Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 10. kapitola - Můj nový život - a není nic moc

22.10.2010 (09:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1281×

Můj nový život - a není nic moc

„No, ty vole!“ zamumlal Seth. Vsadila bych se, že by teď kluci vybuchli v záchvatu smíchu, ale při téhle podívané asi těžko.

Srdce každého přítomného bilo asi tak dvakrát, možná třikrát, rychleji. A to byla pro moje uši přímo rajská hudba. Buch, buch, buch… Jako bubny přeplněné slaďoučkou krví. Jen si ji vzít… Dost!

Upírka se ale nestáhla do mého nitra. Škodolibě se zachechtala a převzala nadvládu na mým tělem.

A já byla moc rozrušená na to, abych odolávala žízni.

Světlo, které bylo kolem mě, pomalu haslo, protože se oblaka zatáhla a slunce zmizelo za hustými mraky. Drobná sklíčka ale tančila dál a vydávala jemný zvuk… jako zvonkohra. Skleněná zvonkohra. Omámeně jsem zírala do skel a viděla v nich svoje odrazy. Tak dobrý jsem teď měla zrak. Že jsem viděla sama sebe v milimetrovém sklíčku.

„Ellie?“ zeptal se váhavě Jake a šel ke mně. Nezastavila jsem se, proč taky? Pomohl mi a jeho krev tolik voněla. Začala jsem zrychleně dýchat a stále se točila se sklíčky. Když k nám přišel, tak jsem udělala mezeru. Spíš takové slabé místo, aby mohl projít… projít ke mně. „Co se to děje?“ šeptal a překonal tu vzdálenost, která ho ode mě dělila.

Konečně, pomyslela jsem si.

„Nic, já nevím,“ zapředla jsem a v dalším okamžiku jsem po něm chňapla, ale on uhnul. Cože? Proč? Koukal se na mě jako tehdy v tom obchodě. Zvědavě a vychytrale.

„Pojď sem, prosím,“ šeptla jsem dychtivě a znovu se po něm natáhla. „Chci… Chci…“ Tentokrát moji ruku ale chytil a přitáhl si mě k sobě. Tak blízko… Objal mě v horké náruči. Objala jsem ho také, ale to teplo začalo být nepříjemné. Horké, moc horké. Já chci pryč! Vždyť mě tu doslova upálí!

„V lese jsi mě nekousla, protože jsi mi nechtěla ublížit. Tak proč teďka ano?“ zeptal se zadumaně a pořád mě dusil v horkých rukách.

Střípky opadly, protože jsem se na ně přestala soustředit a já si uvědomila, že má pravdu. Ale ne tak docela.

„Já chtěla,“ zašeptala jsem smutně a opětovala mu pohled, „ale nemohla jsem ti ublížit. To bych prostě nemohla.“ Odtrhla jsem se od něj a smutně se na něj podívala. Musel to taky cítit, mně bylo horko a jemu byla zima. Nepatříme k sobě a já to ani nikdy nechtěla.

„Jsme oheň a led. Můžeme existovat vedle sebe, ale ne společně,“ řekla jsem lhostejně.

Jacob se na mě podíval ublíženě a s bolestí v očích. Pak vztekle zavrčel a zmizel, chvění ve vzduchu mě ujistilo, že ho teď nějakou dobu neuvidím. Srovná si to v hlavě. Určitě.

„Co chceš teď dělat?“ zeptala se Emily zvesela. Ještě že ji máme, světici. „Rozebrat omítku?“ smála se a ostatní se taky docela uvolnili. Začali si povídat. O mně, jak jinak.

„Ne, když jsem to vysklila, tak to taky zasklím. Nevím, jak to funguje, ale přijdu na to. Možná ne hned, ale přijdu,“ pousmála jsem se na ni. Opětovala mi to uličnicky.

„Tak se ukaž!“ zazubila se.

„No, to jo…“ zamumlala jsem kysele a obrátila oči v sloup. Zkoušela jsem to, ale nešlo to. Dívala jsem se seč jsem mohla, ale nic.

„Sakra,“ zamumlala jsem.

***

Tak to bylo pořád dokolečka. Snažení, snažení a zase snažení. Ale pozitivní bylo, že se Jacob vrátil, ale já ho neviděla. A všechno šlo lépe. Bez něj… Žízeň byla na zvládnutí celkem oříšek, ale nakonec… Stačilo se naprat medvědama a bylo po problému. Ale lidské jídlo bylo fuj. Nemohla jsem to ani cítit, takovej humus. Co jsem to, prokristapána, dřív jedla? Bylo to jak jetý bláto a smrdělo to hůř než, no, nejhůř. Přeměna v chlupatou obludku šla ovládat, ale nebylo jednoduché. A moje schopnost se objevovala a mizela stejně tajemně jako Ryanova omamná vůně sněhu.

Dokonce jsem se vrátila do školy! Bylo to fajn, ale nemůžu říct „vše bylo jako při starém“, protože nebylo. Ale ve škole to bylo jednodušší, protože jsem se nemusela učit. Má nová mysl pracovala za mě, měla naprosto dokonalou paměť, ale i logické myšlení. Takže jsem přestala mít strach z maturity. Což je v květnu, 25. května v pondělí. Už za měsíc. Toto uteklo, co?

Ale to je život.

Další záležitost se smečkou je ta (Teda ona je to spíš Samova záležitost!), že neposlouchám alfu. Je mi totiž úplně jedno, co Sam říká anebo rozkazuje. Mě se to nijak netýká. Sam je sice naštvaný, protože mě nemůže komandovat. Ale já jsem s touhle věcí spokojená. Víceméně.

No a ta další jsou pijavice. Konkrétně jedna odporná pijavice a Ryan. Zvláštní pojmenování? Já mu prostě nemůžu říkat pijavice nebo krvežíznivec. Nikdy mi tak nepřišel a hrozně mi chybí… Je to divné, protože mě to k němu tolik táhne… Můj Ryan…

„Nechci ti ublížit, Elen,“ řekl s bolestným podtónem hlasu.

„Miluji tě od prvního okamžiku, kdy tě mé oči spatřily. Bylo to před třemi lety a od té doby nežiji pro nic jiného. Vím o tobě vše. Naučil jsem se to od ostatních, ale i od tebe. Chci tě. Chci být s tebou. Chci se tě dotýkat…“

„Ryan Rose,“ pousmál se a jeho oči změkly a zjemněly.

Pohladil mně po tváři a já znovu přivřela víčka. Uvnitř mě se odehrával boj. Částečně jsem ho chtěla políbit, ale částečně jsem cítila potřebu ho zabít.

Tolik mi chyběl, ale za tahle slova by mě nejspíš odsoudili do horoucích pekel. Smutně jsem si povzdychla a opřela se o kmen stromu. Jsem teď někde v Kanadě. Byla jsem na lovu a trochou mě to unavilo, tak se vrátím až zítra. Bylo toho moc, žízeň, přeměna, záhadné schopnosti, Ryan a v neposlední řadě taky Jacob. Taky mi chyběl a mrzelo mě, že jsem mu způsobila bolest, ale já… Už ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

Já si teď ale nemůžu vybírat. Musím dokončit školu a naučit se plně ovládat. To je nejdůležitější…

A ani se k němu nemůžu přiblížit, protože jeho krev je jako rozžhavené železo na můj věčně vyschlý krk. Žízeň už mě moc nebolí, ale v jeho přítomnosti nemůžu být ani chvíli. Jelikož mám pocit, že s té žízně zblázním.

V tu chvíli se mi rozezvonil mobil. Sakra. To je Philip.

„Haló?“ zeptala jsem se otráveně do telefonu.

„Hej, přestaň!“ zasmál se Philip do telefonu. Poslední dobou byl v pohodě. Bylo na něm vidět, jak je rád, že jsem v pořádku. Je jako Seth, teda až na tmavě zelené oči, které má po tetičce Lucy. „Kde jsi? Potřebuju pomoct s domácím úkolem! Tak naklusej, vlčice!“

„Neříkej mi tak!“ zavrčela jsem vztekle a seskočila ze stromu.

„No jo… Přijdeš teda?“ zeptal se nadšeně.

„Už jsem tam,“ zamumlala jsem a položila to. Takže se vrátím ještě dnes. Bohužel… Vyběhla jsem směrem La Push. Běžela jsem ladně, neslyšně a strašně rychle. Do tohohle běhu jsem se zamilovala. Byla jsem nejrychlejší z vlků, ale to prý byla moje máma taky. I když ona nebyla z části upír. Přidala jsem a už jsem byla před Clearwaterovic domem. Philipovo okno bylo otevřené, a tak jsem do něj tiše vklouzla.

Seděl na zemi v hromadě papírů a měl pohled nakopnutého štěněte. Jo, klasickej Philip a jeho úkol z biologie.

Vykulil oči. „To už jsi tady? Kde jsi byla?“

„Jo, jsem rychlá!“ zazubila jsem se a přisedla k němu. „Byla jsem někde na jihu Kanady, ale nevím, kde přesně,“ pousmála jsem se na něj a moje zuby se v šeru pokoje zářivě zablýskly. Philip trochu znervózněl.

„Hele… Tak se dáme do toho,“ zapípal a podal mi učebnici.

„Snad si nemyslíš, že tě chci sníst?“ zeptala jsem se zvesela.

„No, vzhledem k tomu, že vypadáš jako upír…“ řekl tiše.

„Neboj, nechci si kazit chuť,“ zasmála jsem se a Philip po mě šlehl ukřivděným pohledem. Ale pak se připojil a docela jsme si to užili. Smáli jsme se celou dobu a úkoly jsem stejně udělala za něj. Flákač. Ale ještěže ho mám.

Lehla jsem si na postel a koukala na něj, ale on se zničehonic přestal smát.

„Co je?“ ptala jsem se nechápavě a rentgenovala jsem ho pohledem.

„Já vím, že mi do toho nic není, ale mám vás oba dva moc rád a Jake je na tom špatně -,“

„Je mu něco?“ vyletěla jsem vyděšeně, ale shledala jsem se jen Philipovým pohledem „já si to myslel“.

„Ne, ale je mu smutno a je totálně v háji. A myslím, že bys za ním měla jít,“ řekl vážně.

Úlevně jsem vydechla, Jake je v pořádku. Nic mu není, ale co mě to zajímá? Jo, zajímá a je to strašný zločin. Jsem nepoučitelná, ale ráda, že mu nic není.

Ale tuhle řeč necháme na jindy. Na vylévání jedovatého srdce mám snad ještě dost času.

„Úkoly máš udělané, tak já půjdu. Dobrou,“ řekla jsem chladně a vyskočila jsem z okna.

Nechci se o něm bavit. Je pro mě těžké na něj myslet a jít za ním by byla… sebevražda. Ne, Jacob nepatří do mého života.

Nebo nechci, aby patřil? Ne, to je blbost. Určitě…

Běžela jsem domů. Už nesvítili. Zajímavé, jak si zvykli, že vracím k ránu. Zvlášť tatínek to vzal dobře, ale omdlel. Když mě viděl se přeměnit. To bylo vážně k smíchu, jelikož padl Samovi kolem krku. A pak, když se probudil a koukl na Sama, tak řekl: „Páni, Leah, ty jsi ale ošklivá. Taková jsi nebyla.“ Jo, Sam málem rupnul smíchy a ostatní málem padli k zemi.

Jo, to bylo fajn… Kašlu na to. Vyskočila jsem do svého okna a šla spát.

***

„Miluju tě,“ zašeptal a díval se mi očí. Oplatila jsem mu polibek a převrátila ho na záda, zasmál se.

„Vždyť já tebe taky, Jaku,“ zamumlala jsem a políbila jsem ho. „Miluju tě tak moc…“ špitla jsem mu do kůže na krku.

Byli jsme u nějakého jezera na louce, která byla pokryta lučním kvítím. Ležela jsem na jeho nahém těle a užívala si tu lásku mezi námi.

„Chceš si mě vzít?“ zeptal se a obrátil mi hlavu tak, abych na něj viděla. Jeho srdce bušilo jako o závod a moje prudce zakoplo a rozeběhlo se ještě rychleji.

„Takhle se žádá o ruku?“ zasmála jsem se uvěznila ho pod sebou.

„Já ano, chceš si mě vzít, Ellie?“ zeptal se znovu a usmál se, ale byl poněkud nejistý. Cítila jsem jeho nervozitu, jako by byla moje vlastní.

„Já ti nevím…“ zasmála jsem se a on zavrčel, ale umlčela jsem ho polibkem. „Ano, to teda chci, Jacobe!“ řekla jsem pevně a jeho pohled se rozjasnil.

„Ano!“ zakřičel a vyprostil se z mého sevření a objal mě v horkém objetí. „Spolu…“ zašeptal a díval se na mě hnědýma, upřímnýma očima.

„Navždycky,“ doplnila jsem ho a on se vrhl na moje rty. Líbal mě divoce a vášnivě. A já jsem nijak neprotestovala.

Pak se ozvaly kroky na kraji louky a já ně reagovala přirozeně. Odtrhla jsem se od Jaka a spatřila přicházejícího. Co to…?

Ryan nás propaloval strhaným pohledem a ve tváři měl vepsán smutek. „Jak jsi mohla, Flossie… Já ti věřil, že mě nezradíš… Že nás nezradíš!“ zakřičel vyčerpaně a zpoza stromu koukla malá holčička. Měla obrovské oranžové oči, které připomínaly lávu. Měla moje oči…

„Neopouštěj mě,“ zašeptala dětským hláskem a pevně se opřela o Ryana. Měla jeho vlásky, světlounce blonďaté, až téměř bělounké. A ten úsměv, jako já… „Mami…“ šeptla znovu.

Pak se obraz rozostřil, někdo volal moje jméno…

***

„Elen?! Zlato! Vstávej, přijdeš pozdě do školy!“ ječela máma.

Ale já jsem vyletěla jako střela a už jsem se krčila v koutě a cenila na ni zuby. Jen se na mě koukla s vyzdvihnutým obočím. Někdo jiný by nejspíš utekl, ale ne moje matka. Hodila po mě znuděným pohledem.

„Škole se nevyhneš, mladá dámo!“ řekla a vzala sklenici na stole, ale byla tím zaklíněná hromada papíru, které spadly na zem. Jenže to nebylo důležité, vzhledem k tomu, že za nimi byly růže od Ryana.

Zastřelte mě…

„Hm, ty tu máš ale bordel. Tohle jsi po mě nezdědila! Ne, ne,“ mumlala, ale vůbec mě nevnímala a vyšla z pokoje.

A popravdě, já ji taky ne. Ty růže… Vzdychla jsem a bylo to, jako bych před chvílí brečela. Spíš jsem se tak přerývavě nadechla a narovnala se. Tak jo, shrnu si to. Právě se mi zdálo, že jsem souhlasila (COŽE?!) s tím, že si vezmu Jacoba a taky, že mám malou upíří holčičku s Ryanem. To je vážně úžasné. Dokonalé… Jak skvělá budoucnost mě tedy čeká!

„Co se to se mnou děje?!“ zaječela jsem zoufale a praštila do stěny, která se pod nátlakem mojí ruky zachvěla a na hlavu mi spadlo něco málo omítky. V tom se otevřely dveře a v nich se objevila tátova hlava.

„Říkala jsi něco, Eleno?“ zeptal se otcovsky a rádoby starostlivě na mě koukal.

Jen jsem si odkašlala. „Ne, vůbec nic. Ahoj,“ usmála jsem se na něj, ale bylo to falešný jak pětník.

„Jasně, dobré ráno!“ usmál se a odešel. Nejspíš byl rád, že nemusí nic řešit. Ale to já taky.

Půjdu do školy a budu dělat, že jsem normální. Jo, to udělám a první, co udělám je cesta do koupelny a pak do šatníku. Kdyby to ale bylo na mně, tak bych šla v pytli od brambor, protože od přeměny jsem trochu zkrásněla a kluci jsou jak utržený od řetězu. Ale mám svého ochránce. Cha! (Sam ho donutil mě hlídat kvůli přeměně.) Roba. Chudák kluk, ale podle jeho pohledu a slin, které se táhnou až ke kolenům, mu to asi moc nevadí.

Bohužel, mně jo… Ale vlastně, jsem ráda, že neřekl Mattovi. Jenže to by nejspíš neudělal. Zvlášť potom, co jsem řekla, že ho vysaju, když mě bude hlídat. I když by to nebyla žádná obrovská ztráta. (Tohle se mi taky docela líbí, tahle bezcitnost je celkem užitečná.)

Zapomenu na nějaký hloupý sen. Už žádné rozptylování, jde se do školy. Vážně, teď budu myslet jen na důležité věci.

Takže, jaký sen? O žádném nevím.

Zaplula jsem do koupelny a tam strávila dobrou půlhodinu. Pak jsem otevřela šatník a… bude velké rozhodování. Tohle jsem vždycky nesnášela. Ale bylo mi vyhrožováno, že jestli s tímhle tělem a ksichtem budu chodit špatně oblékaná, tak skončím jako předložka před krbem v Emilyině ložnici. Je milá, ale když se spolčí s mámou a Lucy, tak je z ní saň. Hodně hladová saň s dobrým vkusem.

No… Tak, co tu máme? Jo, džíny. Tmavě modré roury, k tomu zelené tričko s výstřihem, džínovou vestu a ještě černou koženou bundu. Vypadá to dobře, dokonce moc dobře. Dál si vezmu stříbrné kruhy, které jsem dostala od Lucy a vlasy si svážu do vysokého culíku. Hm, ještě lehce nalíčit… Tak a je to! No, řekněme, že horší známku než B dostat nemůžu, protože dneska mám samé učitele.

Pozitivní je, že se nezdržuju snídaní, zamyslela jsem se najednou.

Seběhla jsem schody a tam už byla mamka. Jen se na mě podívala a strnula. Ježíš, zapomněla jsem kalhoty?

„Jsi moc krásná, holčičko,“ zašeptala a vztáhla ke mně ruku. Takže, žádné kalhoty! Hned se mi ulevilo. Neudělala jsem sebemenší pohyb, anebo mi to tak přišlo, a už jsem ji objímala.

„Mami,“ šeptla jsem jí do vlasů.

„Jsi tak krásná.“ Odtáhla se a zhluboka se nadechla. „Na, zlatíčko, byl tvého dědečka,“ řekla a vytáhla z kapsy stříbrný řetízek s přívěškem, byl to medailónek.

„Ale to je… Kde jsi ho vzala?“ zeptala jsem se a koukala něj. Byl na něm znak Quileutů, to tetování, co mají vlci na ramennou. Já to ale odmítla, do smečky nepatřím a nehodlám si tímhle hyzdit kůži.

Páni, už chápu, proč byl Sam tak naštvanej!

„Měl ho ve svých věcech, vyklízela jsem s tvojí babičkou věci a našla jsem ho tam. Chtěla jsem ti ho dál, ale pak,“ odmlčela se a nasucho polkla. „Pak tě kousli a já neměla kdy. No a dneska jsem si na to vzpomněla,“ usmála se a připnula mi ho na krk. „Sluší ti.“

„Jo, no… Děkuju ti, mami. Je dokonalý a docela mě překvapuje, že když je stříbrný, tak nezašel,“ mumlala jsem a koukala jsem na něj, byl skutečně úžasný. I přes ten znak.

„To není stříbro. Je to z bílého zlata, měla bys to poznat,“ uchechtla se.

Já se na ni jen koukla. „Jasně, já tě jen zkoušela!“ zazubila jsem se.

Máma převrátila oči v sloup a otevřela dveře. „No, a už máš nějaké heslo do nového života?“ zeptala se a šla ke svému autu.

Nechápavě jsem se na ni podívala. „Ne, ani ne, ale co třeba: „Už jste si dneska nakopli vlkodlaka? Ne? Tak do toho, lidičky!“ Myslíš něco jako tohle?“ zeptala jsem se s mírným úsměvem.

Máma se jen zlomila v pase a pak řekla: „Ne, ale je to super. To řekni tomu blbovi!“

„Myslíš Uleyho?“

„Jo, jo,“ přitakala a pořád kuckala v záchvatu smíchu.

Chtěla jsem nasednout, ale pak mi něco došlo. „Hele a myslíš Sama nebo juniora?“

Máma se znova rozesmála a s tichým „oběma“ nasedla do svého auta. Koukala jsem se za ní, dokud její auto nezmizelo za zatáčkou. Jo, nezapře se, že jsem její dcera. Další přírodní omyl. Povzdechla jsem si a nastartovala.

Po dvou minutách jízdy mi přišlo, že je tady ticho, a tak jsem zapnula rádio. A celým autem se rozezněla písnička May I od Trading Yesterday. Zvláštní, jak se mi hned vybaví Jacob… Krucinál! Jeep prudce vybočil do vedlejšího pruhu, kvůli mému super řízení. Klika, že tam nikdo nejel.

Ne, dneska mám přece myslet na podstatné věci (V překladu - na kdejakou hovadinu.), abych si zaměstnala mozek! A začnu hned. Vzhledem k tomu, že je po maturiťáku, a já ležela „po těžké autonehodě“ v nemocnici, jsou na mě holky naštvaný. Teda jsou naštvaný, protože jsem nesplnila povinnosti. Ale ony jsou teď horší než harpie. A díky mému sluchu vím, že je to hlavně kvůli mé nynější podobě. Slova jako namyšlená kráva se vyskytovaly docela často, kupodivu.

Zapíchla jsem to vedle Philipa a chtěla vystoupit, ale dveře otevřel můj „strážce“.

Na tváři mu hrál široký úsměv. „Čauky, krásko! Teda, tobě to sluší, jak se máš?“ smál se.

„Moje oči jsou o několik centimetrů výš, Roberte,“ zavrčela jsem nevrle a natáhla se pro tašku.

„Taky ti přeju dobré ráno!“ Ne, on tu klapačku nezavře.

„Už mlč,“ sykla jsem a proběhla kolem něj jako duch. Dávala jsem pozor, aby to nikdo neviděl, a už jsem stála u vchodu. Rob se jen zmateně otáčel dokolečka. Zamávala jsem na něj a zmizela ve škole. Ten jeho výraz stál za to, ale má, co chtěl. Spíš má, co jsem chtěla já, ale to je fuk.

***

Škola utekla poměrně rychle, ani jsem to nevnímala, jelikož se moje myšlenky točily úplně jiným směrem. Přesně kolem té malé holčičky… Najednou jako bych cítila její přítomnost. Zhluboka jsem se nadechla. Moje dcera. A Ryanova. A já ji tam nechala. Nechci se takhle cítit. Chci tu holčičku ještě vidět a říct jí , že nikam neodcházím. Že s ní zůstanu a nikam nejdu…

Je mi, jako bych ji zradila a přitom to byl sen. Jsem vážně trochu blázen. Tohle není normální… Ale co teda je?

Ale já jsem vlk říznutej s upírem, takže mám co vykládat o nenormálních věcech.

***

Četla jsem si poznámky z angličtiny a procházela přeplněnou školní chodbou. Zvláštní a zároveň výhodné, že do nikoho nenarazím. Tohle vnímání je jedna z těch dobrých věcí na tom, co jsem. Líbí se mi to. Vnímám totiž hned několik věcí najednou. Dokonce vím, kde se v tomhle chumlu nachází Philip – teď je ve druhém patře na konci chodby a to je, myslím, učebna historie.

Vážně je to hodně užitečné.

Vyšla jsem z budovy školy (Díky Bohu, mám po vyučování!) a namířila si to rovnou k autu. Hlavu stále zabořenou v sešitě. Ale vím, že bylo pěkně, sluníčko svítilo a vzduch hezky, lehce voněl létem. Jen tak jsem se kradmo koukla po autu, jestli tam stojí, ale nestálo tam jenom auto.

Stálo u něj i něco, co jsem si neobjednala.

Děkuju za přečtení a komentáře! ;-)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 10. kapitola - Můj nový život - a není nic moc: