Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 12. kapitola - Pokažená oslava maturity

31.10.2010 (11:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1404×

Pokažená oslava maturity

Neviděla jsem ho. Ani jednou. Už jsem ho víckrát neviděla. Podivný svazující pocit uvnitř hrudi se mrskal, jako ryba na suchu a mlátil do mého srdce. Rozhlédla jsem se, ale to, co jsem viděla mě nějakým zvláštním způsobem frustrovalo. Natěšené, pyšné pohledy rodičů a znuděné nebo naopak zaujaté výrazy studentů v klasických žlutých hábitech, které má škola už X let. Na hlavách měli ty přitroublé čapky a tvářili se… šťastně.

To jsem jediná, komu to připadá jako absurdní hovadina?

Jo, jasně, maturita je přeci „velký okamžik“ v životě mladých lidí. Ironie do mé myšlenky prosákla, jako když namočíš houbu vodou. Cancy podobné těmhle vykládal ředitel našeho předpotopního ústavu s takou dávkou úcty, že by z fleku mohl vyučovat patolízalství. Ostatní jen tiše naslouchali slovům váženého muže, odfrkla jsem si. Zatímco já jsem hodnotila lak na nehtech: Ta barva mi nesedí. Žlutá. Je hezká, ale ne ke mně. Mě by spíš sedla průhledná anebo růžová, ze které se mi chce zvracet. Takže si nehty nalakuju bezbarvým lakem a bude.

„Elena Smithová.“ Vysoký hlas s otravným přízvukem zavolal mé jméno. Asi jsem byla jediná studentka ročníku, která myslela na to, že ředitelovi vyrve srdce a použije ho jako míč při rugby. Podívala jsem se po ostatních, asi jo. Byla jsem jediná.

Pomalu jsem se doploužila na stupínek a zastavila se až u řečnického pultu, kde stál obtloustlý, postarší chlápek s obrovskými brýlemi. Ředitel. „Slečno Smithová, gratuluji vám!“ Jeho slizký úsměv mi způsobil menší nevolnost. „Prosím o vaši pozornost!“ zvolal a já pomalu rudla pod návalem vzteku. Sam, který seděl vedle mojí mámy se nepatrně zachvěl a jeho rty němě naznačovaly „opovaž se“. Milé, skutečně milé, Same.

„Studenti a drazí rodiče! Rád bych vám představil nejlepší studentku ročníku. Elena Smithová prokázala vskutku velké úsilí a její studijní výsledky jsou skutečně úžasné,“ rozplýval se. „A jako odměnu za její studijní úspěchy jí uděluji stipendium na Komubijskou univerzitu!“ Všichni najednou z nějakého důvodu začali vstávat z nepohodlných židlí a tleskat. To jako protože mám stipendium? O kterém mimochodem vím už týden. Musela jsem totiž podepsat papíry.

S nezájmem jsem shlédla individua pod sebou a připadala si jako totální idiot, který se pokouší rozesmát bandu puberťáků a jejich „dokonalé“ rodiče. Jako tenkrát, když nám v tělocvičně dvě ženský vykládaly o homosexualitě. To byl teda trapas.

„Chcete k tomu něco říct, slečno Smithová?“ zeptal se ředitel a vrátil mě tak ze vzpomínek do nepříliš veselé reality.

„Děkuju?“ optala jsem se s pozvednutým obočím. Můj výraz, myslím, mluvil za vše. Ředitel se nafoukl a já se vypařila dřív, než mohl explodovat. Zasedla jsem na plastikovou židli a dál jsem hodnotila nehty. Oba dva moji rodiče mi moc neschvalovali.

***

Po té šaškárně, které ostatní s nadšením říkají ceremoniál, jsem ze sebe doslova servala ten hnusně žlutý hadr a zmizela v lese. Neměla jsem náladu na rádoby pochvaly a spokojené výrazy. Měla jsem, tak jako normálně, vztek. Ne sice už takový, ale byla jsem podrážděná. To při nejmenším. Zvlášť, protože jsem neuměla vyřešit Jacoba a taky, protože se mi nedařilo najít Ryana. Všechno bylo zas úplně blbě… kolikrát jsem to už řekla?

Jediná pozitivní věc, v mém už tak podělaném životě, byla moje schopnost. Ne, že bych ji uměla ovládat. Ale už vím, jak ji použít. A taky, a to hlavně, vím, co umí. Nevím sice, proč jsem poprvé rozbila sklo (Billy si myslí, protože je křehké a já jiné vysvětlení nemám.), ale teď vím, že dokážu rozflákat, na co si ukážu. A je to bombastický! Dokonce, a tím se nikomu nechlubím, jsem to zkusila, kromě jiných různých materiálů, na živého tvora. Na srnku. Bylo to pěkně nechutný, ale ta zkouška stála za to. Srnka prostě vybouchla, jako by měla uvnitř těla bombu. A já jsem přece napůl upír, pro mě je to docela normální. Docela.

Uchechtla jsem se a přidala do kroku. Jo, dnešek byl prostě nejhorší den v mém životě. Bezkonkurenčně. A to zatím neskončil. Což mi připomíná „oslavu maturity“, která bude dneska u Uleyových… kruci... Matt vlastně taky odmaturoval. By mě zajímalo, od koho to opsal. To vážně divný. Hm, asi ho podceňuju. Ví, jak opisovat.

Prudce jsem zabočila k domu a přeměnila se do lidské podoby. No, lidské. Spíš do „upíří“ podoby. Natáhla jsem na sebe oblečení a mazala do domu. Mám patnáct minut na to, abych se upravila. Za čtvrt hodiny máme sraz u Uleyových. Z šaškárny do šaškárny. Fakt že jo. Bude tam snad úplně celá La Push. Vždyť maturovalo docela dost lidí…

Lidi. Vzpomněla jsem si na tu blondýnku. Grace… Kdo zmařil její život? Lorrena? Ryan? Jiný studený? Myšlenky ostřejší než nůž mě ochromily natolik, že jsem zastavila uprostřed chodby. Vzpomněla jsem si na ni. Bylo to matné a rozmazané, ale viděla jsem ji. Měla dlouhé, světlé vlasy a blankytně modré oči. Byla docela malá, ale měla velká prsa. Byla hezká. Její máma se jmenuje Jessica a její táta Mike. Newtonovi.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nechám toho a půjdu si užívat tuhle mizérii, dokud trvá, pomyslela jsem si vztekle.

***

Když jsem vykročila od domu směr Samův kutloch, tak jsem měla na sobě skutečně hezké šaty. Bledě zelené, nad kolena s tenkými ramínky. Nebyly úplně upnuté, jejich sukně byla volná, jen nahoře, na těle, byly upnuté, což mi teď zvýraznilo mou postavu. Aspoň za to, když za nic jiného, se stydět nemusím.

Loudala jsem se pomalým krokem a doufala, že když tam přijdu dostatečně pozdě, tak už bude po všem. Chyba. Když jsem dorazila, tak se na zahradě slavilo a vypadalo to, jako když má někdo svatbu. Proplížila jsem se kolem domu a úspěšně zaplula do stínu z druhé strany stolu. Nesvítilo sem světlo a nikdo sem moc nechodil, ideální místo pro mě.

Až pak jsem uslyšela tiché, opatrné kroky za mnou. „Ty si prostě nedáš pokoj,“ zavrčela jsem nevrle a založila si ruce.

Za mnou se ozval pobavený smích a hned se vedle mě objevil Jacob. Jen tak kradmo jsem na něj podívala. Slušelo mu to… kruci.

„Rád tě vidím, Ellie,“ zazubil se. „Jaká byla matura?“

Povzdechla jsem si. Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout. „Horší blbost jsi nezažil,“ zabručela jsem tiše.

„Neměla bys to spíš oslavovat?“ namítnul vesele. Naprosto upřímně a bez jakéhokoliv dvojsmyslu. Pro zrovna on musí být takový?! Je pak těžší ho nenávidět, sakra.

„Chceš oslavovat nejhorší den v životě, kdy tě ostatní chválí za hovadiny?“ zeptala jsem se sarkasticky a popadla šampáňo, které leželo na stole. Jediná věc z lidského jídelníčku, která nepřestala chutnat, alkohol. Nedokážu se opít, ale je to příjemné a drží to „chutě“ na uzdě.

„No, když to bereš takhle,“ zamumlal. „Každopádně všechno nejlepší. Od toho víkendu, kdy jsem tě hlídal, jsme se skoro neviděli.“

„Nějak toho nelituju, Jacobe,“ řekla jsem a cenila jsem na něj zuby v úsměvu jako aligátor.

Odfrkl si. „Pořád si to nechceš přiznat,“ řekl rozmrzele.

„Nemám si přiznávat co, Jacobe,“ štěkla jsem naštvaně. Ale jemu v očích nebezpečně zablýsklo. Nasucho jsem polkla. „Co?“ ptala jsem se v obavách.

Jen na mě mrkl a zářivě se usmál. To se mi nelíbí. „Hej!“ zařval na ostatní a vystoupil ze stínu a mě vzal sebou. Šmejd! „Máme tady ještě jednoho oslavence!“ zahulákal a zakřenil se na mě.

Mě jen polila hrůza, když se na mě ostatní sesypali. Jediný, kdo mě vyléčil, byla moje drahá matka. „Jdeš pozdě, Eleno,“ řekla mrazivě. Tohle na ní miluju. Upřímnost a lhostejnost.

„Jo, já vím,“ odpověděla jsem suše a utekla zpátky do stínu. Jenže to se mi nepovedlo. Matt mě chytil kolem pasu a už se se mnou otočil v chumlu lidí na parketu. Bohužel tu bylo víc lidí, kteří neznali tajemství, a tak jsem si musela hrát na člověka.

Když jsem se proměnila, tak jsem si myslela, že tuhle větu nikdy nevyslovím. Hra na člověka. Myslela jsem, že se prostě budu dokonce života užírat a pořád si dokola opakovat „jsi zrůda“, ale není to takové. Spíš mě to proti životu a tomu venku obrnilo. Zatím jsem nepoznala strach, kromě toho ze sebe samé. Spíš mám takový pocit, jako bych byla něco víc. Potlačuju to, jak jen můžu, ale občas to zkrátka vypluje na povrch. Sam tvrdí (a já mu v tomhle věřím), že to je tím, že jsem z části upír. Oni takoví jsou… studení, povýšení, sobečtí.

Kolem mě se místo lidských, lehce teplých rukou obmotaly dvě neskutečně horké ruce. Leknutím jsem sebou trhla a díky tomu jsem se nebezpečně přiblížila Jacobově obličeji. Zajíkla jsem se a pokusila se mu vyvlíknout, ale marně. Nemohla jsem s ním ani bojovat. Jen jsem na něj vystrašeně koukala. Do jeho neskutečně nádherných, hlubokých očí, ve kterých jsem se ztratila. V tu chvíli jsem nevnímala nic než jeho. Jen jeho, jeho tlukot srdce a jeho neskutečně horké dlaně, které mi pálily kůži na zádech.

Pokusila jsem se promluvit, ale umlčel mě jediným pohybem ruky. Položil mi palec na rty a zavrtěl hlavou. Moje srdce náhle zrychlilo a můj dech se stal nepravidelnou ozvěnou. Koukala jsem na něj a vnímala jeho tělo natisknuté na to mé. Horkost mě spalovala a intenzitou se podobala přeměně… Bolelo to tak, že by normální člověk omdlel. Já ale nemohla, jeho oči mě uvěznily ve svém temném království. Natiskl se ke mně ještě víc, pokud to ještě šlo, a naklonil se tak blízko, že jsem slyšela krev, která mu proudila ve tvářích.

„Zkus to,“ zašeptal a propaloval mě pohledem. „Jen to zkus.“ Jeho oči byly jako mléčná čokoláda protkaná medem.

Cítila jsem, jak plameny vyšlehly po mém hrdle a spálily ho na prach. Bolestně jsem mu zaryla nehty do ramen. „Já nemůžu… “ Dostala jsem ze sebe a bolest mi vyrazila vzduch z plic tak silně, až jsem zasyčela.

Dál se do mě vpíjel pohledem a jemně se opřel o moje čelo tím svým. Chtěla jsem zakřičet, ale nemohla jsem. Byla jsem lapená mimo čas a prostor… byla jsem teď jen jeho. Jakkoliv jsem to nechtěla. Byla jsem jeho část a kdyby mě pustil, tak bych se rozpadla na miliony kousků. To on mě držel pohromadě. „Zkus to, Ellie. Věřím ti, jako nikomu na světě, Sněhulko,“ zašeptal a jemně mě hladil po zádech žhavými dlaněmi.

„Mám žízeň, Jaku.“ Můj hlas zněj nejistě a třásl se jako tenkrát, když jsem poprvé použila svou schopnost.

On se ale jen usmál a přitiskl mi dlaň na tvář. Přivřela jsem oči a vdechovala jeho sladce dusivou vůni. „Nechci, aby tě to bolelo… Jen to zkus,“ špitl mi do ucha a zatočil se s námi dokola. Dokonale jsem ztratila své „bezchybné“ smysly a veškerou kontrolu nad mým tělem. Všechno držel v rukou on. Už jsem neřekla ani slovo.

Po zbytek večera jsem se mu dívala do očí a pohybovala se v rytmu nějaké písně, jejíž melodii si nedokážu vybavit.

***

Když jsme končili, asi tak o půl noci, tak jsem pomáhala sklízet věci. Všichni nezasvěcení už byli fuč a zbyla jsem já, mamka s taťkou, Uleyovi a Jake s Billym. Pořád jsem byla mimo a na Jaka jsem se neodvážila ani podívat. Už jen z toho důvodu, že jsem se přímo třásla žízní. A další důvod byl… kruci! Já k němu přece nic necítím, nikdy jsem necítila a cítit nebudu!

„Mohla bys dávat pozor, sakra!“ zabručel Sam, když prošel kolem mě.

„Co… ?“ zeptala jsem se vykolejeně.

Jen nesouhlasně zavrčel a koukl ke svým nohám. Tam se válelo spoustu střepů. Co já s tím, když je nemehlo. „No a? Já to neudělala,“ ohradila jsem se nakvašeně a dál skládala sklenice.

„Ne?!“ vyjel a mě to v zápětí došlo… zatraceně!

„Ne, to samo a vůbec! Dej mi pokoj, polointeligentů mám dneska pokrk, Same,“ řekla jsem naprosto vážně a ignorujíc jeho nechápavý výraz odkráčela do kuchyně. Když se potom z venku ozvalo „jen počkej, ty malá pijavice“ tak mě to moc neudivilo. Vlastně jsem byla trochu překvapená, že mu to došlo takhle brzy. Uznale jsem pokývala hlavou a přes okno sledovala, jak rudne vztekem. Hm, zajímalo by mě, jestli se přemění.

Jenže se po chvíli ozvala další, tentokrát skřípějící, rána… Tak počkat, tohle jsem nebyla já.

Hodila jsem skleničky do dřezu a vyběhla ven. „Co se děje?“ vyjekla jsem a koukala na ostatní. Jejich nechápavé pohledy mě naštvaly, vůbec nevěděli, která bije!

„Děje?“ optal se táta a usrkl si ze sklenky. No, to mě… to je fuk.

„Vy jste to neslyšeli?“ ptala jsem se polekaně. Znělo to jako ohýbaný kov, skřípění pneumatik a rozbíjené sklo.

„Ne, nic,“ řekl Jacob a díval se na mě. Polkla jsem a pak mě něco uhodilo do nosu. Tuhle… vůni… já přece znám.

„Ne!“ vykřikla jsem a rychlostí blesku jsem zaběhla za dům na silnici. Přesně to, co jsem si myslela. Moje autíčko leželo na silnici v děsivém stavu. Podvozkem nahoru, okýnka byla vymlácená a to, co jsem dřív považovala za motor, leželo několik metrů od vozu sešrotované do kuličky.

„Ta potvora,“ zasyčela jsem nenávistně a vrhla se k autu. Začala jsem ho dávat dohromady, ale zbytečně. To už neopravím ani kdybych se rozkrájela. Auto je v tahu.

„Počkat, cože? Potvora? Co se tu, sakra, děje?“ Slyšela jsem Jacoba, jak se někoho ptá.

Nechápala jsem to. Čeho chtěla tímhle docílit? Naštvat mě? Ne, o to jí určitě nešlo. Očividně na sebe chtěla upozornit. Převrátila jsem auto a odtáhla ho ke kraji silnice, aby nepřekáželo.

„Proč to udělala?“ ptal se táta Sama, ale ten odpověděl znovu velice inteligentně „nevím“.

„Ello, ty o tom něco víš?“ Už dlouho mi máma neřekla Ello.

Otočila jsem se na ni a opřela se o ten vrak. „Ne, nevím. Možná jen to, že to byla -,“

„Tvoje stvořitelka!“ vykřikl Sam. Poprvé v životě mu něco došlo.

„Neříkej jí tak,“ zasyčela jsem. Není… teda je… moje stvořitelka, ale to neznamená, že jí tak musí říkat. Je to mrcha a tečka. Žádná diskuse.

„Je to prav -,“

„Zavři tlamu, Same!“ zavrčela jsem nabroušeně a čichala její štiplavou vůni. Chodila jsem po silnici a pomalu ji vdechovala. Ostatní tiše debatovali - pochopitelně mi to bylo jedno. Mě zajímalo, kam to, sakra, zmizla. Její vůně je jen tady, ale nepokračuje. Jako kdyby se rozplynula.

Z výšky, několik metrů nad mou hlavou, se ozval posměšný smích. Okamžitě mi hlava vystřelila tím směrem. „Jů, je s vámi taková legrace! Zvlášť s tebou, Eleno,“ cukrovala sladce.

„Ty odporná mrcho,“ prskla jsem jedovatě a v okamžiku jsem se silně roztřásla. Seděla na větvi a komíhala nohama. Měla na sobě rudé tílko a černé džíny, vlasy měla ve vysokém culíku. Byla děsivě krásná. Ale to nic nemění na tom, že ji nenávidím. Nejsem chlap, mě to neoblomí.

„Ale, ale. Ty se zlobíš, štěňátko? No není to roztomilé, Ryane?“ V tu chvíli jsem zkameněla. Ryan. Je tady. Zmateně jsem se ohlédla po zvuku neslyšných kroků. Stál tam a byl… dokonalý. Jak dlouho jsem ho neviděla a jak mi… chyběl.

Zalapala jsem po dechu.

„Elen,“ šeptl něžně a jeho oči přetékali smutkem. Byl jako pohádkový princ. Plavé, vlnité vlasy mu lemovaly krásný, bledý obličej a na sobě měl černou koženou bundu. Vypadal v měsíčním světle jako anděl.

„Ryane,“ zachraptěla jsem a dychtivě se k němu nahnula. Ale zastavila jsem se, bála jsem se, že rozplyne. Jako sen. Můj sen! Ten o něm, Jacobovi a té malé holčičce… Zdá se mi to ještě víc nepochopitelné.

Jacob se naježil a zavrčel. Nenáviděl je. A Ryana zvlášť. Já ale nedovolím, aby se mu něco stalo. Na to ho příliš… ?

Oči se mi zalily slzami. „Co tu chceš?“ Stála jsem mezi ním Jacobem. A on měl pravdu. Jake měl pravdu… celou dobu ji měl!

„Ne to, co má sestra. Chci tebe, Elen.“ Jeho překrásný hlas se s posledním slovem zachvěl naléhavostí.

„Já nemůžu,“ opakovala jsem mu to samé, co Jakovi. Nemohla jsem… Být s Jakem je pro mě jako mučení. Jeho krev mi zpívá, řekl Sam a měl pravdu. Nemůžu být s někým, koho chci zabít. A být s Ryanem… Nejsem taková zrůda, abych ubližovala nevinným lidem.

„Melodrama v naší situaci snad ne, Ryane!“ zasyčela navztekaně Lorrena a seskočila ze stromu. To mě vrátilo zpět na zem. Kolem mě se mihla šedá čára. Odletěla jsem několik metrů a s jekotem dopadla na zem. Ale ona… běžela směrem k rodičům! Vyskočila jsem na roztřesené nohy a koukala, co se stalo.

To ne!

Stála a pod krkem držela Jaka. Ryan vyšel z lesa a stál proti ní. Zuřivě vrčel a Jake se vzpínal v jejích pařátech. Vztek mnou proudil, ale dělala jsem všechno proto, abych se nepřeměnila. Fungovalo to, stačilo jen myslet na to, že mu ublíží… Že mu zkřiví jen jediný vlásek…

„Okamžitě ho pusť!“ zařvala jsem a postavila se tak, že jsme stáli v trojúhelníku. Já, Ryan a Lorrena.

Zvonivě se zasmála. „To tak!“ Zaryla mu nehty do hrdla. Bolestně jsem sykla, když se ke mně donesla vůně jeho krve. „Nikdy jsem moc nebyla na romantiku a milostné trojúhelníky, Eleno.“ Viděla jsem, jak se přiblížila k jeho krku. „Tak to vyřeším jednou provždy.“

„Ne! Nedělej to, Lorreno. Nech ho být,“ rozmlouval jí to Ryan. Tohle jsem nechápala. Neměl by být rád?

„Proč?!“ vyštěkla. „Ty ho nenávidíš! Není, co řešit, Ryane!“

„Nekázal bych jí ublížit takovýmhle způsobem,“ zašeptal a najednou zněl jemně a plaše. Vůbec to nebyl děsivý, rudooký upír. Ale jen zamilovaný kluk.

Vím to, miluji ho. Nikdy tomu nebylo jinak. Jen jsem si to nedokázala vysvětlit. A ta malá holčička… byla to naše dcera. Nejen moje, ale naše. Uvolnila jsem postoj a zadívala se mu hluboko do rudých očí. V tenhle moment jsem nahlédla do jeho duše. Na tuhle jednu chvíli jsem věděla, jak se cítí. A chtěla bych to takhle pořád… být jedno…

Z mého přemýšlení mě vytrhl jiný zvuk. Jakeův bolestný křik. Prudce jsem otočila hlavu.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 12. kapitola - Pokažená oslava maturity :