Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 11. kapitola - Ty a já

23.10.2010 (07:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1363×

Ty & Já

Jacob se nenuceně opíral o moje auto a znuděně pozoroval okolní dění. Do mě vjel vztek. Opět už mě to začíná unavovat. Je jako nakopnuté štěně, co se pořád vrací, i když mu ublížím. To nic nechápe? Nechápe, jak strašnou bolest mi to působí?

Uslyšela jsem hihňání přitroublých puberťaček z druháku, jak se nad ním rozplývají. Však ony se smát přestanou, až jim na těch zmalovanejch zobákách udělám uzly! Vzedmula se ve mně další vlna vzteku a bleskovou rychlostí přiletěla k autu.

Jacob se na mě jen spokojeně zaculil. „To se mě nemůžeš dočkat?“ zubil se.

„Co tady, sakra, děláš?“ sykla jsem rudá vzteky.

„Mám tě na starost a to celý víkend. Sam má práci a nechce, abys byla sama -,“

„To mě jako budeš hlídat?“ ptala jsem se zděšeně a chvíli oněměla hrůzou. Víkend s Jacobem. To mě rovnou mohli poslat do očistce!

Prudce jsem do něj strčila, abych se dostala ke dveřím od Jeepa.

„Už to tak bude,“ usmál se, tentokrát samolibě. „Tak, co podnikneme?“

„My?! Nic!“ zaječela jsem a práskla dveřmi. Zatraceně, zapomněla jsem zamknout dveře spolujezdce a on o tom očividně věděl, jelikož se hned nahemoval vedle mě.

Smířlivě se usmál. „Ale no tak, Ellie… Tak fajn. Co budeš ty a já dělat?“

„Já!“ křikla jsem na něj naschvál. „Budu lovit. Celý víkend chci strávit v Brazílii,“ řekla jsem a vyjela ze školního parkoviště. Jela jsem docela rychle. Doufám, že Charlie nemá službu. Nějak nevím, jak bych mu to vysvětlila, a myslím, že výmluva typu „promiň, ale potřebuju přemýšlet a to mi jde jen za rychlé jízdy“ by mi neprošla.

„Hm, co ta změna? Myslel jsem, že lovíš v Kanadě a na Aljašce.“

„Tak nemysli,“ sykla jsem a obrátila oči v sloup. Tupec. To si jako myslí, že mi řekne, že se do mě otiskl a já mu padnu kolem krku?

Chvíli bylo ticho, které jsem si vyloženě užívala. Tak dobře, shrnu si to. Vždycky to pomůže vyřešit situaci. Jacob mě bude celý víkend hlídat a otiskl se do mě. Co s tím? Řeknu mu pravdu - že já k němu necítím vůbec nic. „A lžeš sama sobě, protože… ?“ ozvala se má mysl, která mi celkem začíná lézt na nervy. Necítím k němu nic. Vůbec. Absolutní nula!

„Nakopnout si vlkodlaka?“ zasmál se na najednou a úspěšně uzavřel můj vnitřní monolog.

„Šmíruješ mě?“ vyštěkla jsem vztekle. „A co to tu jako předvádíš? Nemáš si hlídat boudičku?“ prskala jsem na něj, ale jeho to evidentně bavilo.

„Ne - e, slyšel jsem tě. Jsi docela hlasitá, mimochodem. No a boudičku si hlídám, ale tebe taky,“ zazubil se přechytrale. Vůl.

Jen jsem zavrčela a zase bylo ticho, ale bylo to divný. Mít ho v zádech. Teoreticky, protože sedí přímo vedle mě a nebezpečně blízko, když o tom tak uvažuju.

Po chvíli se ošil. „Ale hlavně s tebou potřebuju mluvit, Ellie,“ zašeptal poněkud zkroušeně. Trochu mi to zvedlo náladu, třeba bude tak strašně smutný, že neřekne už ani slovo. „Je to důležité,“ řekl už jistějším hlasem. Ale ne, takové štěstí, že nepromluví, mít nebudu.

„Jestli myslíš ten,“ nasucho jsem polkla, „otisk,“ ucedila jsem, „tak ti řeknu jedno. Já s tím nechci mít nic společného, Jacobe. Já mám dost práce sama se sebou, než abych se zajímala o něco nebo někoho jiného. Ta moje schopnost se vážně těžce ovládá a to nemluvím o žízni a přeměnách. Prostě na to nemám čas, jasný?“ dokončila jsem svojí řeč na téma „strč si otisk někam“ a drtila volant rukama. Jeho vůně zaplnila celé auto a já cítila, jak mi v krku vyšlehly bolestivé plameny.

Jeho tvář se stáhla do bolestné grimasy. „Nedělej to zase,“ řekl skrz zaťaté zuby. „Nedělej, že ke mně nic necítíš!“

„Fajn, protože já nic nedělám, já skutečně nic necítím, Jacobe,“ řekla jsem lhostejně.

„Tak proč zatínáš zuby a snažíš se nedýchat?“ zeptal se už docela rozzlobeně. Dupla jsem na brzdu a sjela ke krajnici. Chvíli jsem se pokoušela promluvit, ale nemohla jsem se ani nadechnout. Plameny v mém krku nesnesitelně spalovaly moje vyschlé hrdlo. Až po pár vteřinách jsem si všimla, že se na předním skle začínají tvořit pavučinky, sklo začalo praskat. A do háje. Bez mrknutí oka jsem vyskočila ven a pořádně se nadechla. Bohužel žízeň zůstala.

Dala jsem si hlavu do dlaní a zhluboka dýchala, dokud tlak kolem očí úplně nezmizel. (Zjistila jsem, že i na mě se pozná „hlad“ podle očí. Až na to, že místo toho, aby zčernaly, tak začnou žhnout. Láva v nich proudí a nepříjemně tlačí na spánky.) Snažila jsem se na Jacobovu přítomnost zapomenout, ale jeho vůně mi to nedovolovala.

Po chvíli, když mi bylo trochu lépe, jsem se k němu otočila. Stál několik málo metrů ode mě a díval se na mě tím jeho starostlivým pohledem. Co mu mám ještě říct? Zničeně jsem se na něj dívala. Už nemohla ani mluvit, byla jsem vyčerpaná a nechtěla jsem mu nijak ublížit. Plameny se ozývaly stále víc.

„Jaku, takhle to nejde. Copak nevidíš, co to semnou dělá?“ Můj hlas zněl příšerně, nakřáple a plačtivě. „Jak mě to ničí? Nechci ti ublížit, ale tohle nemáme zapotřebí.“ Chvíli jsem odmlčela, potřebovala jsem pauzu, můj krk hořel. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich tolik bolesti a lásky zároveň. „Nemůžu být s tebou, aniž bych ti ublížila,“ zašeptala jsem a znělo to přesně tak, jak jsem se cítila. Bolestně.

Tohle přiznání ale zabolelo, jako bych si do srdce vrazila kolík.

Nic neřekl a šel ke mně. Když byl u mě tak mi položil horkou dlaň na tvář. Strašně hořela, bolelo to.  Zrychlil se mi dech a myslela jsem, že to neustojím a vrhnu se na něj.

„Ach!“ zalapala jsem po dechu a přitiskla si ruce ke krku. Jako bych ty plameny mohla zdusit.

„Copak vůbec nic necítíš?“ zeptal se zoufale a jeho smutek byl v tu chvíli jako můj vlastní. Ale pomalu jsem přestávala vnímat, jeho dech a rytmus srdce ve mně probouzely neskutečnou, trýznivou žízeň. Cítila jsem, jak mu buší srdce. Ta pumpa přeplněná krví, kterou si můžu vzít…

„Cítím,“ řekla jsem přidušeně. „Cítím… tvojí krev, Jacobe.“ Znovu jsem lapala po dechu, ale bylo to marné, taková bolest, která vás přiměje myslet jen na ni. „Nemůžu,“ hekla jsem a znovu zatnula čelist. Musím to překonat. To je teď důležité.

„A cítíš něco víc?“ zeptal se s nadějí v hlase. Ale jakmile promluvil a mě ovál jeho dech, tak jsem to nevydržela. Myslela jsem, že se zblázním! Rychle jsem ho od sebe odstrčila, jenže jsem to nějak neodhadla a Jacob spadnul velkou rychlostí na větev, která mu pod náporem mojí síly propíchla rameno. Z rány se řinula neskutečně lákavá krev. Já snad zešílím!

„Proč mi tohle děláš?!“ zakřičela jsem a slzy mi tekly proudem. Chytla jsem se auta, které zaskřípalo, jak jsem do něj zarývala nehty.

Jacob si vyrval větev z ramene. „Nechci ti působit bolest, Ellie. Jen to pochop, já bez tebe nedokážu být,“ řekl a vpíjel se do mě tmavým pohledem.

Znovu jsem zaryla ruce do auta, pod vlnou mučivé žízně. „A co ta pija - Ness? Bez ní si taky nemohl být a teď jsi tady! Tak, co se stalo, sakra?“ vrčela jsem.

Jeho obličej opět zaplavila bolest. „S ní to bylo jiné, ona mě opustila. Nemilovala mě a odkopla,“ šeptal a díval se někam do dálky.

Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem udělala to, co bylo správné. Teda doufám, že to bylo správné.

„Jdi… jdi domů, Jacobe,“ řekla jsem chladně, dalo mi práci se takhle přetvařovat. Zvlášť, protože jsem neuvěřitelně trpěla. Nebylo mi to jedno a už vůbec jsem ho tam nechtěla nechat… Naskočila jsem do auta, aniž bych se na něj podívala, a ujížděla pryč. Po cestě jsem strašně brečela. Bylo mi strašně, bolelo to uvnitř i zvenčí. Měla jsem pocit, jako bych ztratila část sebe samé… Jacobovu část.

Přála jsem si být normální. Jen holka, která někomu ublížila. Jen obyčejná, lidská holka, která jede domů ze školy, a nevidí přes slzy na cestu. Může nabourat, ublížit si a nebo se zabít. Může přestat vnímat a ztratit vědomí… Cokoli, jen ne tohle.

***

Hned, jak jsem přijela domů, tak jsem zaparkovala auto a běžela do lesa uhasit nesnesitelnou žízeň. Ani jsem se nestarala o oblečení, prostě jsem bouchla a vyletěla světelnou rychlostí směrem jih, přesněji Brazílie, Amazonie. Slyšela jsem v hlavě asi tak dva hlasy, ale ty brzy zmizely, jelikož mě začala ovládat zvířecí půlka. Nechala jsem ji, ať si dělá, co chce. Ovládaly mě jen instinkty, nic víc. Byla jsem hladová a… a… To je teď fuk! Jsem vlk! A nějakou chvíli jím ještě budu, tak nač myslet na toho blba?

Na nic!

***

Když jsem se později proměnila zpět tak zrovna zapadalo slunce. Usadila jsem se na útesy, byla jsem už doma v La Push, a dívala se na oranžovo-žlutý kotouč, který se dotýkal hladiny tmavého moře. Divoké vlny v dálce laskaly jeho okraje a překrásné sluneční světlo prozařovalo nafialovělá nebesa. Bylo to jako vystřižené z pohádky. Líbilo se mi pomyšlení, že jsem její součástí. Přitroublá lovestory, ve které hraju hlavní roli, a všechno dobře skončí.

Schoulila jsem se do klubíčka, přitáhla jsem si nohy k tělu a položila si na ně bradu. Ruce jsem si obmotala kolem nich a nechala studený, prudký vítr, aby bičoval mojí třpytící se kůži. Bylo to příjemné a neskutečně osvobozující. Jen já, moje myšlenky a žhnoucí západ slunce.

Přesto moje myšlenky zbloudily k té jediné tváři, na kterou jsem myslela celý den. Ta malá holčička z mého snu. Byl to sice jen sen, ale tak nějak opravdový a reálný. Jako by to byla spíš vzpomínka, kterou se snažím změnit, a ne sen.

Škoda, že mám pořád sny, tohle mohla přeměna nějak smazat, ne? Vlastně bych nemusela spát vůbec. Upíři přece nespí. Jasně, jsou mrtví. Jejich srdce nebije, ale co jsem teda já? Taky „nemrtvá“? Moje srdce přestalo bít, sice jenom na chvilku, ale přestalo. Zlomek sekundy byl klid. Což vyvodilo další otázku, která mi na mysl zatím nepřišla. Jsem nesmrtelná? Stárnu nebo je ze mě zamrzlá osmnáctka?

Slunce se ztratilo za oceánem a fialkové nebe pohltila temná černota.

Vzhlédla jsem k nebi a přála si znát všechny odpovědi. Bylo mi smutno a připadala jsem si najednou sama. Vlastně sama jsem, na tomhle světe není jediný tvor, který by byl jako já. Hraju sama za sebe. Cítila jsem, jak mi tvář smáčejí drobné, ledové kapky. Moje slzy. Už nejsou slané a horké, jsou ledové a sladké jako med… jedovaté.

Něco za mnou šustlo. Rychle jsem se otočila, ale už jsem viděla jen záblesk rudých očí.

„Ryane… “ šeptla jsem tichounce.

Děkuji za přečtení a komentáře! ;-)

A tuhle celou kapitolu, hlavně poslední část, věnuji své věrné a úžasné Fluffy. Díky, že tu pro mě stále jsi. =))

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 11. kapitola - Ty a já: