Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 10. kapitola

03.04.2011 (22:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2943×

Změna, která mi převrátila život

Matt:

Začátek školního roku v La Push. Letos už do čtvrťáku a pak doufám někam na univerzitu. Naši s tím moc nesouhlasí, ale to není jejich věc. Zrazují mě od toho a chtějí, abych zůstal doma. Ale vždyť doma jim pořád zůstane moje sestřička Olivia!

Vyrazil jsem do školy s celkem dobrou náladou a zaplul jsem do třídy. Sedl jsem si na svoje místo a pozdravil jsem Jacka, který sedí vedle mě. Porozhlédl jsem se po třídě, abych si všechny po prázdninách prohlédl. A pak jsem uviděl někoho nového.

„Kdo to je?“ žďuchl jsem do Jacka a ukázal na snědého kluka o dvě lavice za náma.

„Nějakej novej kluk. Povídá se, že je z Islandu,“ odpověděl mi.

„Z Islandu? Vždyť je opálenej jak my,“ namítl jsem.

„Já nevim, Matte. Tak uvidíme,“ pokrčil rameny a dál si povídal s Jinn před námi.

Za chvíli přišel profesor a přivítal nás v novém školním roce. Pak zavolal toho kluka před tabuli a chvíli s ním o něčem debatoval. Nakonec se otočil zpět k nám a řekl: „Tohle je náš nový student. Přistěhoval se k nám z Islandu a jmenuje se Ryan Clearwater.“

„Clearwater?“ podivil jsem se. V La Push přece žijí Clearwaterovi a naši se s nimi, myslím, znají. Tak jakej vztah k nim má tenhle kluk?

Když si Ryan šel sednout zpět na své místo, prohlédl jsem si ho. Byl vysoký, měl krátké vlasy barvy mléčné čokolády, jež se mu lehce vlnily kolem obličeje, a zářivě modré oči.

Neměl jsem nějak příležitost dát se s ním do řeči a vyzjistit něco víc, tak jsem to prozatím pustil z hlavy a řekl jsem si, že to zjistím později. Pak mi Jack řekl, že jsou tu ještě další dva studenti. Jedním z nich je prý Joshua Clearwater a chodí teď do druháku a pak ještě Lily Clearwaterová, která navštěvuje vedlejší základku. To jméno Joshua mi přišlo povědomé. Když jsem byl hodně malý, znal jsem nějakého Joshuu...

„Všichni jsou Clearwaterovi?“ znovu jsem se nechápavě zeptal.

„Jo, Ryan a Lily jsou sourozenci a Joshua je jejich bratranec,“ vysvětlil mi.

Měl jsem štěstí, že jsem se s Jackem bavil, protože on byl taková místní drbna – vždycky věděl, kde se co šustlo nebo kdo s kým chodí. Teď se jeho informace hodily. Přesto jsem nemohl pustit z hlavy tu příbuznost s místními Clearwaterovými.

Škola ubíhala celkem rychle, ale v tom našem zapadákově se nic moc nedělo. Přijít ze školy, odpoledne vyrazit s kámošema surfovat nebo na trénink basketu, který miluju, a večer strávit aspoň chvíli s Olivií. Měl jsem ten stereotyp rád, ale chtěl jsem nějakou změnu. Naši se poslední dobou chovali divně, jezdili na návštěvy a všechno možný.

A se mnou se v poslední době taky něco dělo. Moje vždycky dobrá nálada se zhoršovala a já nechápal proč. Chtěl jsem se smát a užívat si, ale vůbec to nešlo. Občas jsem se cítil divně.

Říjen se přehoupl do listopadu a moje chování se měnilo jak barvy podzimního listí. Mí kámoši si mě moc nevšímali, ale Jack se mnou pořád vydržel.

„Hej, mám největší pecku!“ přiběhl Jack do třídy a nadšeně mi sděloval svoji nejnovější zprávu. „Přišla nová studentka. A teď se podrž! Je to fakt kočka!“

„Hm,“ zamručel jsem.

„Tebe to fakt vůbec nezajímá?“ divil se. „Chodí do druháku.“

Nějaká nová holka mi byla v tuhle chvíli úplně ukradená. Chtěl jsem, aby se všechno vrátilo do starých kolejí.

Později v tom týdnu jsem si vyzvedl oběd a chtěl jsem si jít sednout ke stolu. Přede mnou šla nějaká holka a vykročila doprava, a tak jsem ji chtěl obejít zleva, ale zrovna v tu chvíli si to rozmyslela a my se srazili.

„Nemůžeš dávat pozor?“ slyšel jsem ji nadávat a měl jsem chuť jí něco říct. Tak ona se mi připlete do cesty a ještě mi nadává?

„Nemáš mi lézt do cesty,“ vyjel jsem na ni, ale ani jsem se na ni nepodíval a chtěl jsem jít pryč.

„Blbečku,“ ozvalo se ještě za mnou.

„Náno,“ ulevil jsem si a odešel jsem.

Pitomá holka, co si myslí? Najedl jsem se, ale pak se mi zvedl žaludek a já nemohl už nic pozřít. Vyběhl jsem ze školy a mířil jsem domů, abych si zalezl do postele a vyležel konečně tu nemoc, co se mě drží už tak dlouho.

Táta přišel domů dřív a strčil hlavu do mého pokoje. Viděl, že ležím v posteli, a starostlivě ke mně přišel. Položil mi ruku na čelo, aby zkontroloval teplotu, a hrozně se lekl.

„Co je?“ zeptal jsem se ho.

„Nic, nic,“ ošil se a šel pryč.

Táta mi zakázal následující dny chodit do školy, což se mu ani nedivím, protože podle všeho mám mononukleózu. Zůstával jsem doma sám. Ten den jsem si chtěl skočit jen vedle do krámu pro něco k snědku. Vracel jsem se kolem lesa a slyšel jsem z dáli, jak se někde hádají nějací kluci. Ti dva křišeli na toho třetího. Naštvalo mě, že jsou v přesile, a chtěl jsem mu jít pomoct, ale než jsem stihl udělat krok, moje tělo se roztřáslo, v páteři se mi zažehl oheň a něco ve mně vybuchlo. Místo mě stálo na čtyřech nějaké zvíře.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikde jsem tam nebyl. Sklopil jsem hlavu a viděl pod sebou mohutné tmavě hnědé tlapy. Co bylo ještě hrůznější bylo to, že jsem jimi dokázal hýbat. A když jsem chtěl jít domů, místo toho jsem se rozběhl do lesa.

Lítal jsem jak pominutej. Myslel jsem si, že se třeba nějak přeměním nazpět, ale zatím to vypadalo, že takhle už zůstanu navždy. Já vím, že jsem si přál změnu, ale nechtěl jsem se proměnit v nějaký obrovský zvíře!

No, a pak ji možná pozvu na rande. Ale je taková nesmělá, abych ji nevyděsil, ozvalo se uvnitř mé hlavy, ale já jsem si tohle teda rozhodně nemyslel.

Cože? slyšel jsem zase ve své hlavě. Někdo se proměnil? Kdo to je? Kdo jsi?

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ten hlas mluví na mě. Matt Ateara, chtěl jsem vyslovit, ale místo toho se ozvalo jen štěkání.

Matte? Oslovil mě někdo překvapeně. Tady je Ryan. Ryan Clearwater.

Ryan??? nechápal jsem. Co se to děje?

Jsi vlkodlak, poslal mi myšlenkama a já jsem zkameněl na místě. Počkej, běžím za tebou.

Za pár minut se naproti mně objevil šedivohnědý vlk. A pořádně obrovský. Viděl jsem svůj odraz v jeho očích. Vypadal jsem celkem klidně, ale moje oči byly doširoka otevřené.

Ryan mi začal všechno vysvětlovat – co se stalo, proti komu bojujeme, kdo jsou Cullenovi a proč jsou pro nás nedotknutelní, jak to chodí v upířím a vlkodlačím světě. Bylo toho hodně a já jsem měl co dělat, abych všechny ty jeho informace vstřebal. Popsal mi svoji rodinu, abych je znal, a prozradil mi, že můj táta byl ve smečce Ryanova táty.

Když jsem se konečně dokázal proměnit zpátky, skoro svítalo. Proplížil jsem se do domu, protože jsem byl nahý, a rychle jsem se vysprchoval. Všechny bolesti a teplota byly pryč. Teda, teplota mi zůstala vysoká, ale už mi bylo dobře.

To, že se ze mě stal vlkodlak, jsem vzal jako fakt. Mělo to svoje výhody i nevýhody, ale tím jsem se teď nezabýval. Musel jsem se toho ještě hodně naučit. Jak se chovat, jak se přeměnit a taky jak se nepřeměnit.

Táta se na mě přišel podívat a zeptal se mě, jestli mám ve všem jasno. Omluvil se, že mi nic neřekl, prý protože nesměl. Ryan mi taky říkal o tom mlčení, takže jsem ho uklidnil, že je to v pohodě.

Horší bylo, že jsem si musel dávat velký pozor. Pořád se kontrolovat, ohlížet na ostatní, navíc mi přibyly hlídky, i když jen občas. Většinu z toho obstarala Ryanova mamka Andie a její manžel Alex, kteří zůstali vlkodlaky, aby spolu mohli být navždy.

Vrátil jsem se zpět do školy a Jack mi sdělil tu novinu, že od příštího tejdne máme základy společenských věd spojené s druháky. Ta informace mi nepřišla nijak důležitá. Začal jsem sedávat s Ryanem, se kterým mě toho teď spojovalo víc než jen vlkodlačí podstata. Vzhledem k tomu, že jsem si mohli číst myšlenky, věděl toho o mně víc než všichni ostatní.

Pondělí přišlo brzy. Zasedl jsem do lavice a vyslechl si, co po nás Pextonová chce. Nějaká práce ve dvojicích a Ryan zrovna dneska chybí, je na hlídce. To je teda pech.

„Tak, jste spárování?“ zeptala se a rozhlédla se po třídě. „Kdo nemá dvojici?“

Jen nerad jsem zvedl ruku a všiml jsem si, že nejsem nezadaný sám. V lavice u okna zvedla nějaká tmavovláska ruku.

„Výborně. Takže, Becco, ty budeš s Mattem,“ prohlásila Pextonová a o pár vteřin později se na mě dotyčná obrátila. Tmavé vlasy jí padaly kolem obličeje a některé pramínky jí zakrývaly hnědé oči. Její tvář mi byla povědomá, i když jsem věděl, že jsem ji na škole nikdy neviděl. A pak mi obě skutečnosti zapadly do sebe – viděl jsem ji v Ryanově hlavě, když mi představoval svou rodinu, a neviděl jsem ji tady, protože to byla ta nová holka, o které mi říkal Jack. Rebecca Blacková.

Znechuceně ode mě odvrátila pohled a zeptala se Pextonové, jestli by nemohla pracovat sama. Její argument jsem podpořil tím, že bych taky radši pracoval s Ryanem. Viděl jsem, jak Rebecca ztuhla, ale pak jí něco řekla Pextonová, takže se zase uvolnila. Nesledoval jsem, co se děje, vyrušilo mě až to, jak Rebecca naštaně bouchla do stolu. Musel jsem se zasmát.

Po skončení hodiny Rebecca spěchala ze třídy, ale já se s ní potřeboval domluvit, co s tou prací uděláme.

„Udělej to sám, já si to pak přečtu,“ odpověděla mi a odešla.

Co si ta holka o sobě myslí? Jak jako ať si to udělám sám? Je to práce ve dvojici a za ní to teda dělat nebudu. Nakonec jsem se rozhodl, že to řeknu Pextonové, ať si s tím nějak poradí sama. S takovou husičkou to nemá cenu řešit.

Občas jsem se po škole proměnil a jen tak jsem coural po okolí; docela jsem si na svou novou podstatu zvykl a bavilo mě běhat. Jenomže moje dobrá nálada se zhoršila, kdykoli jsem se potkal s Rebeccou. Tentokrát zase na chodbě, když jsem se s ní snažil dohodnout schůzku kvůli té práci. Vždycky po mně hodila nenávistným pohledem a našla nějakou výmluvu, proč nemůže spolupracovat. A když pak ani nepřišla v den, který jsme si dohodli před Pextonovou, a já na ni půl hodiny čekal, tak už jsem jí měl vážně plné zuby.

Chtěl jsem jí vrátit to, co udělala mně, a tak jsem ji napráskal Pextonové. Společně jsme se na ni dohodli, že Rebeccu nějak donutíme. Počkali jsme na ni ve třídě. S úsměvem jsem se bavil s Pextonovou, dokud nevrazila dovnitř. V tričku, které odhalovalo víc, než bylo vhodné.

Ještě než jí Pextonová stačila něco říct, prohodila drze: „Jo, nepřišla jsem na smluvenou schůzku. A co?“

„A to ti to vůbec není blbý kvůli Mattovi?“ zeptala se jí Pextonová.

No odpověď jsem čekal. Samozřejmě, že ne. Tohle je slečna jedna, ta se o nikoho jinýho než o sebe nestará. Možná, že jí tahle lekce, kterou pro ni Pextonová připravila, konečně zbaví té otravné pýchy. Jenomže já na to dojedu s ní. Zamkla nás společně ve třídě a pěknej opruz začal.

„Tak to pojď vymyslet, ať už můžem vypadnout,“ navrhl jsem jí, abych se jí už konečně zbavil.

„Já nic vymejšlet nehodlám. Dostal jsi nás do toho ty, tak si to užij,“ odsekla nakvašeně. „Stejně nás musí ráno pustit.“

Ta holka se mi fakt zdá! „Kdyby ses nechovala jako káča, nemuseli jsme tu vůbec být!“

Když mi pak zase něco vyčetla, už jsem fakt vyletěl. „Copak seš fakt pitomá?“

To ji asi vrcholně urazilo a dotčeně se mě zeptala, co si to dovoluju.

„A co konkrétně myslíš? Že jsem se odvážil říct, jaká jsi, nebo že jsem ti to řekl do očí?“ vracel jsem jí zpět její drzost.

Jenomže ona taky nechodila pro silná slova daleko. Že mi bude říkat, ať zmlknu? „Snad si nemyslíš, že zmlknu? Někoho těma svýma řečma možná zastrašíš, ale mě teda rozhodně ne.“

Asi se mi podařilo ji prvotřídně dostat, protože naštvaným krokem vyrazila ke mně. A když napřáhla ruku, aby mě uhodila, to zase dorazilo mě. Chtěl jsem ji zastavit, ale pak se mi zatmělo před očima a víc si nepamatuju.

Když jsem se probral, měl jsem v hlavě vymeteno. S drobnou bolestí v hlavě jsem se rozhlédl po třídě. Všiml jsem si Rebeccy. „Co se stalo?“

„Řekla jsem ti, abys zmlknul, a tys omdlel,“ řekla s pokrčením ramen.

„Jo, to určitě,“ zasmál jsem se, ale jistý jsem si nebyl. Nepamatoval jsem si to.

Když už jsme tam seděli, zkusil jsem opět použít smířlivější tón. „Fajn, tak co na to konečně sednout a využít toho času, co tu stejně musíme strávit?“

„Copak jsi nic nepochopil? Já s tebou nic dělat nebudu,“ zdůraznila, že hlavně se mnou.

„To se jako taková kráva chováš ke každýmu, nebo mám tu čest, že je to jenom na mě?“ vyjel jsem na ni, protože už mě fakt štvala.

„Na všechny, kteří se chovaj jako idioti. Což u tebe platí dvojnásob,“ vmetla mi do tváře.

Měl jsem chuť jí jednu vrazit, ale udržel jsem se. Na takovou holku by byla i facka málo. Nestojí mi ani za pohled. Ať jde Rebecca Blacková k čertu!

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Tak jsme se podívali na Beccu očima někoho jiného. V příští kapitolce se dozvíte, jak dopadla společná práce Beccy a Matta. Shodli se, nebo ne?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 10. kapitola: