Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 4. kapitola

19.07.2010 (11:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1744×

Strejda Billy & Návrat ztraceného bratra

Celá zpocená jsem se probudila. Srdce jsem měla až v krku a v uších mi hučelo. Rozhlížela jsem se po setmělém pokoji a snažila se uklidnit. Vyskočila jsem z postele a znovu se rozhlédla, zda je vše na svém místě. Všechno se zdálo v pořádku. Vykročila jsem směrem k oknu. Venku byla noc, hvězdy překrásně zářily a nebe bylo tmavě modré, jen měsíc nebyl vidět. Ulice byla prázdná a lampa naproti našemu domu slabě poblikávala, až zhasla. Oklepala jsem se chladem a s neblahým tušením zalezla zpátky do peřin.

Ráno jsem se probudila kvůli, až příliš jasnému, světlu, které bilo do obličeje. Promnula jsem si oči a párkrát zamrkala a snažila se rozkoukat, ale díky tomu světlu mi to trvalo asi pět minut. Nakonec jsem se vyhrabala z peřin a s přivřenýma očima, jen na malé škvírky, se doploužila k oknu. Vzpomněla jsem si, že jsem se v noci probudila, tak živý sen jsem ještě neměla a doufám, že mít nebudu. Fuj. Rozevřela jsem okno doširoka, a jestli jsem předtím stěžovala, tak teď jsem nadávala ostošest. Ale i s protivným světlem do pokoje vnikla překrásná a čistá vůně lesa, květin a zpěv ptáků.

„Hernajs, nemůžete si to nechat na léto?“ zavrčela jsem a, konečně bezbolestně, jsem vzhlédla do světla a to, co jsem viděla, mě udivilo. Po dešti ani památky, slunce svítilo jako o život a ti hloupí ptáci se snad zbláznili. Co mě ale při podrobnějším zkoumání udivilo na nejvyšší míru, byla ona. Krásná, rudá jako krev a převázaná černou, tenkou stužkou. Růže. Ležela na okenním parapetu zvenčí a byla, byla… prostě nádherná. Vyjeveně jsem jí vzala do ruky a prohlížela si ji.

Pochopitelně jsem si naivně kladla otázku, kdo ji tam dal, ale pak mi došlo, že odpovědi se stejně nedočkám. Šla jsem do koupelny, růži jsem dala do vody a provedla, jako každý den, ranní rituál. Ale bohužel jsem si sprchu dnes neužila, jelikož jsem pořád myslela na růži, ale i na ty stíny. Hned po vysušení vlasů a převlečení do starých, špinavých a lehce potrhaných džínů, jsem si uvědomila, že se strašně moc těším na opravování auta a ještě víc na strýčka Billyho, kterého už jsem týden neviděla. To mě natolik zaměstnalo, že to všechno špatné šlo do pozadí mé hlavy.

Dole jsem se s taťkou nasnídala, protože mamka byla na zahradě. Taťka se při snídani ošíval a stále koukal stranou, nebyl ve své kůži, nebo mi něco tajil. Ale ať to bylo, jak chce obojí, bylo špatně.

„Děje se něco tati? Připadáš mi nesvůj.“

„Ne, jen jsem se ti chtěl omluvit za ten včerejšek,“ těžce vydechl. „Ty víš, co se té Grace stalo?“ zeptal se a koukal mi zpříma do očí, na čele měl drobné vrásky, které mu přidávaly pár let navíc.

„Tuším…“ zašeptala jsem, „a to včera nebylo nic,“ řekla jsem a vzpomínky mě zaplavily jako ničivá povodeň, která smete všechno z cesty.

„Dobře… no tak asi půjdu, ještě něco mám, ukliď to tu prosím a pozdravuj ode mě Billyho!“ řekl, i když trošku prkenně a odešel. Vstala jsem a začala uklízet kuchyni, pořád jsem přemýšlela, kdo, nebo v horším případě co, mi dalo tu růži. Marně jsem si snažila nalhat, že to byl vítr. Ach jo, jsem tak pitomá! Jasně, vítr dokáže utrhnout růži, konec zaříznout do špičky a uvázat kolem ní černou stužku. Vztekem jsem praštila talířem o linku a ten se rozletěl na všechny strany.

Vytáhla jsem starou, dřevěnou židli a dala na ní rádio, přinesla jsem nářadí a dala se do oprav. Vůbec se nedivím, že nechtěl nastartovat! To bude zase práce. S nadávkami a vyhrožováním, že ten šrot odvezu na smetiště, jsem se dala do práce a že mi to šlo!

O několik stovek nadávek později jsem konečně nastartovala a vítězoslavně vypískla. Sklidila jsem nářadí a auto zaparkovala do garáže, když jsem vyšla, obloha se zatáhla a mě pohltila úzkost. Koukla jsem směrem k lesu a srdce se mi sevřelo. Ještě chvíli jsem les zkoumala a vešla jsem do domu.

Bylo něco kolem dvanácté a z obýváku se ozývaly divný zvuky. Vyběhla jsem schody a vběhla do pokoje, kde jsem popadla batoh. Už jsem chtěla zavřít dveře, ale podívala jsem se na stůl. Zpropadená růže. Stiskla jsem víčka pevně k sobě a zabouchla jsem dveře, kolem obýváku jsem raději prosvištěla.

„Mizím! Vrátím se v půl sedmé a na pláž jedu s váma!“ zakřičela jsem a vyšla jsem na cestu. Dilema nastalo, když jsem nevěděla, jestli mám jít přes les, jako vždycky, nebo po silnici. Ale vzhledem k okolnostem si radši zajdu. Ušla jsem pár kroků a za mnou zašustily listy křoví, jak se někdo protáhl stromy. Zastavila jsem a počkala, jestli něco neuslyším, ale nic. Tak jsem se zhluboka nadechla a pokračovala dál. Divný pocit mě přepadl před poslední zatáčkou, pak jsem něco viděla mezi stromy. Rozběhla jsem se k domu. Skoro jsem dopadla na dveře, nemohla jsem popadnout dech a srdce se mi pokoušelo vyskočit z hrudi. Opřela jsem se o stěnu a snažila se zklidnit, uf. Co to sakra bylo?

Když se můj tep uklidnil a mohla jsem alespoň částečně fungovat tak jsem zaklepala. Z druhé strany se ozvalo chraptivé „no moment,“ a za chvíli se otevřely dveře. Strýček měl na sobě staré kalhoty a hnědé tričko, jako vždycky, a na tváři mu hrál vševědoucný úsměv.

„Ahoj, holčičko, copak tady děláš?“ zeptal se mile a rozpřáhl ruce, aby mě mohl obejmout.

„Ahoj! Přišla jsem se podívat, co dělá můj oblíbený strýček!“ zasmála jsem se a objala ho.

„Volal jsem Charliemu, chtěl jsem jít na ryby, ale je v práci a taky se připravuju na příjezd mého syna! Stále nemohu uvěřit, že se vrací,“ zasmál se a dojel před televizi. Pche! Syna! Že se ještě opováží sem vkročit! Ten, ten… čokl! To mě zase nadzvedlo, ale totálně. Vztekle jsem zatnula ruce v pěst a v tu chvíli mě polilo horko. Zatřepala jsem hlavou a snažila se zklidnit, jenže to horko nechtělo odejít, bylo to jako plameny.

„Elleno? Děje se něco? Vypadáš nesvá,“ řekl a lehce se mě dotkl, ale já ucukla, jako by mne uštkl had. Starostlivě se na mě díval, oči měl mírně přivřené a okolo nich se mu utvořily jemné vrásky.

„Ach strýčku,“ vzdychla sem a šla k němu, klekla jsem si a opřela si hlavu o jeho rameno, „kdybys jen věděl,“ šeptla jsem mu do stříbrných vlasů. Dal mi své teplé ruce kolem ramen a kolíbal se mnou do stran a u toho broukal tichá slova útěchy. Když jsem byla malá, dělal to často, měl mě v náruči a zpíval indiánské písně nebo vyprávěl quileuteské legendy. A vždycky krásně voněl po lese a tabáku.

„Já… půjdu tady uklidit, koukám, že je tady nepořádek a taky jsem chtěla domalovat tu koupelnu,“ rozhlížela jsem se po malé, čtvercové místnosti sloužící jako obývák, kuchyň a jídelna dohromady. S taťkou jsme to tu v létě obkládali dřevem a vymalovali, pokládali novou podlahu a měnili světlo. Teď už zbývá jenom koupelna, kterou dneska domaluju a Jacobův pokoj dnes uklidím.

„Dobře, dobře,“ zasmál se, „ale nepředři se,“ řekl a pohladil mě po hlavě. Uchechtla jsem se a začala s prací. Nejprve jsem vyluxovala, vytřela a pak jsem umyla nádobí, utřela prach. Asi tak v půl čtvrté jsem se vrhla na tu koupelnu a naposled jsem si nechala Jacobův pokoj. Šlo mi to rychle a pobrukovala jsem si u toho písničku. Za nějakou dobu jsem se jen tak koukla na hodinky. A do háje! 6:20! No to snad ne! Kruci!

„Hele já už musím, jdu pozdě! Uvidíme se,“ objala strýčka a políbila ho do stříbrem protkaných vlasů.

„Jasně a děkuju, mám tě rád, holčičko,“ zasmál se a zamával mi, já nazula boty a tryskovou rychlostí jsem vystřelila z domu. Jenže jsem to nějak neodhadla a práskla jsem sebou na zem hned pod schody. Z domu se ozval veselý smích a já vztekle sykla a promnula si kotník, ale najednou něco zašramotilo. Vyděšeně jsem zdvihla hlavu a rozhlížela se, mezi stromy něco bylo. Rozhodně bude užitečnější, když půjdu co nejrychleji domů. Vzala jsem batoh a pelášila podél silnice k domovu. Něco se kolem mne míhalo, myslela jsem, že snad hrůzou omdlím. Takový strach jsem už dlouho neměla. Pak najednou spadla za mnou větev, vykřikla jsem a uskočila. Třásla jsem se a dívala se na ni a přísahám, že jsem právě uslyšela tichý smích. Rozeběhla jsem se domů, když se něco vyřítilo ze zatáčky…

„Nechceš svést?“ zařval najednou někdo a já zjistila, že je to auto mých rodičů a ten, kdo křičí, je táta. Srdce se mi zpomalilo a já úlevně vydechla.

„Fuj, to jsem se lekla, co tu děláte?“ mumlala jsem nespokojeně a šla k autu.

„Když jsi nepřišla, tak jsme pro tebe jeli k Billymu,“ řekla mamka hned, jak jsem nasedla. Celou cestu byl klid, nikdo z nás nemluvil, ale ono to taky bylo jen pět minut cesty.

Tak jsme konečně dorazili. Tohle jsem věděla na beton, protože, kdo jiný zapálí dvoumetrovou vatru uprostřed First Beach, shromáždí kolem ní třicet lidí a řve tak, že je to slyšet až do New Yorku? Paul. A taky Sam. Smečka. Ou, koukám, že jsem se zapomněla zmínit o obřím transparentu, kterej je přivázanej ke dvěma kůlům a stojí na něm. „Vítej doma, bráško!“ Psiska zabedněný. Že já sem vůbec chodila, akorát se tady unudím, opiju, anebo mě Paul někam hodí jako minulé léto. Prý „je to roklinka, snad se nebojíš!“ a pak mě tam odsud dostávali hasiči! Se vzteklým vrčením a brbláním o idiotech jsem vylezla z auta a naštvaným krokem si to rázovala k ohni. Ha! Štěstí pro mě, navrátilec tady ještě není, to znamená, že se naleju než přijde, abych neřvala.

„Zdar Smithovi! Připojíte se k tanci?“ zeptal se vychechtaný Paul, v jedné ruce držel pivo a v druhý chudinku Rachel.

„Myslíš tu opileckou kreaci, co předvádí Embry a Jared?“ zeptala jsem se na oplátku kysele a svezla se vedle něho a vytáhla pivo, které jsem se snažila ze všech sil otevřít. Nakonec do něj Paul lehce cvrnknul prsty a zátka odletěla někam do neznáma. Zabručela jsem něco jako díky a napila se. Teda spíš jsem to do sebe nalila, jen to zašplouchalo.

„A hele! Zábava dorazila!“ zařval… Matt? Do háje. Zasmál se a začal obíhat kluky u ohně, a jak je obíhal, tak za ním všichni táhli a to jedním směrem. Ke mně. Matt se znovu zasmál a přehodil si mě přes rameno.

„Co to děláš, ty magore! Okamžitě mě polož na zem! Hned!“ vřískala jsem kolem sebe a snažila se kopat, ale podle toho houpání jsme někam šli. „Kam to jdeme? Tak kam mě to táhneš, ty idiote?!“ ječela jsem. Dostalo se mi jenom sborového zasmání kluků, ale jak jsme šli, tak jsem čím dál tím líp slyšela šplouchání vody… Ne! „Okamžitě mě pusť ty tupá opice! Já řekla hned!“ Vzpínala jsem se a řvala, ale jako by je to snad ještě pobavilo a smáli se na celé kolo.

„To by se ti líbilo, co?“ řekl Matt se stále debilním smíchem „Nikam nepůjdeš, vždyť je to jen voda, kotě!“ a najednou žbluňk a já šla pod vodu. Byla ledová, strašně ledová a bodala jako nože, kolem sebe jsem slyšela smích a vlny narážející do skal, ale v jednu chvíli se mi podařilo dostat se na delší dobu na hladinu a rozmlženým viděním jsem viděla, že Jacob dorazil, všichni u ohně uzavřeli jakousi zvláštní formaci rozšláplé berušky, jak se ho snažili všichni obejmout a pak mě někdo chytil a byla tma.

Tma se proměnila v šero a šero se proměnilo v rozmazané světlo ohně. Pomalu jsem je probouzela a rozeznávala tmavé siluety lesa, pláže a vody. Uši jsem měla zalehlé a hlava mě třeštila, někdo mě nesl. Podle horkosti těla to nebyl člověk. Zvedla jsem hlavu a uviděla šedočerný oblouk něčí brady. Lehce jsem zatřásla hlavou, aby tlak v mých uších povolil a promnula si oči, které pálily od slané vody.

„Kde to jsem? Co se stalo?“ zaskřípala jsem suchým hlasem, který přeskakoval při každém slovu.

„Málem ses utopila, vytáhli jsme tě z vody, jak se cítíš?“ zazněl šumem vody a praskáním ohně uklidňující a starostlivý hlas.

„Oh…Sethe, díky, já… Byla jsem ve vodě, a pak… Já ho zabiju!“ řekla jsem už o poznání pevnějším hlasem. „Ale než to udělám, tak chci panáka,“ prohlásila jsem a Seth mě postavil do měkkého písku. Byli jsme u ohně, matně jsem si vzpomněla na účel téhle akce, ale pro mě stejně žádný význam neměla, a tak vzhůru k chlastu! Můj ďábelský plán překazila má drahá maminka, když odněkud přiskočila a začala okolo mne motat jakési deky a opakovat, že jsem v pořádku.

„Mami, uklidni se, ano? Jsem v pohodě, sice trochu v šoku, ale v pohodě a teď… kterým směrem je Paul?“ brblala jsem a stahovala ze sebe deky, zima mi nebyla, bylo mi spíš horko.

„Zlato, málem ses utopila, potřebuješ teplo a tekutiny a…“ Viděla můj výraz. „Je za tebou,“ řekla a s výrazem ala rentgen se usadila zpět mezi mého drahého otce a… hele toho neznám. Můj tolik podceňovaný mozeček jel na plné obrátky, najednou to scvaklo. Víc jsem se na vetřelce zaměřila, nebyl nijak jiný než vlkodlaci tady a ani nebyl nijak zvláštní. I když vlastně docela hezký. Vysoký, široká ramena, svalnatý, černé na krátko ostříhané vlasy, rudohnědá kůže, dokonale tvarovaná ústa, vlídné, hnědé, hluboko posazené oči… Sakra, nad čím to přemýšlím?  Vždyť je to normální kluk, samozřejmě v uvozovkách. Zamračila jsem se nad mými hloupými myšlenkami a radši si to nasměrovala zpátky k Paulovi.

„Jé… Hele! Ellena je tady!“ zablekotal, když jsem vytahovala vodku a pokoušela se jí nalít do pastového mini kelímku.

„Jo, trubko. Koukám, že už máš dost.“

„Já sám poznám, kdy mám do–st,“ převaloval těžký jazyk v ústech a vypouštěl nesrozumitelné zvuky.

Ještě jsem se přesvědčila, že jsem v bezpečí a můžu chlastat bez strachu, že mě zase někdo někam hodí. Rozhlídla jsem se, Matt seděl na druhé straně s Jessem a Robem a byl už trochu mimo, takže od něj rozhodně nic nehrozí. Ale ani jsem si neuvědomila, že nebezpečí může přijít odjinud.

„Ty jsi Ellena, dcera Leah, že jo?“ zahučel mi někdo do ucha, až jsem nadskočila.

„Ehm… Pokud vím, tak jo!“ otočila jsem se na Jacoba.

„Kde jsi byla? Neviděl jsem tě tu,“ řekl a usrkl si piva. Já si ho jen prohlídla pohledem ala škodlivý hmyz a kopla jsem do sebe panáka.

„Tak si to zjisti,“ zamručela jsem a znova si nalila. Možná říkal ještě něco, ale já jsem si nalila znova a znova a znova… A pak už si jenom pamatuju, že mě nějaký ošklivý klaun nesl do auta.

Shrnutí SmoulaXX

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 4. kapitola: