Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Remember me x Twilight saga 9. kapitolka

13.07.2010 (10:30) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 614×

9. kapitolka

Předem upozorňuji, že kdybych někde napsala Edward, tak to je Tyler. Se mi to totiž někdy plete, když píšu o Tylerovi a pak zase o Edwardovi.

Tyler:

Plaval jsem v řece a pak vylezl na břeh. Michael šel, teďka doplaval za mnou.

„Promiň. Tylere, já to nevěděl. Udělal jsem to kvůli otci. Ostatně skočil jsem z toho mostu, ale Carlisle mě přeměnil. Nechtěl jsem to, ale teď se s tím musím vypořádat. Už jsem se s tím vyrovnal. Pojď, představím tě ostatním členům rodiny,“ řekl. Při poslední větě nadhodil úsměv.

„Promiň, to jsem nevěděl, že to bylo proti tvé vůli,“ řekl jsem, když jsem vstával ze země.

Doběhli jsme tedy domů.

Alice, Jasperova manželka to viděla, takže tu všichni seděli.

„Takže, rodinko, chtěl bych vám představit bráchu Tylera. Jestli vám nebude vadit, že to bude nový přírustek do rodinky,“ řekl.

„Brácha, tohle jsou bráchové Emmett, Jasper, jak jsem před chvíli zjistil, ségry Alice, Rose moje drahá polovička Kate a naši rodiče Carlisle a Esmé,“ postupně ukazoval na členy rodiny. Všichni byli jiní, ale v jedné věci stejní. Byli to vegetariánští upíři.

„Posaď se, brácha, a vyprávěj, jak to že jsi upír?“ řekl mi a zároveň se zeptal.

Podíval jsem se na Jaspera a ten jen přikývnul.

Sedl jsem si a začal vyprávět.

„Jel jsem k otci do pracovny a v poslední uličce mě někdo praštil do hlavy a pak si nic nepamatoval. Probudil jsem se někde v Íráku a zachránili mě američtí vojáci. Řekli mi, že nemají prostředky, abych se vrátil do států, tak jsem se stal vojákem. Jasper mě cvičil a pak jsme šli na misi. Chvíli jsem nedával pozor a někdo to do mě napálil. Pak mě Jasper proměnil a to je vše,“ řekl jsem a zvedl hlavu. Celou dobu jsem totiž hypnotizoval konferenční stolek.

„Není to zrovna nejveselejší minulost,“ řekla mateřsky Esme.

Díval jsem se na ně a všichni se tulili ke svým polovičkám. Opět se mi vybavila vzpomínka na Ally.

„Omluvíte mě na chvíli?“ zeptal jsem se a ani nečekal na odpověď.

Vyšel jsem z domu zadním chodem a posadil jsem se na terasu a nepřítomně někam koukal do dálky.

„Chybí ti, že?“ zeptal se Jasper, který cítil mé emoce.

„Jo, kdyby nebyla aspoň člověk nebo já upír. Bylo by to mnohem jednodušší,“ odpověděl jsem mu.

„Buď ji najdeš, řekneš jí to a proměníš ji anebo si neodpustíš nikdy to, že jsi neudělal tu první věc,“ řekl mi a měl pravdu.

„Máš pravdu, ale nemůžu se jen tak objevit doma a říct: Ahoj, Ally, jsem upír a chci s tebou strávit zbytek věčnosti, takže tě přeměním na upíra,“ objasnil jsem mu to.

„To ne, ale ty na něco přijdeš. Určitě,“ řekl a vydal se domů.

Nepřítomně jsem koukal kamsi do dáli.

Bohužel i přes to, že bych jí to řekl nebo ji našel, jsem neměl tušení, jestli to se mnou myslí vážně.

Nechám ji vést normální život s domněním, že najde někoho s tlukoucím srdcem a bude s ním žít.

Nemůžu ji jen tak proměnit.

Přišla by o otce nebo spíš nepřišla, ale nemohla by ho vídat, potom si taky oblíbila Caroline, mou mladší sestru. A navíc, tím, že jsem ztratil Ally, jsem ztratil i Caroline.

Nemůžu je jen tak zasvětit do světa upírů a bůhví čeho ještě.

Budu tomu muset dát volný průběh…

O asi sto let později…

Bydleli jsme na severu, kde je od podzimu do jara sníh a v létě je krásná a pestrá příroda.

Oblíbil jsem si tady jednu louku, s fialovými kytičkami, zelenou trávou a jezírkem s čistě pramenitou vodou, z které by se člověk neotrávil.

Sedím na ni se stéblem trávy v puse a hledím kamsi do prázdna.

Jako každý jiný den si pokládám otázky: Je Ally šťastná a žije ještě vůbec? Asi už nežije. Polila mě vlna smutku. A co moje sestra? Taky už je asi mezi mrtvými. Další vlna smutku. Dodneška lituji trochu volby, že jsem je do světa upírů nezasvětil.

Vždycky jsem si u bydliště našel takové místo jako toto a přemýšlel tam hodiny nebo dny.

Rodina mě bere takového, jaký jsem, a už si zvykli na to, že už partnerku jinou mít nebudu, protože to měla být Ally.

„Brácha, dneska slavíš svoje sté narozky od přeměny. Takže Alice už připravila oslavu a čeká se jenom na tebe,“ řekl mi Michael, kterého prozradily myšlenky, takže jsem z něho nebyl překvapený, když přišel.

„Zase oslava? Vždyť Alice vždycky něco vymyslí, aby mohla být oslava.“ Neochotně jsem vstal a vydal se s Michaelem domů.

Všichni jsme si zvykli nedávat dárky, protože bychom je pak neměl kam dávat.

Všichni mi popřáli a usedli ke svým polovičkám a o něčem začali živě diskutovat. Zaposlouchal jsem se a zjistil, že máme navštívit Volterru.

To jsem fakt nemusel poslouchat a šel jsem zpátky na svou louku.

Na ní byli dva upíři.

„Hele, Aidane, co kdyby jsi po těch 100 letech přestal zkoušet na mě ty tvoje blbosti, protože já tě sice mám ráda, ale jako kamaráda, ale na vztah to tedy nemá a nikdy mít nebude,“ sledoval jsem mého kamaráda Aidana z povzdálí, jak zkouší sbalit Ally, která ležela v trávě.

„Jsi tak krásná, že žádnou chybu nemáš,“ pokoušel se Aidan básnit.

Ally se tomu jenom smála a já jsem se krotil abych nevyprskl smíchy.

„Tak to zkusím jinak.“ O něčem přemýšlel.

Já je stále pozoroval z povzdálí na kraji louky a byl jsem udivený, jak to že si mě ještě nevšimli.

Vyšplhal na strom, a když z něho skákal, chtěl udělat salto, jenže se místo toho jenom rozplácl na zemi a nejmíň nějaké desetiletí tam nic neporoste.

To už jsem nevydržel a začal se svíjet smíchy na zemi. Oba dva vzhlédli podle myšlenek mým směrem, ale neviděli mě. Takže se vydali mým směrem to omrknout. Rozesmál jsem se ještě víc z jejich výrazů.

„Tylere?“ řekli udiveně oba naráz.

„Ano?“ zeptal jsem se.

„Co tu děláš?“ zeptal se mě Aidan.

„No kousek odtud žiji se třemi bratry, třemi sestrami a rodiči. Samozřejmě všichni nevlastní,“ řekl jsem.

„A vy?“ zeptal jsem se a ani jeden se neměl k odpovědi. Až teď jsem si všiml jejich karmínových očí.

„No, ani nevíme, šli jsme z tvého pohřbu a cestou nás někdo proměnil a od té doby se vláčíme světem. Jak to že máš zlaté oči?“ zeptal se mě na další otázku Aidan.

„Živím se na zvířecí krvi,“ řekl jsem a pohlédl někam do neznáma.

Sedli jsme si všichni na louku a povídali si. Nebo spíš Aidan. Ally pořád po mě pokukovala a já po ní.

„Bráško, kam jsi zmizel? Jde se na nákupy,“ uslyšel jsem myšlenky Alice. Vlastně jsem neřekl Aidanovi ani Ally, že mám tento dar.

Upírskou rychlostí jsem chtěl utéct, jenže paní vševidoucí to viděla.

„Už zas, vždyť jsme byli minulý týden a už tak mi to oblečení vystačí na dalších 100 let dopředu,“ vymlouval jsem se.

„Móda se mění a navíc ty tvoje sté narozky od přeměny musíme pořádně oslavit a to tím, že půjdeme nakupovat,“ řekla a udělala na mě psí oči.

„Z toho se nevyvlíknu asi, že?“ pohlédl jsem na ni psíma očima a nezabralo to. Povzdechl jsem si.

„Máš pravdu. Nevyvlíkneš.“ Ťapla mě za rukáv a tahala mě do auta pravděpodobně.

Nestačil jsem se ani ohlídnout.

To byly jedny z nejhorších nákupů, protože byly nejkratší.

Díky tomu, že všichni z rodiny zdržovali, tak jim Alice uvalila výchovnou lekci. To, co jsme stihli nakoupit za den, jsme nakoupili a prozkoušeli za 2 hodiny.

Konečně jsme se vyhrabali z obchodního střediska, které zavíralo. Konečně, to jim trvalo.

Nemohl jsem se dočkat Ally. Neměl jsem ani tušení, jestli tam bude, ale prostě jsem tam chtěl, takže jsem valil po silnici rychlostí světla.

„Kam se ženeš?“ zeptal se Emmett.

„Co kdyby obchody najednou otevřely?!“ To by se mohlo stát.

„To máš pravdu,“ řekl a byl natěšený, že prožije další krásnou noc s Rose.

Nad tím jsem se jenom pousmál. Za chvíli jsem parkoval před domem. Vylezl jsem z auta a běžel na louku. Co kdyby Alice ještě měla nějaké plány.

Na louce nikdo nebyl, tak jsem na upíra unavený lehl do trávy a zavřel oči. Chtěl jsem usnout, ale nešlo to. Upír má mnoho času, ještě když nemá partnerku, tak ještě víc.

Zvláštní neslyšel jsem ničí myšlenky a někdo na mě dýchal.

Otevřel jsem oči a nade mnou byla Ally.

Usmála se a letmo mě políbila. Jako by mezi námi nebyla časová mezera sto let a líbali si každý den…