Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 8. kapitola - Vztek a Být novorozená

23.09.2010 (10:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1384×

Vztek & Být novorozená

Už se vám někdy stalo, že jste si mysleli, že už být hůř nemůže a pak bylo hůř?

Mě tedy ano! A ne jen jednou.

Zuřivě jsem rázovala v mamčině okrasném záhoně sem a tam. Za mnou už zůstávala pěkně bahnitá cestička. K čertu s kytkama! Vztekle jsem nakopla šutr, který odletěl neznámo kam - jen se z dálky ozvalo tříštění skla. Za posledních pár hodin jsem se přeměnila asi pětkrát. A tu odpornou pijavici jsem stejně nedostala! Objevovala se a zase mizela, jako bylo to bylo kouzlo. Asi měla nějakou tu schopnost nebo co.

Z domu jsem slyšela Samův unavený hlas, jak mluví do telefonu

„Jo. Už tam chodí pomalu pět hodin. Ne, to si nemyslím. Určitě! Je v pořádku. Fyzicky, ale po psychické stránce utrpěla dost velkou újmu. Dám na ni pozor, neboj. Jo, měj se, Leah.“

Já ti dám újmu, ty psisko! Jedinej, kdo tady utrpěl újmu, seš ty! Na zdravém rozumu! Bože, já mám takovej vztek! Jak ráda bych někomu zakroutila krkem! Rozhlídla jsem se, ale nikde nic. Nikdo se ke mně nechtěl přiblížit. Pochopitelně až na toho tupce Jacoba, ale tomu to Sam zakázal. Tak se spolu porvali. Chi, chi, chi! Prý už za něj Sam nerozhoduje, ale ten ho utnul, že za něj ne, ale za mě jo.

Blbec!

Ne, já se musím uklidnit. Čím dřív to zvládnu, tím dřív uvidím mamku s taťkou, taky Philipa a všechny ostatní. Jestlipak už to vědí? A jestli ano, co si o mně asi myslí?

Poprvé jsem se uklidnila natolik, abych se alespoň zastavila. Ale já se sesula na zem a tiše vzlykala.

V klidu. V klidu jsem se poddala svému zoufalství. Cítila jsem na tváři slzy. Rozbrečelo mě to ještě víc, jelikož jsem si uvědomila, že mi po tvářích na místo horkých slz stékají ledové kapičky. Mezi návaly smutku, čirého zoufalství a vzteku jsem praštila pěstí do země těsně u své hlavy.

Zbyl tam pouze důlek v hlíně.

Nasucho jsem vzlykala a polykala hořký pláč. Rukou jsem bezcílně trhala a drtila trsy trávy.

Po nějaké chvíli Sam otevřel dveře a šel ke mně. Rychlostí blesku jsem se vyšvihla na nohy. Bylo to zvláštní. Nikomu jsem nevěřila. Byla jsem pořád ostražitá jako na perkách. Na každého jsem hned vyjela. Vůbec to nešlo kontrolovat.

V hlavě se mi pořád odrážel její zvonivý hlásek říkající: „Novorozená upírko!“

„Jak jsi na tom?“ zeptal se Sam, ale pořád si udržoval bezpečnou vzdálenost a nervózně mačkal kliku dveří.

„Nikdy mi nebylo líp, člověče. Ale před chvíli jsem se dozvěděla, že jsem vraždící monstrum, no není to super?“ odpověděla jsem jedovatě a rozhořčeně si ho měřila.

„Já vím, jak ti je,“ řekl najednou posmutněle a povzbudivě se na mě koukl.

Zlobně jsem si odfrkla.

„Ne, to teda nevíš! Nemáš páru o tom, jak mi, kruci, je!“ zakřičela jsem na něj a v očích mě pálil další příval ledových slz.

„Nepomůže ti, když se budeš pořád jenom obviňovat.“

„Odejdi, prosím. Už jsem slyšela dost, Same. Jdi pryč,“ zašeptala jsem a i přes obtíže jsem se k němu otočila zády a vztekle civěla na louku za naším domem. Ozvaly se kroky, které oznamovaly, že mě poslechl. Šel konečně pryč. Za chvíli se začne rozednívat. Dneska má prý vyjít slunce.

Smutně jsem se pousmála. Plánovala jsem, že si dneska do školy vezmu novou sukni, kterou jsem si koupila s Lucy, mámou a Emily v Port Angeles minulou neděli.

Je pondělí 6. dubna a já bych teď měla vstát, připravit se a vyjet do školy. Ale já sedím v polorozkopané zahradě, která vypadá jak po náletu nepřátelských vojsk, s krvavě podlitýma očima a přemýšlím o tom, že jsem těžko ovladatelná zrůda, která se k nikomu nemůže přiblížit ani na krok.

Novorozená. Novorozená. Novorozená. Novorozená!

Jakoby to bylo nejsprostší slovo v historii lidstva. I když mám pocit, že to spíš to nejnebezpečnější. Nejohavnější. Nejhrůznější.

Během pár chvil se ukázalo, že televizní rosnička protentokrát nemlela nadarmo. Slunce skutečně vyšlo. A bylo nádherné. Je to ta nejkrásnější věc, kterou jsem od konce přeměny spatřila.

Nový den, neposkvrněný a krásný. Měla bych ho vítat a užívat si ho, ale já nemůžu. Už takhle mám hrůzu z toho, co přinese. Budou mě teď pořád hlídat a kontrolovat. Jako bych byla časovaná bomba, což vlastně tak trochu jsem.

Koukla jsem na svojí ruku a ten pohled mě doslova uchvátil. Já se třpytím! Jako bych byla posetá malinkými zrcátky. Zářila jsem! Udiveně jsem si stoupla a pozorovala jsem svou kůži na rukou a na břiše a vlastně všude, kde to šlo. V úžasu jsem se usmála a začala se točit do kolečka, pozorujíc drobné záblesky své kůže.

„Úžasný,“ šeptl hlas, který mohl patřit jedině Sethovi. Ale bylo jich tam víc, přesněji tři. Sam, Seth a Jacob… No nazdar!

Zastavila jsem se a lhostejně se na ně dívala. Udržela jsem si dokonale znuděný výraz.

„Jo, to ona je. Úžasná,“ přitakal Jacob a omámeně na mě zíral.

„Myslel jsem její kůži, pako.“ Obrátil Seth oči v sloup a šel ke mně.

„Sethe, ne -,“

„Klid, Same. Já se jí nebojím,“ řekl a zavrtěl u toho záporně hlavou.

Sam jen nespokojeně mlaskl.

Přestala jsem civět tím pohledem „IQ minus deset“, a svou pozornost zaměřila na potenciální nebezpečí. Lehce jsem se přikrčila a oči přivřela do úzkých škvírek. Setha jsem ještě od přeměny neviděla. Vypadal jinak. Jako každý v mých nových očích, ale pořád to byl můj usměvavý strýček. Pokusila jsem se ten postoj uvolnit, ale šlo to docela ztuha.

Seth ke mně pomalu přistupoval a vážně to vypadalo, že se nebojí. Ten má ale odvahu, i když si spíš myslím, že jde o tu jeho bezprostřednost. Jako by to byl pořád malý kluk.

Ale než mohl cokoli říct, tak jsem vyhrkla: „Co máma? Jak je na tom? A co táta? Ostatní? A Philip?“

Seth se zastavil a příhodně se zašklebil. Pak konečně spustil: „Všichni jsou relativně v pohodě. Ale umíš si svou mámu představit. Je k neudržení. Šílí vzteky a strachy zároveň. Měla jsi vidět ten její výraz, když zjistila, že jsi napůl vlk. Ale tvůj táta to nese docela dobře. Je to statečnej chlap,“ řehnil se.

Ale já cítila, jak se mě zmocňuje pálivá horkost. Vlévá se mi do žil a pulzuje v mém těle. Narůstající vztek jsem nemohla nijak utišit, nebo nějak zastavit. Prostě tu byl a zvětšoval se.

Zaťala jsem ruce v pěsti a semkla pevně čelist.

„Omdlel jenom jednou,“ pokračoval ve své převtipné řeči dál, ale mně to moc k smíchu nebylo. Vztekle jsem zavrčela a vrhla se kupředu ve snaze utnout jeho projev.

Jen tak - tak stačili Setha stáhnout do zadu, abych ho nezabila.

Zavřískla jsem, po páteři mi přejela ostrá bolest a ve zlomku vteřiny jsem ztěžka dopadla na přední nohy. Zuřivě se rozhlížela kolem sebe. Sam držel Setha stále za paži a nedůvěřivě si mě měřil - jak už je jeho zvykem. Jacob stál a pořád na mě divně zíral.

Bože, jak já bych ho s radostí praštila do toho jeho přitroublého ksichtu!

Netrpělivě jsem švihla ocasem - ano, mám ocas a v životě jsem si nemyslela, že tuhle větu použiju - a přešlápla obrovskými zlatavě bílými tlapami.

Zlatavě…? Koukla jsem se pořádně a zjistila, že se ve slunečním světle třpytím jako upíří kůže. Jako moje kůže. Natáhla jsem krk a podívala se do zadu na celé své ohromné tělo, jenž bylo pokryto bílou srstí, která stříbrně a zlatavě zářila. Vytvářela jakési barevné odlesky a trochu to připomínalo malinkou duhu.

„Bezva, takže vypadám jako světélkující reklama na holící strojky,“ pomyslela jsem si kysele.

Sam naštvaně zabručel. Ale mám takový dojem, že to nebylo určeno mým uším.

„Jestli se bude pořád takhle přeměňovat, tak ji budeme muset někde držet. Nemůžeme přece riskovat životy našich rodin.“

Nenávistně jsem na něj zavrčela a vrhla se po něm. Jako když přeteče pohár s vínem. Tak rychle jsem si uvědomila pálivou žízeň v krku a teplou krev, která proudí Samovi v žilách. Ale naštěstí pro něj mě stačili zastavit čtyři obrovští vlci, kteří byli nejspíš někde poblíž. Zuřivě jsem se snažila dostat k Samovi, ale mé snažení ustalo, když se mě rozhodli léčit šokovou terapií.

Mohutný šedý vlk - Paul - mě chytil za hýždi, kterou prokousl a hodil mě na opačnou stranu od již proměněného Sama. A evidentně si začal připisovat zásluhy za inteligentní rozuzlení situace. Ale není na gratulace poněkud brzy?

Zavřeštěla jsem ohlušujícím řevem a skočila po něm. Tak tohle rozhodně nečekal! Nemotorně se svalil na zem a šokovaně na mě zíral, ale dlouho mu to nevydrželo - vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla mu to oplatit. V tu chvíli celé okolí proťalo skučivé, vlčí zavytí. Zahryzla jsem se mu do boku a nehodlala pustit. Zmítal se pode mnou a zuřivě vrčel, ale nebylo mu to moc platné. Přišlápla jsem si ho tlapou a trhla. Vydalo to mlaskavý zvuk a z rány se vyvalilo množství rudé krve.

Zvláštní bylo, že mě ani moc nebrala. Moc. A to jsem měla docela žízeň, ale jeho krev byla tak nějak… nežádoucí. Jako by si upír ve mně vybíral, co mu chutná. A Paul to rozhodně nebyl. Moc dobře vím, co by ta zrůda ve mně chtěla, ale toho se nedočká! Nikdy!

Paul po mně šlehl nenávistným pohledem a vrhl se na mě. Což jsem s radostí uvítala. Pořádnou rvačku. Skutečně bylo úplně jiné se rvát jako vlk. A tak jsem to nechala na něm, na té šelmě ve mně. Na té divoké a nebezpečné vlčí půlce.

A další položka na seznamu mých početných zvláštností. Pořád jsem se dělila na dvě poloviny a ani k jedné jsem nedokázala přilnout. Rozeznávala jsem je a snažila se je potlačoval, ale nešlo to a to nejen z toho důvodu, že pořád bojovali. Vlkodlak proti upírovi. Oba byli divocí a silní, ale ani jeden nedokázal vyhrát. A zároveň nemohli ani prohrát. A já jsem je nenáviděla oba. No, řekněte, co byste si vybrali? Chlupatou stvůru a nebo snad krvelačného démona? Jedno lepší než druhý!

Praštila jsem s Paulem stejně jako on se mnou a náramně jsem si to užívala. Ale i on se uměl prát a ne zrovna špatně. Sam se mezi nás snažil vetřít a uklidnit nás, ale já ho neustále odstrkovala pryč. A on moje myšlenky neslyšel. Já jeho ano, on moje ne. A ty jeho „alfa“ rozkazy mi byly taky úplně šumák!

Slyšela jsem všechny, ale nikdo neslyšel mě. Jak výhodné. Teda ono by bylo super je vytěsnit úplně, ale aspoň, že tak. Bylo to ale divné - překvapivě! -, protože jsem v hlavě cítila jakousi pomyslnou přepážku. Ta oddělovala mé myšlení a myšlení ostatních vlků. Jako je poslouchat skrz zavřené dveře.

Využila jsem Paulovy chvilkové slabosti a zakousla se mu do krku. Cítila jsem, jak jsem zaryla zuby hluboko do jeho kůže a prokousla ji. Paul bolestivě zachrčel a stala se zněj velice ošklivá hadrová panenka. Podvolil se mi a vysílením se jeho mohutné tělo zhroutilo k zemi. Vítězoslavně jsem zavrčela a stisk kolem jeho krku jsem ještě stáhla. Dostalo se mi jen táhlého kňučení a nenávistného vrčení od vlků, kteří naši roztržku s obavami sledovali.

Až teď mi došlo, co jsem to udělala. Odhodila jsem ho stranou a koukla se na něj. Byl téměř celý od krve a z ošklivé rány na krku mu proudila krev. I já byla od krve, od jeho krve. Vystrašeně jsem si uvědomovala, co jsem právě způsobila. Já ho přizabila, málem zabila a chtěla ho zabít. Paula, manžela Rachel, otce Zacha a hlavně člena mojí rozsáhlé rodiny.

Zděšeně jsem couvala od jeho zakrváceného těla k lesu. V hlavě jsem měla miliony myšlenek a to včetně vlčích. Ale já je nevnímala, vůbec, jako by neexistovaly.

Rudohnědý vlk se ke mně začal pomalu přibližovat.

Zavrčela jsem na něj a utekla jsem. Běžela jsem jako o závod a utekla jsem hluboko do hor.

Chtěla jsem zmizel z povrchu zemského…

Znovu jsem si přála umřít…

Tak doufám, že jste si tuhle kapitolu užili, jelikož mi dala celkem zabrat! :-D Vzhledem k tomu, že píšu další povídku a nacházím se tak na "jiné" vlně, je to dost záhul, ale zvládla jsem to! :-D Díky Bohu!

I když ono spíš díky Fluffy, která mě spolehlivě zásobuje inspirací, nápady a samou chválou, kterou si vůbec nezasloužím! :-D Děkuju ti za všechno, Fluffy. (Tak tady to máš! :-P Taky veřejně děkuju! :-D )

Ale díky i vám všem, lidičky!

PS: V příští kapitole se dozvíte, jak moc je Ell zvláštní a jak je to vlastně s Jakem! :-D

Mějte se! ;-)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 8. kapitola - Vztek a Být novorozená: