Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 17. kapitola

01.05.2011 (11:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2779×

Tohle se mi jenom zdá

Seděla jsem dole v obýváku a hrála s Lily pexeso. Kolem nás seděla Andie a Alex a v kuchyni se zase míhal Edward. Připravoval pro Lily odpolední svačinu.

„Takže tady je hrad,“ řekla a otočila jednu kartičku. Očima přejížděla přes ostatní kartičky a hledala pár k té první. „A tady je druhý,“ zaradovala se, když se trefila.

„Ty určitě podvádíš,“ obvinila jsem ji s úsměvem, protože mě docela vyklepla. Už měla na své straně osm dvojic, zatímco já jen dvě.

„Ne, ne,“ hájila se. „Musíš se víc snažit, Becco.“

Odhalila jsem jednu kartičku hned u sebe a snažila jsem se vzpomenout si, kde byla ta druhá. Jenomže místo toho jsem měla v hlavě jen Matta. Nevnímala jsem, co na těch obrázcích je, protože já na nich viděla jen Mattovy měděné hnědé oči, jeho svalnaté ruce, hebké tmavé vlasy a ďolíčkový úsměv.

„Tady je ten druhý,“ zasmála se vítězně Lily, když jsem se nestrefila a ona se dostala na řadu.

Nemohla jsem se na ni ani zlobit. Byla roztomilá a mně se líbilo, jak je šťastná, že se jí to daří.

Edward před nás postavil dva křupavé toasty a nakrájenou zeleninu a během vteřiny se vrátil s dvěma sklenicema džusu. Chtěla jsem využít toho, že Lily nedává pozor, a švindlovat, ale Andie po mně nesouhlasně hodila polštářem. Alex se zasmál.

Po dalších pár tazích se ve dveřích objevil Emmett.

„Cože? Vy hrajete beze mě?“ rozčílil se a dřepl si na zem vedle nás. „Znovu.“

„S tebou nehraju,“ zatvrdila jsem se. „S tvojí upírskou pamětí to nemá cenu.“

„Ale no tak, Bex,“ usmál se na mě a já povolila.

Bylo to zvláštní, jak si mnoho členů mé rodiny oblíbilo tu přezdívku, kterou mi dal Matt. Spojenou jsem ji měla jen s ním, takže jsem si na něj vždycky vzpomněla. Líbila se mi, protože mi ji dal on.

Po další hře, kdy vyhrál Emm v těsném závěsu s Lily, přičemž já nezískala jedinou dvojici, se mě snažila Lily rozveselit.

„Nebuď smutná, Becco,“ skočila mi kolem krku.

„Jo, neštěstí ve hře, štěstí v lásce,“ ozvalo se odněkud a já okamžitě poznala jeho hluboký hlas.

Vykroutila jsem se Lily z náručí a vyskočila jsem na nohy. „Jak to, že jsem tě neslyšela přicházet?“ povzdechla jsem si, když jsem mu vběhla do náručí.

„No, Bex, my všichni jsme ho přicházet slyšeli. Ty jsi tu jediná, kdo má zalehnuté uši,“ rýpnul si Alex a narážel na to, že jsem zatím jediná z rodiny člověk. Ale až se proměním, to budou koukat! Vyplázla jsem na něj jazyk a pak jsem dala Mattovi pusu.

Matt mě chytil za ruku a otočili jsme se k odchodu. Matt akorát přiběhl z hlídky a měl mě tu vyzvednout, abychom jeli k němu. Chtěl mě doma představit. Byla jsem z toho nervózní. Jeho rodiče už jsem samozřejmě znala, ale teď to mělo být víc oficiální – jsem jeho přítelkyně.

Nasedla jsem do Mattova chevroletu – sestavil ho s pomocí Ryana, mého táty a Emmetta a byl na něj patřičně hrdý. Celou cestu jsem něco mlela; potřebovala jsem nějak zaměstnat svůj mozek, abych nemusela být nervózní.

„Klid, Bex,“ usmál se na mě Matt, když zaparkoval před domem.

„Počkej,“ zastavila jsem ho, když chtěl vejít do domu.

Matt se zasmál. Přišel blíž ke mně a objal mě kolem pasu. Pak se dotkl mých rtů a já jsem se okamžitě natáhla po dalších polibcích. Uklidňovalo mě to.

„Naši tě neukousnou, neboj,“ usmál se na mě povzbudivě a zatáhl mě do domu.

Dovedl nás do obýváku, kde seděla Mattova mamka. Trochu jsem se usmála a pevněji jsem stiskla Mattovu ruku.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj, Becco. Prosím tě, tykej mi, připadám si jinak hrozně stará,“ nabídla mi a přívětivě se na mě usmála. „Táta a Olivia jsou na zahradě, tak se tam stavte.“

Možnost útěku jsem přivítala a zatahala jsem Matta za ruku, abychom šli tam, a já už měla všechno to seznamování za sebou. Mattův táta Tab si tam hrál s malou rusovláskou Olivií. Skákali ve sněhu a blbli spolu.

„Ahoj, tati, ahoj, Olivie,“ přivítal se Matt se svou rodinou.

Mattův táta se na nás podíval a přišel i s Olivií blíž k nám. Vesele mě pozdravil a prohodil poznámku typu „to jsem rád, že jste to dali konečně dohromady“. Olivia stála celou dobu schovaná za Tabem, a když jsem se s ní chtěla blíž seznámit, couvla o krok zpátky. Jako by se mě bála. Zmateně jsem se podívala na Matta, ale ten jen nepatrně zakroutil hlavou.

„Budeme nahoře,“ řekl Matt a vrátil se se mnou zpět do domu, aby si mě odvedl do svého pokoje.

Byl to malý útulný pokojík, na zdech bylo několik plakátů basketbalových stars, na stole měl pár různých papírů a na prádelníku fotky. Přišla jsem k nim a trochu si je prohlédla. Jedna z nich byla rodinná fotka, všichni čtyři někde v horách. Pak tam bylo několik fotek s kamarády, převážně asi z basketu, což jsem poznala podle červenočerných dresů. Úplně vzadu byl jeden rámeček otočený fotkou ke zdi. Zvědavě jsem po něm sáhla.

„Bex, ne,“ chtěl mě zastavit Matt, ale to už jsem fotku spatřila. Byla na ní nádherná blondýnka, oči měla světle modré, ve vlasech čelenku s motýlkem. Usmívala se a vypadala jako modelka.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se a trochu jsem žárlila na krásnou neznámou.

„To je jedno,“ sebral mi fotku z ruky a uklidil do šuplíku.

„To nevypadá jako jen tak někdo,“ prohodila jsem.

„Nech to být,“ šeptnul.

Samozřejmě že jsem to nechtěla nechat být. Zajímalo mě, co za dívku to je. Mohla to být kamarádka nebo bývalá přítelkyně. Bála jsem se. Co když je to opravdu jeho bývalá, na kterou pořád myslí? V pokoji vzniklo nepříjemné ticho.

„Není to tak, jak si myslíš,“ řekl mi z druhého konce pokoje a zíral na mě.

„Já si nic nemyslím,“ zalhala jsem.

„Ale myslíš, vidím ti to na očích,“ zakroutil hlavou a šel ke mně. „Není to nic, čím by ses měla znepokojovat.“

„Znepokojuju se tím víc, čím víc mi to tajíš,“ zašeptala jsem.

„Nechci o tom mluvit, Bex,“ přišel ke mně a chtěl mi dát pusu. Uhnula jsem před jeho lákavými rty. Chtěla jsem odpovědi. Zamračil se. „Bex, prosím.“

Zhluboka jsem vydechla. Nechtěla jsem ho trápit, a tak jsem se nepatrně usmála; stále jsem však měla v hlavě zmatek. Nedokázala jsem pochopit Mattovo podivné chování.

Matt mě políbil a strhl na postel – za chvíli jsem si na svoje otázky ani nevzpomněla. Ale líbal mě trochu jinak, váhavěji, jako by taky nebyl duchem úplně u mě. Proto jsem si to nemohla užít a poprvé jsem se odtrhla já od něj. Sedla jsem si na židli a už jsem se neodvažovala dál rozhlížet po pokoji.

„V sobotu mám zápas,“ řekl pak do ticha. „Přijdeš?“

„A chceš vůbec, abych tam přišla?“ vypadlo ze mě trochu rozmrzele.

Zvedl oči v sloup. „Jistěže chci. Půjdeme si pak někam sednout a chtěl bych, abys šla s námi.“

„Dobře. Dohodneme se zítra ve škole. Už musím,“ loučila jsem se s ním rychle, protože jsem z téhle schůzky byla celá rozpačitá.

„Hodím tě domů,“ zvedl se a chtěl mě doprovodil.

„To je dobrý, půjdu pěšky,“ zarazila jsem ho a odešla jsem.

Bylo mi tak nějak smutno. Matt se při zmínce o té holce úplně změnil, nebylo to on. Myslel na ni, to jsem poznala. Musel to být někdo, na kom mu hodně záleží. Asi víc než na mě.

Vyrazila jsem k domovu. Venku už se setmělo. Přešla jsem silnici a došla až k lesu. Touhle zkratkou jsem chodila celkem často.

Kráčela jsem po lesní pěšině, i když jsem příliš neviděla na cestu. Ani jsem na ni nedávala pozor. Dumala jsem, lámala jsem si hlavu, ale všechno bylo nanic, když jsem se nemohla dozvědět pravdu.

„Ale kohopak to tu máme,“ ozvalo se najednou přede mnou, ale já přes tmu neviděla.

„No jo, nějaká zbloudila kočička,“ odpověděl mu druhý.

Chtěla jsem ještě rychle změnit směr, ale můj záměr byl asi očekávatelný. Zastoupil mi cestu a mě ovanul jeho špinavý dech. Navíc měl asi trochu upito. Zezadu ke mně přišel ten druhý.

„Nechte mě,“ zavrčela jsem.

„Ale přece by ses nebála,“ zasmál se ten jeden.

„Nebojím se,“ řekla jsem pevným hlasem.

„To je dobře. Jenom tě trochu poznáme a hned zase půjdeme.“ To zní trochu jako „jen dva prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme“. Lest, samozřejmě.

„Nemám zájem,“ odsekla jsem a chtěla jim zmizet.

„Kampak?“ zadržel mě jeden z nich.

„Jdu pryč.“

„Nikam nejdeš,“ křikl.

„To si myslíš ty,“ odvětila jsem a vytrhla jsem se z jeho sevření.

„Počkej,“ zavolal za mnou a chytil mě za vlasy.

„Au!“ vyjekla jsem bolestí a přiložila jsem si ruce ke kořínkům vlasů. Takhle se mnou zacházet nebude. Dupla jsem mu s co největší silou na nohu a otočila jsem se k útěku. Moje fyzička nebyla nijak dobrá, teď ale šlo o všechno. Běžela jsem mezi stromy, jejichž obrysy jsem sotva viděla. Poprvé jsem zalitovala, že jsem se ještě neproměnila.

Slyšela jsem dupot za sebou. Byl blíž a blíž. Ještě trochu jsem zrychlila. Dělala jsem dlouhé kroky, sprintovala jsem, ale začínala jsem cítit, že mi dochází dech. Z mých plic se ozvalo sípání. Nedbala jsem na nedostatek vzduchu a pokračovala jsem v běhu.

Když jsem oběhla jeden ze stromů, zakopla jsem o pařez, který jsem v té tmě nemohla vidět. Převalila jsem se na všechny čtyři a chtěla jsem se i přes bolest zvednout, ale ucítila jsem ránu a ležela jsem na zádech na zemi. Nade mnou seděl jeden z těch nechutných chlapů.

„Okamžitě ze mě slez!“ vyjela jsem na něj.

„Pozdě, slečinko,“ zahlaholil a uvěznil moje ruce nad mou hlavou, takže jsem se nemohla hýbat.

„Budu křičet,“ vyhrožovala jsem mu.

„Tak si křič, tady tě stejně nikdo neuslyší,“ zasmál se a jednou rukou začal šmátrat po mém těle.

Pustila jsem se do křiku. „Pomoc!“ Řvala jsem z plných plic a doufala jsem, že nejsem tak daleko od domova. Třeba mě rodina uslyší. Křičela jsem bez přestání, až mi začal vypadávat hlas.

„No vidíš a teď už můžeš být hodná holka,“ zafuněl a chtěl se vrhnout na mě rty.

Škubla jsem sebou a uhnula hlavou, aby se mě nemohl dotknout. Ať přijdou, ať už přijdou, modlila jsem se v duchu. Doufala jsem, že mě moje rodina zachrání.

Dál jsem se vrtěla a snažila jsem se ho od sebe dostat, ale byl tak těžký, že jsem neměla šanci. Pomalu jsem se loučila se svým pěkným životem.

Ale pak se přímo vedle mě ozvalo mohutné vrčení. Oddechla jsem si a přestala jsem se bránit. Jsou tady.

Ten chlap se totálně zděsil a slezl ze mě. Ve snaze ubránit se nadpřirozenému vlkovi mě podstrčil k němu, gesto něco jako „sežer ji, ne mě“.

Ze tmy jsem slyšela dvojité vrčení. Nepoznala jsem, kdo z mé rodiny to je. Každopádně chlap se dal na útěk a jeden z vlků se vydal za ním, asi ho chtěl vyděsit.

Najednou vedle mě byli tři vlci. Jeden odběhl pryč a pak se vrátila Andie.

„Bex,“ přiklekla ke mně, „jsi v pořádku?“

„Jo, nic mi není,“ odpověděla jsem ještě trochu nepřítomným hlasem a chytla jsem se její ruky, která mi nabízela pomoc.

Vlk vedle mě zavrčel. Podívala jsem se na něj bedlivěji – byl to táta. „Je mi fajn,“ řekla jsem k němu a poplácala jsem ho po tlapě, protože výš jsem nedosáhla.

Andie mě doprovodila do domu. Zalezla jsem okamžitě do sprchy, abych ze sebe smyla všechno to jehličí, bláto a doteky toho hnusného chlapa. Vydrhla jsem se, ale pořád jako by ta místa, kde se mě dotkl, zářila. Viděla jsem je. Nebo to byly halucinace…

Oblékla jsem si župan a chtěla zalézt do postele. Vešla jsem do pokoje a na posteli seděl zdrcený Matt. Okamžitě ke mně vzhlédl a s vinou vepsanou v očích se pomalu zvedl. Bez zaváhání jsem se k němu rozběhla a vplula do jeho horké náruče.

„Je mi to tak líto, Bex,“ šeptal mi do vlasů.

„Ššš,“ tišila jsem ho a dál jsem se schovávala v jeho objetí. Cítila jsem se tam tak bezpečně. A navíc jsem se nemusela bát, že spadnu, až se zhroutím…

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Jak Beccu poznamená tenhle její hrůzný zážitek? Zvládnou to spolu překonat, nebo to bude jen horší?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 17. kapitola: