Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 9. kapitola

30.03.2011 (20:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3046×

Co si to dovoluješ?

„Jo, jsem to já,“ přikývl.

„Jak ses o tom dozvěděl?“ nechápala jsem.

„No, kdyby ses trochu zajímala,“ začal, „tak bys věděla, že Amy je moje sestra.“

Hned se mi rozsvítilo. No jasně, ta malá potvora Amy. Tohle je její msta za to, že jsem se vyspala s klukem, kterého chtěla ona. Dala za úkol bratrovi, aby mě dostal, protože si myslela, bůhví jak tím nevyhraje.

„A teď si jako myslíš, že jsi mě pokořil?“ zeptala jsem se posměšně.

„Jo, to bych teda řekl.“

Zvedla jsem se a posbírala jsem oblečení. „To jsi tedy vážně naivní.“

„Můžeš si říkat, co chceš, ale mně tohle stačí. Amy bude ráda,“ odvětil.

„Tak jí vyřiď, ať si ten pocit užije. Ale mně na vás fakt nezáleží,“ odfrkla jsem a nechala jsem ho na pláži samotného.

Tohle je fakt neuvěřitelné! Si myslí, jak mě dostali. Ale tak to není. Netrápí mě, že jsem se vyspala s klukem, o kterém jsem řekla, že bych si o něj ani koště neopřela. Dneska jsem to potřebovala a kdyby nebyl nikdo jinej poblíž, skočila bych na to třeba s bezdomovcem. Ne, pomyslela jsem si, to by bylo až moc pod úrovní.

Myslela jsem si, že mě to nějak zvedne z té otupělosti, ale moc to nepomohlo. Emm zase nebyl doma, a tak jsem neměla s kým vyvádět. Sakra, co se to se mnou děje?

Další týden minul a bylo zase pondělí a hned prvního hodina s Pextonovou.

„Tak jak jste pokročili s vaší prací?“ hodila otázku do davu a všichni se zase rozpovídali.

Pár lidí jí předvedlo svůj návrh a ona bedlivě poslouchala. Což se nedalo říct o mně. Dívala jsem se z okna na stromy, jejichž jehličí se ani nepohnulo. Venku to dneska vypadalo na klidný jarní den, i když byl pozdní podzim. Měla by tam být vichřice, aby se dal pouštět drak. Všude by mělo být barevno podle zbarveného listí, jak jsem znala z knížek, ale tady byla vidět jen nudná tmavě zelená jednotvárná barva.

„Becco?“ ozvalo se mi v uších a já sebou polekaně škubla. Nějak jsem přestala vnímat okolí.

„Jo?“

„Stav se za mnou po hodině,“ požádala mě Pextonová a já jen kývla.

Poslední dobou se nějak nedokážu soustředit a i moje drzost šla stranou. Já chci zpátky starou Beccu, posteskla jsem si v duchu.

Zazvonilo a já se zvedla, abych došla za Pextonovou. Počkala, až všichni odešli ze třídy a pak se na mě obrátila.

„Becco, byl za mnou Matt.“

Jenom to jeho jméno mi zase vlilo krev do žil. Stačilo to slyšet a hned jsem ho měla plný zuby. „A?“

„Řekl mi, že jsi odmítla s ním spolupracovat,“ podívala se na mě shovívavě. Práskač.

Pokrčila jsem jen rameny. „Já jsem zase říkala vám, že chci pracovat sama.“

„Ale ty budeš pracovat s Mattem,“ pronesla tvrdě. „I později v životě budeš muset pracovat s tím, kdo ti nebude sympatický.“

„Ale -“

„Žádné ale. Takže se s ním hezky sejdeš a začnete na tom pracovat,“ přikázala mi a já jsem jen naštvaně odešla. Spolupracovat s ním nebudu ani za zlaté prase!

Matt mě později vyhledal a chtěl se domluvit na termínu, ale já ho vždy poslala do háje s tím, že nemám čas. Prostě nedocílí toho, že by dosáhl svého.

Jenomže jsem pak potkala na chodbě Pextonovou a ta mi řekla, že za ní mám po škole zajít. Otráveně jsem vešla do jejího kabinetu, protože jsem věděla, že mě čeká další přednáška, jelikož pan žalobníček určitě přišel žalovat. A taky jo. Seděl na židli vedle ní a o něčem si s ní s úsměvem povídal.

„Už jsi tady, Becco,“ poznamenala Pextonová. „Tak se posaď.“

„Radši postojím,“ namítla jsem.

„Jak chceš. No myslím, že je ti jasné, proč jsem tě sem pozvala.“

„Jo, chcete mi dát kázání,“ řekla jsem.

„Když s tebou to po dobrém nejde,“ podívala se na mě. „Takže protože nejsi schopná se s Mattem domluvit osobně, musím zasáhnout já. Termín je v pátek po škole.“

„Jo, to by šlo,“ kývl Matt.

„Já nemůžu,“ zakroutila jsem hlavou okamžitě.

„A co tam máš tak důležitého?“ pozvedla Pextonová obočí.

„Mám tam schůzku.“ Sice ještě nevím s kým, ale určitě tam někdo bude.

„A nešlo by to odložit na později? Když přijdeš s nějakým návrhem, určitě vám to s Mattem nebude trvat dlouho a pak můžeš jít na svou schůzku,“ naléhala na mě.

„Ale já mám večer rodinnou oslavu, takže bych to nestihla. A tu schůzku mám domluvenou už dlouho,“ vykrucovala jsem se.

„Tak tedy navrhni jiný termín,“ řekla Pextonová tvrdě.

Hluboce jsem vydechla. Tohle je fakt opruz. Jak jinak se z toho teď mám vykroutit. Začínají mi docházet výmluvy. „Tak ve čtvrtek?“

„Jo, udělám si čas,“ kývl Matt a já tiše dodala: „Možná.“

Pextonová mě nechala být a já jsem rychle zdrhla z místnosti. Do čtvrtka najdu nějakou výmluvu, proč nemůžu přijít. Stejně nakonec dosáhnu svého. Tu práci udělám sama a tečka.

S tímhle incidentem se mi vrátila moje stará povaha. Vzdorovat, rebelovat, to jsem já. Takže jsem ve čtvrtek na schůzku samozřejmě nedorazila a potichu jsem se smála, jaký kalibr na mě vytáhne Pextonová teď. Jo, kdybych tušila.

V pondělí jsem se obrnila dobrou náladou a házela jsem úsměvy všude okolo. Ďáblík ve mně se radoval, jak mu všechno prochází, a těšil se na další výzvu, kterou může přijmout. Pextonová mě pozvala, ať po škole přijdu sem do třídy, že si chce promluvit. Jasně, mohla jsem se na to vybodout, ale přece nejsem srab.

A tak jsem po škole přišla do prázdný třídy, kde seděla Pextonová... a Matt. Povzdychla jsem si a sedla si na první lavici.

„Becco -“

„Jo, nepřišla jsem na smluvenou schůzku. A co?“ skočila jsem jí do řeči.

„A to ti to vůbec není blbý kvůli Mattovi?“

„Ne,“ odpověděla jsem pravdivě. „Já jsem se ho o žádnou spolupráci neprosila.“

„Ale já tě stejně donutím.“

„To by mě zajímalo jak,“ zasmála jsem se.

Pextonová se zvedla a vyrazila ke dveřím. Radostně jsem se zasmála, že jsem zase vyhrála, ale ona jen strčila klíče do zámku. „Zamknu vás tady a nepustím, dokud si nepromluvíte. Můžete tu být klidně celou noc, pro mě za mě.“

Říkala jsem si, že si určitě dělá srandu. Jenomže ona fakt vyšla z místnosti a klíče zachrastily v zámku. Zůstala jsem tu uvězněná s tím pitomcem. To je teda bomba. Seskočila jsem z lavice a šla vyzkoušet dveře, co kdyby to byla jenom past, že jo. Jenomže ony fakt nešly otevřít.

Matt seděl na lavici a pozoroval mě. Asi čekal, kdy ustoupím a začnu spolupracovat.

„Tak to pojď vymyslet, ať už můžem vypadnout,“ navrhl.

„Já nic vymejšlet nehodlám. Dostal jsi nás do toho ty, tak si to užij,“ odsekla jsem. „Stejně nás musí ráno pustit.“

„Kdyby ses nechovala jako káča, nemuseli jsme tu vůbec být,“ zavrčel.

„Cože, já? Já nevím, kdo musel nutně naběhnout k Pextonové a fňukat, že mu nechci pomoct!“ křikla jsem.

„Copak seš fakt pitomá?“

Tak on mně bude říkat, že jsem pitomá? To už trochu přehání, ne? Proběhlo mi hlavou. „Co si to dovoluješ?“

„A co konkrétně myslíš? Že jsem se odvážil říct, jaká jsi, nebo že jsem ti to řekl do očí?“

„Vždyť ty jsi úplně mimo! Co o mně víš, že mě chceš soudit?“ vyjela jsem na něj naštvaně.

„Dost na to, abych si o tobě dokázal udělat slušný obrázek,“ odvětil.

„Nevíš o mně vůbec nic, tak zmlkni.“

„Snad si nemyslíš, že zmlknu? Někoho těma svýma řečma možná zastrašíš, ale mě teda rozhodně ne,“ zasmál se.

To mě naprosto vytočilo! Jaký řeči? Jakože jenom hodně mluvím, ale skutek utek? Okamžitě jsem k němu nakráčela, abych mu jednu ubalila. A bude mlčet. Vztáhla jsem na něj ruku a on se mě snažil zastavit. Jenomže v momentě, kdy se naše dlaně dotkly, ta jeho ochabla a těžkopádně dopadla na stůl, aby se později zhroutila vedle jeho bezvládného těla. Skácel se mi k nohám a nehýbal se.

Chvíli jsem jenom vytřeštěně koukala. Je to jenom trik? Nebo co to znamená? Po dvou minutách už jsem to nevydržela a sklonila jsem se k němu. Jakkoliv jsem ho nesnášela, najednou jsem se bála, že jsem ho zabila, i když nevím jak.

Přiložila jsem dva prsty na jeho krční tepnu a spadl mi kámen ze srdce, když jsem pod nimi ucítila puls. Teď už jsem na něj měla být zase naštvaná, ale vrtalo mi hlavou, co se mohlo stát. Teď byl v bezvědomí, to bylo jisté, ale jak se to stalo? Že by jen podivná shoda náhod?

Seděla jsem zrovna zadumaně na lavici, když konečně otevřel oči. Zmateně se rozhlédl po třídě a pak zabodl pohled do mě.

„Co se stalo?“ zabručel. Takže si nic nepamatuje?

„Řekla jsem ti, abys zmlknul, a tys omdlel,“ vysvětlila jsem mu. Že to byla možná moje vina, to vědět nemusí.

„Jo, to určitě,“ řekl ironicky, ale bylo vidět, že si není jistý. Prohrábl si rukou vlasy a sedl si na židli.

Ve třídě bylo ticho. Já jsem měla plnou hlavu svých myšlenek a on zase svých. Kupodivu jsme se ani nehádali. Venku už se dávno setmělo. Tipovala jsem, že může být tak osmá večerní. A já jako na potvoru nemám mobil, abych zavolala Emmettovi. Máme před sebou asi tak dvanáct hodin ve škole. Prima.

„Pextonová se tu nestavila?“ přerušil ticho.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Nechá nás vyžrat si to až do posledního drobečku.“

„Fajn, tak co na to konečně sednout a využít toho času, co tu stejně musíme strávit?“

„Copak jsi nic nepochopil? Já s tebou nic dělat nebudu.“

„To se jako taková kráva chováš ke každýmu, nebo mám tu čest, že je to jenom na mě?“

„Na všechny, kteří se chovaj jako idioti. Což u tebe platí dvojnásob.“

Na to už nic neřekl, vytáhl z batohu papír a propisku a začal si něco čmárat. Neřešila jsem ho. Ať si to dělá sám, přesně jak jsem chtěla. Můj plán vyšel na jedničku.

Brzy se mi začaly klížit oči, a tak jsem složila hlavu na lavici a nechala jsem sny, aby mi zaplnily hlavu. Spala jsem jak zabitá, ale probrala jsem se dřív, než jsem čekala. Podle mých hodinek bylo pět ráno. Matt ležel na lavici a lehce pochrupoval. Tolik se to vybízelo k tomu, abych mu něco provedla, ale najednou jsem se bála ho dotknout. Trochu mě děsilo, že bych mohla být fyzicky nebezpečná. Ale vždyť se to děje jenom s ním!

Nedalo mi to a šla jsem se podívat, co to vlastně vymyslel. Opatrně jsem mu papír sebrala a četla jeho poznámky. Firma na adrenalinové zážitky v La Push? To zní celkem zajímavě. A tak jsem četla dál. Měl tam pár dobrých nápadů, které by se daly rozvést. Ale sakra, o čem to přemýšlím?

Přešla jsem k oknu a pozorovala rozednívání. Obloha se barvila do ranních červánků a vypadalo to na pěkný slunečný den. Otevřela jsem okno a nadýchala se čerstvého vzduchu. Bylo to příjemné.

Čas ubíhal kupředu a z chodby sem doléhaly hlasy. Po dalších pár minutách i kroky a pak se dveře otevřely. Pextonová vešla dovnitř.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě. „Tak jak to šlo?“

„Dobře, už je hotovo,“ usmála jsem se falešně, popadla jsem tašku a vypadla dřív, než mi mohla něco říct.

On asi ještě spal a jestli ho probudí, stoprocentně mě práskne. Ale příště už na žádný intriky Pextonový neskočím. Nikdo mě nedonutí s ní zase mluvit o něm.

Na školu jsem se ten den vykašlala a jela jsem domů, abych si dala sprchu. Už jsem čekala, kdy dostanu přednášku, že jsem nespala doma, ale nic takového se nekonalo. Edward mi objasnil, že jim Pextonová volala, co se stalo.

Ve středu jsem se ve škole zase ukázala. Doběhla jsem zase na poslední chvíli a zasedla jsem na své místo. Jesse se na mě otočil a vypadalo to, jako by mi chtěl něco říct, ale pak se obrátil zase zpátky a nechal to vyznít do ztracena.

Ve čtvrtek jsem si vyrazila s Chuckem, ale zaseklo se to jenom na líbání. Byl celkem nudnej a mně se tak postesklo po dobrým sexu s Jessem. Mohla bych si s ním přece ještě užít. Jednou, dvakrát...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 9. kapitola: