Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 12. kapitola

13.04.2011 (20:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2865×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nedávám druhé šance

Vytáhla jsem drobný stříbrný náramek.

„Nic to neznamená,“ ujistil mě Jesse. „Jen jsem chtěl, abys ode mě něco měla.“

„Neměla bych to přijmout,“ zakroutila jsem hlavou.

„Nebuď blázínek, jen si to vem,“ vzal mi náramek z ruky a připnul mi ho na levé zápěstí.

„Určitě to nic neznamená?“

„Určitě,“ mrkl na mě a políbil mě.

Přijela jsem domů před desátou. Všechno už bylo připravené. Zítra na večeři má dorazit návštěva. Upíří část rodiny teď byla na lovu, ale i Hřejivé sidlo bylo podezřele prázdné. Neřešila jsem to a zalehla jsem do své postele.

Ráno mě probudilo škrábání na okno. Ještě se zavřenýma očima jsem vylezla z vyhřátého pelíšku a otevřela jsem okno. Do pokoje zavál ledový vzduch. Namáhavě jsem oči otevřela a podívala se na Emmetta. Byl celý zasněžený a na ruce mi ukazoval naprosto dokonalou vločku. Podívala jsem se z okna. Všude bylo bílo.

„Dobré ráno,“ usmál se a oklepal za sebe sníh.

„Hm, dobré,“ zamručela jsem, ale energie se do mě vlévala s každým pohledem na sněhovou peřinu.

„Pojď, postavíme prvního letošního sněhuláka,“ vyzval mě a přehodil si mě přes záda, aby se mnou mohl vyskočit z okna. Zabořila jsem se bosýma nohama do sněhu.

„Brrr, zima,“ oklepala jsem se a škrábala jsem se zpátky na Emmetta.

Vysadil si mě zase na záda a vyskočil do mého pokoje, abych se mohla teple obléknout. Když jsem za ním vyběhla zpátky, měl už postavené tři mega sněhuláky.

„Hele, tenhle vypadá jako ty,“ zasmála jsem se a připlácla jsem mu trochu sněhu na ramena, aby je měl stejně široká jako Emm.

„Pche,“ odfrkl a začal se pohybovat rychlostí, že jsem neviděla, kde zrovna je. Za třicet vteřin stál přímo vedle mě drobný sněhuláček, který měl ještě k tomu kolem krku moji šálu. „A tenhle zase jako ty,“ ukázal na svůj výtvor.

Chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli mě umlčela sněhová koule. Rozhlédla jsem se po tom, kdo ji hodil, ale nikoho jsem neviděla. A najednou jsem cítila na tváři studený dotek. Teta Alice mě líbla na tvář a vesele se na mě zasmála. Tak to byla ona. Shýbla jsem se pro sníh, ale ona jen zatrylkovala: „Stejně mě netrefíš!“

I když jsem věděla, že má pravdu, stejně jsem ten sníh jejím směrem hodila. Bylo absolutně nemožné se nikdy strefit do nějakého upíra a u Alice to platilo dvojnásob, když předvídala každý pohyb, který udělám.

Po pozdní snídani jsem šla zabalit svoje dárky. Vyrušil mě až pak zvuk auta, který se ozval za domem. Zvědavě jsem vystrčila hlavu z okna. Z černého wolkswagena vystoupili dva postarší lidé. Pak jsem zahlédla Lindsey, jak jim skočila kolem krku, a pak je objal i Alex a Joshua. Přivítal je i Ryan a malá Lily. Takže to museli být Clearwaterovi, Lindseyini a Alexovi rodiče.

Sešla jsem také dolů do obýváku, abych se s nimi pozdravila, i když jsem je nikdy předtím neviděla.

„Tohle je moje mladší sestra Rebecca,“ představila mě Andie. „Becco, tohle jsou Seth a Nicole Clearwaterovi.“

Potřásla jsem si s nimi rukou a sledovala, jak je celá rodina obletuje. Dokonce i Edward a táta Jake. Museli to být dobří rodinní známí. Sedli si ke stolu, mamka jim přinesla kafe a rozpovídali se. Vzpomínali a to mě moc nebavilo.

Za hodinu se ale ozvalo další auto. Mělo mi to být podezřelé, už když ven vyběhl Ryan, jenomže tenkrát mi to nedošlo, dokud se dveře auta neotevřely.

Z předních dveří vystoupili další dva dospěláci, asi kolem osmatřiceti, ze zadních dveří vylezl Matt a za chvíli auto oběhla i malá holčička.

„No to snad ne,“ povzdychla jsem si nahlas. A Vánoce jsou v čudu.

Ryan přidržel dveře od našeho domu a ti čtyři vstoupili dovnitř. Luke, Alex a Andie jim vyrazili naproti a bouřlivě se s nimi přivítali. Matt si mezitím povídal s Ryanem a Joshuou.

„Tabe, asi neznáš Andienu mladší sestru,“ začal Alex a ukázal na mě.

Zkusila jsem se přívětivě usmát, ale vůbec mi to nešlo. Byla jsem naštvaná, že je tady ten tupec a že mi to nikdo neřekl.

„Becco, tohle je náš kamarád Tab, jeho žena Samantha, Matta znáš a tenhle prcek, to bude Olivia,“ představil mi celou rodinu Atearových a Olivia mu skočila do náruče.

Zůstala jsem jen tak dlouho, jak bylo potřeba a pak jsem se hned vypařila do svého pokoje. Trochu času o samotě mi bodne. Bezpochyby to byli všichni fajn lidé, ale stačil jeden jediný člověk a všechno se to zkazilo.

Sebrala jsem si z toaletního stolku rudý lak a dřepla jsem si na koberec vedle postele. Začala jsem si lakovat nehty na nohou a přemýšlela jsem, jak si je potom ještě dozdobím. Zbýval mi poslední tah štětečkem, když se ozvalo klepání na dveře.

„Dále,“ pozvala jsem dotyčného dovnitř a soustředila se na lakování.

„Ahoj,“ oslovil mě někdo a mně záhy došlo, kdo to je. Polekaně jsem škubla hlavou, přitom jsem hýbla nohou, takže se lak vylil na můj koberec. Matt byl okamžitě u mě a zachraňoval, co se dalo. Marně. Flek během dvaceti vteřin zaschl.

„Co tady děláš?“ vyjela jsem naštvaně a ve snaze vzkřísit koberec jsem ho strčila do umyvadla a pustila na něj vodu.

„Chtěl jsem si popovídat,“ vysvětlil mi.

„Ale já si s tebou nechci povídat!“

„To je mi jasný. Vidím, že nejsi zrovna nadšená z toho, že jsem tady-“

„To vidíš dobře,“ skočila jsem mu do řeči.

„Ale můžeme se domluvit. Nemusíme po sobě pořád štěkat. Navrhuju mír,“ řekl.

„Zamítá se,“ odvětila jsem bez rozmyšlení.

„Co proti mně pořád máš?“

„Jednou jsi to zvrtal. Nedávám druhé šance,“ odpověděla jsem.

„Přesně jako Volturiovi,“ zašeptal tiše a otočil se k odchodu.

To jméno! Už jsem ho někdy slyšela, jenže kdy? „Počkej!“

Matt se jen zvědavě otočil.

„Co jsi to říkal? S těma Volturiovýma?“

„Že jsi stejná jako oni,“ zopakoval mi.

„Ale odkud je znáš?“ nechápala jsem.

„To bys nepochopila,“ mávl nad tím rukou a zmizel.

Zaraženě jsem zůstala stát mezi dveřmi. To jméno mi rezonovalo hlavou a snažilo se najít komůrku, ve které už jednou bylo. Jsem si jistá, že to nějak souvisí s Cullenovými, ale nechtěli mi o tom nic říct. Vždycky zmlkli, když jsem přišla. A teď je do toho zapletený i Matt? Co to znamená?

Emmett pro mě za půl hodiny přišel, že už je večeře. Hodila jsem na sebe slavnostní šaty, na nohy jsem obula boty na jehlách a sešla jsem dolů do obýváku. Dominoval zde obrovský stůl, který byl už téměř celý zaplněný. Byla tu i upíří část rodiny, přestože neměli v plánu nic jíst. V čele stolu a po jeho pravici zbyla typicky dvě volná prázdná místa. Prý pro Carlisla a Esmé, na které se čeká, kdy už se konečně vrátí domů.

Moje místo bylo naproti Joshuovi. Vedle mě seděl Emmett a z druhé strany Luke. Alice a Bella nanosily jídlo na stůl a hody mohly začít. Všude panovala dobrá nálada, jenom mě z hlavy nešla ta Mattova slova. A jako naschvál sedí na opačném konci stolu, abych to z něj nemohla dostat.

Emm vedle mě celou dobu žvanil a já se přistihla, jak se občas směju jako pominutá. Párkrát mi dokonce zaskočilo, ale Emmovy hbité ruce zbloudilé sousto vždycky dostaly zpět.

Po vynikající večeři jsme si připili šampaňským a atmosféra se uvolnila. Lily a Olivia si běžely hrát do pokoje, Ryan, Joshua a Matt se přemístili do garáže. Dospělí se bavili po svém. Jen já jsem nějak nevěděla, co s časem. Všichni trávili večer po dvojicích, a tak jsem osaměla. Nechala jsem je tedy v obýváku a sama jsem vyrazila ven. Mrazivý zimní vzduch mi naplňoval plíce a čistil hlavu. Snažila jsem si vzpomenout na ty Volturiovy, ale nešlo to. Jako by ta vzpomínka byla za neprůhlednou záclonou.

Posadila jsem se na plochý kámen vedle zamrzlé řeky a zírala do tmy. Nebylo vidět nic okolo. Ticho lesa mi tlačilo na ušní bubínky. Tady by ani člověk nepoznal, jak ten čas letí.

„Neměla bys tu sedět,“ ozvalo se mi za zády a já jen polekaně nadskočila. Otočila jsem se za zvukem hlasu, který už jsem dokázala rozpoznat, jako bych se chtěla přesvědčit. Bylo mi to stejnak k ničemu, protože v té tmě jsem Matta neviděla.

„A ty tady taky nemáš co dělat,“ vrátila jsem mu zpátky, ale pak jsem si uvědomila, že bych měla být milejší, jestliže z něj chci dostat potřebnou informaci.

Matt mlčel a já zírala do tmy, možná i špatným směrem.

„Řekneš mi, kdo jsou ti Volturiovi?“ zkusila jsem to přívětivějším tónem.

„A co za to?“ smlouval.

„A co bys chtěl?“ zajímalo mě to tolik, že jsem si ani neuvědomila, jak moc jsem si naběhla.

Matt udělal jeden krok ke mně, takže teď jsem viděla alespoň jeho obrysy. Do obličeje jsem mu ale neviděla. Zaregistrovala jsem jen drobný pohyb, ale to už byl deset centimetrů od mých rtů. Nastalo pro mě rozhodnutí, na které jsem měla jen pár vteřin. Políbit ho za cennou informaci, nebo vykašlat se na to?

Jeho obličej se ještě víc sklonil. V ten moment se něco ve mně vzpříčilo a uvědomila jsem si, že to mi za to nestojí. Přece ho nepolíbím, když ho tak hrozně nenávidím?

Ale předtím mi nevadilo líbat se s někým cizím...

Prudce jsem ho od sebe odstrčila, ale s ním to sotva hnulo. Přesto se ode mě odklonil a asi si mě měřil pohledem, ale těžko říct v té tmě.

„Takže nestojíš o to vědět, kdo jsou,“ provokoval mě.

„Ne, nestojím o to líbat se s tebou.“

„Že ti to najednou vadí,“ zvedl trochu hlas. „Ze školy ses líbala snad s každým druhým.“

„Ale s tebou bych nic neměla, ani kdybys byl poslední chlap na Zemi!“ procedila jsem tvrdě mezi zuby a vyrazila jsem pryč. Několikrát jsem zakopla a párkrát jsem skončila v studeném sněhu, ale bylo mi to jedno. Co si sakra myslí?

Nemohla jsem ještě dlouho zaspat. Chtěla jsem si odpočinout, ale v hlavě jsem měla takovej zmatek, že jsem nemohla přestat myslet. Podařilo se mi konečně zavřít oči až časně ráno.

„Becco! Vstávej!“ zakřičel mi Emmett do ucha. „Vánoce! Dárky! Honem, všichni už jsou dole.“

Líně jsem se vyškrábala z postele, přehodila jsem přes sebe krátký saténový župan a táhla jsem se do obýváku. Vážně už tam bylo plno. Jako by všichni čekali na mě. V rohu místnosti jsem si všimla Matta, ale měl tak neprostupný výraz, že jsem vůbec nevěděla, co si myslí.

„Tak už můžeš, Lily,“ vyzvala Andie svou dceru a ta vběhla pod stromeček a začala rozdávat dárky.

Zapadla jsem do kuchyně a uvařila jsem si kafe.

„Všechno v pořádku, Becco?“ zeptal se táta.

„Jo,“ odvětila jsem, popadla jsem hrnek a šla sebou plácnout na gauč.

„Becco, tenhle je pro tebe,“ vložila mi Lily do ruky menší balíček.

Položila jsem kafe na konferenční stolek, zkřížila nohy do tureckého sedu a protrhla jsem balicí papír. V ruce jsem držela tuhou bělostnou obálku. Na ní bylo roztřeseným písmem napsáno Bex. Zvědavě jsem ji otevřela a vytáhla dva papíry velikosti á čtyři. Začala jsem číst.

Milá Becco,

neznepokuj se nad tímhle dopisem a neboj se, že budu mluvit o tom, co se stalo včera, když tě to tak rozhořčilo. Nechci tě trápit, a proto jsem se rozhodl ti jako vánoční dárek dát to, co jsi ode mě chtěla nejvíc – informace.

Překvapilo mě, že jako člen tak zvláštní rodiny nevíš, kdo Volturiovi jsou. Možná si tvoji rodiče nepřáli, abys to věděla, ale já myslím, že bys to vědět měla. Volturiovi jsou královská rodina upírů, která dbá na dodržování zákonů, které jistě znáš – žádná představení na veřejnosti a slib mlčenlivosti. Sídlí v italské Volteře a jejich garda je pověstná v celém upířím světě.

(…)

Upřímně doufám, že se s nimi nikdy nesetkáš. Ať už se mezi námi stalo cokoli, mrzí mě, že jsem ti tolik nepříjemný, ale jistě víš, že doprošovat se nikdy nebudu.

S přáním všeho dobrého,

Matt

Když jsem dočetla, nevěděla jsem, co si mám myslet. Opatrně jsem zvedla oči a střetla se s těmi jeho a na okamžik jsem měla dojem, že se něco změnilo...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Opravdu se něco změnilo? Přehodnotí Becca svůj názor na Matta po tom, co jí dal její vytoužené informace? To se dozvíte v příští kapitole...

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 12. kapitola: