Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 3. kapitola

Tedy pořád prší, no to si zase rozbiju hubu, až půjdu k autu. Přibouchla jsem okno, vzala si župan a šlapala jsem do kuchyně, jelikož je pátek a to vždycky snídáme společně, protože má táta pracovní dobu až od devíti hodin. Došla jsem do kuchyně, na stole byly palačinky, ranní pošta a tři hrníčky kávy. Zasedla jsem ke stolu a vzala si palačinku. Mamka s taťkou cosi probírali, ale já je vůbec nevnímala a koukala jsem ven. Pršelo stejně jako včera. Tak hustě, že nešlo vidět. Dneska jsem neměla ani chuť do někoho rýpat, jen jsem zamračeně sledovala dění za oknem.

„Tak, co ve škole? Nějaké novinky? Povídej, přeháněj,“ usmál se mile táta. Měl plnou pusu palačinek a zapíjel to kávou. Vypadal spokojeně. Koukla jsem na mamku, vypadala podobně. Byli spokojení a nic jim nechybělo. Tak proč mi připadalo, že tu něco nehraje? To jsem opravdu tak hrozná a hledám problémy tam, kde nejsou? Nebo jsem jen přehnaně vnímavá? Takové otázky si kladu stále a stále se na ně bojím odpovědět.

„Nic zvláštního se neděje. Ve škole je stále stejně, známky jsou stále stejné a všechno je v pohodě,“ řekla jsem příkře. „A, mami, kde jsou včerejší noviny?“ zeptala jsem se. Philip včera řikal něco o zmizelém člověku ve Forks.

„Noviny jsou na stolku v obýváku. Děje se něco, Eleno?“ ptala se máma a rentgenovala mě pohledem, musí vědět, že je něco v nepořádku, ale myslím, že kdybych jí řekla o tom divném pocitu, asi by si myslela, že nejsem normální a už vidím, jak mě tahá po psychiatrech. Brr.

„Ne, ne, nic se neděje. Co by mělo dít?“ zakecala jsem to rychle. Mamka si mě ještě jednou podezíravě změřila a pak si dolila hrnek kafe. Dobelhala jsem se do obývacího pokoje a i s novinami se vrátila do kuchyně.

„Panebože,“ zalapala jsem vyděšeně po dechu a koukala do novin nechápajíc informaci, které se mi dostalo.

„Co se stalo, Zlatíčko?“ zeptal se táta a přišel ke mně a přečetl si článek, ze kterého jsem měla víc než husí kůži.

„Tati, já tu holku znala. Byla se mnou na výboru na maturitní ples. Vždyť ona odešla o hodinu dřív kvůli kroužku, aby na něj dojela včas,“ řekla jsem skoro plačtivě a dál civěla na článek.

„Přece se jí nic nemuselo stát, třeba jen -“

„Sakra, mami! Po hranicích La Push směrem Forks běhají studení a ty si myslíš, že je to jenom náhoda, že zmizela?“ vyjekla jsem najednou.

„Jak o tom víš?" zeptala se podmračeně a zvedla hlavu od dopisu, který zrovna četla. Viděla jsem, jak zúžila oči.

„Nejsem slepá,“ odsekla jsem a dupala po těch děsných schodech do pokoje, kde jsem sebou praštila na postel. Mohl… mohl to být třeba Philip nebo někdo z rodiny. Myšlenky vířily mou hlavou jako nebezpeční dravci, ohromní, černí s ostrými drápy a ještě ostřejšími zobáky, kterými do mě klovali pochybnostmi a bezmocí.

Cestou do školy jsem ani já, ani Philip nemluvili. Nebylo třeba. Oba jsme byli zabraní do vlastních myšlenek. Teď, když o tom přemýšlím, nevím, jestli se tomu ještě dá řikat tok myšlenek, protože je to pořád stejně děsivý. Létají mou hlavou a občas kousnou, až zatnu ruce v pěst. Mám chuť stoupnout si, zhluboka se nadechnout a křičet z plných plic, dokud si úplně nevykřičím hlasivky. Protože takhle to v sobě držím a jen čekám, který vůl řekne něco, co mě tak nadzvedne, že to nevydržím a vybuchnu. Možná si někdo může myslet, nebo si myslí, že jsem nenávistná, ale já mám strašný strach. Ne o sebe, ale o svou rodinu.

Unaveně jsem mžourala po učebně a přemýšlela, proč jsem tak unavená. Sice spím celou noc, ale ráno mám pocit, že… prostě, jako bych probděla celou noc, nespala jsem pořádně už asi týden a začínám to pěkně cítit. Všechno špatné je pro něco dobré. Ale já na tomhle vidím jen jedno pozitivum a to, že už dokážu popsat ten divný pocit, když mě ta věc sleduje. Už jsem si jistá, že nejsem paranoidní, jelikož upíři si často typují oběti. Třeba i několik dní předem. Je to, jako by mi někdo uvázal smyčku kolem žaludku a pomalu ji utahoval a mezitím mi píchal špendlík přímo do srdce.

Oběd jsem téměř prospala. Byl i takový ospalý den, silný liják se změnil v nepřetržité mrholení a mě to uspávalo, ale kdykoliv jsem přivřela víčka, viděla jsem ten samý obraz, to samé místo. Černý les protkaný mlhou a to něco, co je za mnou a chce to mou smrt.

„Hele žiješ ještě vůbec?“ Vyděšeně jsem sebou trhla a dezorientovaně se rozhlížela kolem sebe, ale shledala jsem, že je vše v pořádku, kluci se smáli kravinám a Jesse na mě zvědavě koukal. Asi mluvil na mě.

„Cože? Jo… jsem, jsem v pohodě…“ mlela jsem lámavě slova a mnula si unavené oči, zrovna teď mi přišlo, že každé víčko váží 20 kg.

„No to vidím, hele, co je s tebou? Vypadáš jako mrtvola!“ smál se pro změnu Alex a dal si do pusy neidentifikovatelný kus čehosi, kterému se tady nestydí říkat jídlo. Víš, Alexi, já si tak i připadám, dodala jsem v duchu.

„Nic mi není,“ vyštěkla jsem podrážděně,. „Jsem jen trochu unavená! To je tak moc?“ rozhlížela jsem se rozezleně po klucích, kteří se pod mým pohledem přikrčili na židlích.

„Ne, ale poslední dny vypadáš strašně unaveně. Máš fialové kruhy pod očima, jsi bledá a málo mluvíš. Když na tebe někdo promluví, tak se lekneš, co ti je?“ řekl klidně Philip a starostlivě na mě koukal. Chtěla jsem rozbrečet a vrhnout se mu do náruče, ale za prvé pořád ještě vlastním věc jménem hrdost. A za druhé bychom spadli na zem.

„Ha, haa…“ zasmál se Matt, který se přihrnul ke stolu a nacpal se vedle mě „Hm…tak unavená? Co asi celý noci děláš, kotě?“ smál se a prskal kolem sebe ten sajrajt.

„Snažím se spát, ty idiote!“ zařvala jsem vztekle a vlepila mu pohlavek, pohotově se zvedla a odnesla tác. Ještě jsem viděla ustaraný pohled Philipa, ale to už jsem nevnímala a vyběhla na tichou chodbu a zalezla na schody, kde bylo šero a rovněž osvěžující ticho.

Teď jsem nechtěla brečet, nebo řvát. Teď jsem chtěla vztekle bušit do zdi, dokud by z ní nepadala omítka. Frustrovaně jsem si složila hlavu do dlaní a snažila se ignorovat ty ohromné a zlé myšlenky kroužící mou hlavou jako supi kroužící nad svou obětí, dokud její srdce navždy neutichne. Ty hlasy, stíny a pocity, ty sny a unavenost, co to je? To už jsem se dočista zbláznila?

Ve tmavém rohu schodiště se něco pohnulo, vypískla jsem a vyběhla na chodbu, která byla opět osvětlená, a proudili zde davy studentů. Došla jsem ke skříňce a vzala si učebnice biologie a šla na předposlední hodinu.

Celý zbytek vyučování jsem se snažila chytit výkladu učitele, ale marně. Všechno, co řekl, šlo jedním uchem tam a druhým ven. Úplně duchem nepřítomná. Chudinka Grace, co si asi musela zažít, než jí ty zrůdy zabili? Třásla jsem se a podívala se z okna do tmavého lesa, kterých je tady opravdu požehnaně. Něco tam je, něco moc zlého. Kéž bych to jen dokázala zastavit.

Když jsem šla chodbou a myslela si, že už jsem si dneska užila dost, ozval se nejotravnější zvuk na tomhle světě.

„Prosím o mimořádné zasedání školního výboru pro maturitní ples, prosím, abyste všichni přišli hned do klubovny, děkuji!“ Zůstala jsem stát, jak opařená. Jak se dostanu domů? Ach ne. Ale vlastně ve výboru je Jesse, kvůli hudbě. Tak pojedu s ním, ale nejdřív musím říct Philipovi, že s ním nejedu. Rozeběhla jsem se na parkoviště. Zrovna nasedal do auta.

„Philipe! Já s tebou domů nejedu, máme sraz kvůli maturáku, jedu domů s Jessem! Čau!“ zakřičela jsem a představovala si, že křičím něco úplně jiného. Phill jen kývl a odjel. Já letěla zpátky do budovy, už tak jdu pozdě.

Jo, přišla jsem pozdě a vysloužila si tak pár nepěkných pohledů, ale bylo mi to fuk. Posadila jsem se vedle Jesseho a při té příležitosti jsem mu sdělila, že mě odveze domů, zasmál se a přikývl. Zbytek schůze se řešili věci, které jsou potřeba, kdo, co zařídí, kdo, co přinese, a tak. Já jen přikyvovala, a tak jsem dostala s Jessem výběr hudby.

„Hele, mám si ještě zajít za řiditelem. Takže se mějte a tebe čekám v autě!“ řekl Jesse najednou a vypadnul o půl hodiny dřív. Taky jsem mohla říct, že jdu s ním a měla bych pokoj. To mučení skončilo a všichni se rozešli, jen mě Anne zavolala a dala mi nějaké playlisty od studentů.

Šla jsem setmělou a tichou chodbou, kde byly slyšet jen moje kroky a můj nevyrovnaný dech. Koukala jsem se kolem sebe, ale nic zvláštního jsem neshledala, a tak jsem pokračovala v cestě. Najednou něco zašramotilo a uslyšela jsem, jak něčí nohy prudce narazily na podlahu. Vyděšeně jsem se ohlídla, ale už jsem viděla pouze mizející stín. Rychle jsem se rozběhla ke schodům, jelikož jsem ve druhém patře. Letěla jsem tak, že jsem málem upadla a to jsem ještě držela ty pitomé playlisty. Stíny se kolem mne míhaly a já utíkala, seč mi nohy stačili, ale najednou jsem nevybrala zatáčku na chodbě v přízemí a upadla. Srdce jsem měla až v krku a dech mi nestačil. A zase bylo ticho. Sebrala jsem věci, co mi spadly z rukou, a běžela k autu.

Jesse se chtěl evidentně bavit, ale já na to neměla náladu, a tak jsem simulovala spánek. Naštěstí to sežral i s navijákem. Před domem do mě lehce strčil, abych se probrala.

„Jsi doma!“ řekl a obdařil mě zvláštním šklebem, který bych zařadila do sekce chovanec psychiatrické léčebny, ale on to nejspíš považuje za laškovný úsměv. Bože, bože kam to ten svět spěje!

„Jo, jasně a dík za odvoz. Čau!“ řekla jsem a dřív, než mohl odpovědět, nebo nedej bože udělat nějakou další věc podobnou tomu šklebu, jsem vyběhla do domu a hlasitým prásk zavřela dveře. Na stole v kuchyni byla pošta od rána a lístek od mamky s taťkou.

Umf, maminka. Který vůl dneska ještě dneska používá poštu… Kolumbijská Univerzita! No to mě podrž! Rychle jsem roztrhla obálku a nedočkavě hltala text a cítila, jak se mi koutky úst povytáhly do úsměvu. Oni chtějí… oni chtějí, abych tam přijela a udělala zkoušky a příští rok bych mohla nastoupit! To se mi snad zdá!

„Oni mě chtějí vzít! Chtějí, abych tam jela! Půjdu na Kolumbijskou Univerzitu!“ řvala jsem a veškerá unavenost a strach šel prozatím do pozadí. Radost mě chvilkově přešla, když jsem viděla další stín na chodbě, směrem obývák. Zatřepala jsem hlavou a snažila se sama sobě namluvit, že tam nic nebylo. Ale pro jistotu jsem zavřela všechna okna a zamkla přední i zadní vchod. Sice to pro upíra není žádná překážka, ale ve mně to vzbuzuje alespoň falešný pocit bezpečí. Došourala jsem se do pokoje, převlékla se do pohodlnějšího oblečení, zapnula si oblíbenou hudbu, plácla sebou na postel a nechala myšlenky, dobré i zlé, lítat v mojí hlavě. Když už na mě šel spánek a já se přemáhala kvůli Robovi a kinu, přišla mi SMS.

„Miluju rodinné večeře!“ usmála jsem se na mobil a nechala se unášet tichou písní…