Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 4. kapitola

12.03.2011 (07:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3020×

Budu nahoře a pak zase dole. Ale hlavně si to chci užít! Přestaň dělat, žes byl jiný!

Duncan mě chytil za ruku a odvedl nás na parkoviště. Posadil mě do svého auta a vezl k sobě domů. Celou dobu jsem cítila příjemné mrazení z jeho přítomnosti. Když zastavil před domem, ještě jednou jsem se ujistila, jestli náhodou nemá někoho doma.

Sotva se zavřely dveře do jeho pokoje, už jsem ho cítila na sobě. Objal mě kolem pasu a přisál se svými rty na mé. Položila jsem si ruce kolem jeho krku. Jeho polibky mě rozpalovaly doběla.

Líbal mě tak nějak něžně a vroucně. Líbilo se mi, jak se mnou zachází. Hladil mě ve vlasech, po zádech a všude, kde se mě dotkl, mi naběhla husí kůže. Jeho polibky nabraly na vášnivosti. Rychlý pohyb našich rtů jsem zpomalila jemným kousáním jeho spodního rtu. Asi se mu to zamlouvalo, protože mě nechal, ať si s ním dělám, co chci. Po chvíli zkusil mou metodu taky a ve mně jeho okusování způsobilo, že jsem si připadala, jako by mnou procházel elektrický proud.

Když utekl na můj krk, moje vzrušení se zdvojnásobilo. Nevím, jak to dělal, ale ani polibky na rty mě nedokázaly tak nabudit, jako jeho polibky na můj krk. Byly to ty nekrásnější polibky.

Sjel líbáním ještě níž. Urychleně jsem si přetáhla tričko přes hlavu, aby mu nic nebránilo. Sklonil se níž a přejížděl jazykem po mém bříšku. Pak do mě lehce strčil a shodil mě na postel, abychom to měli pohodlnější.

Jeho hebké vlasy mě pošimraly na kůži. Vrátil se zpět k mým rtům. Přetočila jsem nás, takže teď ležel pode mnou. Jeho tričko už dávno leželo někde na zemi, takže jsem měla nádherný výhled na jeho pevné tělo. Sklonila jsem se k jeho břichu a svými polibky jsem putovala od jeho prsou až k pupíku. Svíjel se pode mnou jak žižala. Zastavila jsem svoje polibky těsně nad hranicí jeho kalhot. Jazykem jsem objela jejich lem, což ho přivádělo k šílenství.

Přistoupila jsem ke knoflíku a obratně jsem ho rozepnula. Pomohl mi stáhnout svoje kalhoty i trenky. Vzala jsem jeho chloubu do ruky a přejížděla rukou nahoru a dolů. Zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu. Pomalu jsem tempo zrychlovala a pak jsem přidala i svůj jazyk. Na tu změnu zareagoval zavrněním a otevřel oči, aby mohl sledovat, jak ho uspokojuju. Hleděla jsem mu do očí a přitom jsem provokativně objížděla jazykem žalud.

Dřív, než jsem ho stihla dovést až do nebe, mě od sebe odstrčil, strhl ze mě zbytek oblečení a zabořil hlavu do mého klína. Už jenom to, že se mě dotýká na místech, kde se mě nikdo jiný ještě nedotkl, mě rozpalovalo.

Když cítil, že už jsem připravená, lehl si na mě. Zahrnul mě několika rychlými polibky na rty a zeptal se mě: „Chceš to?“

Kývla jsem a obdařila jsem ho pořádně divokým polibkem.

Roztáhl mi trochu víc nohy a jemně do mě vnikl. Trochu to zabolelo, ale to, co přišlo potom, tuhle malou bolest velmi rychle vyhnalo z mojí hlavy. Začal pomalu přirážet. Celou dobu kontroloval můj výraz a několikrát mě mezi přírazy něžně políbil.

Začal zrychlovat. Moje slast stoupala úměrně s jeho rychlostí. Cítila jsem, že se začínám třást. Jen tak lehce, ale nedokázala jsem to ovládat. Ještě trochu zrychlil. Moje tělo sebo začalo víc zmítat a samovolně mi z úst začaly unikat vzdechy. Duncan se na mě usmál. Tempo se ještě zvýšilo a já nyní dýchala společně s jeho přírazy. Třásla jsem se chtíčem, a tak jsem se musela chytit prostěradla pode mnou. Přidal na nejvyšší možnou míru a časovaná bomba, která byla někde ve mně, vybuchla. O pár přírazů později i Duncan hluboce vzdechl.

Svalil se vedle mě a hluboce dýchal. Otočila jsem na něj a pozorovala jeho zpocené tělo. Otevřel oči a setkal se s mým pohledem. Přitáhl si mě k sobě a dal mi pár hladových polibků.

To odpoledne jsme vyzkoušeli ještě pár dalších poloh. Duncan byl nejlepší učitel, kterého jsem si mohla přát. Byl něžný a přesně věděl, kde se mě má dotknout, aby mě to přivedlo až na vrchol. Navíc jsem se s ním dokázala odvázat a našla jsem další část mého života, kde můžu být pořádně divoká.

Jenomže ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, čas jsem zastavit nedokázala a věděla jsem, že domů budu stejně jednou muset jít. Naposledy jsem Duncana políbila a vyrazila jsem domů.

Chtěla jsem se proplížit rovnou do pokoje, ale bylo mi jasné, že nikomu neunikne, o co se snažím. Ty protivné dokonalé vlkodlačí uši...

„Rebecco Blacková!“

Tak tohle je zlé, dost zlé, pomyslela jsem si. V hodně zlých případech jsem Rebecca. V těch ještě horších jsem Rebecca Blacková.

Zastavila jsem se na schodech a velmi pomalu jsem se otočila. Nasadila jsem nevinnej úsměv a prohodila jsem: „Jéé, ahoj, tati.“

„Rebecco, ty moc dobře víš, cos provedla,“ začal celkem klidně. „Chtěl jsem po tobě jednu jedinou věc – aby ses chovala slušně. Co je na tom sakra tak těžkýho?“

„Snažila jsem se,“ odvětila jsem. Vážně jsem se snažila.

„Ne! Vůbec ses nesnažila. Děláš to prostě schválně,“ namítl.

„Nedělám! To samo.“

„Jaký samo? Mám takovej dojem, že mi to děláš natruc.“

„To není pravda,“ řekla jsem.

„Becco,“ uklidňoval se, „uvědomuješ si, že tě za to mohou vyhodit ze školy?“

To zas naštvalo mě. „No a?“

„To snad nemyslíš vážně! Záleží ti taky na něčem jiném než na sobě?!“ zakřičel na mě.

„Ať řeknu cokoliv, stejně mi to neuvěříš!“ odpověděla jsem stejným tónem.

„A jak ti mám věřit?“

„Nijak,“ odvětila jsem, otočila jsem se a utíkala jsem po schodech nahoru.

„Rebecco, ještě jsem neskončil!“ zakřičel za mnou, ale já ho neposlouchala.

Doběhla jsem do pokoje a pořádně jsem se zamkla. Ne že by to stačilo, kdyby se táta rozhodl tam vejít, ale aspoň pro pocit. Táta mě rozzlobil, ale čekala jsem to. Věděla jsem, jak na tu zprávu bude reagovat, a fakt jsem to neudělala proto, abych ho naštvala. Ale jeho to prostě nezajímá. Myslí si o mně jen to nejhorší.

Ležela jsem na posteli a přemýšlela jsem, co budu celý ten týden dělat. Jestli se táta bude chovat takhle, tak budu muset zůstat v pokoji celý týden. To není moc příjemná vyhlídka. Na druhou stranu bych aspoň mohla vymyslet hodně moc lumpáren...

Natáhla jsem se pod postel a vytáhla jsem svoji tajnou knížku. Zapisovala jsem si do ní všechny vylomeniny, co jsem vyvedla. Nikdy na nic z toho nechci zapomenout a vzhledem k tomu, že moje lidská paměť je na dost špatné úrovni, hodí se všechno si to zapsat.

Začalo se už stmívat. Trochu mi zakručelo v břiše; od rána jsem nejedla, na obědě jsem kvůli vyhození ze školy nebyla, celé odpoledne jsem strávila s Duncanem, takže mi vyhládlo ještě víc. Ale za žádnou cenu nehodlám sejít dolů, i kdybych měla mít žaludek staženej ještě měsíc. Dojdu si pro něco malého, až budou všichni spát.

Za pár desítek minut jsem tátu pustila z hlavy a zaměřila jsem se na to, jakej vtípek bych mohla připravit Emmettovi. Snad ještě nikdy jsem si nevystřelila z něj a divím se, že mě to doteď nenapadlo.

Zapnula jsem si v počítači Photoshop, vložila jsem si do něj Rosaliinu fotku a začala jsem ji předělávat tak, aby se objímala s cizím chlapem. Trvalo mi to pěknou chvíli, než to vypadalo skutečně věrohodně.

Pracovala jsem na tom až do noci. Spokojeně jsem program vypla a fotku vytiskla a prozatím jsem ji strčila do své tajné knihy. Akorát jsem vylezla zpět na postel, když se pokojem ozvalo odporné škrábání.

Za oknem byla černočerná tma, ale bylo mi jasné, že tam někdo je a škrábě nehty na sklo. Tušila jsem, že je to Emmett, a tak jsem okno došla otevřít. Skočil dovnitř a vesele mě pozdravil.

„Nenudíš se trochu?“ zeptal se.

„Jo, vlastně docela jo,“ kývla jsem a sedla jsem si zpátky na postel.

„Tak nechceš někam vyrazit? Slyšel jsem, že máš teď tejden prázdniny,“ potichu se zasmál, „tak bychom mohli vyrazit kempovat, vzít třeba Alexe a-“

„Hlavně ne tátu,“ skočila jsem mu do řeči.

„A co Ryana?“ navrhl.

„Jo, proč ne.“

„Prima, tak si sbal věci a ráno vyjedeme,“ usmál se, dal mi krátkou pusu na čelo a vyskočil z okna.

Šla jsem si lehnout. Vyhlídka na pár dní strávených někde v přírodě s Emmem se mi líbila. Bude to legrace a aspoň krátká doba bez všech těch problému mi prospěje.

Ráno jsem naházela do batohu pár věcí a čekala jsem na Emmetta v pokoji, protože jsem se vážně nechtěla potkat s tátou. Pak někdo zaklepal na dveře. Chvíli jsem se neozvýala, protože jsem si myslela, že je to táta.

„Becco?“ poznala jsem Ryanův hlas.

„Jo?“ otevřela jsem dveře a pustila ho k sobě do pokoje.

„Pojď, čekáme na tebe v garáži,“ oznámil mi.

Vzala jsem batoh na záda a vyrazila jsem za Ryanem. Scházeli jsme ze schodů a samozřejmě jsme se museli potkat s tátou. Ani jsem se na něj nepodívala a proběhla jsem kolem něj do garáže. Nasedla jsem do Emmettova džípu a přála si být co nejdál od tohohle domu.

„Tak kam to bude tentokrát?“ zeptal se Ryan, který si sedl dozadu vedle mě.

„Daleko,“ zasmál se Alex.

„Tím líp,“ poznamenala jsem.

Jeli jsme pár hodin a pak Emmett zastavil. Postavili jsme stan a trochu se zabydleli. Za dvě tři hodiny padne tma.

Celé čtyři dny, co jsme v přírodě kempovali, utekly hrozně rychle. Denní túry mě vždycky vyčerpaly a já jsem jako první zalehla do postele. Navíc mi s nimi bylo hrozně dobře. Emm vykládal celou dobu svoje vtípky, Alex byl uvolněnější než kdy dřív a Ryan byl prostě v pohodě jako vždycky. Nic mi nechybělo.

Škoda, že už jsme museli zpátky. Emmett zaparkoval v garáži Jiskřivého domu. Alex a Ryan šli do našeho domu, ale já jsem ještě zůstala. Po dlouhé době jsem si sedla s Bellou a příjemně jsem si s ní popovídala.

„Nesmíš si z Jacoba dělat hlavu,“ usmála se na mě. „On sice nevyváděl tak šíleně jako ty, ale žádný andílek to taky nebyl.“

„Spíš jí řekněte, ať radši nechodí domů,“ přitočila se k nám Rose.

„Proč bych neměla chodit domů?“ podivila jsem se.

„No, Jacob běhá dneska celej den venku a mlátí do všeho, do čeho to jde. Když se proměnil zpátky, tak nadával jak tur. Ten kluk má fakt plíce,“ vysvětlila mi Rose.

„A proč?“

Edward se na Rose významně podíval.

„No, něco ho naštvalo,“ pokrčila nakonec teta Rosalie rameny.

„Co ho naštvalo?“ obrátila jsem se na Edwarda.

„Dneska mu volali ze školy,“ odvětil a víc dodávat nemusel. Zase nějakej průšvih. Táta mě tentokrát už vážně zabije. Jo, myslím že je dobrej nápad zůstat dneska tady.

„Stejně by si pro tebe přišel,“ odpověděl Edward na moje myšlenky.

No přece se ho nebudu bát, pomyslela jsem si a vyrazila jsem do Hřejivého sídla.

Táta nebyl někde v dohledu, tak jsem se pousmála, že jsem z toho nepříjemného rozhovoru vycouvala. Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří, proběhlo mi hlavou a zasmála jsem se. Proplížila jsem se do pokoje a spokojeně jsem se tam zavřela. Chtěla jsem si hodit mikinu na postel, když v tu chvíli jsem se vyděsila tak, že jsem málem vyletěla dva metry do vzduchu. Na posteli seděl táta.

„Tady má někdo špatný svědomí,“ prohlásil.

„Tady je někdo pěkně vlezlej,“ použila jsem stejný typ věty.

„Nebuď drzá, Rebecco.“

„Fajn, tak co jsem zase provedla?“ zeptala jsem se rovnou.

Táta se zhluboka nadechl.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Tak co říkáte? Opravdu si Duncan udrží pozornost Beccy? A co se stalo tak hrozného, že Jakovi volali ze školy?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 4. kapitola: