ruce držel dva dopisy. Carlisle se ho ptal, co se děje. A jeho slova nám všem vyrazila dech. Odešla. Ona mě opustila, opustila i tátu, ale proč. Ne, to není pravda, tomu nevěřím. Podával mi dopis, který tu pro mě nechala. Třásly se mi ruce, pomalu jsem ho otevřela a přečetla jsem si ho.

Renesmé,

věř, že toto rozhodnutí pro mě není lehké, ale prosím, zkus mě pochopit. Musím to udělat. Musím na chvíli odejít, potřebuji být sama. Potřebuji najít sama sebe. Prosím, nezlob se na mě, že jsem odešla a ani se s tebou nerozloučila, ale je to tak lepší. Slibuji, že se vrátím, protože Ty jsi moje všechno. Ty jsi můj život a věř, že já nemůžu bez tebe dlouho být, už teď mi moc chybíš. Nevím, kde budu, proto tě prosím, buď opatrná. Nevím, totiž na jakou dálku můj štít bude fungovat, abych tě ochránila. Já se vrátím, slibuji.

Miluji Tě

S láskou máma

Ne, to nemůže být pravda. Celý život jsem s ní a teď si jen tak odejde. Naplno jsem se rozbrečela. Alec mě pevně objal a Aro mě začal hladit po vlasech.

„Renesmé, neplač. Bella se vrátí, slíbila mi to. Zkus ji pochopit, potřebuje jen trošku času, aby si to všechno urovnala v hlavě. Víš, muselo toho na ni být poslední dobou moc,“ mluvil ke mně Aro.

„Ale ona mě tu nechala samotnou. Proč? Měla mi to říct do očí.“

„Ale ty tu nejsi sama, máš tu svoji rodinu a my jsem tu pro tebe pořád. Neboj, brzy se vrátí a vše bude v pořádku. Ani nevíš, jak moc ji bolelo, že musela odejít.“ Ano, měl pravdu. Mám tu svoji rodinu, která mě miluje, ale hrozně mě bolí, že tu není s námi i máma.

„Lásko, pojď. Musíš být unavená z toho lovu, trošku se prospíš. Odpočineš si a uvidíš, že to bude lepší,“ mluvil ke mně Alec. Neměla jsem sílu mu odporovat. Jen jsem nepatrně přikývla. Vzal mě do náručí a odnesl mě do naší komnaty, kde mě opatrně položil do postele. Lehl si vedle mě a objal mě. Pořád jsem brečela. Nevím, jak dlouho to bylo, ale po nějaké době jsem ucítila, jak pomalu usínám.

10. kapitola x Shrnutí x 12. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 11. kapitola: