Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 13. kapitola - A tak led a oheň splynuly v jedno

14.11.2010 (09:45) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2306×

A tak led a oheň splynuly v jedno

Jakeův bolestný křik mnou projel jako nůž. Rychle jsem se otočila, ale už jsem jen viděla mizející šmouhu.

„Ne!“ Vyděšený výkřik přehlušil všechno ostatní. Jen chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že vyšel z mých úst. Hrůza, která mě v tom momentu pohltila, mi zatemnila mozek. Všechno ostatní potemnělo, pro mě teď byla důležitá jen jediná věc. Jake.

Zoufale jsem se podívala na Ryana. Zamračeně sledoval hustý les. Po chvíli se otočil ke mně. Jeho výraz mě překvapil, rozhořčení v jeho tváři ho dělalo děsivějším, než kdy byl.

„Ty víš, co to znamená,“ zašeptal tiše a vážně. Chvíli mě pozoroval a opatrně zkoumal mé emoce.

Vzduch mi uvízl v krku a oči se mi zalily slzami. „Kousla ho,“ poznamenala jsem a slzy přetekly hráz.

Tahle chvíle se najednou zdála jako nekonečná. Všechny ty informace, které jsem měla v hlavě… Ty složky rozházené po podlaze… Najednou se samy složily do fochů. A úplně jinak než před tím. A všechno to zapadlo do sebe… Jako bych najednou pochopila to zásadní. To, co mi celou dobu unikalo a já to měla přímo před nosem. Ta jediná věc, která byla podstatná, a já ji neviděla.

„Eleno! Co budeme dělat?!“ křičel najednou Sam jako smyslů zbavený.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem přiskočila k Samovi a vlepila mu takovou, že šel okamžitě na zem. „Seber se.“ Můj hlas nebyl navztekaný a nepodobal se dětské umanutosti jako Lorrenin. Ale byl to zase ten můj starý hlas. Elenin, důvěrně známý hlas. Až na ten vyděšený tón. „Přestaň se chovat jako idiot, Same. Sežeň vlky, hned! Sakra!“

Koukal na mě jako zjevení, ale po chvíli se konečně sebral. „Jasně!“ rychle kývl a zmizel v lese. Dívala jsem se za ním do té doby, dokud jsem neucítila jemné chvění ve vzduchu. Přeměnil se. Dál je to na něm.

Stočila jsem svůj pohled k Ryanovi. „Dokážeš… Dokážeš ji najít, když se ztratí?“

„Ztratí?“ nechápal. Pak ale bylo vidět, že pochopil, co tím myslím. „Ano, dokážu,“ řekl a v jeho hlase jsem uslyšela provinilost… zradí ji, zradí svou sestru.

Nedokázala jsem na to teď myslet. Myslet na ni jako na někoho, koho Ryan miluje… To prostě nešlo. Pro mě to byla bezcitná bestie, která mi vzala jedinou věc, díky které byl můj život k něčemu. Jen jsem ostře kývla. „Pak tedy jdeme.“

Ryan se ošil a obdařil mě zvláštním pohledem. „Jak víš, že to udělám?“ Nejistota v jeho hlase byla nepřehlédnutelná.

„Protože mě miluješ,“ vypadlo ze mě. Nejdřív jsem měla tendenci si zakrýt ústa a mumlat „promiň“, ale za co bych se to omlouvala? Za pravdu? A navíc… jestli jde o Jakeův život, tak není co řešit.

Ani jsem se na něj nepodívala a vyrazila jsem do lesa. Netrvalo to moc dlouho a dohnal mě. Věděla jsem, že za mnou poběží. Za chvíli mě předehnal a já následovala jeho.

Byla jsem pořád strašně vyděšená. Bála jsem se, že přijdeme pozdě a ona ho zabije… Musela jsem zatřepat hlavou, protože jsem už přes slzy neviděla. Vědomí, že mu ubližuje, mě zabíjelo. Jeho bolestný křik se mi zaryl do kůže a nechtěl se mě pustit. A nejhorší bylo, že to vlastně byla moje chyba. Byla jsem moc sobecká a před pravdou jsem jen zavírala oči. Je jen moje vina, že ho teď má v pařátech Lorrena.

Běželi jsme dlouho, myslím, na sever. Možná jsme byli v Kanadě a možná, že až na Aljašce. Nevím to přesně, nevnímala jsem to. Touha po tom, aby byl v bezpečí a od Lorreny co nejdál, byla to jediné, co jsem v tu chvíli cítila. Žízeň, špatné sebeovládání, schopnost… To všechno teď bylo hluboko uvnitř mě a jediné, co jsem věděla, bylo, že Jake musí být v bezpečí.

Kolem nás zavířil vzduch a ticho nočního lesa protnulo pronikavé mnohohlasné vytí. Vlci. Vlkodlaci. Kluci. Přátelé. Rodina. Opora… Tím vším pro mě byli. A ač jsem si to nechtěla připustit, tak je miluji. Všechny. Dokonce i Sama.

Ryan najednou začal rychle zpomalovat. Úplně se zastavil před neprostupným klestím, které zabraňovalo jít dál. Vlci prudce zabrzdili a kývli na mě, pokrčila jsem rameny a zaposlouchala se. Vítr, který svištěl za stěnou větví, mě ujistil, že je tam místo, louka. Pak jsem ale uslyšela důvod našeho zastavení. Jsme na místě.

Zběsilý tlukot Jakeova srdce, jeho přidušený dech a smích té bestie.

Zavrčela jsem a zuřivě se drala dopředu. Klestí pro mě nebyl problém, vymotala jsem se z něj velmi rychle. Bylo to, jakoby mě poháněla nějaká neviditelná síla. Nějaké pojidlo mezí ním a mnou, které neustále zkracovalo délku mezi námi. Nic by mě teď nedokázalo zastavit. Zhola nic… jen on.

Magnet, který mě k sobě poutal.

Zastavila jsem se na menší loučce, která byla někde uprostřed lesů. Měla oválný tvar a všude na zemi bylo seschlé jehličí. Chvíli jsem obhlížela okolí a potom jsem rychle mrskla pohledem ke zvukům, které přicházely z druhé strany. Ztuhla jsem v jediném pohybu a můj dech se zastavil.

V ten moment pro mě svět potemněl. Neexistovalo nic kromě něj. Viděla jsem ho jinak, cítila jsem ho jinak… Vnímala jsem ho jinak.

Lorrena ho znovu pevně sevřela a s mírným úsměvem pronesla: „Trvalo vám to. Nerada čekám na zábavu!“ Krutý tón jejího hlasu mě uhodil do obličeje. Nebyla jsem schopna jí odpovědět. To bylo nad moje síly. Ona se jen zasmála a rychlým neviditelným pohybem se mu znova zakousla do rozdrásaného hrdla. Jake jen bolestně přivřel oči, až mu vytryskly slzy.

„Ne…“ Bylo to jako výkřik do houstnoucí tmy. Jako při přeměně… Naprázdno křičet o pomoc, která stejně nikdy nepřijde. „Lorreno, prosím,“ zašeptala jsem zlomeně a z očí mi tekly proudy slz. Bezmoc, která se mě v tu chvíli zmocnila, opět přebila vše ostatní.

Byla jsem ochromená vlastními rozpolcenými pocity, které vyplouvaly na povrch. Lorrena se od něj odtrhla, až to zamlaskalo. Přikrčila jsem se pod tím zvukem. „Tak, Ellie, co tohle? Není to dost dobré? Vlastně jsem ti pomohla, co říká -“

„Sklapni!“ zakřičela jsem. Pak se ve mně něco vzedmulo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vím, že to bylo dobré. Po dlouhé době jsem se cítila jenom jako já. Jako Elena, ta holka, kterou jsem dřív potkávala v zrcadle…

Nezáleželo už mi na ničem kromě něj. Podívala jsem se do jeho krví podlitých očí a viděla v nich svůj odraz. Ale byla jsem v nich krásnější, než jsem si kdy připadala. Viděl mě dokonalou a taky mě tak miloval.

„Zavři zobák, ty odporná pijavice!“ zasyčela jsem. „Ublížila jsi mně. Dobře, budiž… Ale právě jsi ublížila tomu jedinému, na čem mi kdy záleželo! A za to mi draze zaplatíš.“ Sice můj hlas nebyl mrtvolně děsivý, ale bylo v něm dost síly na to, abych si konečně uvědomila, kdo vlastně jsem.

Nevím, kde se stala chyba, ale tak nějak vím, že jsem právě teď našla rovnováhu mezi upírem a vlkem v sobě. Jsem upírka, to nepopřu. Ale jsem také vlkodlak… Jsem oboje a nemůžu si vybírat. Jsem poloviční upír. Jsem poloviční vlkodlak. Nejzvláštnější forma života na zemi… A ještě k tomu jsem zkrátka drzá Elena Smithová.

Podívala jsem se na podrážděnou Lorrenu a sebejistě jsem udělala pár kroků vpřed. Vlci stáli za mnou, cítila jsem je. Ryan stál opodál a celou situaci nešťastně sledoval. Mrzí mě, že jsem ho ranila, ale tak to je. Miluji ho, ale je někdo, koho miluji víc. Někdo, bez koho je můj život nic…

Dívala jsem se na ni a na zkrvaveného, k smrti vyčerpaného Jakea, kterého stále nešetrně držela pod krkem. Bylo mi jí vlastně docela líto… Je tak ubohá. Ale jakmile jsem si tohle pomyslela, tak uvnitř mé hlavy najednou vzrostla jakási… potřeba. Příšerné nutkání k jedné věci.

Natáhla jsem ruku před sebe a nechala uspokojit svou potřebu toho… něčeho.

Lorrena se lekla a uskočila. Až potom jsem si všimla jemných, průhledných linií, které pocházely z mojí dlaně a proplouvaly vzduchem k Lorreně. Jakmile se jí dotkly, tak ucukla, cítila jsem to… bolest. Působilo jí to bolest.

„Co to má jako být?“ vyštěkla, ale viděla jsem ten strach v jejích rudých očích.

Já sama jsem to nevěděla. Ale pamatovala jsem si je. Tyhle vlákýnka… byly v mých vzpomínkách. Sice jsem je dřív nevnímala, ale to neznamenalo, že tam nebyly. Byly…, tančily společně se světýlky a sklíčky ve slunečním světle. Rozbíjely sklo v autě během cesty ze školy. A teď… pomalu a jistě obmotávaly Lorrenu. Její kůže ale nepraskala. Cítila jsem každý její pohyb a každou její emoci. Nevěděla jsem, co to je. Ale bylo to moje. Vycházelo to ze mě.

„Splacení tvého dluhu, upírko,“ řekla jsem mrazivě a bez emocí. Jen mrtvé pravdivé konstatování.

„Tak co to, sakra, je, Eleno?!“ ječela jak šílená a bezvýsledně uhýbala vláknům, které se linuly z mých rukou. Naklonila jsem hlavu mírně ke straně, abych se lépe zaposlouchala o zvuku jejího splašeného dechu, a spokojeně vydechla. Vlci začali být neklidní a Jake zařval bolestí.

Konec zábavy.

„Smrt,“ odpověděla jsem jí stručně na otázku. „Sbohem, Lorreno.“ Bez komentářů. Bez připomínek. Holé, prosté rozloučení se stvořením, které mi darovalo věčnou žízeň po krvi.

Po její bledé tváři přelétl stín děsu, který ale rychle nahradil vztek. Příšerný a neutuchající vztek, který pozvolna přecházel do příšerné zuřivosti. Znovu uskočila jemným chapadýlkům a najednou se temně usmála. „Víš…, Eleno, doufám, že je ti jasné, že tvůj oblíbený pejsek právě umírá.“ Jen pár slov stačilo, abych ztratila veškerou sebe kontrolu a vrhla se po ní. A přesně to chtěla.

Chtěla mě vidět, jak se ji zoufale snažím zabít.

Temně šedou oblohu rozčísl blesk následovaný tupým hromem v dáli. V tu chvíli bičovaly zem tlusté provazce vody a Lorrena mi zlomila asi tři žebra. Nedala jsem na sobě nic znát a skočila po ní s lehkostí a ladností kočky. Chytla jsem ji pod krkem a praštila s ní o zem. Přistály jsme na rozbahněné zemi, já na ní, a chňapaly po sobě zuby. „Chcípneš,“ zaškřehotala. „Stejně jako on.“

Povolila jsem stisk, a když se pokusila hlavu zvednout, tak jsem s ní praštila o zem tak, až jí popraskala celá levá tvář. „To těžko,“ zasípala jsem a zakolísala. Využila toho a opět nás ztrhla do víru mrštných, neviditelných pohybů a křupání kostí.

Vítr a déšť přidaly na intenzitě. Jakoby se pokoušely bojovat s námi. Studená voda mi stékala po kůži a já děkovala Bohu, že prší. Poprvé v životě jsem byla ráda, že prší. A proč? Déšť smýval mou krev a s ní i stopy po bolesti.

Lorrena mě vyhodila do vzduchu, chytla mě a mrštila mnou do vzrostlé sekvoje, kterou jsem nárazem přeštípla v půlce jako nic. Tentokrát mi z úst uniklo bolestné zasyčení a v mé hrudi zapraskalo. Krev mi začala prosakovat roztrhanými šaty a byla ještě chladnější než déšť. Ale nedonutilo mě to zastavit se. Jakovo srdce, které tlouklo jako šílené, bylo jako můj hnací motor. Nedovolilo mi zvolnit tempo, nebo se té bestii vzdát.

Z posledních sil jsem se vyškrábala na nohy. Vlci bojovali z části s Ryanem a další polovina se snažila pomoci Jakeovi. Ale po Lorreně ani památky. Pak mě ovál studený vzduch a dvě ledové ruce mi bolestně sevřely ramena. „Mám tě,“ šeptla mi do ucha.

Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale na jazyku mě náhle zapálilo něco jiného. „Tak tohle je tvá schopnost!“ vykřikla jsem, prudce se otočila a narazila ji na strom tak, že se nemohla ani pohnout. „Umíš být neviditelná.“ Možná to znělo trochu vítězoslavně, ale bylo mi to fuk. Konečně jsem na to přišla.

Její dravčí úsměv se jí roztáhl po tváři. „Chytrá holka,“ zapředla a vzepjala se mi. Mě ale napadlo něco jiného. Jsem taky jedovatá, tak ať taky okusí můj jed.

„Ani nevíš, jak moc,“ zasyčela jsem a v dalším momentu se jí vrhla po hrdle. Chutnalo to hnusně, jako když bych se zakousla do šutráku, který je kompletně obalený vrstvou medu a cukrkandlu. Vůbec jsem nevěděla, jak vytvořit jed, protože jedovaté byly jen mé slzy a ne sliny. Ale když jsem se zakousla do jejího krku, bylo to jasné. Jed se z mých úst hrnul do rány sám. Její jekot toho byl jen důkazem. Po pár vteřinách ochabla a přestala se mrskat.

Já se svezla k zemi s ní. Měla jsem rozemletý hrudník a jedno ze žeber si udělalo vycházku mimo bezpečí hrudního koše a propíchlo mi kůži. Kosti v obou rukách jsem měla rozdrcené na kaši, ale necítila jsem bolest. Byla jsem šťastná, protože se mi konečně podařilo tu mrchu umlčet. Konečně sklapla zobák.

Pootočila jsem k ní hlavu, ochromeně ležela na promočené zemi. „Scéna se změnila, Lorrenie,“ zakašlala jsem a vyprskla spoustu krve. Zvedla jsem se a po podlamujících se nohou šla pomalu k Jakeovi. Cesta mi chvíli trvala. Mýtina, od které jsme se s Lorrenou během boje vzdálily, doslova plavala. Krev ji naplnila jako mísu. Jared z posledních sil bojoval s Ryanem. Oba byli vyčerpaní. Ale to nebylo to nejdivnější.

Ryan sice neměl paži, ale jinak byl zcela v pořádku. Kolem se váleli omráčení vlci, ale Ryan stále bojoval. Bez přestání. Ale jakmile mě zahlédl, přestal. Koukal na mě jako na ducha. Cítila jsem, jak mi tvrdnou rysy.

„Umírá. Má v sobě můj jed. Jdi za ní.“ Příkrá studená slova byla všechno, co jsem mu mohla dát. Zdá se, že pochopil. Zmizel stejně rychle jako se objevil.

Já se rozhlídla a přiběhla, spíš přikulhala, k třesoucímu se Jakeovi. Vlci nás za chvíli obklopili a jejich soucitné, bolestné pohledy mi žhnuly na zádech. „Jakeu.“ Zabublalo mi v hrudi a já se sesula na zem vedle něj. Bolest se ale stále nedostavila. „Jakeu… Jak - jak je ti - i?“ zaskřípěla jsem zuby a pevně mu sevřela dlaň. Měl pevně zatnutou čelist a měl, myslím, dost práce s tím, aby nekřičel.

Zvrátila jsem hlavu k vlkům. „Co můžeme udělat?“ Slyšela jsem se jen vzdáleně. A s ozvěnou. Obloha mi pomalu tmavla. Nejsem smrtelně zraněná, ale budu se hojit dlouho. Asi nejsem tak odolná, jak jsem si myslela.

„Myslím, že už asi nic,“ šeptl zlomeně Seth.

Tak tohle bych si nepřipustila ani za nic. „Ne,“ řekla jsem tvrdě. „Položím ti otázku jinak. Co uděláme?“ Můj nekompromisní tón mluvil za vše. Neustoupím a nebudu se dívat, jak umírá. Budu něco dělat. Cokoliv. I kdyby… Kruci, i kdyby to znamenalo přeplavat oceán a vyvraždit celou Evropu. Sice by to nepomohlo, ale je to jen příklad, sakra.

Sethova tvář se jen stáhla do bolestné grimasy, ale nic neřekl. „Fajn,“ prskla jsem a zvedla se na kolena. Viděla jsem, jak se mě Paul snažil podržet, abych nespadla, ale zavrčela jsem na něj a uhnula. „Je to celkem jasný. Musíme z něj to svinstvo dostat.“

„Dostat… ? Co tím myslíš… “ Samovo obočí se přemýšlivě stáhlo, ale přesně jsem odhadla okamžik, kdy mu to došlo. Jeho zorničky se roztáhly a z nosních dírek vyšlo množství vzduchu. „Ne! Ne!“

„Ale jo,“ přikývla jsem. Obrátila jsem se bez dalšího slova k Jakeovi. „Neboj se,“ zašeptala jsem. „Bude to brzy za námi a já ti pak budu moct říct, jak moc tě nenávidím, ty hloupé psisko.“ Pláč mě v očích pálil, ale nezačala jsem plakat. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že to dokážu. Dostanu to z něj.

Jemně jsem ho políbila na rty. „Bude to dobré…“ Můj hlas zmizel do ztracena a já si pomalu slíbávala cestičku k jeho krku. Líbala jsem ho na horké kůži, až mé rty přejely po pulsující tepně. Otevřela jsem doširoka oči a cítila, jak se v nich svíjí láva. Viděla jsem všechny ty tváře jako rozmazanou šmouhu. Viděli to. Viděli, jak jsem se změnila, ale nezastavili mě. Byla to poslední naděje.

Prořízla jsem svými tesáky tvrdou kůži na jeho hrdle a zanořila je hluboko do masa. V momentu má ústa zaplnila krev. Ta jediná, po které jsem vždy prahla. Naprosto mě ten pocit pohltil. Ztratila jsem se v nekonečném víru chtíče. Krev mi vzala vědomí. A já pomalu plula.

Už neexistovalo nic. Jen dravec a jeho kořist.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 13. kapitola - A tak led a oheň splynuly v jedno: