Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 9. kapitola Schopnost nebo ne?

29.09.2010 (18:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1347×

Schopnost nebo ne?

Běžela jsem a sotva popadala dech. Hlasy „bratrů“ byly zuřivé, rozčílené a v mé hlavě zněly jako roj včel. Otravný, černý roj včel, který má ostrá žihadla. Bodali mě jimi, ale já si jich nevšímala. Nebo jsem se o to spíš snažila. Byla jsem hodně rychlá, pohybovala jsem se jako duch - měla jsem proti nim velké výhody, kvůli tomu, že jsem z části upír. Ale jen jednu nevýhodu.

Vyčerpání.

Běžela jsem už několikátý den a všechno mě děsně bolelo. A hlavně krk. Ale nedokázala jsem se zastavit. Bála jsem se, že kdybych to udělala, tak bych někomu ublížila. Jako Paulovi. Ostrá vzpomínka se mi prohnala myslí a já ještě zrychlila. Bodla a zmizela, naštěstí. Krk byl už tak ohněm rozdrásaný, že jsem nemohla ani polknout. Ani se nadechnout, udělat nějaký jiný pohyb, než kmitat nohama. Všechno bylo bolestivé, slité v jednu zelenou šmouhu a hrozně rozmazané.

Nevnímala jsem nic, kromě zběsilého tlukotu mého srdce. Pořád mi připomínal všechno, co se stalo. Bilo, sakra, úplně špatně! Nemělo by bít, mělo by být zticha! Zuřivě jsem zavřeštěla a běžela snad ještě rychleji. Žízeň mě mučila, ale já se pořád bála zastavit. Bála jsem se, že až se napiju, tak nedokážu přestat. Už nikdy. A ztratím i ty poslední zbytky lidskosti.

Zvrátila jsem hlavu a bolestivě zavyla. Byl to zvláštní tón, který se vám vryl do srdce.

Stávala se ze mě zrůda. Žíznivá zrůda, kterou lze zastavit jen tím, že ji navždy umlčíte. Zabijete. Roztrháte. Spálíte. Cokoliv, jen ne tohle. Ty dvě půlky… vlk a upír… mám pocit, že mi roztrhají hlavu! Taková bolest. Oni se rvali! Spolu. O nadvládu nad tímhle tělem. Ani jeden se nevzdával, ale oba prohrávali.

Žhavé plameny žízně vyšlehly po mém krku jako plamenný meč.

Znovu jsem zoufale a bolestivě zavyla. Slzy mi trochu rozmazávaly vidění, ale díky Bohu mám dokonalé smysly. Takže, když selže jeden, tak ho ostatní nahradí. Jakoby se nic nestalo. Po sluchu a čichu jsem běžela dál a cítila, jak za mými zády ubývá energie.

Zpomalovali.

Chtěla jsem znovu zabrat, co nejvíc to šlo, ale do mé mysli se vloudila jedna otravná, vlčí myšlenka. A byla tak intenzivní, že mě téměř zastavila.

„Já jsem v pořádku! Nic se nestalo! Mě se tohle stávalo v jednom kuse, Elen! Slyšíš? To jsem já, Paul. Ten, co jsi mu dala na tlamu! Hej! Zastav! Já se nezlobím! Zastav! Prosím!“

Zabrzdila jsem, ale nějak jsem to neodhadla a naprala to do stromu. Jenže strom byl nejspíš trochu starší a na hlavu mi spadla obrovská, těžká větev. Podjely mi nohy a já pod ní zůstala zaklíněná, ale neměla jsem snahu se odtamtud nějak dostat. Třeba mě rozmačká na kaši. Nebo tady umřu hlady. Třeba.

„Ellie, jsi v pořádku? Není ti nic? Ellie, lásko -“

Hej! Cože?! Tak tohle teda ne! Větev nevětev, letěla na druhý konec Kanady a já jsem vypálila po tom čoklovi, co tu hovadinu řekl - Jacobovi. Myslela jsem si, že začne bojovat jako Paul, ale on ne. Jen mi uhýbal, ale ani jednou se mi to nepokusil oplatit. Po chvíli to vzdal úplně a já se dostala na něj.

Ležel pode mnou, já mu stála předními tlapami na hrudi a zuřivě si jej měřila.

„Cože jsi to řekl, ty odporný zablešenče?!“ ječela jsem na něj v duchu, ale stejně mi to bylo platný, jak mrtvýmu zimník. Neslyšel! Jak nevýhodné - v tuhle chvíli! Nenávistně jsem po něm cvakla zuby, ale jakmile jsem k němu dala čumák, tak mi ho olízl. Ble!

„Lásko,“ ozvalo se mi v hlavě váhavě. Jacobův hlas byl nezaměnitelný. Poznala bych ho kdekoliv a kdykoliv - je to špatně?

Počkat, on mě slyšel, jak… ?

„Ty… Ty mě slyšíš?“ zeptala jsem se užasle a na malý moment zapomněla na nenávist.

„Já ano, ale ostatní ne. Myslím, protože já je neslyším. Takže slyší jen to, co si říkají mezi sebou. Nás ne. A já slyším to, co mi chceš říct, ale tvoje myšlenky jsou mi, bohužel, nepřístupné,“ říkal laskavě a mile.

„To ale nevysvětluje to, co jsi mi řekl! Proč?!“ zakřičela jsem zmateně a zoufale zároveň.

„Já… otisknul jsem se do tebe, Ellie,“ zazubil se najednou, ale mě jako by hodili do studené vody. Nechápala jsem to.

„Jak… ? Co? Otisk? Ne… to nemůžeš… Co? Jak? Vždyť ta poloupírka, ale to není…“ hekala jsem slova jako ošklivý kašel.

Cítila jsem, jak se jeho nálada změnila, když jsem zmínila tu studenou. Bolelo ho to. Tak na tohle nemám, ne teď. Ne tady… a vůbec nikdy!

„Nessie, ona mě opustila, a tak si ostatní myslí, že se otisk zrušil, rozplynul a já si tak našel novou spřízněnou duši,“ řekl vážně, ale z bolestným podtónem.

Na tohle jsem vážně neměla. I kdybych chtěla… A oni to věděli, tak proto… všechny ty věci. Jeho obličej, úsměv, hlas… To propojení mezi námi je tak silné. Kruci!

Ne! Tak to ani náhodou! Ozvala jsem se zase já. To bych nebyla já, abych se s něčím takovým tak lehce smířila! Budu bojovat! I kdybych měla toho psa roztrhat! Jasně, nakopu tomu psisku zadek! (Zvláštní, že jim pořád nadávám do „psů“, když jsem vlastně stejná jako oni.)

Odskočila jsem od něj a řekla mu jen: „Řekni Paulovi, že se mu omlouvám!“

„Zase mizíš?“ zeptal se se znatelnou bolestí v hlase.

„Ano, mám hlad! Vrátím se, co nejdřív!“ zasmála jsem se a můj smích mi připomněl vánoce. Rolničky a pozlacené zvonečky. Sice nebyl nějak moc radostný, ale znělo to jako smích.

Jeho přitroublý pohled mě ujistil, že pokud ho nechci zabít teď, tak se musím nakrmit. Nebo napít? Jaký je v tom rozdíl? Hm, zajímalo by mě, jestli si ještě někdy dám zmrzlinu. Asi ne. Nebudu na to myslet! Jestli si mám vybrat mezi tím se doživotně užírat a nebo se s žízní porvat, tak je rozhodnuto! Zvládnu to! Zvládli to jiní, tak já taky. A navíc, já jsem upír přece jenom napůl, bude to snazší. Jo, zvládnu to!

***

Lov byl rychlý. Zjistila jsem, že krev medvědů, a vůbec všech masožravců, je chutnější než kdejaká srnčí. No, věděla jsem, že mě pozoruje aspoň jeden vlk, ale nevšímala jsem si ho. Asi v obavách, že by to byl Jacob. Ten kluk nemá rozum. Otisknout se do mě? Ne, v tom musí být něco jiného. To rozhodně, protože když se jednou otiskneš, tak se to jen tak nezruší. Nemůže se to zrušit, taková vazba je trvalá. A kdyby ho skutečně opustila (Čemuž bych i věřila, protože „jim“ se nedá věřit!) tak by se už neotiskl znovu, doufám.

Ale proč já? Evidentně je otisk k tomu, aby zplodil další generaci Quileuteů. Ale se mnou? Vždyť jsem upír a vlk v jednom balení a ještě holka, jako bonus! Ach jo, že vždycky dopadnu pěkně na zadek! A ještě k tomu je tu Ryan a Lorrena, to je konec!

Musím domů! Hned!

***

Jen, co jsem dorazila před Emilin dům, tak se přede mě postavila „armáda“ vlků. Byli v lidské podobě, ale myslím, že by se dokázali přeměnit velice rychle. Ale já nijak neměla zájem někoho „jíst“, jelikož jsem se nacpala, že mi šplouchalo až v uších. Jacob se široce zubil a já měla chuť mu od toho úsměvu pomoct. A to rychle! Nevrle jsem zavrčela a kývla k Samovi. Tupě na mě zíral než pochopil, že bych chtěla něco na sebe.

„Jarede, dojdi Elen pro věci.“ Nespustil ze mě přísný a opatrný pohled. Já se znuděně posadila a protočila oči. Jacob ke mně vykročil. Vykuleně jsem ho pozorovala. On si snad dělá srandu. Nebo je nějak dementní? Vycenila jsem zuby v nepřátelském gestu a odvrátila pohled.

Jared přiklusal s oblečením, ale asi ke mně nechtěl jít moc blízko. Tvářil se jako děcko, které vidělo bubáka ve skříni. Chňapla jsem po věcech a už jsem byla v čudu. Teda, v křoví. Nebudu se měnit před nimi, nejsem blázen. A zvlášť před Jacobem!

Přeměna zpět na člověka šla rychle a už to nebolelo. Jen to trochu táhlo a bylo to nepříjemné. Ale nebylo to bolestivé, naštěstí. Natáhla jsem na sebe svoje oblečení - asi mi pro něj skočili domů. Byly to džíny, černé botasky a modrobílé triko. I když já potřebuju sprchu a to co nejrychleji. Hm, nějak se vymluvím a na chvíli obsadím koupelnu.

„Ehm… Eleno?“ Samův váhavý tón mě trochu pobavil. Asi jsem přemýšlela příliš dlouho.

„No, jo! Už jdu, naděláš pro trochu času,“ odsekla jsem a stále se ošívala a šlapala k němu.

„Jak je ti?“ zeptal se a pořád si mě měřil.

„Pokud jde o žízeň, tak žádnou nemám!“ řekla jsem příkře, protože vím, že jeho stejně nezajímá, jak mi doopravdy je.

„Fajn, zvládneš jít dovnitř?“ Nedůvěřivý tón, kterým mi to řekl, mě ujistil, že by byl radši, kdyby mě vážně někam zavřel.

„Asi jo a když ne, tak uteču. Jednoduchá rovnice!“ uchechtla jsem se a prošla kolem něj jako by byl naprosto zanedbatelný. A on byl! Pro mě.

„Hm.“ Zatvářil se netečně jako vždycky.

„Je tam Matt?“ zeptala jsem se zničehonic. Jo, toho bych mohla vysát!

Sam jen zavrčel. „Jsou tam všichni,“ vyštěkl. Jen jsem si povzdechla a vyšla schody. Dveře byly průhledné, takže mě viděli. Philipovi upadla vidlička a mému tátovi sklenice. Já musím být ale zjev.

„Ahoj, všichni!“ zasmála jsem se a znělo to nervózně. Všichni na mě zírali jako na ducha. No, super.

„Holčičko? Jsi to ty?“ Úsměv mě hned přešel, jelikož na mě zírala mamka. Byla zabalená v dece a měla uplakané oči.

„Mami…“ vydechla jsem a chtěla jít za ní, ale Samovy ruce mi to znemožnily.

„Já nemám žízeň! Tak mě, laskavě, pusť. Nebo si z tebe udělám předložku!“ syčela jsem na Sama hrubě a odhodila jeho ruce, jako jedovaté hady.

„Ty máš žízeň? Takže jsi upír,“ zašeptala mamka bolestně a zhroutila se tátovi do náruče.

„Upír? Ani náhodou!“ zasmála jsem se a doufala jsem, že nevypadám jako blázen. „Copak vypadají upírky jako já?“ zasmála jsem se znovu.

„Vypadají, Elen,“ zašeptala Emily a její starostlivý pohled mě zmátl.

„Cože?“ hekla jsem nechápavě a otočila se na vlky, ale Sam mě vzal za ramena natočil mě k velkému zrcadlu vedle dveří. Koukla jsem se a zajíkla se. Tak už to chápu.

V zrcadle totiž nebyla ta Elena, kterou si pamatuju. Ta holka s neposlušnými vlasy a celkem sympatickým výrazem ve tváři. Tahle dívka vůbec nebyla normální anebo obyčejná. Byla krásná. Ne, ona byla překrásná.

Bohyně v zrcadle se na mě podívala vystrašeným pohledem, ale vůbec jí neslušel. Po chvíli se její výraz ustálil a ona se uklidnila. Teď byla naprosto dokonalá. Měla dokonalou, bělostnou kůži, která jemně zářila. Její ženské, půvabné křivky byly naprosto úžasné. Byla jako sen. A ta její tvář, vůbec jsem to nebyla já. Byl to někdo jiný, ale měl můj mozek. Jinak si to nedokážu vysvětlit.

Oválný, bledý obličej neprozrazoval žádné emoce. Měla ho bez jediné vrásky, bez jediné nedokonalosti. Její oči byly velké, ale vnější koutek byl vytažený nahoru, takže vypadaly jako kočičí. Trochu šikmé, ale kulaté a velké. Ona celá připomínala kočku, divokou a krásnou. Nos měla rovný a rty byly sladce růžovo rudé. Měly perfektní tvar a třpytily se, jako kdyby si na ně dala lesk. Tváře měla světlounce růžové, takové jahůdkové. Její vlasy byly tmavě hnědé, mahagonové. Měla je dlouhé do půli zad a krásně se leskly.

A pak tu byly ty její oči. Měly pořád mojí barvu - takovou oranžovou, možná trochu načervenalou. Ale ony se hýbaly a byly o něco světlejší. Jakoby v nich tekla láva. Jo, přesně tak to vypadalo. Jako žhavá láva, proudící v jejích (Ne, mých!) očích.

Užasle jsem na ni civěla. Po chvíli jsem natáhla ruku a dotkla se jejího odrazu v zrcadle. Krásná dívka můj pohyb zopakovala, ale vypadalo to, že je jistější tím, co dělá. Ale já nebyla. Tohle bolelo. Víc než cokoli, protože jsem ztratila samu sebe. Zvenčí.

Jsem uvězněná v těle někoho jiného.

„Potřebuju sprchu,“ zamumlala jsem sklesle a podívala se na Sama, ale on mě překvapil. Usmál se a pohladil mě po hlavě.

„Neboj, na to si zvykneš! Nám to taky bude trvat déle.“ Nepřestával se na mě dívat tím rodičovským pohledem, ale místo, abych ho objala, jsem se mu vysmekla a popadla do náruče mamku. Ani se mě nepokusil zastavit. Nebo to spíš nestihl.

„Co to… !“ vyjekla, ale jakmile jsem ji objala, tak zmlkla a tiše plakala. A já taky. Pak nás objal tatínek. Věnovala jsem mu upřímný úsměv.

„No, je to změna,“ povzdechl si a usmál se na nás.

„A změna je život! A teď mazej do sprchy… Vlastně, Jacobe, mohl bys ji pohlídat,“ řekl Sam škodolibě. Vykulila jsem oči. Ten si mě ještě za to vychutná. Ach jo.

Prošla jsem kolem Jacoba a při té příležitosti mu sdělila pravidla. „Pohneš se a tu svojí dutou palici můžeš hledat v Evropě!“ syčela jsem vztekle a dupala po schodech.

On se jen zasmál a pak dodal: „Jasně, ty moje vlčice.“ Zaječela jsem a už jsem byla v koupelně.

Jo, sprcha bodla. Bylo to fajn, vysušila jsem si vlasy a svázala je do culíku. Alespoň budu trochu normální. Natáhla jsem na sebe věci a vyběhla z koupelny. Jenže se mi ten tupec postavil přímo do cesty a já ho smetla s sebou. Skutálela jsem se na zem a on dopadl na mě.

Šklebil se u toho jako pitomec. Zuřivě jsem zavrčela a drahý Jacob přeletěl místnost a nabral to do zavřených dveří. Au. To muselo bolet, doufám.

„Tý jo! Upíří holka! To je hustý! Hej, kotě! Co děláš o víkendu?“ hulákal Matt a já si uvědomila, že mě ještě neviděl. Proč zrovna on musí znát tajemství? Jo, byli jsme čtyři. Já, Matt, Rob a Philip.

„Plánuju vyvraždit Seattle,“ zavrčela jsem a prosmýkla se mezi lidmi ven, po Philipově pachu. Seděl na schodech a civěl na les.

„Echm, ahoj,“ řekla jsem nervózně a usmála jsem se na něj. Zakoulel očima, asi jsem ho vyděsila. „Promiň,“ špitla jsem.

„To nic! To nic, já… Ell! Já jsem strašně rád, že jsi v pořádku. Teda, v rámci možností,“ ušklíbl se, ale bylo vidět, že má radost. „A že ti nic není a jsi v pořádku,“ mumlal a do očí mu hrkly slzy. Zuřivě mrkal, aby je zahnal, ale stejně si našly cestičku ven.

„Nebreč!“ vřískla jsem a vrhla se na něj. Slyšela jsem z domu klení a následné dupání. Sam měl nejspíš pocit, že ho chci vycucnout, ale já ho chtěla jen utěšit. Mačkala jsem ho a snažila se zabránit vytopení rezervace. Chudáček.

„Já se tak strašně bál! Sakra, už nesmíš nic takového dělat! Rozumíš? Já… viděl jsem to. Tu tvou přeměnu! To bylo strašný!“ vzlykal. „Ale vím, že jsem nebyl sám, kdo brečel.“

„Jo, moje máma musela být hodně smutná,“ odpověděla jsem.

„Jo, asi. Já ji neviděl.“

„Počkat o kom to mluvíš?“ zeptala jsem se ho a dívala se mu do tmavě zelených očí.

„Přece o Jakovi!“ řekl tak, jako by to byla samozřejmost. Ale ve mně hrklo. „On byl z toho celej vedle. To jsi měla vidět! Vypadalo to, jako by se taky měnil nebo co. Tolik křičel a… a brečel. A říkal, že jestli umřeš tak on taky!“ chrlil ze sebe můj nejlepší kamarád.

V hlavě jsem měla totální zmatek. Umře? Kvůli mně? Zbláznil se, sakra! To, co udělal v lese si s ním ještě vyřídím! Takhle hazardovat se životem! Ucítila jsem jeho omamnou vůni, maličko jsem pootočila hlavu tím směrem. Opíral se o linku v kuchyni a bavil se s mamkou. Mluvili o mém jídelníčku, pche! Ale vypadal tak nějak jinak. Pořád to byl tupec Jacob, ale zároveň to byl krásný tupec Jacob, který by byl ochotný pro mě obětovat život.

„Jsi v pohodě, Ell?“ ptal se Phil a pořád mě jemně objímal.

„Jasně, že jsem! Nemám žízeň, nic mě nebolí a rodina mě, zdá se, bere, takže je mi fajn!“ zazubila jsem se, ale náladu mi opět zkazil Matthew. Magor!

„Čauky, ty jsi asi pěkně divoká, co?“

„Padej zpátky do baráku, chlapečku! Nebo tě zabiju a pořád nemám dost rozumu na to, abych si to rozmyslela,“ syčela jsem jedovatě.

„Ty vole!“ zachechtal se. „Ty jsi teda divoška!“ řehnil se a udělal krok ke mně. Vyšvihla jsem se na nohy a couvla před ním. Hromadil se ve mně vztek, horký vztek.

„Zapadni, nebo to blbě skončí!“ řekla jsem přidušeně, ale to už klusali vlci na pomoc. Že jim to trvalo.

Přemýšlela jsem: Jak dlouho by trvalo mu urvat tu jeho dutou palici? Jednu setinu vteřiny? Míň?

„Eleno, běž zpátky. Hezky pomalu a zhluboka dýchej, dobře.“ Šel proti mně Sam a při té příležitosti zastrčil vyjeveného Matta za záda, do bezpečí.

Snažila jsem se ho poslechnout, nádech, výdech, nádech, výdech… Bylo to k ničemu. Byla jsem napůl cesty k přeměně, ale nebylo to nejhorší. Horší bylo to, že se na mě koukali všichni z La Push a to včetně mamky. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděli. Jako neovladatelnou stvůru.

„Neboj se, ty to zvládneš, Ellie, já ti věřím!“ ozval se hlas, který si určitě s jiným nespletu. Jacob na mě koukal tak… věrně, důvěřivě a láskyplně. Prostě tak, jak to umí jen on. Jake. Můj Jake. To zní uhozeně! Hodně uhozeně!

No tak! Přece té potvoře neuděláš tu radost a nepřeměníš se! Ječela jsem na sebe v duchu, ale nešlo to. Začala jsem oddechovat, abych zmírnila bolest. No, bolest, kterou si představovala od proměny byla jiná. Větší, stonásobně větší, ale tohle bylo přinejmenším nepříjemné. Jako by vás bolely žíly v celém těle.

„Jaku…“ Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, že jsem to řekla já. „Jaku, já to nezvládnu…“ fňukala jsem zoufale a couvala k lesu.

Jeho starostlivý pohled se rozjasnil. „Ale jo. Zvládneš, věřím ti.“

„To my všichni, Ell,“ řekl chraplavě strýček Billy. Koukla jsem na něj, byla jsem v úžasu. Myslela jsem si, že zrovna on mě bude nenávidět nejvíc… jako obludu. Usmála jsem se a vydýchávala to. Přestala jsem se třást.

Vždycky jsem si myslela, že to nejde ovládnout a já s tím budu muset žít po zbytek svého života. Ale já nebudu! Ovládnu to, určitě a žízeň přeci už trochu zvládám. Já to zvládla… díky Jacobovi. Díky němu.

„Já to ustála! Zvládla jsem to!“ zavýskla jsem a začala se smát. Ostatní se k mému veselí připojili víc než ochotně, ale pak se to stalo…

„Hm… Škoda, chtěl jsem ji vidět!“ Mattův hlas ke mně donesl slova, která mě rozzuřila. Ale já jsem řekla, že se neproměním! Ne!

Viděla jsem ty vyděšené pohledy a smích utichl. Všichni očekávali, co se semnou začne dít. Slyšela jsem „Ne, to ne,“ anebo „Co se stalo?“, ale slyšela jsem i „takže to nezvládne.“ A to mě naštvalo. Kdyby držel jazyk za zuby, tak by se to nestalo!

Zatnula jsem pěsti a dusila v sobě výbuch vzteku.

Pak se ozvala tříštivá rána a já otevřela oči.

Všichni uhýbali střepům, které jakoby padaly z nebe. Křičeli a já nevěděla proč, ale zanedlouho jsem si uvědomila, co jsem to udělala. Já…

Všechny věci ze skla se roztříštily, rozletěly se do stran. Okna, dveře, sklenice, vázy, stoly… To všechno vyletělo z domu a malé střípky létaly vzduchem…

Ostatní se postavili před dům a zakrývali si tváře, až na mě. Já v úžasu civěla na dům a neodvratitelně mě to k němu táhlo, k tomu přívalu neviditelné síly, která v něm pulzovala. Kterou jsem sama způsobila…

„Elen? Elen?!“ volal někdo na mě a vyrušil mě z toho podivného transu. Přestala jsem se přibližovat k vysklenému domu a otočila se na ně. Naštěstí nikdo nebyl zraněn. Díky Bohu…

„To jsi udělala ty?“ zeptal se Sam a nevěřícně na mě civěl. Bez odpovědi jsem se zadívala na skleněné střípky zapíchané v zemi. Chtěla jsem, aby se zvedly a oni se zvedly!

Bylo to neuvěřitelné kouzlo. Tak lehké a nádherné. Střepy se začaly vznášet kolem mě, obklopily mě a poletovaly vzduchem. Všude se ozývalo obdivné lapaní po dechu, ale to jsem už moc nevnímala. Zase. Byla jsem ohromená tou lesklou vlnou skla, která mě obklopovala.

Pak vyšlo slunce a už nebylo poznat, kde se ve víru záře nacházím…

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 9. kapitola Schopnost nebo ne?: