Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 14. kapitola - Život je klikatá cesta... a ta moje? Ještě ze svahu!

15.11.2010 (07:45) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2232×

Život je klikatá cesta... a ta moje? Ještě ze svahu!

Píseň ke kapitole!

Temnou oblohou létaly blesky a déšť narážel do země s takovou intenzitou, že se chvěla. Bodavý, chladný vzduch mi řezal průdušnice na kousky. Déšť mi narážel do kůže tak silně, že se rány prohlubovaly. Žebro vykukující mi z hrudníku strašně bolelo. Upíří jed v ráně na rameni pekelně pálil. Rozdrcené kosti v rukou brněly a ruce se mi kroutily, jak se uvnitř hojily.

Nic z toho nemělo ani tisícinu mojí pozornosti.

Všechny mé smysly byly příliš zaměstnány něčím jiným. Krví. Spalující, sladká, dusivá krev se dostávala do každé mojí skulinky a proudila mnou jako rozvodněná řeka. Prostupovala mnou a konejšila tu šílenou žízeň, kterou jsem trpěla už měsíce. Ta chuť… nedala se popsat slovy a ani se s žádnou jinou nedala srovnávat. To prostě nešlo. Byla to ojedinělá a naprosto dokonalá… krev.

Hladově jsem se přimáčkla k tělu, které jsem vysávala. Nepamatovala jsem si, kdo to je. Jen vím, že byl důležitý. Dřív… Teď už není důležité nic. Samozřejmě, kromě krve. Lahodné, mučivé krve.

Nikdy jí nemáte dost a chcete další.

Pak se ale něco změnilo. Jedna teplá ruka mě objala kolem pasu. A pak i ta druhá. Ztuhla jsem a ten zvláštní pocit mě vyděsil. Přestala jsem sát, ale neodtrhla jsem se. Ten pocit znám.

***

Kolem mě se místo lidských, lehce teplých rukou, obmotaly dvě neskutečně horké ruce. Leknutím jsem sebou trhla a díky tomu jsem se nebezpečně přiblížila Jacobově obličeji.

V tu chvíli jsem nevnímala nic než jeho. Jen jeho, jeho tlukot srdce a jeho neskutečně horké dlaně, které mi pálily kůži na zádech.

„Zkus to, Ellie. Věřím ti, jako nikomu na světě, Sněhulko,“ zašeptal a jemně mě hladil po zádech žhavými dlaněmi.

***

Vzpomínky vyplynuly na povrch… byly rozmazané a těžko rozpoznatelné, ale pocity, které jsem v tu chvíli vnímala, byly stejné jako teď. Jen zastřené žízní. Nepředstavitelnou a neukojitelnou. Byla větší než kdy předtím. Zvětšovala se společně s množstvím vypité krve. Ne jako před tím, kdy krev žízeň tišila. Tahle ji ještě víc rozběsnila.

„Ell…“ Chraplavý, křehký, těžko slyšitelný, ale přesto podivně nádherný. Zvláštně mě polechtal na duši. Byla to krásná hudba, která laskala mé uši. Byla všude. „Ellie… “ Hlas byl vyčerpaný, ale i přesto mě pořád zoufale volal. Neuměla jsem vysvětlit proč, ale najednou bylo pro obtěžující, že mu nemůžu říct „jsem tady“.

„Ell - Ellie. Sně… hulko. To, to… sta - čí,“ zaskřípěl zuby a pak těžce vydechl. Jeho srdce ztichlo, pořád tlouklo, ale příliš tiše. Stačí ještě jeden lok a bude tiché navěky. To já ale přece chci… nebo snad ne?

„Ellie…“ A pak smršť. Vzpomínek, myšlenek, pocitů… Všeho, co jsem kdy zažila. Pocítila. Bolelo to. Příšerně to pálilo. Ale ne tak jako vědomí, že jsem zapomněla. Zapomněla na něj…

Selhala jsem… Zapomněla jsem, kdo jsem já a kdo je on. Nechala jsem se ovládnout žízní, ne, já jí dovolila, aby mě ovládla a zapomněla jsem na to nejdůležitější. Udržet Jakeovo srdce v chodu. Udělala jsem chybu, která ho… Ještě není pozdě. Jeho krev chutná čistě a já tedy splnila úkol. Dostala jsem z něj jed, který by ho jistě zabil.

Musím přestat!

Uvolnila jsem stisk čelisti a s krvavým, vlhkým mlasknutím jsem se od něj odtrhla. Způsobilo mi menší bolest, ale ne takovou jako bych cítila kdybych nepřestala. Jakmile jsem dala své rty z jeho krku, tak rána přestala krvácet a začala se pomalu hojit. Malinko jsem se pousmála. Pak jsem ale pocítila bolest, kterou mi způsobovala zranění. A vyčerpání se taky dostavilo. Unaveně jsem klesla na jeho hruď a rozhlédla se kolem. Vlci křičeli, ale já je neslyšela. Snažili se k nám dostat, ale bušili a naráželi do neviditelné stěny. Vlákýnka… spojila se, aby mě chránila. Jinak by se ke mně už dostali a od Jakea mě odtrhli.

Krev mě dusila, ale bylo to příjemné. Už jsem po ní netoužila, ne tolik. Byla všude a já jí dokázala odolat. Teď už to zvládnu, protože jsem ochutnala tu nejsladší krev a dokázala jsem přestat.

Srdce pod mou hlavou prudce poskočilo.

Lekla jsem se a z posledních sil jsem se zvedla na lokty, abych mu viděla do tváře. Jeho obličej byl křídově bílý a oči prázdné a studené. Čokoláda v nich zmrzla. Jeho srdce se znovu neochotně rozběhlo, ale bilo příliš tiše. „Ne!“ Byl to spíš bolestný skřek, ale bylo mi to jedno. Jake otočil hlavu ke mně a pokusil se usmát.

„Zvládla jsi… to. Zvládla jsi to. Já to říkal…“ Jeho hlas zněl do ztracena a jeho srdce zpomalovalo. Natáhla jsem se k němu blíž a vzala mu hlavu do dlaní.

„Jakeu… Já… Miluju tě,“ zašeptala jsem. Nečekala jsem na odpověď a zakousla se do vlastního zápěstí. Už jsem ho ani necítila, takže to nebolelo. Ale i kdyby to bolelo - bylo by mi to úplně jedno. „Pomiň mi to,“ omluvila jsem se tiše, nacpala mu zápěstí do pusy a donutila ho polknout. Chvíli se pokoušel vzdorovat, ale nakonec přestal. Krev, která ze mě odcházela byla už čistá a jemu jen pomůže.

Necítila jsem nic než… lásku. Dávala jsem mu život a byl to ten nejlepší pocit, který znám. Najednou ta hradba, mezi mnou a vlky, povolila a já konečně slyšela mimo bariéru. Zvuk deště zastínil všechno ostatní a já… užívala jsem si to. Dívala jsem se mu do nádherné tváře a pozorně naslouchala jeho srdci. Pomalu sílilo a začínalo zrychleně bušit. A čím rychleji bilo, tím lépe jsem se cítila. Možná lépe ani není to pravé slovo, spíš plněji nebo šťastněji. Jo, šťastněji, cítila jsem se šťastně a konečně jsem se vypořádala sama se sebou.

„Zvládla jsi to,“ zamumlal nevěřícně Sam.

Zafrkala jsem: „Bez mrknutí oka.“ Znělo to jako „Čekal jsi ode mě snad něco jiného?“.

Rána na mém zápěstí začala najednou hrozně pálit – hojila se. Dala jsem svojí ruku od Jakeových úst a hřbetem ruky ho pohladila.

„Vezmeme ho domů,“ řekl Seth a hned to začal organizovat. Usmála jsem se a pokusila se postavit, ale moje nohy nereagovaly a já se zhroutila k zemi jako paralyzovaná. Moje tělo na vyčerpání reagovalo velmi… svérázně. Prostě vypnulo a přestalo fungovat. Teď je asi ta pravá chvíle spát. Všichni jsou v bezpečí a já mám zas na chvíli klid. Na chvíli…

Pár silných paží mě vzal do náruče. „Hádám, že jsi silnější než všichni upíři dohromady, co? Ta neviditelná stěna byla vážně hustá, ale chvíli to vypadalo, že Jakea zabiješ. Ale já stejně věděl, že by jsi to neudělala, Sněhulko. Vlastně to trochu hraničí s čarodějnictvím… “ Ano, teď je ta pravá chvíle usnout a neprobudit se dřív než sklapne…

***

Louka posetá květinami byla najednou děsivá. Slunce zmizelo za černými mraky a šedý stín padl na naše hlavy. Nade mnou se tyčily hrozivé výjevy lesa a květiny najednou… začaly uvadat. Podívala jsem se na dívenku s oranžovo - červenýma očima.

„Zklamala jsi mě… “ zašeptala a ovinula dětské ručičky kolem Ryanovy nohy. Začala plakat.

Chtěla jsem se k ní vrhnout a utěšovat ji, ale pak mi to došlo. V mých žilách začal proudit vztek. „Ty odporný parazite,“ zasyčela jsem na ni a zatnula ruce v pěsti.

Její oči získaly karmínovou barvu a ona se hrozivě zasmála. „Že ti to trvalo, Sněhulko!“ vyštěkla a najednou… Jako když máchneš kouzelným proutkem, tak se holčička rozplynula a zůstala tam stát Lorrena. „Dostat se ti do hlavy je hračka, zvlášť s Ryanovou schopností. Vážně, jsi tak předvídatelná.“

Ohlédla jsem se, Jake už tu nebyl. Zmizel. Obrátila jsem se zpátky k nim a udělala jsem krok v před. „Jsi mrtvá, zabila jsem tě,“ zavrčela jsem nepříčetně.

Její smích se mi zařezal pod kůži jako rezavý nůž. „A viděla jsi, jak mé oči vyhasly? Nebo něco podobně šílenýho?“ Její dravčí úsměv se rozšířil. „Ne, neviděla. Jasně, tvůj jed by mě měl zabít. Ale! A to je docela důležitý, malý detail.“ Její hlas se ztišil a ona zasyčela: „Jsem na tomhle světě už moc dlouho, Eleno. Ty mě jen tak nezastavíš.“

„Fajn, protože to ani nemusím,“ řekla jsem suše. „Mě bude bohatě stačit, že tě pošlu tam, kam patříš. Do horoucích pekel.“ Mrkla jsem a zářivě se usmála.

Tohle je jen moje mysl a moje fantazie, tak si ji trochu překreslím. Žádná louka, žádný les, žádná nebesa. Jen lávová řeka, zničená krajina, brána pekelná a spousta mrtvol.

Lorrena na mě civěla stejně udiveně jako Ryan. Asi jsem udělala něco, co se ještě nikomu nepovedlo. Ale na to jsem si už zvykla.

„Addio, miei cari amici!“ Vážně, ty jejich ksichty byly úžasný a moje italština taky. Jak je vidět tak jsem o Italštině dělala i něco jinýho, kromě toho, že jsem spala.

Ještě jsem jim věnovala letmý úsměv a pak? Konečně jsem se propadla do toho hlubokého, tvrdého spánku.

***

Temné hlubiny se proměnily ve světlé šero a to získávalo nádech růžové, kterou přikreslovala kůže mých očních víček. Pokusila jsem se je otevřít, ale uhodilo do nich ostré denní světlo. Další důkaz, že jsem v jádru noční tvor. To světlo mě zničí. Přivřela jsem oči na malé škvírky a mžourala do jasného světla.

„Do hajzlu, to nemůžete zatáhnout,“ zasyčela jsem a chtěla se zvednout, ale místo toho, abych se posadila, tak jsem vykřikla a s bolestí celého těla jsem spadla zpátky do postele. Bože, to ale bolí. Komu jsem, co udělala?

V tu chvíli se rozrazily dveře a já měla super výhled na to, jak se v nich Jacob a Philip šprajcli a řvali jeden na druhýho „Uhni. Ne, ty uhni. Zmiz!“.

Jen jsem si povzdechla a naklonila hlavu. „Fakt super, kluci. Kdyby mě vraždili, tak mě ani nezachráníte, protože se srazíte ve dveřích,“ zafrkala jsem důležitě. Ale zjevně jsem se trochu přepočítala. Vraha by dopadli a mě by ještě dorazili. Totiž, když se „uvolnili“, tak vletěli přímo ke mně do postele a mně… mně lítali kolem hlavy všichni svatý.

„Křehký zboží! Bože, kolik vážíte? Zmizte, vy dva! Aú!“ úpěla jsem a strkala je ze sebe. Jenže oni propukli v šílený řechot. Jakmile jsem to dořekla, tak se začali smát, jak šílený a pak jsem ucítila ve vlasech na tvářích Jakeovy, ale i Philipovy, rty.

„My víme!“ zasmál se Phil a rozverně mi dal velkou pusu na tvář.

„Ta bolest je jen z toho, že máš kosti, jako když jsi spadla do mlýnku na maso,“ doplnil ho Jake a líbal mi každý centimetr kůže na tváři.

„Jo… A kdy to přestane?“ zeptala jsem jich, zatímco oni se celkem pohodlně uvelebili vedle mě. Jake po levé straně a Phil po pravé. Fakt super, soukromí je dnes luxus, který si očividně nemůžu dovolit… kruci!

„Snad brzo, musíš si odpočinout, lásko,“ zašeptal Jake a přitáhl si mě k sobě.

„Hej! Já teda snad půjdu,“ zasmál se rozpačitě Phil. „Řeknu jim, že jsi v pořádku a no… Vás dva nechám na pokoji. Mám citlivý žaludék,“ zaječel najednou. Hned jsem po něm střelila pohledem a instinktivně ho chtěla ochránit, ale evidentně… chránila bych leda tak před sebou samou. Dostal pohlavek. Až na to, že já nehnula ani brvou.

Zasmála jsem se, dělalo mi to sice trochu potíže, ale propukla jsem v šílený smích. „Máš, co jsi chtěl, Citlivý žaludku!“ vyprskla jsem. Ani jsem nevěděla pořádně proč, ale smála jsem se. Prostě a obyčejně jsem byla šťastná. Po dlouhé době jsem byla veselá a naprosto spokojená. Byli jsme všichni v bezpečí a já jsem konečně měla to, co jsem celou tu dobu chtěla.

Jakea.

„Koukám, že máš dobrou náladu,“ usmál se Jake a znovu mě políbil do vlasů. Chtěla jsem ho odstrčit, nebo něco udělat, ale pořád mi po těle vystřelovala ostrá bolest; nemohla jsem se ani hnout.

„Jo, to mám,“ zašklebila jsem se. „Jak dlouho jsem vlastně spala? A co ty? Vypadáš dobře, teda mnohem lépe, než když jsem tě viděla naposledy. A co ostatní? A co… ?“ Chtěla jsem pokračovat, ale zastavil mě. Spíš mě umlčel rukou. Zabručela jsem něco jako „dej to pryč nebo tě kousnu“ a on ruku hned stáhnul.

„Neboj, všecko se dozvíš. Řeknu ti to, ale… Chci říct nejdřív jedno,“ zašeptal a vpíjel se do mě hlubokýma očima. Zadívala jsem se hluboko dovnitř, viděla jsem svět. Jenže ten svět byl krásnější, jakoby každá věc, na kterou se podíval, se zaleskla a svět získal jas. Všecko bylo nádherné, protože tu byl. Jediný a nepostradatelný, ale především - byl můj.

Vzala jsem jeho ruku a položila si ji na tvář. Poslouchala jsem krev, která v ní proudila; uklidňovalo mě to. „A to?“ špitla jsem tiše.

Sundal ruku z mojí tváře a opatrně mi vzal hlavu do dlaní. Dlouze se mi díval do očí a já zase mohla vidět ten krásný svět. Jenže teď už to nebyla jen myšlenka. Byla to realita, ale i krásná a světlá budoucnost, která čeká jen na nás. Byli jsme to my.

„Děkuju ti,“ řekl pevným a důrazným hlasem a pak spojil naše rty.

Takže tady je překlad z Italštiny: "Sbohem, moji milí přátelé!"

Díky za přečtení a komentáře! Vaše SmoulaXX ;-)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 14. kapitola - Život je klikatá cesta... a ta moje? Ještě ze svahu! :