Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Remember me x Twilight saga 7. kapitolka

18.06.2010 (08:45) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 977×

7. kapitolka

Tyler:

„Tak jo,“ řekl Jasper, když jsme došli, jakoby ke startu. Byla tam jen nějaká čára.

„Stopnu ti to. Budeš muset odsud, dostat se támhle,“ ukázal na místo mezi dvěmi sloupy, „a musíš samozřejmě přes všechny překážky a nesmíš je obíhat,“ dokončil Jasper pravidla.

Připravil jsem se na něco jako start a Jasper mi to odstartoval.

„3,2,1,“ vystřelil ze zbraně a já se rozběhnul na první překážku.

To mi dalo pořádně zabrat. Byl jsem celý zpocený. Byla to dost velká fyzická zátěž. Byl jsem rád, když jsem viděl oběd. Doslova jsem ho zhltal. Jasper jen seděl naproti mně a sledoval mě. Kdy vůbec jí Jasper? Odpoledne jsme šli na střelnici. Šlo mi to skvěle. Ráno jsem se měl hlásit s Jasperem u kapitána. Přišli jsme právě včas.

„Takže Tylere, měl jsem na vás velmi dobré hlášení od Jaspera a prý se rychle učíte, nebo spíš už vše umíte.  Takže jsem se rozhodl, že vás pošlu zítra na jednu takovou lehčí akcičku s Jasperem. Máte na práci zneškodnit asi 100 teroristů a bude to v lesích, které tady jsou široko daleko jediné. Dneska se připravte na akci a máte volno. Zítra v 6:00 odjíždíme,“ řekl kapitán. Super, já půjdu do války. No nic, já si tohle vybral, takže taky musím brát následky toho všeho.

Připravovali jsme se. Kontrolovali zbraně, které jsme dostali a dávali si do batohů pití a jídlo, ale to až pozdě večer, aby se nezkazilo. Kontrolovali jsme si nemalou výzbroj. Šel jsem spát už v 17:00 hodin. Spal jsem klidně. Nezdálo se mi ale, že někdy spí i Jasper. On je prostě zvláštní, ale je to nejlepší kámoš.

Ráno mě probudil Jasper. Šli jsme se nasnídat a potom jsme si vzali svou výstroj, výzbroj, batohy a helmy. Měl jsem dneska nějaký divný pocit. Jakoby se tam mělo něco stát. Byl jsem asi nervózní. Stáli jsme před budovou. Ani ne za minutku, už tam stál také kapitán se 100 dalšími vojáky.

„Dobré ráno. Jste připraveni?“ zeptal se.

„Jasně,“ řekl jsem.

„Vojáci, to je Tyler Hawkins a někteří už znáte Jaspera Halea,“ řekl kapitán.

„Takže. Dnes pojedeme do lesů. Máme za úkol pozabíjet všechny nepřátele, které uvidíme. Toto by měl být náš poslední boj tady v Iráku. Až je tam pozabíjíme a vrátíme se, což se vrátíme doufám všichni, všechno se to tady balí a zůstanou tady pouze hangáry. Ostatní, kteří nejedou s námi to balí. Poté se vracíme do státu. Tylere, jestli chceš můžeš tady zůstat a počkat do našeho příjezdu,“ řekl kapitán a já uvažoval a hned sem byl rozhodnut.

„Když už jsem se tady tak namakal a něco naučil, aspoň to zkusím. Třeba ze mě bude jednou voják,“ řekl jsem a usmál se. Kapitán byl potěšen, úsměv mi oplatil a naskákali jsme do 2 menších náklaďáčků.

Jeli jsme asi hodinu. Cestou jsme promluvili pár slov s ostatními, ale všichni byli nervózní, protože se chtěli vrátit domů a většina vidět svou rodinu. Všichni ale věděli, že se pár z nás nevrátí. Všichni zbystřili střelbu, která byla kousek od nás a taky lesy, které široko daleko nebyly. Bylo to takové divné. Všude byl písek a odpadky, a uprostřed toho všeho byl velký les. Zastavili jsme před ním a vyskákali.

„Všichni půjdete za mnou,“ řekl kapitán a šel vpřed. Všichni ho poslechli a následovali ho.

Došli jsme na místo, kde se kapitán zastavil a kde bylo pár vojáků. Střelba asi po 5 minutách ustala a žádné teroristy jsme neviděli.

„Vojáci, mějte se na pozoru. Oni tady jsou.“ Rozhlédl se jestli náhodou nějakého neuvidí.

S Jasperem jsme si lehli do zákopů a sledovali, co se děje kolem. Ostatní vojáci tohle udělali taky. Leželi jsme tiše celý den. Nic se nedělo. Změnilo se to až večer. Většina něco dělala a nesledovala nic kolem.

Najednou jsem uviděl věc letět vzduchem a potom „bum“. Začalo se střílet. Tam kam to hodili bylo asi nejvíc vojáků. Rychle jsem pobral zbraň a začal střílet na nepřátele. Nebylo to jako při výcviku. Uděláš něco špatně a můžeš to zkusit znovu, ale tady znamenala chyba ve většině případů smrt. Viděl jsem a taky slyšel řev vojáků, nepřítele, střelné zbraně. Dostávali jsme na frak. Jako bychom měli najednou zpomalené reflexy. Jako bychom nebyli na tento boj připraveni. A to většinu stálo život. Než se totiž všichni vzpamatovali z celodenního lehárka, bylo po nich. Střílel jsem. Hodně jsem jich zasáhl. Vedle sebe jsem viděl Jaspera a ten na tom byl podobně jako já. Najednou jsem se rozhlédl.

Podíval jsem se vpravo a v tu chvíli dostal voják asi 3 zásahy do břicha, vystříkla z něho krev a skácel se k zemi. Možná ještě 5 sekund bude dýchat, ale těch 5 sekund musí být pro něho dlouhých a určitě si přeje, aby zemřel. Aspoň jsem si to myslel. Podíval jsem se vlevo. Uviděl jsem, jak jeden voják to dostal do krku a krk mu držel jen na pár místečkách, ale hodně se ohnula hlava a pak dopadlo na zem tělo a hlava se od něho oddělila.

Podíval jsem se před sebe. Jakoby to vše bylo teď zpomalené. Uviděl jsem kulku, jak se vymrštila ze zbraně a letěla na mě. Najednou jsem ucítil bodavou bolest v místě, kde by mělo být, zařval jsem bolestí a skácel se k zemi. Byla to nepřekonatelná bolest. Přál jsem si jenom, abych umřel. V té chvíli jsem si našel místo ještě na nejkrásnější chvíle a na důležité postavy v mém životě.

Mou sestru, která umí krásně kreslit, ale ve škole, si z ní jen utahují. Mou matku, která mě má ráda. Ally to nejlepší, co jsem v životě potkal. Našlo se tam místo taky pro Aidana. Taky pro Jaspera, který mi za asi ty 3 dny přirostl k srdci a taky na otce, který mě sice nemá rád, ale našly by se krásné chvíle, které jsem s ním prožil. Když jsem byl malý a proháněli jsme se po pláži. A taky na mého bratra, který spáchal kvůli otci sebevraždu, ale jeho tělo se nenašlo. Takže nechápu, kdo tomu může říkat sebevražda. Třeba si ho s někým spletli a teď si někde žije. Doufám, že se s ním setkám, když už aspoň umírám. Uslyšel jsem ještě Jaspera jak na mě volá.

„Tylere!“ uslyšel jsem, až někde z dálky. Pomalu a bolestivě jsem umíral…

Jasper:

Střílel jsem na vše co se hýbalo naproti nás. Proti mým reflexům neměli teroristi šanci mě zasáhnout. Rychle nás likvidovali. Najednou jsem uslyšel dost hlasitý výkřik. Slyšel jsem jich dnes hodně, ale ten byl dost hlasitý a pravděpodobně důležitý. Nejradši bych všechny ty, co umírají proměnil, ale pak bych je nemusel uhlídat až budou novorození.

Obrátil jsem se za tím výkřikem. Uviděl jsem Tylera, jak se kácí k zemi. Nevím proč, ale musím ho zachránit. Nemůže přece umřít. Nesnáším lidi, ale tohle je prostě nějaká vyjímka. Věděl jsem, že Tyler umírá. Vždycky, když to někdo koupil, většinou umřel.

„Tylere!“ zařval jsem. Nemůže přece umřít. Je to můj kamarád. Jak se to vůbec stalo, vždyť byl ve výcviku tak dobrý.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni se soustředili na střelbu a nepřátele. Vzal jsem Tylera a upírskou rychlostí, utíkal od boje. Zastavil jsem se a slyšel jen tlumené výkřiky. Položil jsem Tylera na zem a jako by to byla moje běžná práce, jsem se zakousnul Tylerovi do krku. Byl to hnus. Radši jsem ještě pil, aby náhodou toho jedu nebylo málo. Už jsem si myslel, že by to mohlo stačit, tak jsem se odtrhl od jeho krku. Opřel jsem se o strom a utřel si rukou, krev z obličeje.

Koukal jsem se na Tylera, jak sebou trhá bolestí. Musel jsem se rozhodnou, co teď. Kam jít. Měl bych jet nejlépe někde do Evropy. Už to mám do severní Evropy. Podíval jsem se do zadní kapsy, jestli tam stále je, ta moje zlatá kreditka. Byla tam. Vzal jsem Tylera do náruče a rozběhl se. Čekala mě celkem dlouhá cesta do Norska. Přesněji na sever Norska. Potom tam, už najdu nějakou chatku uprostřed lesa…

Díky mé spřízněné duši Alici, bylo na kredite nekonečno peněz. Tolik se mi po ní stýskalo, ale tenkrát ve Forks, jsem musel do války. Chybělo mi to. Ale potom, co se stalo mému nejlepšími kamarádovi, se tam už nikdy nevrátím. Znali jsme se asi 3 dny a byl to můj nejlepší přítel. Udělám pro něj cokoliv. Hlavně nesmí zemřít. Vzal jsem to přes Turecko a v Bulharku jsem narazil na automobilku Hyundai.

Nechtělo se mi nechávat Tylera zmítajícího se v bolestech samotného. Nakonec jsem ho ukryl v temném lese a co nejrychleji jsem si koupil Hyundai ix35 a zajel do toho hustého lesa pro Tylera. Byl tam. Vím, co teď prožíval. Já prožíval to samé. Aspoň teď bude v pohodlí auta a nebude v mém náručí, odkud by mi mohl kdykoliv vypadnout.

Doufám, že se vám to líbí a můžete si oddechnout už tam nebude nic s válkou mezi lidmi. Možná tam bude nějaká upíří válka. Prosím o komenty. :D

Autor: MetlosCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Remember me x Twilight saga 7. kapitolka: