Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 36. kapitola

02.09.2011 (08:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2674×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Odchod ani strach nic neřeší

Pořád jsem zdrceně seděla na pohovce v Jiskřivém sídle. Nevnímala jsem to ticho, které mě obklopovalo, protože moje myšlenky samy o sobě byly dost hlasité. Vražedkyně! Je to tvoje vina! Zmiz odsud, než za tebe bude muset ještě někdo zemřít! volalo na mě moje podvědomí.

Tak moc jsem ty hlasy chtěla poslechnout, jenže to by tu nesměl být žádný Edward ani teta Alice, kteří se mi pokusí v tom v každém případě zabránit a budou mi donekonečna opakovat, že to není moje vina. Jenomže když to cítíte z celé hloubky vaší existence, nic vás nedokáže přesvědčit o opaku.

Zvedla jsem se a chtěla jsem opustit ten dům, ale zachytila jsem Edwardův pohled. Nikam neodejdu, poslala jsem mu v odpověď. Sotva znatelně kývl.

Myslela jsem, že jeho smrt už je ta poslední kapka, že už mi hůř být nemůže. Svým způsobem mi hůř nebylo, protože nikdo důležitější než on pro mě na světě nebyl. O to hůř mi bylo, když jsem si uvědomila, jak jsem sobecká. Jeho smrt už týdny oplakávám a pro Rose ani slzu nevypustím? Bylo mi zle ze sebe samé.

Minula jsem kuchyni v Hřejivém sídle, přes kterou jsem chtěla projít na terasu, když jsem si ale všimla kalendáře. Zvědavě jsem do něj nakoukla a pak jsem na něj vytřeštila oči. Cože? Poslední týden prázdnin?

Místo ven jsem nakonec zamířila do svého pokoje. Dumala jsem na tím, jestli mě naši budou nutit jít do školy. Nedokázala jsem si představit, že bych najednou dennodenně musela chodit do společnosti a předstírat, že je všechno v pořádku. Jenomže i když se mnou všichni měli slitování, tušila jsem, že tohle mi neodpustí, že budou trvat na tom, abych si školu dodělala. Možná, že kdybych byla nadpřirozená bytost jako oni, která nestárne, nechali by to být. Jenže to jsem nebyla...

Snažila jsem se tedy smířit s tím, že to budu muset zvládnout.

Najednou mě začalo děsit, jak promrhávám každý den jen poflakováním a přemýšlením. Zbývá mi poslední týden, neměla bych ho využít nějak lépe? A co kdybych ještě přece jenom zmizela? V zápalu toho nápadu jsem vytáhla zpod postele kufr a začala jsem do něj házet nejdůležitější věci. Neměla jsem ponětí, kolik času mám, ale za pokus přece nic nedám.

Za deset minut jsem měla všechno, sedla jsem si na kufr, abych ho dovřela, pak jsem ho shodila z postele a táhla jsem ho za sebou ke dveřím. Jenom co jsem je ale otevřela, málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Stál tam Carlisle a tak šíleně mě vylekal!

„Odcházíš?“ zeptal se mě bez známky emocí.

Jeho chápavé oči mě úplně vyvedly z míry. Najednou byla všechna moje odvaha pryč a já jen rychle sklopila oči.

„Nebudu ti bránit,“ řekl tiše, když spatřil moje rozpaky. „Edwardovi jsem také nikdy nebránil, když chtěl odejít.“

„Edward chtěl někdy odejít?“ ptala jsem se zmateně.

Mírně se usmál. „Ano. Tenkrát když se seznámil s tvou babičkou a ona byla ještě člověk, myslel si, že bude lepší, když ji opustí.“

„Proč?“

„Protože se bál, že by s ním byla v nebezpečí,“ vysvětlil mi.

Bezmyšlenkovitě jsem pustila kufr na zem.

„Můžu dál?“ usmál se po chvíli na mě.

Beze slova jsem se otočila, otevřela jsem víc dveře a pustila ho dovnitř. Sedla jsem si na postel a on se posadil vedle mě. Pozoroval mě těma svýma přátelskýma očima a já jsem znovu pocítila tu důvěru, jako když jsem ho viděla poprvé.

„Ztráta našich nejbližších vždycky bolí,“ začal a já měla chuť si zakrýt uši, „a trvá to velmi dlouho, než se s tím dokážeme vyrovnat. Během mého života, smím-li to tak nazvat, jsem byl svědkem smrti tolika lidí, že už bych to asi nedokázal spočítat, kdybych nechtěl. Naneštěstí si pamatuji každého člověka, který pod mýma rukama zemřel.“

„Co vy víte o smrti? Vaše žena je stále s vámi, ale můj přítel je mrtvý,“ křikla jsem, ale pak jsem znovu sklopila oči, protože jsem si uvědomila, že nemám právo na něj křičet. „Milovala jsem ho nade vše, ale vy si zřejmě myslíte, že láska nějaké puberťačky a navíc člověka nic neznamená.“

„Nikdy bych nesnižoval sílu tvé lásky k němu a už vůbec ne proto, že jsi člověk. Navíc jsi skoro dospělá, dokážeš milovat stejně jako každý jiný. A k té smrti – pracuji už dlouhá léta jako lékař. Každá smrt mého pacienta mě zasáhne a pochybuji o sobě.“

Chvíli jsem mlčela. „Tak jak ses tím vyrovnáváte?“

„Uvědomím si, že nejsem Bůh, že nemohu zachránit každého člověka. Vždycky jsem kolem sebe měl také lidi, kteří mi s tím pomohli,“ významně se odmlčel, „a ty je máš taky. Nemusíš tu bolest nést sama. Všichni do jednoho tu jsou, aby tě vyslechli a ulevili tvojí ztrápené duši.“

„Nechci si o tom s nikým povídat,“ namítla jsem. „Bolí to.“

„Máš pravdu. Je těžké nalézt odvahu a překonat tu bolest, ale když se o to pokusíš, alespoň část té tíže spadne,“ odvětil. „A jestli ti přijde těžké o tom mluvit s Jakem nebo Nessií, zkus si o tom promluvit třeba s babičkou. Bella se taky musela vyrovnat se smrtí svého otce, který pro ni byl velmi důležitý.“

Zamyslela jsem se nad jeho slovy. No jasně, ty jsi tak pitomá! Vždyť ty už si o tom dávno povídáš – s Carlislem! Praštila jsem se do čela. Jak to, že s ním se o tom tak dá mluvit?

„Myslím, že musím jít něco udělat,“ řekla jsem pak a pokusila jsem se o náznak úsměvu.

Kývl. „Kdybys něco potřebovala, neboj se za mnou přijít.“

Neodpověděla jsem, ale vyběhla jsem z místnosti. Teď, dokud mám odvahu, to musím udělat. Pro dnešek ale nepůjdu pěšky. Popadla jsem v šatně první klíčky, které jsem viděla, a běžela jsem s nimi do garáže. Na stisknutí tlačítka zablikal Vanquish mé sestry Andie. Sedla jsem do něho, nastartovala a už jsem si to pádila po příjezdové cestě.

Soustředila jsem se víc na jízdu než na její účel. Když jsem ale projížděla La Push, zmocnil se mě podivný pocit. Sevřelo se mi srdce a cítila jsem, jak moje odvaha padá po pomyslné stupnici dolů. Přivřela jsem oči a překonala jsem to. Hodila jsem blinkr doprava a zastavila při krajnici. Otočila jsem hlavu doleva. Jsem na místě.

S hlubokým výdechem jsem vystoupila z auta a podívala se před sebe. Zdi lapushského hřbitova čekaly, až za ně vstoupím. Ruce se mi samy sbalily v pěst a srdce nabralo takovou rychlost, až jsem myslela, že to tempo nevydrží. Snažila jsem se ho uklidnit vyrovnaným dýcháním, ale zrovna moc mi to nešlo. Spíš naopak. S každou novou vteřinou bilo rychleji a hlasitěji.

Pevně jsem sevřela víčka, znovu jsem vydechla a zamířila jsem si to k velké kované bráně. Uchopila jsem kliku a s mírným zavrzáním jsem si uvolnila cestu na to klidné místo posledního odpočinku. Opatrně jsem se rozhlédla. Neměla jsem ponětí, kam bych měla jít.

Začala jsem procházet mezi hroby a pokaždé, když jsem si přečetla další náhrobek, se mi trochu ulevilo, protože to nebyl ten náhrobek. Krev už mi napětím tepala na spánku. Ten nepříjemný pocit gradoval.

Už mi zbývalo jen pár posledních řad. Jenomže pak jsem ho spatřila. Vzadu u malé zídky byl hrob ověnčený mnoha květinami. Kolena se mi rozklepala a oči mě začínaly pálit. Přesto jsem sebrala ty zbytečky mé odvahy, které mě donesly až sem, a velmi pomalu jsem k hrobu přisoupila.

Přejela jsem očima po náhrobní desce. Neviděla jsem víc než Matthew Ateara a slzy mi znemožnily výhled. Srdce mi pukalo na tisíc malých kousků a pláč se mi zadrhával v hrdle. Nesnažila jsem se to zastavit, věděla jsem, že tohle potřebuju. Že tu šílenou bolest musím překonat. Že musím přijmout ten fakt, že už tu není.

Sedla jsem si na kraj hrobu a dál jsem usedavě brečela. Těžko říct, jak dlouho mi to trvalo. Ale pak už jsem neměla sílu dál vzlykat. Utřela jsem si oči do rukávů a vzhlédla jsem k desce. Ten pohled mě bodal, ale vydržela jsem to.

Natáhla jsem ruku k náhrobku a opatrně jsem po něm přejela prsty. Vzbuzovalo to ve mně takové emoce, které jsem nedokázala pojmenovat. Možná to byla prázdnota? Asi jsem cítila, že teď už opravdu není, že existuje jen v mých vzpomínkách a představách.

Pak se najednou můj špatný pocit zesílil. Srdce se mi na chvíli zastavilo a já se přestala hýbat. Něco bylo špatně. Za mnou zapraskala větvička. Hrůzou jsem vyvalila oči, ale ohlédnout jsem se nedokázala. Strach jsem cítila až v konečcích prstů.

Ještě chvíli jsem čekala, ale nic dalšího už jsem neslyšela. Becco, začínáš být vážně paranoidní, okřikla jsem se. Se stopou úlevy jsem se otočila, něco jsem zahlédla a pak se mi oči protočily...

Hlava se mi pořád trochu motala. Párkrát jsem zamrkala víčky a pak jsem oči znovu otevřela. Porozhlédla jsem se po okolí a zmateně jsem stáhla obočí. Já už vážně blázním. Můj mozek vypovídá službu. Co dělám u studánky? A proč je mi teplo?

Chtěla jsem se opřít o zem a zvednout se, ale místo toho jsem se dotkla něčeho, co zem příliš nepřipomínalo. Udiveně jsem se po tom místě podívala. Pak se moje srdce zastavilo.

Za mnou seděl on a díval se na mě. Páni, já jsem opravdu cvok!

Protřela jsem si oči, ale on tam pořád byl. A pak mi to došlo. Začala jsem se smát. Já se smála. To bylo dost divné. Nevěděla jsem, že to ještě umím. Pak se ale upřímný smích změnil v hořký povzdech.

„Škoda, že se mi jenom zdáš,“ řekla jsem mu.

Mlčel a dál na mě zíral.

„Prima a ještě ke všemu nic neříkáš. Neměl bys dělat, to co já chci? Jsi přece v mým snu,“ pokračovala jsem.

Nevěřícně se na mě podíval. Vypadal skoro víc vykuleně jak já. „Bex,“ oslovil mě pak a moje srdce bolestně poskočilo.

Vůbec jsem nevěděla, co říct. Pak ze mě vypadlo jen: „Matte...“

Nečekal a přitáhl mě zpátky k sobě do náručí. Jemně mě sevřel a za chvíli už mnou procházely vlny jeho tepla. Zavřela jsem oči a užívala si ten klid a pocit bezpečí. Pak jsem ucítila lehký dotek na mém čele. Zvedla jsem k němu oči a setkala se s jeho pohledem. Byl takový jiný, neidentifikovatelný. Jakoby unavený, ztrápený, přesto částečně šťastný. Naklonil se ke mně, chtěl mě políbit, ale já ucukla.

Zamračil se a zeptal se mě pohledem, co to dělám.

„Dělej si se mnou, co chceš, jen mě nelíbej na rty,“ odvětila jsem mu na němou otázku. „To by mě zabilo.“

Smutně si povzdechl a pak mi dal pusu do vlasů. „Jinak ti voní vlasy,“ zabručel.

„No jo, většinu starých věcí jsem vyházela,“ odvětila jsem. „Což byla pro Alice samozřejmě perfektní záminka k dalším nákupům.“

Trochu se pousmál. „Pořád stejná, že jo?“

Taky jsem se usmála. „Jak jinak.“

„Jen ty ses změnila. Málem jsem tě nepoznal,“ navázal.

„A cos čekal?“ vyjela jsem na něj. „Já se tu nemám tak jako ty tam nahoře,“ obvinila jsem ho a ukázala jsem k nebi.

„Co to povídáš?“ nechápal.

„Říká se, že v nebi není žádná bolest, ani utrpení, ani nic špatnýho.“

„A jak jsi přišla na to, že jsem v nebi?“

„Jednoduše,“ pokrčila jsem rameny. „Kde jinde bys měl být?“

„Přece tady,“ zašeptal a pohladil mě po ruce, „s tebou.“

„Jo,“ přitakala jsem. „Teď zrovna jo, protože se mi zdáš.“

„Ale já přece-“

„Ššš,“ přerušila jsem ho. „Teď nechci řešit žádnou filozofii. Jsme spolu a já si to chci užít, než se probudím.“

Zase mě s naprosto nevěřícným výrazem sledoval. Zadíval se mi do očí. V tu chvíli jsem pocítila jeho pohled v hlubinách mojí zkormoucené duše jako krůpěj ranní rosy. Šťastně jsem se usmála. Bylo mi, jako kdyby se nic z toho všeho nestalo. Připadalo mi, že spolu znovu chodíme, znova randíme tady u studánky, pak půjdeme k nám domů a on u mě přespí. Trochu jsem se zasnila...

„Bex,“ slyšela jsem už jen z dálky.

Moje hlava zase utichla.

Jak dlouho jsem o sobě nevěděla?

Velmi unaveně jsem otevřela oči. Obloha už byla tmavá, noc přicházela za pár minut. A já jsem pořád seděla na hřbitově...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Takže ještě jednou se omlouvám za tu šíleně dlouhou pauzu! Snad jsem vás tímhle dílem moc nezklamala... :)

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 36. kapitola: