Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - Prolog

18.02.2011 (15:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5890×

Svoji rodinu miluju, ale tohle jsem prostě já

„Hej, Becco, co to zase vyvádíš?“ houknul Emmett a strčil hlavu do dveří od mého pokoje.

Zvedla jsem hlavu a zakřenila jsem se na něj. Prstem jsem mu naznačila, aby přišel blíž. Hned byl u mě a koukal mi přes rameno. „Vtípek pro tetu Alice. Koukej, sehnala jsem speciální lanko, který je neviditelný, protože se zbarví podle povrchu, na kterým leží. A tady mám její platinovou kreditku. Přivážu jí na to lanko, položím na zem a počkám, až půjde Alice kolem. Když se pro ni bude chtít shýbnout, tradá a ujede jí před nosem.“

Emmett se zasmál mé vynalézavosti a pochválil mě, jakou jsem vymyslela skvělou lumpárnu. To jsem se naučila od něj. On si nikdy nemohl dát pokoj a vždycky si našel něco, aby si mohl z ostatních dělat blázny. Jenomže on byl často dost průhledný. Jeho úmysly byly tak jasné, že se občas divím, jaktože mu to všechno prochází. To já jsem oproti němu byla mnohem rafinovanější.

„Tak jdeme to prubnout?“ podíval se na mě s jiskřičkami v očích, protože se nemohl dočkat cavyků, které teta Alice ztropí.

„Momentík,“ zastavila jsem ho, ustřihla jsem lanko na konci a kývla jsem na něj. Vyšli jsme spolu na chodbu a sešli do obýváku. Alici jsme viděli za prosklenými dveřmi, jak něco vyváděla s mým mladším synovcem Joshuou. Zanedlouho určitě vběhne dovnitř.

Posadili jsme se s Emmettem na sedačku, já jsem připravila nástrahu a předstírala jsem, že se o něčem velmi zaujatě bavím s Emmem. Kreditka ležela nenápadně za konferenčním stolkem, takže si jí Alice určitě všimne a nepojme podezření, že my dva s tím máme co dočinění.

Moje přání se za pár minut vyplnilo, totiž Alice se musela vrátit do domu pro něco k jídlu. Jenom co odsunula šoupací dveře, zaplula pohledem ke své kreditce. Tvářili jsme se, jako že si Alice vůbec nevšímáme a dál jsme se bavili. V ruce jsem svírala druhý konec neviditelného lanka.

Alice se po nás podezřívavě koukala, protože tušila, že v tom máme prsty. Naše rodina byla na moje a Emmettovy vtípky zvyklá. Nám se ale podařilo zahrát dokonalé divadlo.

Alice si to zamířila ke své kreditce a v momentě, kdy se pro ni shýbla, jsem škubla lankem a Alice sevřela prsty na prázdno. Zdusila jsem v sobě smích a Emm měl taky co dělat, aby se nerozřehtal na celé kolo. Alice si nás změřila pohledem a znovu se natáhla pro svou kreditku. Emmett mi pohotově sebral lanko z ruky a sám se postaral o to, aby se Alice nemohla své kreditky zmocnit.

To už na mě bylo příliš; propukla jsem v hlasitý smích a Emmett mě brzy doplnil svým hurónským pochechtáváním. Alice po nás hodila nenávistným pohledem, ale já jsem se nemohla přestat smát. Mrkla jsem na Emmetta a plácla jsem si s ním ve vítězném gestu. Pro dnešní den máme naší skopičinu odbytou.

„Jasper vás přerazí, až zjistí, že jste chtěli jeho lásce sebrat její závislost,“ oznámil nám suše děda Edward a zakroutil hlavou nad našim dětinským chováním.

No jo, s mou rodinou není žádná zábava. Děda Edward nemá žádný smysl pro humor a už párkrát nám zkazil náš vtípek, když nám ho vytáhl z hlavy a informoval dotyčného. Babička Bella stojí většinou na jeho straně, i když je s ní větší legrace než s Edwardem. Alice se většinou naštve a pár dní s námi nemluví, ale stačí, abychom se před ní zmínili o nákupech a už jsme zase kamarádi. Jasper nás většinou bere s nadhledem. Teta Rose se občas zlobí, když jí provedeme něco s jejím autíčkem a někdy Emmettovi vyčítá, že tráví víc času se mnou než s ní.

Táta Jake je prima, ale už se nám párkrát povedlo, že jeho pohár trpělivosti přetekl a on vyloženě vyletěl. Moc dobře si pamatuju, jak se nedávno s Emmem honili po lese, když jsme mu z motorky odmontovali pár důležitých součástek. To na tom bylo fajn, že většinou to všechno bylo na Emmetta.

S mamkou Nessií jsem neměla nijak zvlášť vřelý vztah. Nebyla u mě, když jsem vyrůstala, a proto jsem mnohem víc přilnula k Emmettovi, který mě už odmalička zahrnoval pozorností, kterou jsem potřebovala. Mnohem radši měla mého staršího bráchu Luka. U nás v rodině mělo každé dítě svého patrona, i když už jsme dávno nebyli malé děti. Luke měl naši mamku Nessie, moje starší sestra Andie zase byla zajedno s tátou Jakem, její dcera Lily byla miláčkem dědy Edwarda a babičky Belly a jejího syna Ryana zase zbožňovala teta Rose. Lukův syn Joshua byl věčně v zajetí tety Alice a strejdy Jaspera a na mě zbyl Emmett, za což jsem byla víc než vděčná.

Naši spikleneckou dvojici čas od času doplnil manžel mé starší sestry Andie Alex. Emmett ho měl rád, protože s ním pořád soutěžil při lovu o většího medvěda, a já taky, protože nikdy nezkazil žádnou legraci.

Svoji rodinu samozřejmě miluji, i když stále zkoušíme její trpělivost našimi vylomeninami. Nedala bych na ně nikdy dopustit. Byla jsem vychována tak, že jsem rodinu vždy řadila na první místo. Jenomže já mám prostě divokou povahu. Musela jsem to všechno zdědit po tátovi. Dost často o mně říká, že se chovám jak utržená ze řetězu. Ale já za to nemůžu, že musím být pořád v pohybu a něco vyvádět.

Pokaždé, když se kvůli něčemu svolá rodinná rada, nakonec se zakončí diskuze u mě. Kárají mě za to, že jsem prudká, prchlivá a neukázněná a spoustu dalších slov, na které si teď nemohu vzpomenout. To jen u Emmetta mám zastání.

Na dnešní radě se ale neřešily moje prohřešky. Plánovali jsme, co bude dál. Slova se ujal Edward, kterého všichni považují za hlavu rodiny.

„Blíží se konec školního roku a za chvíli jsou tu prázdniny. Mohli bychom se během nich nastěhovat zpátky do Forks. Co na to říkáte?“

Já na to neříkala nic. Vyrostla jsem tady na Islandu a bylo mi tu celkem dobře, ale nebráním se žádným změnám. Vlastně je mám ráda. Vždycky s sebou přinesou nějaké nové dobrodružství a hned je větší legrace.

„Jsme pro,“ odpověděl můj brácha Luke a usmál se na svou partnerku Lindsey. Ta byla tou představou vyloženě nadšená. Nedivila jsem se, pocházela odtamtud a kvůli Lukovi se přestěhovala k nám. Ale i zbytek mé rodiny považoval to místo za svůj domov.

„Takže rozhodnuto,“ shrnul to Edward, když se nesetkal s žádnými námitkami. „S Bellou už jsme tam zařídili bydlení.“

„A co náš starý dům?“ zeptal se Emmett, který seděl vedle mě.

„Luke říkal, že je vyhořelý,“ odvětil Edward a pokračoval: „Navíc i tak by v něm bylo málo místa. Sem se stova vejdeme. Proto jsme tam nechali postavit dva menší domy.“

„Dva? Proč dva?“ nechápal Emm.

„Jeden pro Cullenovy a druhý pro Blackovy a Clearwaterovy,“ vysvětlil.

„Cože? Proč nemůžeme bydlet v jednom domě?“ rozčílila jsem se. To jako budu muset utíkat od sebe k Emmettovi? To není moc praktické.

„Možná bude užitečné, když budete vy dva od sebe,“ odpověděl Edward na moje myšlenky.

„To zrovna,“ zašeptala jsem si pro sebe, ale byla jsem si jistá, že citlivým upířím uším moje poznámka neutekla.

Rodinná porada skončila a všichni se pomalu odebrali do postelí. Tedy ti, co mohli spát, to znamená vlkodlačí a poloupíří část mojí rodiny. Já jsem nebyla ani jedno z toho. Zatím. O mém dalším osudu jsme se mohli jen dohadovat. To, že nebudu polopír, bylo jasné. Mohl se ze mě stát už jen vlkodlak. Jupí...

Ve škole naposledy zazvonilo a já jsem běžela domů, aby ty opravdové prázdniny mohly začít. Hodlám si je pořádně užít. Pořádně bláznivě, jak mám ve zvyku!

Hned ten den mě Emmett, táta Jake a Alex vzali za odměnu – nedostala jsem tohle pololetí důtku ředitele – do lanového centra. Pro ně to byla brnkačka, všichni s nadpřirozenými schopnostmi, ale pro mě to byl pořádný adrenalin. Emmett se mi smál, jak jsem neobratná, což byla v porovnání s ním pravda. Obdařila jsem ho úšklebkem a nebrala jsem ho vážně; takhle se běžně škádlíme.

Nazítří moje prázdniny opravdu začaly. Pořádně jsem se prospala, čímž jsem dohonila spoustu probdělých nocí, když jsme s Emmettem něco vyváděli. Nejvíc se nám povedl vtípek, když jsme onehdy přeřídili všechny budíky o hodinu dopředu, tím pádem polovina rodiny zaspala.

Protáhla jsem se na posteli, hodila jsem přes sebe župan a vypravila jsem se do přízemí. Na schodech jsem se potkala s Ryanem, který se na mě jen uculil. Bella přede mě postavila snídani a já jsem se s chutí zakousla do čerstvé housky.

„Díky, babi,“ zahlaholila jsem s plnou pusou a usrkla jsem z čaje, který ležel přede mnou.

Jaké pak pro mě bylo překvapení, když jsem o vteřinu později zjistila, že čaj vůbec nechutná jako čaj, ale jako nějaká podivná slaná břečka. Vyprskla jsem to ze sebe, utřela jsem si ubrouskem pusu a nevrle jsem se podívala na Bellu.

„To není moje práce,“ zvedla ruce v obranném gestu a prozradila se, když se nenápadně podívala na Alici stojící za rohem.

„Alice,“ procedila jsem skrze zuby.

„Si myslíte, že srandičky si můžete dělat jenom vy?“ zakřenila se a odešla.

No jo, mohla jsem čekat, že nám vrátí náš podlý útok. Ale tohle bylo fakt nefér. Na blbý vtípky jsme tu přece já a Emmett. Chvíli mě to štvalo, ale protože nemám v povaze dlouho se něčím zabývat, brzy jsem to pustila z hlavy.

Navíc se později naskytly šance, jak se dál bavit na cizí účet. Všichni si začali balit na stěhování, což byla perfektní příležitost, jak je trochu zmást. S Emmem jsme se dost bavili, když jsme schovávali Andieno oblečení do Jasperova kufru nebo tátovy potřeby na holení do zavazadla Rose, která pak ještě půl hodiny nadávala, že jí celý kufr smrdí a že to oblečení bude muset vyhodit.

Do odjezdu do Ameriky zbývalo pár dní. Ještě jsem ani nezačala balit, zatímco moje rodina už pomalu poslala kufry napřed. Ale já jsem měla takových jiných věcí na práci... Blbnutí s Emmem, courání se venku do noci a vymýšlení nových skopičin.

Nastal den D. Naposledy jsme se otočili za naším domem na útesech, nasedli jsme do aut a zamířili do Reykjavíku, kde jsme měli chytit let do Olympie. Taková dlouhá cesta pro mě byla něco nového, nejdál jsem byla v Dánsku, kam jsme jeli navštívit Luka, když studoval.

Většinu letu jsem strávila pozorování ostatních lidí, jak spí. Byla zábava si je fotit a pak si prohlížet jejich výrazy. Musela jsem se nad těmi fotkami smát, čímž jsem si vysloužila několik neznámých výtek, ať už jsem konečně zticha.

Po přístání v Olympii jsme se opět rozmístili do aut a čekala nás už jen asi dvouhodinová cesta do Forks. Musela jsem spánkem dohnat to, co jsem zameškala bděním v letadle. Ponořila jsem se do svých snů, že jsem si ani nevšimla, že se mnou někdo hýbal. Probudila jsem se až ráno a bylo mi divné, že se mi leží nějak podivně pohodlně.

Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se kolem sebe. Nacházela jsem se na obrovské posteli v krásně světlém pokoji, vymalovaném zelenou barvou, kterou miluju. Vedle postele stála stejně veliká šatní skříň, před níž ležel koberec v odstínech žluté a světle zelené. Naproti posteli jsem uviděla dvě černé komody a o kousek dál vedle nich toaletní stolek se zrcadlem. Celou stěnu po mé levici tvořilo majestátní francouzské okno. Celkově pokoj působil nanejvýš útulně.

Seskočila jsem z postele a podívala se z okna. Široko daleko nebylo nic než les a širší řeka, která se kroutila do ostrého meandru padesát metrů od mého okna. Otočila jsem se a vyběhla z pokoje na malou chodbičku, která byla z jedné strany ohraničená stěnou s několika dveřmi do různých pokojů a z druhé strany dřevěným zábradlím.

Nakoukla jsem do vedlejšího pokoje – brzy jsem poznala, že patří Ryanovi. Byl světle modrý a zařízený přesně podle jeho vkusu. Další pokoj patřil Lily, což bylo patrné podle toho, že celou jednu stěnu tvořila kolosální knihovna, se kterou by se mohla srovnávat jen Edwardova sbírka jeho oblíbených knih. Poslední pokoj v patře obýval Joshua. Ke stropu měl přichycenou houpací síť a za postelí měl tapetu moře. Musela jsem říct, že se naši vyznamenali. Zařídit každému z nás pokoj přesně podle našich přání, to muselo dát zabrat.

Seběhla jsem o patro níž, kde se nacházely jen troje dveře. Jedny dveře vedly do ložnice našich, další k Andie a Alexovi a ty poslední do království Luka a Lindsey.

Sešla jsem ještě o patro níž. Rozprostřel se přede mnou menší obýváček propojený s velkou kuchyní a jídelním stolem. Nemohla jsem se na tu krásu vynadívat.

„Měla by sis dávat větší pozor,“ ozvalo se mi těsně u ucha, takže jsem se lekla tak, že jsem málem vyskočila z kůže.

Otočila jsem se na Emmetta a praštila jsem ho do hrudi. Určitě budu mít zase modřinu. Smál se jak blázen, že se mu podařilo mě dostat.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se.

„V Jiskřivém sídlu, jak Bella nazvala náš dům,“ odpověděl mi a mně neušla ta pohrdavost v jeho hlase. Taky se mu nelíbilo, že jsme rozdělení.

„A náš dům se jmenuje jak?“

„Hřejivé sídlo,“ odvětil.

„Hm,“ odfrkla jsem. „Co se řeší?“

„Jenom nějaký blbosti. Kdo bude kam chodit do školy a tak,“ vysvětlil mi. „Měl jsem pro tebe dojít, ospalče.“

Usmála jsem se na něj a kývla, abychom vyrazili do Jiskřivého sídla. Emmett mě vzal na záda a utíkal po úzké dlážděné cestičce, která spojovala oba domy. Přeskočil pár schodů na terase a vřítil se do domu, kde v poklidu seděl zbytek naší rodiny. Vyklopil mě na prázdnou židli a sedl si vedle mě.

„Takže, Becco, kde budeš chtít radši studovat: v La Push, nebo ve Forks?“ zeptal se mě Edward.

No, Becco, tak teď se dobře rozmysli, nařídila jsem si v duchu a za pár vteřin jsem znala odpověď.

Následující kapitola

Andie Black <  Luke Black <  Rebecca Black

Kdo by se nevyznal ve vzájemných vztazích, tady je rodokmen.

Tak vám přináším první díl mé povídky o třetím potomku Jacoba a Nessie. Na odkazech výše si můžete přečíst i příběhy její starší sestry Andie a bratra Luka. Becca je úplně jiná než její sourozenci, takže doufám, že si na její zbrklost zvyknete. Chtěla bych jen vědět, jestli mám pokračovat v dalších kapitolkách a zda se vám to líbilo bo ne :)

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - Prolog: