Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 1. kapitola

21.02.2011 (17:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3936×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pravidla? A to je jako co?

Odpověď byla dost jasná, vzhledem k tomu, že Lily, Ryan a Joshua se rozhodli chodit do La Push, pro mě tedy zůstala možnost absolutně nehlídaného studia na Forkské střední. Sama jsem se divila, že nás nedoprovodí nikdo z dospělých, a když jsem se zeptala na vysvětlení, táta uvedl: „Chceme vám dát možnost žít normální život.“

Zaradovala jsem se, že si budu moct dělat, co budu chtít, a začala jsem se celkem těšit do nové školy. Bylo mi jen trochu líto, že už ve škole nebudeme moct vyrušovat s Emmettem, ale za chvíli jsem to pustila z hlavy, protože jsem věděla, že se s mým oblíbeným strejdou a nejlepším kamarádem v jednom dostatečně vyblbnu po škole.

Poslední den před začátkem školy jsem udělala Alici radost a vyrazila jsem s ní nakupovat. Každá jsme si vybrala nějaké nové oblečení, ale zatímco Alice volila střídmější střih a neutrální barvy, já jsem sahala po všem, co v sobě mělo náznak rebelie. Kvůli tomu se mi Emmett vždycky směje, že mě pojmenovali Rebecca, protože jim bylo jasné, že ze mě vyroste rebel.

Měla jsem hroznou chuť vystřelit si opět z Alice, totiž přidat jí do košíku nějaká pánská tanga, aby se u pokladny pěkně vyděsila, ale bylo mi jasné, že není nejlepší nápad rozházet si to s mou úžasnou tetou hned tak brzy po příjezdu do nového prostředí. Jenom v koutku mysli jsem si představila, jak by se asi Emm válel smíchy po zemi, kdyby zjistil, že Alice Jasperovi koupila tanga. Měla jsem co dělat, abych se sama nezačala smát.

Ten večer za mnou táta přišel do pokoje. „Becco, prosím, chovej se ve škole slušně. Ne že hned zítra přijdeš s poznámkou.“

V duchu jsem se zasmála a dodala jsem si pro sebe: ne, zítra ne, až pozítří. Nahlas jsem mu ale odpověděla: „Jasně, tati, žádnej stres, mám to na háku.“

„Jo, to jsi říkala už posledně a jak to dopadlo,“ povzdechl si táta a připomněl mi tak aféru z mé poslední školy, kdy jsem si vysloužila podmínečné vyloučení za to, že u mě našli balíček bílého prášku, který všichni považovali za drogy, i když to byl obyčejný prášek do pečiva, což se ale nikdo neobtěžoval zjistit. Mně to přišlo komický, jen naši z toho nebyli zrovna dvakrát odvaření.

Táta mi dal pusu na čelo a s přáním dobré noci odešel. Zavrtala jsem se do peřin a usmála se nad vidinou zítřejšího nového dobrodružství. Ještě to nevíš, Forkská střední, ale já tě změním, zabručela jsem si pro sebe a s úsměvem jsem usnula.

Ráno jsem seběhla na snídani, pořádně jsem se najedla a šla jsem se obléknout. Vzala jsem si černou minisukni, k tomu bílé tričko, na němž byla rozehraná hra piškvorek – kolečka a křížky doplnila ve druhém řádku písmena S a E a za nimi otazník. Přišlo mi to jako dobrá provokace a líbila se mi na dvojsmyslnost.

Řasy jsem zvýraznila černou řasenkou a pusu jsem přetřela růžovým leskem; podtrhlo to moje tmavé dlouhé vlasy a tmavší pleť. Popadla jsem černou koženou bundičku, přes rameno jsem přehodila kabelku a pádila jsem do přízemí, kde na mě čekal Emmett, aby mě hodil do školy.

„Podpatky by se k tomu hodily víc,“ navrhla mi Alice, když jsem se soukala do conversek.

„Já vím, ale to už by bylo moc dokonalé,“ zasmála jsem se a vyrazila jsem do garáže.

„Není už to trochu moc, Becco?“ sjel mě táta pohledem a zastavil se na konci sukně, která sotva zakrývala můj zadeček.

„Ne, je to tak akorát,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a nastoupila jsem do Emmettova džípu.

Vysadil mě před školou, dal mi rychlou pusu na tvář, smykem otočil džíp a byl pryč. Okamžitě na mě spadlo pár pohledů. Hned jsem pochopila proč; moje oblečení bylo na místní počasí trochu neobvyklé. Vybočovala jsem z řady. Nevadilo mi to, aspoň jsem na sebe přitáhla pozornost.

Vykročila jsem si to směrem ke studijnímu oddělení, kde mi místní dáma strčila do ruky pár papírů, které mám dneska nosit všude s sebou a pak jí je donést zpátky. Brýle jí spadly níž na nos a ona nevěřicně sjela můj outfit. Možná by přidala i nějakou poznámku, ale to už jsem se otočila a mířila jsem do třídy.

První hodina biologie. To bude pěkná nuda. Vstoupila jsem do třídy a rozhlédla jsem se po třídě. Viděla jsem jen poslední dvě volná místa – v první a v poslední lavici. Suverénně jsem vyrazila do poslední lavice a usadila jsem.

Jedna holka se na mě otočila a povídá: „Tam bych si nesedala. To místo patří Stacy Groomové.“

„A to je kdo?“ zvedla jsem lhostejně obočí.

V tu chvíli se ta holka otočila ke dveřím, protože do nich vcházela taková princeznička. Blondýna, která si hrála na královnu školy. No na to, že je druhačka stejně jako já, si docela troufá. Ale na mě nemá. To musí být ona Stacy.

Přišla až přede mě, ale já na ni ani nevzhlédla.

„Hej, tady sedím já,“ řekla pyšně.

Pomalu jsem k ní zvedla oči. „To mluvíš se mnou?“

„Jo, s kým jiným. Tady sedím vždycky já, takže si dej odchod,“ vyjela na mě.

„Mně se zdá, že teď už tu nesedíš,“ odpověděla jsem s ledovým klidem.

Takovou odpověď asi nečekala. Byla určitě zvyklá, že jí nikdy nikdo neodporuje. Smůla, krásko, pomyslela jsem si.

Než stihla cokoliv říct, přišel do hodiny menší podsaditý muž, zřejmě náš profesor. Sotva se na nás podíval a přikázal, abychom si sedli. Zůstala jsem na svém místě, zatímco Stacy stála vedle mě.

„Slečno Groomová, snad jsem řekl jasně, abyste se posadila,“ vzhlédl k ní.

„Ale tady ta,“ přemýšlela, jak by mě nazvala, „holka, mi zasedla místo.“

„Á,“ vyjasnila se profesorova tvář a Stacy už si myslela, že vyhrála, „tak to bude ta nová studentka. Nemějte jí to za zlé a posaďte se sem dopředu.“

Měla jsem chuť se škodolibě zasmát, ale vydržela jsem to. Stacy se znechuceně přesunula do první lavice, zatímco profesor promluvil ke mně: „A vy, slečno Blacková, pojďte sem dopředu, ať vás mohu představit.“

Zvedla jsem se a došla jsem před tabuli. Uvedl mě jako novou studentku z Islandu a popřál mi hodně štěstí při studiu. Všimla jsem si asi jednoho ucházejícího kluka, ale jinak to za nic nestálo. Vrátila jsem se zpět na své místo.

Zbytek dne proběhl vesměs nudně, většina z profesorů byla neschopná a spolužáci byli bez šťávy. Na obědě den trochu nabral na rozměrech, protože jsem zmerčila několik pěkných kluků. Když jsem kolem nich procházela, slyšela jsem, jak mě vychvalují, a tak jsem ještě víc kroutila zadečkem, abych je pořádně nažhavila.

Provokace se stala mým denním cílem na téhle škole. Předměty se rozdělily na tři skupiny: první, to byly ty, které mě nebavily, takže jsem na nich většinou spala, druhé, jednalo se o ty předměty, kde jsem dávala pozor jenom proto, abych mohla profesory opravovat v nepřesném nebo mylném výkladu, a třetí, což vlastně nebyla ani skupina, protože se to týkalo jen jediného přemětu, byl ten, který mě zajímal.

Zrovna teď mám hodinu z té poslední skupiny. Dějepis mě baví, možná taky proto, že jsem spoustu z těch informací slyšela od rodiny, která to vždycky dokázala podat zajímavým způsobem. Ale i tenhle profesor se dost snažil – jeho výklad rozhodně nebyl nudný a líbilo se mi, jak zapojuje do debaty celou třídu.

Za první týden se mi podařilo, že jsem ani jedenkrát nepřestoupila školní řád, což byl jistě mimořádný úspěch. Táta mě za to chválil, možná trochu předčasně. Emmett se mě pořád vyptával, jak to ve škole jde, až jsem uznala, že bez něj je tam vážně nuda.

O víkendu jsem si blbnutí musela vynahradit s ním, vzal mě na záda a hnal se se mnou bůhvíkam. Pak se zastavil, postavil mě na nohy a ukázal na skalnatou stěnu před námi.

„Nechceš mi říct, že tam budeme lézt?“ zeptala jsem se.

„Ne my, jen ty. Já tam vyskočím dvěma skoky,“ zasmál se hrozivě.

„Prima,“ zbavila jsem se svého strachu a usmála jsem se nové výzvě. „Ale budeš mě chytat.“

„Jasně,“ zasalutoval mi a pobídl mě, abych začala lézt.

Chytila jsem se záhybu, na který jsem dosáhla, pak jsem nahmatala záchyt pro nohu a přitáhla jsem se ke stěně. Šlo mi to pomalu, hledala jsem správné úchyty a držela jsem se jich jako klíště. Zjistila jsem, že to není až taková legrace, jako to vypadalo zezdola, spíš to byla pěkná makačka.

„Už se vážně neudržím,“ houkla jsem dolů na Emmetta.

„Ale nebuď bábovka a lez,“ křikl na mě.

Pokusila jsem se postoupit ještě o kus nahoru, ale kus skály mi zůstal v ruce a já jsem se jednou rukou neudržela. Padala jsem dolů.

Skoro bych si užívala volného pádu, kdybych si nakonec neuvědomila, že i když mě Emm chytne, zůstane mi po něm po celém těle hromada modřin. Hladce jsem dopadla do jeho náruče, a i když se mě snažil chytnout jak nejněžněji dovedl, připadala jsem si, jak bych spadla na kus kamene.

„Jsi měkká,“ zasmál se mé nezručnosti, ale cítila jsem v tom i jiný smysl.

Líbilo se mi, že mě drží v náručí, a byla jsem moc líná, abych z ní chtěla pryč. Emmett na mě mrknul a vydal se se mnou zpátky domů. Donesl mě až do pokoje a uložil mě do postele.

„Tak zítra, Becco,“ rozloučil se se mnou a vyskočil z okna.

O zbytku víkendu jsme s Emmettem prováděli naše obvyklé vtípky a menší naschvály, což mi vrátilo elán do života, a rozhodla jsem se, že končím s přiměřeným chováním a že probudím starou Beccu, která si života užívá naplno.

Hned v pondělí jsem s tím začala. Na obědě jsem si přisedla k té partičce kluků ze čtvrťáku a zapředla jsem s nimi přátelský rozhovor. Byli ze mě nadšení a mně to přirozeně lichotilo.

„No, samozřejmě že jsme si všimli takový krásný holky jako jsi ty,“ řekl jeden z nich.

„A dělá nám fakt radost, že sis k nám přisedla,“ doplnil ho druhý.

„Mimochodem já jsem Gary,“ představil se třetí a dal mi pusu na tvář.

„A já Cassidy,“ následoval ho stejným gestem ten první.

„Já jsem Trevor a tohle je Duncan,“ sdělil mi své jméno ten druhý a ukázal vedle na kluka, který si mě doteď nevšiml.

„Těší mě, já jsem Becca,“ usmála jsem se a pokračovala jsem s nimi v příjemném rozhovoru, který nepostrádal dvojsmyslné vtípky.

Odpolední vyučování začalo nudně. Hodina frániny ubíhala pomalu. Fránina byla ten druhý typ hodiny.

„Je ne suis pas jamais allée ici,“ odpověděla profesorka na dotaz jedné ze studentek, jestli někdy byla v Evropě. Evidentně se snažila říct, že nebyla, ale řekla to úplně špatně.

„Excusez-moi,“ vpadla jsem do její řeči. „Mais cela n´est pas correct. Il faut dire: J´y suis jamais allée.“

Profesorka nabrala červenou barvu a zapomněla, že by měla mluvit francouzsky, takže na mě vyjela: „Jak se opovažujete mě opravovat?“

„Myslela jsem, že by se studenti neměli učit vaši špatnou francouzštinu,“ odvětila jsem s pokrčením ramen.

„Co si to dovolujete?“

„Jen říkám pravdu.“

„Jste drzá a já vás už nechci vidět na svých hodinách,“ křičela na mě celá vyvedená z míry.

„Prima,“ usmála jsem se, vzala jsem si tašku a nakrásno jsem si to namířila ke dveřím.

„Kam jdete?“ hlas jí vyskočil o oktávu výš a byla celá rozčilená, že jsem poslechla její výzvu.

„Pryč, jak jste si poručila,“ připomněla jsem jí a vyšla jsem z učebny.

Kráčela jsem školní chodnou a měla jsem chuť se smát. Z úst mi unikl pobavený úšklebek.

„Čemu se směješ?“ ozvalo se za mými zády a já jsem si uvědomila, že tu nejsem sama, přestože je půlka vyučování a všichni by měli být ve třídách.

Otočila jsem se na dotyčného a poznala v něm Garyho, se kterým jsem se seznámila dneska při obědě.

„Ále, opravila jsem Morganovou a ona mě vyhodila s tím, že jsem drzá,“ zasmála jsem se při té vzpomínce.

„Teda koukám, že ty jsi taky pěkný číslo,“ koukl se mi do očí a asi se mu líbilo, jak jsem nespoutaná.

„No jo, bez problémů by byl život nudnej,“ mrkla jsem na něj. „A co ty tady vlastně děláš?“

„Už mě to nebavilo na zemáku, tak jsem se šel projít,“ odvětil a nespouštěl ze mě oči. Chvíli mlčel a pak dodal: „Co takhle porušit ještě nějaká pravidla?“

Spiklenecky jsem se na něj usmála. „Jsem pro každou lumpárnu.“

„Tak pojď,“ vyzval mě a já ho následovala.

Předchozí kapitola

Následující kapitola