Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 25. kapitola

12.06.2011 (11:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 2833×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Neřekneš mi to? No prosím, ale já se dozvím pravdu

„Odjel?“ hlas mi povyskočil trochu výš, než jsem měla v plánu.

„Jo, na pár dní.“

„Co se stalo?“ naléhala jsem na něj.

„Chtěl být sám,“ odpověděl Ryan.

„Jak sám?“

„Vysvětlím ti to později,“ přerušil moje otázky a nepatrně hlavou pokynul k Shannon.

„Potřebuju to vědět hned.“ Začala se mě zmocňovat panika. „Proč mi nebere telefony?“

„Nemám se o tom s tebou bavit. Za pár dní se vrátí, pak si promluvíte,“ odbyl mě.

„Ale Ryane-“

„Becco? Jdi. Prostě odejdi, jo?“ vyhazoval mě.

Bylo mi jasné, že z něj žádné další informace nedostanu, tak jsem se otočila na patě a naštvaně jsem odešla. Vešla jsem do svého pokoje a práskla jsem dveřmi. Co to s ním sakra je? Proč odjel? Proč mi Ryan nechce říct, o co jde?

Byla jsem jako na trní. V hlavě už jsem si představovala ty nejhorší scénaře. Že někdo umřel. Že se jemu něco stalo. Že mu někdo ublížil. Že tam je s jinou. To bylo nejhorší.

Uběhly dva dny a já už to opravdu nemohla vydržet. Každou půl hodinu jsem mu volala, ale ničeho jiného než hlasové schránky jsem se nedočkala.

„Matte, prosím, zavolej mi,“ nechala jsem mu tam už asi padesátý vzkaz a zaklapla jsem telefon.

Bezradně jsem seděla na posteli. Pak mě něco napadlo. Vyskočila jsem z postele, seběhla jsem schody a běžela jsem do Jiskřivého sídla.

„Edwarde?“

„Hm?“ objevil se přede mnou za pár vteřin a podíval se mi do očí. Chvilku mlčel a pak řekl: „Ne, to nemůžu.“

„Ale proč ne?“ vztekala jsem se.

„Protože to není moje věc.“

„Ale normálně taky čteš ostatním myšlenky a není to tvoje věc. Tak v čem je rozdíl, když přečteš ty Ryanovy, abych zjistila, co s Mattem je? Co když se mu něco stalo?“ zoufala jsem.

„Matt je v pořádku,“ odpověděl mi na část mé otázky. „Víc ti neřeknu.“

Zavrčela jsem. Pomalu jsem se vracela domů.

Nebyla jsem schopná normálně fungovat. Myslela jsem pořád na něj. Věděla jsem, že potřebuju od něj nějakou zprávu, nebo zešílím. Už tolik dní se neozval. Ty nervy už se nedaly snést.

Ve škole to bylo mučení. Jesse se dožadoval mé pozornosti, protože Matt nebyl v dosahu. Nevnímala jsem ho. S nikým jsem se nebavila, vlastně jsem netušila, co se kolem mě děje. Jako v transu jsem šla ze školy zase domů.

„Bex.“

Škubla jsem hlavou a otočila se po známém hlubokém hlase a oblíbené přezdívce. „Matte!“ zvolala jsem a rozběhla jsem se k němu. Stál opřený o jeden strom hlouběji v lese. Nechal mě, abych ho objala, ale pak se mi vykroutil. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Konečně tu byl se mnou.

„Kde jsi byl? Co se stalo?“ začala jsem ze sebe sypat své otázky.

„Potřeboval jsem být sám,“ odvětil neutrálně.

„Ale proč?“ nechápala jsem. „Co se stalo?“

„Vyhodili mě z týmu,“ odpověděl mi. „Ve vyšší lize dělají testy na doping. Našli mi v moči nějaký svinstva. Trenér řekl, že nikoho takovýho v týmu nechce.“

Trochu se mi ulevilo. Vyhození z týmu je ještě dobrý. „Miláčku,“ objala jsem ho. „Nedělej si z toho hlavu. Trenér je pitomec, který neví, o co přichází.“

Znovu se vymanil z mé náruče. „Víš, jak moc basket miluju.“

„Vím. Ale La Push není jediný basketový tým na světě,“ připomněla jsem mu.

„Nejde o to, že by byl jediný. Ale všude to bude stejné. Nikdy těmi testy neprojdu.“

„Testy se dají zfalšovat.“

„Ale kolikrát mi to projde?“ zeptal se zoufale. Cítila jsem jeho bezmocnost, a to mě ubíjelo.

„A co moje rodina? Ty bys za spoluhráče nevzal?“ navrhla jsem mu.

Blahosklonně se usmál. „Ale to víš, že jo.“

Chvíli bylo ticho a pak jeho úsměv pohasl. Jako by teprve teď přicházelo to hlavní sdělení. Hluboce se nadechl. „Hodně jsem přemýšlel.“

Pokrčením ramen jsem ho pobídla v pokračování.

„Ty a já...“ začal a já věděla, že je všechno špatně. Lanový most mezi námi se začal bortit. „Nepatříme k sobě.“

Srdce se mi rozběhlo do neznáma a mou hruď zavalila bolest. „To není pravda.“ Matt zakroutil hlavou, že se mnou nesouhlasí. V tu chvíli jsem věděla, že to nesmím vzdát bez boje. A za co budu bojovat? Za naši lásku. „Pamatuješ? U tebe v pokoji? Tvrdil si, že k sobě patříme jako dva kousky skládačky.“

„Mýlil jsem se. Oba víme, že pro tebe nejsem ten pravý.“

„Nejsi?“ vyjela jsem. „Právě naopak. I ty moc dobře víš, že jsi ten jediný.“

„Ne, ty si zasloužíš někoho mnohem lepšího, než jsem já,“ přesvědčoval mě.

Zuřivě jsem se mu dívala do očí. Co to tady blábolí? Nikdo na světě se ke mně nehodí víc než on. Nikdy mě nikdo nemůže udělat tak šťastnou, jako to dělá Matt. „Přestaň už hrát. Odhoď tu masku, za kterou skrýváš ty pravé důvody, a nesváděj to na řeči typu ´nejsem pro tebe to pravý´,“ zavrčela jsem.

„Chceš znát ty pravé důvody?“ jako by se najednou probral ze své apatie. „Kdybych s tebou měl zůstat, byl bych jen takový, jakého mě chceš ty. Choval bych se podle toho, jak ty si přeješ.“

„Co tím chceš říct? Že s tebou manipuluju?“

„Ne. Že tě miluju tak moc, až to nejsem já. Děsí mě to. A proto musím jít, ale už teď vím, že na tebe budu myslet na každém kroku,“ povídal.

„Opouštíš mě, protože mě miluješ?“ křikla jsem vyjeveně.

„Jo, asi jo,“ zašeptal.

Zmlkla jsem. Přebírala jsem se jeho slovy. Nerozuměla jsem jim. Jak může někdo někoho opustit, když ho miluje? Cítila jsem, jak na mě doléhá osamění. Černota mě obklopovala a tlačila na mě. Začínala jsem se ztrácet v čase i prostoru. Sotva jsem dýchala. Už zase jsem měla pocit, že když si nerozedřu svou hruď, udusím se.

Jeho horké ruce uvěznily ty moje. Držel je, abych si nemohla ubližovat.

„Bex,“ snažil se mě uklidnit.

„Ne! Nech mě. Nezáleží ti na mě!“ křičela jsem a zmítala se v křeči.

„To není pravda. Nebylo to mezi námi vždycky ideální. Odnáším si spousty hořkosladkých vzpomínek. Ale vždycky tě budu milovat,“ šeptal mi do tváře. Jeho dech mě ovanul a jeho slova se mi zaplétala do mozku.

„Tak mě neopouštěj,“ kníkla jsem a do tváře jsem se mu nepodívala. Bylo mi zle. Moc zle. Představa, že mě nechá jediný člověk na světě, kterého miluju, byla neúnosná. Do očí se mi hnaly slzy. Slzy skutečně silné bolesti.

„Prosím tě, neplač,“ konejšil mě.

„Slíbil jsi...“ vzlykala jsem. „Slíbil jsi, že mě nikdy nezradíš.“

„Nezradil jsem tě.“

„Zradil jsi moje srdce. Vyrval jsi ho z mého těla a odhodil jsi ho někam pryč,“ plakala jsem a ty slzy nešlo zastavit.

„Tvoje srdce je na svém místě. Nevzal jsem ti ho. Ještě ho budeš potřebovat,“ odporoval mi.

„Už níkdy ho nepoužiju. Přísahám. Nikdy!“ zakřičela jsem a byla jsem si tím jistá. Moje srdce už nikdy žádný cit nepozná. Moje srdce zkamenělo. Moje srdce je mrtvé. Stejně jako naděje, že by se mnou zůstal...

„Vždycky tě budu milovat,“ zašeptal ještě jednou tiše a byl pryč.

Svalila jsem se do jehličí a hlasitě jsem vzlykala. Byl pryč a s ním i všechno ostatní. Už nikdy tu pro mě nebude. Už mě nikdy nepohladí.

Drásala jsem si hrudník, jako bych se snažila rozervat samu sebe. Jednu díru už v sobě mám – tu, co zůstala po mém srdci. Dotrhnout i zbytek těla by nemělo být tak těžké. Smrt by byla vysvobozením. Lepší než takhle trpět.

„Ne, Becco!“ vykřikl Edward, když jsem strhávala další kus své kůže. Uvěznil mé ruce ve svém sevření, vzal mě do náruče a běžel se mnou pryč.

„Chci umřít,“ zavzlykala jsem do jeho košile.

„Na to nesmíš myslet,“ řekl a možná trochu přidal.

Odrazil se a vyskočil do okna mého pokoje. Položil mě na postel a vedle něj se objevila Alice a Bella. Několika rychlými pohyby mi obvázaly hruď a pak mě zabalily do peřin. Horká ruka me pohladila po tváři.

Zděšeně jsem otevřela oči. Na setinu vteřiny jsem doufala, že je to on. Že se vrátil. Ale byl to jen táta.

„Zlatíčko, už je všechno v pořádku. Jsem tady,“ zašeptal.

„Nic není v pořádku, tati,“ řekla jsem naprázdno.

„Tohle neříkej,“ hladil mě po ruce, ale já před jeho dotekem ucukla. Moc mi přípomínal jeho. „Spi. Spánek ti pomůže.“

Poslušně jsem zavřela oči, i když jsem věděla, že to bude spíš ke zkáze než k užitku. Viděla jsem ho. Jeho měděné oči. Jeho velké ruce. Jeho ďolíčky na tvářích. Oči mě začaly pálit a spustily se další potoky mých slz.

Nevím, jak dlouho jsem plakala. Pak už jsem ale neměla co plakat. Všechny slzy se vyčerpaly, a tak jsem trpěla jen vevnitř a ne navenek. Aspoň to pro tátu bude jednodušší. A pak jsem konečně usnula. Kdo říká, že spánek je uklidňující, ten lže. Protože mě se zdál ten sen. Ten, který už jsem jednou měla, jenomže tenkrát jsem ho nechápala. Teď byl nadmíru jasný.

Šla jsem temným lesem. Nebála jsem se, nějak jsem tušila, že nemám proč. Neměla jsem strach z fyzické bolesti, to vůbec. Nikde nebylo žádné světlo, pořád jen šero a dlouhé stíny. A pak najednou jsem ucítila ledový zářez v mých zádech. Prudce jsem se otočila, ale nůž mi v zádech zůstal. Než jsem se skácela na zem, dotkla jsem se toho člověka. Tvrdě jsem dopadla na půdu pokrytou mokrými listy a nechala jsem vyvalené oči. Umírala jsem. Ozvala se ještě jedna tlumená rána a vedle mě se objevilo lidské tělo. Bylo už bez života? Těžko říct, ale to mé bude brzo taky.

Les. Nůž v zádech – zrada. Dotkla jsem se člověka a on se skácel – můj dar. Umírala jsem – alespoň vnitřně to byla pravda. To Matt byl ten člověk z toho snu, ten, který mě zradil.

Když jsem se ráno probrala, konečně jsem začala přemýšlet. To jediné, co jsem chtěla, bylo zjistit proč. Proč mě opustil?

Nebyla jsem opravdu manipulátorka? Chovala jsem se špatně? Ublížila jsem mu? Snažila jsem se ho udělat dostatečně šťastným? Byla jsem pro něj dost dobrá? Pochybnosti střídala zloba. Proč mi bůh dopřál být s ním jen na tak krátkou dobu? Proč mi ukázal, co to je láska, aby mi ji hned pak vzal? Proč jsem mohla dostat jen jeden dokonalý sex a nic víc?

Příliš mnoho otázek a odpověď žádná. Ani jsem se nesnažila zjistit nic od Edwarda, bylo by to marné. Vlastně jsem se nebavila s nikým. Jen jsem stále a stále přemýšlela...

Nikdy jsem nebyla ten typ, co by si nechal zlomit srdce, natož to, abych byla ve špatné náladě nebo dokonce brečela. Protože nikdy jsem své srdce neotvírala, nikomu jsem nedovolila se do něj dostat. Nikdy mi nevadilo dát někomu sbohem. Vztahy mě nijak nezasáhly, láska mi nic neříkala. A pak jsem ztratila hlavu.Všechno se se mnou točí, někde hluboko uvnitř se utápím v slzách... Ztrácím kontrolu. Nechala jsem se svést láskou...

Stalo se to, když jsme se poprvé políbili? Bolí mě, jen když si na to vzpomenu. A taky ten fakt, že už nikdy nedostanu víc. Neměla jsem ho nikdy nechat mě obejmout, protože teď mě to zraňuje ještě víc, vidět nás rozdělené. Ale nikdy už nedovolím, aby zjistil, jak mi ukradl mé srdce.

Jenomže tentokrát to bylo jiné. Byla jsem jen oběť. Řezá mě to jako nůž, když odešel z mého života. A najednou mám všechny příznaky. Příznaky dívky se zlomeným srdcem...

Pondělí přišlo dřív než brzy. Už takhle jsem ve škole nebyla dva týdny a věčně se to oddalovat nedalo. Věděla jsem, že jednou bych se s ním stejně potkala. A tak jsem dorazila co nejpozději do školy, zasedla jsem do lavice, aniž bych někoho pozdravila, a tvářila jsem se, že neexistuju.

Po chodbách jsem chodila s hlavou skloněnou, ale osud se mnou měl jiné plány. V momentě, kdy jsem se zvedla hlavu, abych do něčeho nenarazila, jsem si všimla nápadně velké postavy. Byl to on. Naše pohledy se na vteřinu setkaly. Srdce se mi rozbušilo a do očí se mi hnaly slzy. Uhnula jsem pohledem a utekla jsem. Běžela jsem pryč. Pryč od něj, od školy, od minulosti.

Vyběhla jsem schody a zamkla jsem se v pokoji. Brečela jsem. Dlouho a usedavě. Vtom mi slzy utřela studená ruka.

„Všechno bude dobré,“ zašeptal mi Emm a vzal mě do náruče. Houpal mě a tiše vrněl. Ten zvuk byl tak domácký. Uklidňoval mě. Cítila jsem důvěru. Pláč pomalu ustával. Oči jsem měla pořád vlhké. Emm mě pohladil po zádech a přitiskl k sobě. Jeho vypracované tělo se dotklo mého. Zvedla jsem k němu oči. Měl je zavřené a pořád vrněl. Nevím, co mě to napadlo. Naklonila jsem se k němu a políbila jsem ho na ty dokonale hladké a ledové rty...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Beccu tahle zpráva zasáhla víc, než se dalo čekat. Zoufalí lidé holt dělají zoufalé věci... Jak jen dopadne akce, kterou poblouzněná udělala?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 25. kapitola: