Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 6. kapitola

04.09.2010 (11:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1792×

Upír, těší mě & Bolest

Od té zvláštní neděle, kdy svět ztratil barvu, jsem ji znovu nenašla. A to, co barevné bylo, od toho jsem utíkala. Byť jen chvíle o samotě s ním pro mě byla utrpením. Už uběhlo spoustu dní, ale nevím kolik, nepočítám je. Svět pro mě ztratil mnohé, barvu, lesk, ale i čas zmizel v nedohlednu. Všechno, co jsem tak důvěrně znala vybledlo a slilo se v jednu šedou čáru, po které kráčím. Ale pro jiné je čas věcí, která je nejdůležitější na světě. A to pro ty, jenž zůstali. Protože za těch pár dní zemřelo mnoho lidí. S plavovlasou dívčinou Grace jich bylo jedenáct.

Ticho před bouří se proměnilo v tichý boj, které svádí den s nocí.

Ale bojím se, že i můj čas spěje ke konci. Jelikož upíři kolem mého domu jsou tu stále. Vlci občas jednoho honí po lese, ale zase se ztratí do stínů. Růže na mém okně jsou tam každé ráno a každé ráno je na nich jiný citát. Když je přečtete, jak jdou po sobě tak zjistíte, že tvoří docela souvislý text.

Minulý týden mi „stíny“ roztrhly ruku, ale já jsem to nikomu neřekla. Všichni si myslí, že jsem spadla ze schodů. Pravda je příliš nebezpečná a může ublížit. Rodiče jsou vyděšení, vlci naštvaní a opatrní a já? Nerozhodná a oddělená od zbytku světa. S Philem nemluvím. Klukům se vyhýbám. S rodiči promluvím jen občas.

A pak je tu ještě jedna osoba, na kterou narážím den, co den. Pořád. A i když se tomu snažím bránit tak nepopřu, že kdykoliv se jeho tvář objeví zpoza rohu domu, moje srdce poskočí radostí. Jenže můj rozum vždy vyhraje, ale jsou chvíle, kdy si přeji opak. Vždy, když se podívám do jeho zachmuřelé  tváře, usměje se. Upřímně povytáhne koutky úst nahoru. A já se rozpustím.

Slovo Jacob mi obmotalo mozek jako nějaký nebezpečný plevel. Ale moje srdce o něj pečuje jako o vzácnou květinu. A tu můj rozum zničit nemůže. I kdyby chtěl. Vzpomínám si na náš nedávný rozhovor…

Šla jsem ulicí do obchodu, protože nám došly některé věci, které potřebuji, abych uvařila špagety. Pečlivě jsem četla seznam, abych se ujistila, že nic nechybí. Vzala jsem si nákupní košík a vyrazila do obchodu. Takže… špagety? Mám. Cibule? Mám. Hovězí maso? Mám. Rajský protlak? Nemám. Všechno jsem doposud našla. Ale, kde je protlak?

Civěla jsem do uliček a na etikety příslušných, malých plechovek. A záměrně se vyhýbala tomu, abych musela někoho požádat o pomoc. Ale asi nebudu mít na vybranou.

Hele, támhle je nějaká ženská, která má ten směšný obleček zaměstnanců tohohle obchodu. Zabořila jsem obličej hluboko do papírku a snažila se vypadat naprosto pohlcená čtením nákupního seznamu.

„Nevíte, kde tady najdu rajský protlak?“ zamumlala jsem. Nenáviděla jsem, když jsem musela někoho žádat o pomoc. Připadala jsem si jako totální trubka.

„Máš ho přímo před sebou, Ellie.“ Zvedla jsem hlavu. To nebyla prodavačka. Co ten tu, sakra, dělá?!

„Ehm…“ nevěděla jsem kam s očima.

„Já to věděla! Jen jsem se ujišťovala!“ řekla jsem příkře a snažila se zamaskovat rozpaky. Strčila jsem do košíku hledanou plechovku a pokusila jsem se ho objet, ale postavil se mi do cesty. Začal mě propalovat tmavě hnědýma očima. Ztuhla jsem.

„Za - cláníš,“ koktla jsem a nemotorně se pokusila košík obrátit a vzít roha. Neúspěšně. Zastavil košík ukazováčkem, který propletl do jeho mřížky.

„Nemyslím si,“ řekl tiše.

„Proč ode mě utíkáš, Ellie?“ zašeptal a já se dostala do transu. Jedna část mě si přála nechat mu tam nákup a rychle zdrhat domů. Druhá si přála, aby mě sevřel náruči. Já zmagořila! Jsem z něj blázen! Ale proč?!

„Já, já neutíkám. Jen se snažím dostat k pokladně,“ zachraptěla jsem.

„Nemyslím teď, ale vždy, když se potkáme, bojíš se snad?“

„Bát se? Já? Čeho? Tebe? Nechtěj mě rozesmát,“ zahihňala jsem se nervózně a na čele mi vyrazil pot.

„To vidí -“

„Musím! Snad jindy!“ zakřičela jsem a nechtěně jsem mu přejela nohu.

Problém ale je, že já nevím před kým a nebo před čím utíkám. Možná před ním. Možná před sebou. Ale dnes jsem se probudila a myslela jen na něj. Nemohla jsem ho dostat z hlavy. Byla jsem z toho rozzuřená, strašně a nekontrolovatelně. Musela jsem ven, abych měla jistotu, že neplácnu něco hloupého. Což se mně může klidně stát.

Dnes je krásně. Sucho, ale vzduch je vlahý a dobře se dýchá. A den je takový, jaký má být. Žádné sladké přibarvení. Odstíny šedé a zelené udělaly své. V lese je klid, ale nějak nevím, kde jsem a jak daleko jsem šla. Stála jsem na takovém rozcestí a zhluboka dýchala. Žaludek se mi houpal, protože jsem ani nejedla a bylo mi na zvracení.

Pak ke mně zavál prudký vítr a do nosu mně uhodila slaďoučká vůně, která začala štípat v nose tak, až jsem začala kýchat a kašlat.

„Koukám, že ti není nejlépe. Měla jsi se lépe obléci. Je docela zima a ty vypadáš tak křehce, tak sladce,“ zašeptal někdo jasným a dokonale vyrovnaným hlasem, který připomínal ocel. Hladký, studený a tvrdý.

Vyděšeně jsem se připlácla zády na strom a koukla na majitele onoho hlasu. Moje brada spadla se zařinčením, až na zem. Tak krásného člověka jsem ještě neviděla. Teda on to nebyl člověk. Jeho oči, které připomínaly proudící krev mi prozradily jeho malé tajemství. Plavé, jemně zvlněné vlasy mu lemovaly andělský obličej. Byl vysoký, svalnatý, ale ne přehnaně. Měl na sobě světlé džíny, určitě značkové. Bílé tričko a na něm béžovou, koženou bundu.

Ale to, co měl v ruce. Do mě uhodil blesk. Červená růže převázaná černou stužkou! Moje srdce začalo bít jako o život.

„Kde, kde jsi to vzal? Kdo j - si? Co po mně chceš?“ koktala jsem ve strachu.

Krásný vrah se tajemně usmál.

„Copak ti nedošlo, že ty růže dávám na okno já? Upír bloudící v tvých oranžových očích, které jsou jako oheň,“ zasnil se náhle a pousmál se. Byl tak neskutečně krásný, že jsem si skoro myslela, že sním.

„Tušila jsem, že je tam dává upír, ale nebyla jsem si jistá. Ale proč? Proč?! Proč jsi mi teda ubližoval?!“ rozkřičela jsem se a ztrhla ze sebe mikinu a ukázala mu poraněnou ruku. Jeho obličej se změnil ve vyděšený.

„To jsem nebyl já, ale -“

„Je vás víc? Kolik?!“ Pousmál se.

„Jen já a moje sestra, Lorrena, která si moc ráda hraje. Omlouvám se za ni. Kdybych věděl, že je to tak zlé, tak bych s tím něco udělal.“ Usmíval se a vykročil mým směrem. Srdce jsem měla až krku. Tanečními kroky, o kterých si mohou tanečníci jen zdát, ke mně došel a vložil růži do rukou.

„Dnes tam žádná nebyla, že?“

„N - ne,“ pípla jsem.

Nahnul se ke mně a já se roztřásla. Dal svá ústa k mému uchu a zašeptal: „Chtěl jsem ti ji dát osobně, Elen.“

Rukama jemně laskal mé ruce. Přivřela jsem víčka a třes konečně trošku povolil. A pak vlna. Ne pálivého horka, ale rozumu a na pomoc přispěchala i neproniknutelná stěna. Co to dělám? Ptala jsem se sama sebe. Vždyť já se tu muckám s upírem!

Odstrčila jsem ho a uskočila. Napřáhla jsem ruce před sebe a zakřičela: „Nepřibližuj se ke mně!“

„Nechci ti ublížit, Elen,“  řekl s bolestným podtónem hlasu.

„Miluji tě od prvního okamžiku, kdy tě mé oči spatřily. Bylo to před třemi lety a od té doby nežiji pro nic jiného. Vím o tobě vše. Naučil jsem se to od ostatních, ale i od tebe. Chci tě. Chci být s tebou. Chci se tě dotýkat -“

„Brzdi, Romeo! Jestli jsi si nevšiml, jsem poněkud jiný živočišný druh!“

„Víš, kdybys se rozhodla, že budeš se mnou… Nemusela bys být,“ řekl s takovou vážností, že jsem se prohnula pod tíhou jeho slov. Upír? Já? A navíc ho ani neznám. Nic o něm nevím. A z toho, co řekl bych si mohla dát dohromady, že je šmírák! Nebo něco víc?

„Tenhle rozhovor nikam nevede…? Hele, jak se vlastně jmenuješ?“

„Ryan Rose,“ pousmál se a jeho oči změkly a zjemněly.

Pohladil mně po tváři a já znovu přivřela víčka. Uvnitř mě se odehrával boj. Částečně jsem ho chtěla políbit, ale částečně jsem ho chtěla zabít.

Lehce mi přejížděl palcem po lícní kosti. Chtěla jsem vzdorovat. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem tu zůstat. Chtěla jsem ho líbat. Co jsem vlastně chtěla?

„Promiň, ale ne, nejde to. Nemůžu. I kdybych chtěla. Ty růže… To bylo od tebe hezké, ale já tu nemůžu stát, vědět, že zabíjíš lidi a nic proti tomu neudělat! To, co ke mně cítíš není láska. Možná chtíč, nebo touha po mé krvi, ale není to láska.“ Zhluboka jsem se nadechla a odstoupila od něj. A podívala se mu zpříma do očí. Děsivý pohled.

„Nicméně… Kdybych teď odešla s tebou tak bych popřela svůj původ -“

„Nenávidíš je!“ odporoval mi a rozhodil ruce.

„To není tak!“ sklonila jsem hlavu a cítila vinu. Skutečně to vypadá, že je nemá ráda?

„Možná to tak občas vypadá, ale pravdou je, že bez nich nedokážu žít! Jsou mou součástí, stejně jako jsem já jejich. Jsme jedna rodina a udělám vše proto, aby byli šťastní!“ cítila jsem, jak moje srdce těžkne a táhne mě dolů.

„Běž! Prosím běž!“ křičela jsem a víčka jsem pevně semkla k sobě, abych zdusila slzy.

„Já nemůžu od tebe -“ řekl smutně.

„Běž!“

„Ne!“ křikl.

„Sakra, zmiz!“ zaječela jsem zoufale a otevřela oči. Už tu nebyl.

Pořád jsem celá třásla pod směsicí pocitů. V mojí hlavě vládl zmatek. Nevěděla jsem, co si mám o tom myslet. Udělala jsem snad chybu a měla jít s ním? Ne, to určitě ne. Na jednu stranu bych mohla prožít celou věčnost po boku své lásky. Na druhou stranu bych byla krvelačná bestie v lidské podobě, která nezná slitování.

Doma mi o upírech bylo vyprávěno jako zabijáckých stvůrách. Srdce prý mají tvrdé a touží jen po krvi. Jsou taky studení jako led. A oči barvi krve. Nepřekonatelná krása, na kterou lákají své oběti. Nic netušící lidi.

Znovu se zvedl silný vítr a na zem něco tiše dopadlo. Podívala jsem se a zajíkla se. Přede mnou stála krásná upírka s krvavýma očima a zlověstným úsměvem. Světle hnědé vlasy jí splývaly ve vlnkách po ramennou a tvořily sladký výraz na krásné tváři. Ale, jak byl po okolí cítit pach upírů něco se mně vzedmulo. Přivřela jsem oči a změřila si ji znovu, ale tentokrát naštvaně.

„A kdo jsi ty?“ zaprskala jsem jedovatě. Moje hlava byla plná vzteku a pálivé horko stravovalo každý centimetr mé horké kůže. Do žil se mi vlila jiná, divoká krev. Ach ne!

„Já jsem tvoje noční můra,“ zasmála se a její hlas zvonil jako rolničky.

Obličej se jí stáhl do zlomyslného úšklebku a najednou byla u mě. Drtila mě ve smrtícím obětí, až jsem slyšela, jak mi praskají kosti. A najednou ukrutná bolest na krku. Vykřikla jsem a někde v dálce zaslechla dusot obrovských tlap na měkké, vodou nasáklé hlíně. Vlna neutuchající bolesti mě stáhla na samé dno propasti, která byla naplněna temnotou a příšernou bolestí, ze které není úniku. Další výkřik, jenž byl naplněn strachem. Strachem ze smrti.

O několik zoufalých výkřiků později, byla moje kůže zasažena docela jinou bolestí. Oheň ustal a přestal stravovat mé tělo, protože ho začal požírat led. Ledová voda, která měla teplotu asi někde u bodu mrazu. A já nemohla plavat.

Moje srdce mě táhlo ke dnu i se svým vyděšeným tlukotem, který připomínal bubny. Bubny, které bubnují jako na popravách. Jenže tohle nebyla poprava. Mě kousnul upír zrovna, když jsem se chtěla přeměnit ve vlkodlaka. Teď už chápu všechny ty divné věci. Horko, špatné dýchání, zuřivost a upíry. Ale to taky znamená, že zemřu. Upíří jed vlkodlaky zabíjí a pokud jsem byla ještě člověk, pak mě zabijí vlkodlaci!

Znovu jsem vykřikla do husté tmy, jenž se nade mnou uzamykala. Zima přešla v bodavý a bolestivý chlad. Já ho znám! Z mého snu! Strašná bolest znovu zaútočila na mé tělo. Stupňovalo se to. Rostlo to a rozlévalo se to po mém těle. Až po konečky prstů.

Už jsem necítila své tělo. Jen ledovou, nekonečnou, obrovskou bolest, která mě mučila. Nedokázala jsem se pohnout, mé ruce i nohy zmizely za branou černoty a zůstala jsem jen má mysl a trýznivá bolest.

Bolest! Bolest! Bolest!

Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Jen na ni. Snažila jsem se s tím bojovat. Marně. Všechno bylo marné! Všechno bylo špatně!

Další výkřik.

V duchu jsem prosila, aby mě někdo zabil. Ale z mých úst, které jsem neviděla a ani necítila, vycházely jen děsivé výkřiky.

Chci zemřít! Proč to neudělají?! Proč mě nezabijí?! Vlci zabednění! Měním se ve stvůru bez citů, bez srdce.

Prosím, tak mě někdo konečně zabijte…

No, jo. Tak už to bývá. Láska, zlomená srdce, bolestivé konce. :-) Každopádně příběh nekončí, ale co bude dál je hádankou!

Vyhoví Eleně někdo její prosbě o smrt? Ano? Ne? Kdo ví... Každopádně děkuji za tak povzdubivé komentáře! Jen díky nim přidávám tak brzy! xD

Ps: Týno: Upíři zde budou, ale ne v tak dobrém světle! ;-D

Shrnutí SmoulaXX

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 6. kapitola: