Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 43. kapitola

08.11.2013 (20:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1609×

Na tuhle svatbu nikdy nikdo nezapomene

   „Jane,“ oslovila ji panicky Alice a pohlédla za ní, kde ve stínu stromů stála Bella uvězněná v náručí vysokého upíra a Edward ležel na zemi vedle nich. V tu chvíli přede mnou stál táta a slabě vrčel. Matt mě chtěl stáhnout dozadu do altánku, ale já chtěla vědět, co se bude dít.

   „Co ty tady chceš?“ houknul na ní táta. Jane se na něj zadívala a táta k výkřikem padl k zemi.

   „Tati!“ zděsila jsem se a poklekla na kolena vedle něj. „Tati!“ Vzdemula se ve mně vlna nenávisti. Stoupla jsem si a šla uličkou mezi svatebčany přímo k ní. Matt mě chytil za zápěstí a táhnul mě do bezpečí. Otočila jsem se na něj a řekla: „Ne, Matte, tohle musí skončit. Ona chce mě.“

   „To ti nikdy nedovolím!“ podíval se mi urputně do očí.

   Vmžiku přede mnou stál Eleazar, Garrett a Jasper, táta se pomalu zvedl zase na nohy a všichni mi zastoupili cestu.

   „Rebecco! Kde jsi?“ volala na mě Jane, jako bychom si hrály na schovávanou. „Rebecco, pojď sem, nebo uvidíš všechny, kteří se tě tu snaží chránit, trpět.“

   Strčila jsem do nich, ale oni se ani nehnuli. Podívali se po sobě a na povel, který nepřišel, všichni vyrazili upířím během přímo proti ní. Jeden po druhém spadli na zem a drželi se za hlavu.

   Mezi mnou a Jane už stál jenom táta. „Tati, pusť mě.“

   „Ne,“ procedil mezi zuby.

   Jane v reakci na jeho slova poslala k zemi mamku Nessii. Viděla jsem, že táta neví, jestli má zůstat u mě nebo jít za ní, a s pohledem na Matta se rozběhl k ní.

   „Mám ublížit ještě tvýmu nastávajícímu, nebo už konečně přijdeš sem?“ zeptala se mě znuděně. Tahle ochranářská hra ji přestala bavit.

   Matt mě sevřel pevněji. Otočila jsem se k němu a poprosila jsem ho očima. Nemusela jsem nic říkat, hned namítl: „Nechci o tebe znovu přijít.“

   „Já o tebe taky ne,“ odvětila jsem. „Musíš mi věřit.“

   „Tak dost, hrdličky!“ křikla Jane.

   „Nechci, aby ti ublížila,“ řekla jsem mu honem. „Věř mi.“

   Pustil moji ruku a já jsem se pomalými kroky blížila k ní. Měla jsem plán. Věděla jsem, že když ho uvidí Edward v mé hlavě, může něco naznačit Belle. Potřebovala jsem, aby mě Bella zakryla štítem, a já tak mohla Jane svým dotekem poslat do bezvědomí. Dávala jsem si na čas a jedním okem sledovala Edwarda, jestli uvidím alespoň malou známku jeho komunikace s Bellou. Když jsem stála už skoro před ní, houknul Edward: „Co s ní vlastně chceš dělat, Jane?“

   Jane se na něj otočila a to byla moje chvíle. Ale ty dva kroky, které nás od sebe dělily, jsem stihla překonat až příliš pozdě. Zatímco já udělala jeden krok, ona už otočila hlavu zpátky a zpražila moji hlavu svým talentem. Nikdy jsem ho na vlastní kůži nevyzkoušela, a tak mě intenzita jejího daru překvapila. Vyjekla jsem a sesunula se k zemi.

   „Bex!“ vykřikl Matt a rozběhl se ke mně, aby po dvou krocích padl k zemi jako všichni ostatní.

Zatímco jsem trpěla, poklekla ke mně, chytila mě za zápěstí a zvedla opět na nohy. Ruce mi držela za zády jednou rukou. Věděla, že svůj talent umím použít jen pokud se někoho dotknu rukou. Takhle jsem na ni nedosáhla.

A pak se stalo hned několik věcí na jednou. Všichni, kteří byli omráčeni se rozběhli k nám, Edward utrhl hlavu upírovi, co držel Bellu, a Alice ztuhla v jedné ze svých vizí.

„Nikdo ani hnout,“ zařvala svým pisklavým hláskem Jane, „nebo jí utrhnu hlavu.“

Zastavili se a stáli přede mnou a za Jane. O vteřinu později jsem viděla, jak Edward chytil Jane za hlavu a táhl ji ode mě. Ona ale moje ruce držela tak pevně, že jsem padala za nimi. Na podpatcích jsem neudržela rovnováhu a spadla na zem, v ten okamžik jsem slyšela křupnutí a moje ruce zůstaly nepřirozeně viset, zatímco Jane mě odmítala pustit a táhla mě za sebou. Myslela jsem, že bolestí umřu. Křičela jsem a tekly mi slzy.

„Edwarde, pusť ji,“ křikla Bella, která vše sledovala s vytřeštěnýma očima a nejspíš jako jediná si dokázala představit, jak neskutečně trpím.

Edward povolil sevření, Jane mu volnou rukou vrazila facku a mě vytáhla za ruce do vzduchu. Ta bolest vyvrácených a zlomených rukou zatížených vahou mého vlastního těla se nedala vydržet a já omdlela.

Bella:

   Zatímco Edward zápasil s Jane, Becca bezvládně visela na Jane. Jane zpozorovala, že Becca je nehybná, pevněji ji chytila za zápěstí a mrskla s ní o pár metrů dál. To ale byla chyba a v té vteřince, co se zabývala Beccou, se na ní vrhli Eleazar a Garrett a drželi ji pevně za ruce. Obtáhla jsem kolem nich svůj štít.

   „Nechte mě utrhnout jí tu hlavu,“ ozval se Nessiin zvonivý hlásek.

   Podívali jsme se s Edwardem na sebe a byli jsme rozporuplní. Nessie nikdy neublížila ani mouše, ale chápali jsme, že chce potrestat někoho, kdo zmrzačil její dceru. Nessie přišla blíž, já ji ihned schovala pod svůj štít, podívala se Jane do očí a vrazila jí facku.

   „Ta je za mýho tátu,“ řekla. „Už nikomu nikdy neublížíš, mrcho.“ Pak jí naprosto bezsoucitně utrhla hlavu.

   Nessie se otočila k místu, kde ležela přes dvě rozbité židle podivně natažená Becca. Matt a Jake jí zrovna opatrně zvedali a přenášeli na blízký trávník. Hned jak ji položili, byl u ní Carlisle a Luke, oba vystudovaní lékaři. Při tom pádu si narazila hlavu a ze spánku jí tekla krev.

   Luke poslal ostatní pro lehátko, aby ji mohli přenést do Carlislovy ordinace v domě. Vypadalo to jak v hororovém příběhu. Nevěsta ve svatebních šatech potřísněná krví, nad ní se skláněl její snoubenec, kterému tekly slzy po tváři. Volal její jméno, hladil ji po tváři a přes slzy ji skoro neviděl.

   Edward a Eleazar vzali Beccu na nosítka a odnesli ji dovnitř. V ordinaci jsme zůstali já, Edward, Jake, Nessie, Matt a naši doktoři. Přistoupila jsem k Becce a opatrně z ní stáhla její svatební šaty, ležela na improvizovaném operačním stole jen ve spodním prádle a se svatebním podvazkem.

   „Má obě ruce vykloubené, budeme jí je muset zpět nahodit,“ konstatoval Luke.

   Nessie málem omdlela už při vyslovení toho zákroku, a tak jsme ji s Edwardem vzali pryč. Jake by se teď od Beccy nehnul a já s Edwardem počkáme za dveřmi, kdyby náhodou potřebovali naši pomoc. Přes malé prosklené okno jsem pohlédla dovnitř. Carlisle vzal její bezvládnou ruku a škubnutím ji vrátil do původní polohy. Jake při tomu zvuku přivřel oči, nejspíš si představoval, jak moc to musí bolet, když jeho dcera nepodědila jeho regenerační schopnosti.

   Když nahodili obě její ruce, přesunuli  ji k rentgenu a CT. Matt se zhroutil na židli a schoval si tvář do dlaní. Jake se opíral o zeď a plakal.

   Rentgen prokázal několikačetnou zlomeninu levé paže a zlomenou vřetenní kost na pravé paži. Měla naražená žebra, vyvrtnutý kotník a lehký otřes mozku.

   Jelikož pro její probrání nemohli nic udělat, Luke a Carlisle přistoupili k sádrování. Trvalo to dlouho, protože nakonec museli její ruku otevřít a voperovat několik ocelových částí. Levou ruku jí zasádrovali celou až k lopatce, zatímco pravou jen k lokti. Kotník ji ovázali bandáží a ránu na hlavě vyčistili a zastehovali.

   Matt jí celou dobu seděl u hlavy a hladil ji po vlasech, průběžně si otíral slzy a vzlykal. Jake už jen prázdně koukal bůhvíkam. Pak Carlisle mrknul na mě, a tak jsem žďouchla do Edwarda a šli jsme Beccu přenést do jejího pokoje. Tam jsme ji opatrně přesunuli na postel, Nessie ji políbila na čelo, vzala Jakea za ruku a všichni jsme odešli, abychom s ní Matta nechali samotného.

Becca:

   „Ne, já nechci… nechci… prosím, ne!“

   „Bex,“ slyšela jsem slabě jakoby z velké dálky.

   „Ne, ne… radši zemřít… tak to má být!“

   „Bex, slyšíš mě?“

   "Zabijte mě… nechci… nemůžu, nemůžu být jako vy…“

    „Bex, neboj, všechno už je v pořádku!“

    „To pálí… vyndejte to ven… zabijte mě!“

    „Bex, prosím, prosím, otevři oči!“

    Těžce jsem polkla a otevřela jsem oči. Nejdřív jsem neviděla nic. Po pár mrknutích jsem pomalu viděla obrysy. Nade mnou se někdo skláněl. Dalších pár mrknutí. Obrys se pomalu začal vyostřovat. V potřísněné bílé košili seděl u mé postele Matt.

    „Bex,“ naklonil se ke mně blíž a pohladil mě.

    Byla jsem zmatená. „Jak se mě můžeš takhle dotýkat?“

    Jeho ruka se zastavila a on na mě upřel nechápavý pohled. „Jak to myslíš?“

    „Přece mě nenávidíš… Jsem teď jiná, ta druhá.“

    „Co? O čem to mluvíš? Jsi to přece pořád ty,“ odpovídal mi vyjeveně.

    „Jsem to já, ale jiná. Jsem…“ bylo to pro mě velmi těžké vyslovit. „Jsem přece upír.“

    „Jak jsi na to přišla? Bex, ty jsi pořád člověk,“ namítl laskavě.

    „Jak bych mohla…? Přece mě kousla, stáli jste kolem mě a já jsem křičela, křičela jsem, že nechci, ale bylo pozdě…“

     „Šššt,“ tišil mě, protože mě zachvátila panika. „To se ti jenom zdálo, miláčku. Jane tě nekousla.“

     „Ale-“

     Vzal moji ruku a položil mi ji na srdce. Rychle tlouklo. Když jsem si uvědomila, co to znamená, vytryskly mi slzy štěstí. Nebyla jsem upír. „Bylo to tak živé. Vážně jsem si myslela, že jsem se přeměnila.“

     Usmál se. „Bylo by to pro tebe tak hrozné?“

     „Nikdy jsem nechtěla žít věčnost, je to proti přírodě. A jak bychom pak mohli být spolu? Jak by mohl koexistovat upír s vlkodlakem?“

     „No, u svojí rodiny vidíš, že možné  je skoro všechno,“ připomněl mi.

     „Takže ty to chceš? Chceš žít navždy? Budeš se pořád přeměňovat?“

     „Bex, budu žít přesně tak dlouho jako ty. Nevydržím ve světě, ve kterém nežiješ, ani minutu navíc.“

     To, co řekl, mě dojalo. Usmála jsem se a chtěla jsem k němu vztáhnout ruce. Byly hrozně těžké. Pohlédla jsem na ně a trochu se zděsila. Levou ruku jsem měla celou v sádře, pravou k lokti.

     „Za pár týdnů to budeš mít dole,“ zareagoval Matt.

     „Pár týdnů?“ vyjekla jsem.

     „Měla jsi hrozně moc zlomenin, lásko,“ řekl tiše a slyšela jsem v jeho hlase bolest. „Jak se jinak cítíš?“

     „Je mi fajn,“ odvětila jsem bez přemýšlení. „Jen se moje svatba změnila v děsivou podívanou a já zůstala svobodná. Ale moje přání se nejspíš splnilo, určitě na moji svatbu nikdy nikdo nezapomene.“

     „Moc mě to mrzí, Bex. Ani nevíš jak moc. Nikdy jsem tě k ní neměl pustit, nikdy. Nepřestanu si to vyčítat, vždyť jsi mohla umřít!“

     „Ale poslechl jsi mě, Matte, věřil jsi mi. A to pro mě znamená hrozně moc.“

     „Ale jaký by to mělo smysl, kdybys umřela? Bože, tak moc mě to mrzí,“ řekl a schoval si obličej do dlaní.

     Chtěla jsem ho pohladit, ale ty zpropadené sádry mi nedovolily pohnout rukou ani o centimetr. „Mělo se to tak stát. Víš, začínám si myslet, že tohle všechno je náš osud. Pořád nás zkouší.“

     „Strašně se o tebe bojím,“ špitl skrz dlaně. „Od té doby, co tě unesli ve Švýcarsku až doteď, každý den. Myslel jsem si, že až budeš moje, ten strach zmizí. Ale nevím, je to čím dál horší.“

     „To je daň za to, v jakém světě žijeme.“

     „Vzdal bych se všeho nadpřirozeného, kdybychom mohli žít normální život. Ty a já, pomalu stárnout v našem domě, malí prcci kolem nás, žádní upíři, žádní vlkodlaci.“

      „Kdyby, chyby. Lásko, společně to zvládnem. Ty a já.“

      Zvedl konečně obličej z dlaní a podíval se na mě. „Já vím, že ano, Bex.“ Pak se ke mně naklonil a políbil mě na rty. „Až se uzdravíš, vystrojím ti takovou svatbu, že na ni budeš vzpomínat každej den našeho života.“

       „To jsem na tebe zvědavá,“ poškádlila jsem ho.

      Usmál se a cvrnknul mě do nosu. „Přinesu ti něco k jídlu, musíš mít hroznej hlad.“

      "Díky,“ poděkovala jsem mu, když se zvedl od mé postele.

      Dveře se za ním zabouchly a já osaměla. Posmutněla jsem. Touhle dobou už jsem měla být vdaná, měli jsme spolu trávit čas na líbánkách… Hrozně moc jsem chtěla být jeho ženou. Teď se to všechno přesunulo na neurčito a všechno to těšení se na svatbu přišlo vniveč.

      Ponořila jsem se do svých úvah tak moc, že když se ozvalo klepání na dveře, málem jsem vyletěla z kůže.

      „Dále,“ vyzvala jsem neznámého ke vstupu do mého pokoje.

      Dveře se otevřely a moje srdce se na vteřinu zastavilo. Hleděla jsem na něj a do očí se mi začaly drát slzy.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 43. kapitola: