Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 15. kapitola

06.06.2012 (07:45) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3372×

Ráno jsem se probudila nezvykle brzy. Venku byla ještě tma a v bytě ticho. Promnula jsem oči a rozhlédla se po pokoji.

„Ááá,“ zakřičela jsem, zakřičela jsem, když jsem uviděla siluetu člověka v mém křesle. Později jsem si uvědomila, že je to Michael, a naštvala se na něj. To jsou ale blbý fórky takhle po ránu. Člověk by z toho mohl dostat infarkt. Možná jsem doufala, že se mi omluví, vstane a odejde pryč, ale on tam jen tak mlčky seděl a pozoroval mě, alespoň myslím.

„Michaeli?“ zeptala jsem se ho. Neodpověděl a ani se nepohnul. Odhodlala jsem se a vstala z postele. Rozsvítila jsem a podívala se na svého kamaráda.

Myslela jsem, že umřu. Nebo omdlím. Bylo to nechutné, všude krev, na stěně, na podlaze, prostě všude. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nemohla ani křičet nebo plakat. Byla jsem totálně mimo, naprosto mě vykolejil fakt, že mi někdo zabil kamaráda, když se na mě díval ze spaní.

„Bello?“ vyrušil mě vrah. Otočila jsem se a těsně přede mnou spatřila Edwarda.

„Ááá.“ Probudila jsem se. Po tvářích se mi kutálely slzy a další se do očí jenom hrnuly. Tohle nebyl první sen, co se mi o Edwardovi, jako o zlém člověku, zdál.

„Bello!“ Do pokoje se přiřítil Michael. Člověk by tomu asi neuvěřil, kdyby se mu to nestalo, ale strašně ráda jsem ho viděla a musela ho jít obejmout, abych se přesvědčila, že tohle také není jenom sen. Vyskočila jsem z postele a vrhla se mu do náručí. Beze slova mi objetí oplatil a chvilku se se mnou houpal ze strany na stranu, abych se přestala klepat a uklidnila se.

„Byl to jen sen,“ šeptala jsem si pro sebe a snažila se přesvědčit, že by se toto nemohlo nikdy stát. Edward je možná sobec a občas i idiot, nikdy by ale nebyl schopen vraždy, nebo ano? Neznala jsem ho sice nijak extra dlouho, ale tímhle jsem si byla docela jistá. 

„Ano, jenom sen,“ slyšela jsem, jak mě uklidňuje stejnými slovy Michael. Byla jsem mu strašně vděčná, že neříká jeho oblíbené věty a nedělá si ze mě srandu. Nejspíš poznal, že na to není vhodná chvíle a že by mi to mohlo i nějakým způsobem ublížit. Venku byla tma jako ve snu, což mi neustále připomínalo, že to bylo jako ve skutečnosti. Nemohla jsem přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby se můj sen stal v reálném světě. Nejspíš bych neunesla pomyšlení, že bych ve svém bytě našla kamaráda, byť by byl bývalý.

„Měla by sis lehnout a ještě si na chvilku odpočinout,“ zašeptal mi do ucha uklidňujícím hlasem Michael. Měl pravdu, ale já měla hrůzu z toho, že bych si měla znovu lehnout do postele a vybavit si ten hnusný sen, co se mi tak doopravdy zdál. 

„Máš pravdu,“ svolila jsem a odešla do postele, abych si znovu lehla. „Lehneš si vedle mě a zůstaneš takhle se mnou?“ Naprosto jsem doufala v jeho reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Po chvilce „přemýšlení“ ke mně skočil a taky se zachumlal pod peřinu, aby byl v teple. I když jsme byli pouze přátelé, přitulila jsem se k němu a nechala se obejmout. Cítila jsem se v bezpečí a s tímto pocitem i usínala. Strach mě ještě chvíli ovládal, ale po chvilce jsem tomu dala přítrž a už si na sen nevzpomněla.

Do obličeje mě uhodilo ranní slunce a já si, v pokusu uniknout mu, nasadila polštář na hlavu a snažila se znovu usnout. Marně. Hloupé ranní sluníčko, proč svítí normálním lidem do očí, i když jsou ještě v plném spánku a nejradši by spali ještě o hodnou chvilku déle?

Prohlédla jsem místo vedle sebe, odkud se ozývalo pochrupování. Věděla jsem, že vedle mě Michael spí, ale nemohla jsem si vzpomenout proč. Pamatovala jsem si, že jsem měla zlý sen, ale to, co se v něm odehrálo, bylo pro mě záhadou, jelikož jsem měla úplné okno. Divný, co? Ne že by se mi to stalo poprvé, to ne. Občas se mi to stane, ale nikdy jsem kvůli tomu nešílela tak jako v noci.

Protáhla jsem se a vstala z postele. Nechtěla jsem mého „spolubydlícího“ budit, tak jsem se snažila co nejtišeji našlapovat, ale v poslední chvíli jsem na něco šlápla a dost nahlas zakňučela, což ho samozřejmě vzbudilo.

„Co tady takhle po ránu děláš? Někteří lidé by ještě rádi spali,“ zamumlal ještě v polospánku.

„Tak spi, vždyť já tě netahám z postele,“ odsekla jsem a vydala se z pokoje pryč.

Udělala jsem si kávu a do misky nasypala cereálie, abych si po ránu doplnila energii a abych přiměla kručící žaludek ztichnout. Ani jsem se nedivila, když se po chvilce do kuchyně přivalil Michael a provrtával mě pohledem. Věděl, že jsem dělala rámus schválně, aby se také už probudil.

Nemarnila jsem čas a hned se ho zeptala. „Co tu vlastně chceš?“ Možná to bylo ode mě malinko neomalené, ale vždyť já jsem měla právo být naštvaná, když se tady zjevil z ničeho nic a ani se za to neomluvil, nebo mě nepoprosil, aby tady zůstal, což mě taky nemálo uráželo. On to tak trochu očekával a určitě se mě neptal, protože stejně věděl, že bych mu dovolila tu zůstat.

To by mě zajímalo, co by asi říkal tomu, kdybych ho vyhodila, pomyslela jsem si a usedla ke stolu naproti němu. Chvilku se na mě mlčky díval a když se pohodlně opřel o opěradlo židle, začal mluvit.

„Vyskytl se nějaký problém s mým domovníkem a navíc po mně jde pár chlapíků, jelikož jsem jednomu z nich přefikl snoubenku. Sama to chtěla, ale jim řekla, že jsem ji znásilnil, takže se potřebuju na nějakou dobu schovat a počkat, až se tohle tak nějak přežene.“

Mlčela jsem a přemýšlela, jestli to není pro mě nějak nebezpečné schovávat tu někoho, byť je to můj přítel. Možná bych ho tady neměla nechávat, vždyť to může pro mě mít i nějaké následky!

„Víš jistě, že je dobrý nápad schovávat se zrovna u mě?“ zeptala jsem se ho. Bála jsem se, že kdyby ho našli, dostala bych to, co on, i když jsem pranic neudělala.

„Ano, oni vědí, s kým se znám, a znají všechny mé přátele, takže bych se u nich nemohl schovat, ale o tobě nevědí. Navíc, ostatní na tebe taky pomalu zapomněli, jelikož jsi s námi dlouho nikam nezašla a ani o sobě nedala vědět. Jediný, kdo mi zbyl, a jediný, u koho bych se mohl schovat, jsi tedy ty.“ Nešťastně jsem si povzdechla. Proč zrovna já? Copak toho nemám na krku už dost?

„Dobře, můžeš tady zůstat, ale jenom pár dní. Déle jak tři týdny ne!“ Rozhodla jsem se pro kompromis. Nechám ho u sebe, ale jenom pár dní. Doufala jsem, že jsem udělala dobře.

„Děkuju.“ Čekala jsem, že vyletí z židle a půjde mě obejmout, ale on se jenom na mě usmál a dál se opíral o židli. „Co se ti stalo?“ Kývnul hlavou k mojí ruce, která ještě ležela v sádře a která začínala pomalu zapáchat, což mi docela vadilo. Nejspíš do ní budu muset nastříkat nějaký osvěžovač vzduchu, aby lidi kolem mě nepadli smradem.

„Prostě jsem spadla,“ odpověděla jsem a dál to už nerozváděla. Nechtěla jsem se mu chlubit tím, že mě zmlátil můj současný-minulý přítel. Navíc, kdybych s tím začala, vyptával by se dál a dál, což bych už nesnesla. Pouhé pomyšlení na Edwarda, který třeba ještě nezjistil, že už u něj nejsem, mě drtilo. Možná že jsem neměla od něj odcházet a rozumě si s ním místo toho promluvit, takhle to vypadá, jako bych utekla, což bych velmi nerada. Nechtěla jsem být za slabou ženu. Těm akorát každý rozkazuje, což já naprosto nesnáším.

„Vidím, že to nechceš dál rozebírat, tak to takhle necháme, alespoň prozatím,“ zašeptal, vstal a odcházel pryč. Chtěla jsem ho zastavit a ještě si s ním promluvit ohledně toho, jak to tady bude, pokud spolu budeme chtít vyjít, ale on mě předběhl.

„Jo, málem bych zapomněl.“ Otočil se na mě a pohlédl mi do očí.

„Copak?“

„Volal mi včera, než jsi přijela, nějaký Cullen, že se dnes odpoledne zastaví a že ho nezajímá, jestli ho nechceš vidět, nebo něco podobného. Máš zákaz někam chodit a počkat tady na něj.“ Vykulila jsem na něj oči. Takže Edward mu volal! To tedy znamená, že zjistil už včera, že jsem odešla pryč.

„Dobře, budeš tady čekat se mnou, nebo odejdeš někam pryč?“ optala jsem se ho a doufala, že tu zůstane, protože jsem nechtěla být s Edwardem sama. Byla jsem na něj naštvaná, protože si mě vůbec nevšímal a znovu mě chtěl uhodit, co když to udělá, až přijde? Bude na mě tolik naštvaný, že mi klidně mezi dveřmi jednu vlepí? Osobně jsem doufala, že ne. Už bych to dál nevydržela.

„Budu v pokoji, kdybys mě k něčemu potřebovala, ale jinak vám tady nebudu zaclánět, takže můžeš dělat, že tady nejsem.“ Znovu se otočil a odcházel pryč.  

„V mém pokoji?“ otázala jsem se. Pokýval hlavou a odešel někam do bytu.

Zůstala jsem tam sedět sama a přemýšlela, o čem se mnou chce asi Edward mluvit. Doufala jsem, že to bude jako pár dní před tím a my spolu budeme šťastní. Tento vztah trval jenom krátkou dobu, ale i tak jsme se stačili vcelku často pohádat nebo se prostě vzájemně ignorovat, což pro náš vztah nebylo moc dobré.

Ještě chvíli jsem tam pobyla, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to k ničemu tam tak sedět, a tak jsem odešla pryč a sedla si k televizi. Michael nejspíš odešel ke mně do pokoje, aby si tam něco vzal. Těsně před tím, než jsem včera usnula, jsem spatřila nějakou tašku, která nepatřila mně, tudíž jsem tak nějak doufala, že patří jemu a že právě do ní půjde hrabat.

Bylo vcelku brzy, takže v televizi nic moc nedávali. Nakonec jsem si tedy vzala desky s DVD a pomalu se jimi prohrabávala, abych našla něco dobrého, u čeho bych se zasmála a zapomněla na odpoledne. Tak nějak jsem doufala, že Edward dorazí chvilku po obědě, abych se na něco mohla vymluvit a odejít pryč. Třeba bych mohla použít Michaela, pomyslela jsem si.

Nakonec jsem si vybrala komedie s názvem Já, moje druhé já a Iren. Tento film jsem ještě neviděla, ale tak nějak jsem doufala, že mě to pobaví a já zaženu chvilkovou nudu, která mě najednou pohltila.

Chvilku jsem se dívala a sem tam se i zasmála, když najednou se vedle mě objevil Michael a posadil se na gauč, aby se mohl dívat se mnou. Možná to bylo hloupé, ale bylo mi tak nějak trapně, když začínal Hank řvát v obchodě něco o nějaké mastičce na choulostivá místa, ale i přes to jsem se od srdce zasmála.

***

Bylo něco po jedné, když se najednou rozezněl zvonek.

„Jdi otevřít ty,“ poručila jsem Michaelovi a on, podivuhodně bez řečí, poslechl a Edwardovi otevřel.

„Budu v pokoji,“ pověděl mi a odešel ke mně do pokoje, takže jsem zůstala sama, a čekala, až Edward vyjde nahoru, aby mi sdělil to, kvůli čemu přišel.

Vstala jsem a odešla si stoupnout ke dveřím, abych tam na něj počkala. Po chvilce se přede mnou objevil s rukama za zády.

„Ahoj," pozdravila jsem ho. Měl na sobě obyčejné džíny a černé tričko, které mu obepínalo svalnaté paže a nepřímo ukazovalo jeho vypracované břicho.

„Proč jsi ode mě odešla?“ Ani mě nepozdravil, protože neztrácel čas, a rovnou se zeptal na dotaz, který mu celou dobu stál na jazyku. Měla jsem sto chutí na něj začít křičet, že je slušnost nejdříve pozdravit a teprve potom začínat rozhovor, ale nakonec jsem to nechala být a uhnula stranou, aby mohl vejít.

„Proč?“ zeptal se znovu. Měl chraplavý hlas, jako by mu to dělalo potíže.

„Co chceš slyšet?“ Co jsem mu mohla říct? Že jsem se bála s ním být sama v jednom bytě, nebo že mi vadilo, že si mě absolutně nevšímal a snažil se mě ignorovat? Vždyť tohle nešlo.

„Že jsi musela a že jsi to neudělala kvůli tomu, že ses mě bála,“ zašeptal a na konci se mu hlas zlomil. Najednou mě polilo horko a já měla obrovskou chuť ho obejmout a začít plakat, abych ze sebe vyplakala všechen ten smutek, který mě poslední dobou pořád objímal a nechtěl mě dál pustit.

Nevěděla jsem, co říct, ale lhát jsem nemohla. „To bych lhala a to já nechci.“ 

Jen pro informaci, mně se také občas stane, že se v noci probudím, když se mi něco zdálo a v tu chvíli si pamatuji, co se v tom snu událu a kdo tam se mnou byl. I když odejdu se napít, tak si na to ráno ani nevzpomenu. No, snad jste to pochopili a já vám moc nezamotala hlavu, kdyby něco, napište. :)

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 15. kapitola: