Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 2. kapitola

02.03.2011 (09:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3096×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

Myslíš si, že můžeš všechno? Tak potom pozor, koušu!

Namířil si to na konec chodby a pak zahnul doprava, ještě jednou doprava, dovedl mě ke schodišti, které vedlo do podzemí a pak zastavil před mřížemi.

„Co tam je?“ zeptala jsem se zvědavě a kývla jsem hlavou k mřížím.

„Uvidíš,“ usmál se, vytáhl z kapsy svazek klíčů a po chvíli odemkl zámek. „Sebrali jsme školníkovi klíče a nechali jsme si udělat kopie,“ dodal na vysvětlenou.

Procházeli jsme kolem všemožných přístrojů, kterým jsem nerozuměla, ale vypadalo to, že Gary ví, co dělá. Zastavil se u malé nástěnné skříňky a otevřel ji.

„Co chceš dělat?“ zajímalo mě.

„Vypnout proud,“ zakřenil se. „Ale jestli se bojíš, můžeš jít pryč.“

„A čeho bych se jako měla bát?“

Gary se na mě usmál a dvěma rychlými pohyby vyhodil pojistky. „A teď zdrháme,“ vyzval mě, chytil mě za ruku a táhl pryč z podzemí. Všude byla tma, ale do ničeho jsme nenarazili.

Vyběhli jsme na hlavní chodbu, kde už bylo shromážděno mnoho studentů, a tak jsme se mezi ně vmísili, abychom nebyli nápadní.

Chodbou procházel ředitel Sanders a školník a vyháněli všechny studenty do tříd, ale jen málokdo jeho příkaz vyplnil. Školník zamířil do podzemí a mně bylo jasné, že z toho kouká průšvih.

Když se o pár minut později vrátil, vypadal rozrušeně.

„Tam dole někdo byl. Dveře byly odemčené,“ informoval školník ředitele.

Sanders se zamyslel a pak se zeptal, jestli se nemohlo stát, že by zapomněl zamknout, což ale školník vyloučil.

„Jestli je mezi vámi ten, který to udělal, ať se hned přizná a můžeme to vyřešit v klidu,“ zahřímal ředitel na celou chodbu.

Všichni samozřejmě mlčeli a my jsme se na sebe s Garym nenápadně podívali. Nezapomněli jsme se podívat do očí i řediteli; jen nezkušený rošťák by sklopil oči k podlaze.

„To byla určitě Blacková!“ vykřikl někdo a já jsem poznala hlas francouzštinářky Morganové. „Nebyla ve třídě.“

Sanders mě vyhledal mezi studenty a rázně se mě zeptal, jestli jsem to udělala já.

„Jistěže ne,“ odvětila jsem svatouškovsky. „A kdyby mě paní Morganová nespravedlivě nevyloučila z hodiny, měla bych tucet svědků.“

„O čem to mluvíte?“ zvedl Sanders obočí.

„Dovolila jsem si opravit její gramaticky nesprávnou větu a ona mě vyhodila,“ vysvětlila jsem klidně situaci.

„Je to pravda, slečno Morganová?“ otočil se na ni.

„Byla neuvěřitelně drzá, pane řediteli,“ namítla.

Posměšně jsem si odfrkla nad její lží. „Jestli smím podotknout, slušně jsem ji přerušila a lehce jsem ji upozornila na chybu v její výpovědi. Můžete se zeptat kohokoli z hodiny.“

Když si Sanders poslechl svědectví mých spolužáků, přiklonil se na moji stranu. „Slečno Blacková, vy jste studovala ve Francii?“

„Ne, ale můj otec je překladatel a jazykům velmi rozumí,“ zalhala jsem a v duchu jsem se smála, jak by se tátovi líbilo, že jsem z něj udělala překladatele.

„Dobrá,“ začal. „Vás, slečno Blacková, přeřadím do lepší skupiny, a vy, slečno Morganová, byste se měla přítomné slečně omluvit, že jste ji vyhodila.“

„Co?“ podivila se Morganová. „Snad si nemyslíte, že se jí budu omlouvat?“

„Ale ano, budete,“ nařídil jí a ona se přes všechen hněv omluvila.

Sanders zapomněl, proč se vlastně odehrálo celé tohle shromáždění a rozehnal nás do tříd, aniž by vyřešil, kdo vlastně způsobil celý tenhle rozruch. Pobaveně jsem se zasmála, jak se to všechno perfektně vydařilo.

Gary mě nazítří chválil, jak jsem z toho umně vybruslila a připojil i několik dalších komplimentů na můj dnešní outfit. No, krátké sukně, které jsem dost často – k provokaci především profesorského sboru – nosila, se vždycky setkaly s nějakým uznáním. Dokonce Stacy začala podle mého vzoru nosit stejně krátké sukně a možná i kratší, ale na rozdíl ode mě ona působila lacině.

Můj styl ale nesbíral jen pochvaly, od profesora zeměpisu jsem si vysloužila poznámku: Pobuřuje žáky i profesory krátkými sukněmi, takže se nikdo nesoustředí na můj výklad.

Emmett nad tou poznámkou vyprskl smíchy a nepřestal se smát další půl hodiny, jen si pořád opakoval „pobuřuje krátkými sukněmi“. Táta mi pak zakázal nosit mé oblíbené sukně, a tak jsem ho lišácky obešla a nosila jsem co nejkratší kraťásky.

Blížila se doba testů a mě příliš nebavilo se na na připravovat. Spoléhala jsem na to, že si něco pamatuju od rodičů. Dneska jsme psali test z fyziky. Téma bylo v pohodě, a tak jsem psala co mě k tématu napadlo a byla jsem spokojená, že jsem na to ani nesáhla a budu mít dobrou známku.

Jaké pak pro mě bylo překvapení, když jsem místo béčka, které jsem čekala jako nejhorší možnou známku, objevila v horním rohu písemky obrovské písmeno E, značící, že jsem neprospěla.

„Cože?“ rozčílila jsem se a profesor ke mně jen udiveně vzhlédl.

„Něco se vám nezdá, slečno Blacková?“

„No to se mi teda sakra nezdá!“ vyjela jsem.

„Mluvte se mnou laskavě slušně,“ vyzval mě.

Nasadila jsem medově sladký tón. „Tak mohl byste být tak ochotný a vysvětlit mi, za co jsem dostala nedostatečnou, když jsem popsala dva a půl listu?“

„Ach ano,“ řekl, jako by si vzpomněl. „Sice dvě áčtyřky, ale plné plytkých vět bez jakéhokoliv smyslu a návaznosti k tématu písemné práce.“

„Co prosím?“ zvedla jsem se ze židle.

„Slečno Blacková!“ pokáral mě. „Sedněte si.“

„Já vám kašlu na nějaké sezení!“ křikla jsem, nechala jsem písemku na stole, vzala jsem si tašku a vyšla jsem ze dveří.

No co, tak mi přidá další poznámku na seznamu, řekla jsem si pro sebe a byla jsem ráda, že mám volné odpoledne.

Zamířila jsem domů a zapřísáhla jsem se, že se zkusím víc věnovat taky svému příbuzenstvu. Zastihla jsem Ryana v jeho pokoji, a tak jsem za ním vešla a sedla jsem si vedle něj na postel.

„Tak co? Jak to jde ve škole?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Všechny je tam brzo přivedu k šílenství,“ zakřenila jsem se a on se zasmál mému nadšení. „Jak to jde s holkama?“

Pokrčil rameny a neodpověděl. Ryan byl pro mnohé jistě perfektní kluk, jeho veselá a bezproblémová povaha přitahovala nejednu mladou holku. Byl to ten typ „tichá voda břehy mele“. Věřila jsem, že až se jednou zamiluje, bude to láska na celý život.

Odešla jsem pak do svého pokoje a přemýšlela jsem nad nějakou vylomeninou, co bych mohla zase vyvézt, ale nějak mě nic nenapadlo.

Druhý den přerušil výuku nějaký student, aby mi oznámil, že se mám okamžitě zastavit v ředitelně. Popadla jsem svoje věci a pomalým krokem jsem se sunula na určené místo. Zaklepala jsem na dveře a na pokyn jsem vešla dovnitř.

„Posaďte se, slečno Blacková,“ vyzval mě Sanders. „Mám k vám pár věcí. Prý jste včera nedovoleně opustila hodinu fyziky.“

„To je asi pravda,“ pokývla jsem.

„A můžete mi sdělit důvod?“

„Moje písemka byla ohodnocena nespravedlivě,“ vysvětlila jsem.

„A proč jste se nejprve nepokusila promluvit si o tom s profesorem?“

„Pokusila. Ale dostala jsem odpověď, že jsem se odklonila od tématu.“

„Což podle vás není pravda,“ dodal.

„Samozřejmě.“

„Dobrá, toto prověřím. Mám tady však i stížnosti, že jste na profesory drzá,“ sdělil mi.

„To nedokážu posoudit,“ odvětila jsem lhostejně. Jo, podle většiny lidí jsem skutečně drzá a taky mám problém s autoritami.

„Nezbývá mi tedy než udělit vám napomenutí ředitele školy,“ oznámil mi. „Při dalším porušení školního řádu bude následovat důtka ředitele školy, pak podmínečné vyloučení a nakonec vyloučení ze školy.“

Pokrčila jsem rameny a zvedla jsem se, abych opustila jeho pracovnu. Tohle už se mnou vážně nemůže nic udělat. Byla jsem na koberečku u ředitele tolikrát, že už jsem si zvykla na problémy, které lidem působím.

Vrátila jsem se zpět až na další hodinu. Byl to seminář společenských věd, na který docházeli studenti z různých ročníků. Tam jsem si rozuměla s jedním z mála lidí. Ronie byla o rok starší a taky dost ztřeštěná, takže jsme si celkem rychle padly do oka. Zase jsme spolu kecaly, když se na nás profesorka obořila: „Chcete dostat za pět, Blacková?“

„No za šest asi těžko,“ odvětila jsem ledabyle a Ronie si zacpala pusu, aby nevyprskla smíchy.

Po tváři profesorky se přehnalo několik různých barev a evidentně ji moje odpověď zaskočila, takže mě ani nevyhodila, ani nezapsala.

Na hodinách, kde jsem neměla Ronie, jsem pravidelně zdrhala z výuky na záchod. Byla to taková moje tradice, abych aspoň na chvíli unikla té nudě, co ve třídě panovala. Toulala jsem se pár minut po chodbách a pak jsem se vrátila zpátky.

Bylo zase jednou čtvrteční odpoledne a já jsem si strkala všechny nepotřebné učebnice do skříňky, když se najednou někdo objevil těsně za mými zády. Otočila jsem se a dotyčný mě přitlačil zády ke skříňce, takže jsem neměla kam uniknout. Byl to Gary. Stál tak blízko u mě, že jsem cítila přes tenké třičko jeho břicho na mém.

„Čau Becco,“ pozdravil mě.

„Nazdar Gary,“ opětovala jsem jeho pozdrav s úsměvem.

Sklonil hlavu a dotkl se mého krku. Moc jsem ho nechápala, že se vedle mě objeví a tváří se, jako bych mu patřila. „Co blbneš?“

„Mám děsnou chuť tě ochutnat,“ zavrčel mi do ucha a mě to docela pobavilo.

Přišlo mi to vtipný a odvážný a to jsem ocenila. „A co ti brání?“

Podíval se mi do očí, jestli to myslím vážně, i když ode mě už by měl být zvyklý na to, že se nechám uvrtat k jakýkoli špatnosti. Abych ho ještě víc vyprovokovala, sklonila jsem flirtovně hlavu na stranu a čekala jsem, co to s ním udělá.

Ani na okamžik nezaváhal a přisál se na mě svými hrubými rty. Přitáhl si mě k sobě a prudce se na mě pohyboval. Asi svým chováním vzbuzuju dojem, že mám ráda všechno drsně, ale nemusel by moje rty drtit. Rebelsky jsem ho kousla do spodního rtu.

„Au! Tys mě kousla!“ odskočil ode mě.

Pobaveně jsem se zasmála jeho výrazu. „Nenechám si všechno líbit.“

Moje odpověď ho asi trochu vykolejila, pak se jeho obličej rozjasnil, přišel zpět blíž ke mně a řekl: „Ty jsi teda pěkná potvůrka.“

Nevinně jsem se na něj usmála, sebrala jsem si kabelku ze země a nechala jsem ho tam stát. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jsem si konečně zase začala užívat svého života.

Následující ráno jsem zaspala, Emmett mě sice odvezl, ale i tak jsem to těsně stíhala. Aby toho nebylo málo, měla jsem hned první hodinu Westovou, která je na mě zasedlá.

„Blacková zase pozdě! Tento týden již po třetí!“

Nic jsem jí na to neřekla, i když jsem měla na jazyku pár peprných poznámek. Jenom co jsem však stála zády k ní, pořádně jsem se zašklebila.

Celou její hodinu jsem protrpěla a pak jsem si zašla do skříňky pro učebnice na další hodinu. Nechápu, jaktože ty přestávky tak rychle ubíhají, ale už zase zbývá do začátku hodiny jen minuta. Vcházela jsem zrovna do třídy, když mě nějaká cizí ruka vytáhla ven.

Ohlédla jsem se a spatřila jsem Garyho.

„Ahoj,“ usmál se na mě. „Kousneš mě zase, když ti budu chtít dát pusu?“

Zakřenila jsem se. „Podle toho, jak se mi to bude líbit.“

„Fajn, tak to risknu,“ odvětil a už se zmocnil mých rtů. Byl trochu něžnější než minule, ale pořád to nebylo takové, jaké bych si to představovala. Nechci se vázat, ale přitom si myslím, že bych měla aspoň něco cítit. Vášeň, chtíč nebo vzrušení, ale nic z toho se nedostavilo. Užuž jsem ho chtěla kousnout, když se přímo vedle nás ozvalo: „No to snad nemyslíte vážně! Blacková, Rogersi, okamžitě přestaňte!“

Schválně jsem se od něj odlepila jen velmi pomalu s naprosto labužnickým výrazem. Pak jsem se otočila na profesorku Davisovou a klidným hlasem jsem odvětila: „Chcete se snad přidat?“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 2. kapitola: