Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radši doživotně zavřená než rok s idiotem! 6. kapitola

10.10.2011 (11:00) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2618×

Vyděšeně jsem sledovala, jak se její postava objevila mezi dveřmi. Okamžitě ztuhla a kabelka, kterou měla v ruce, jí se zaduněním dopadla na zem. Dívala se na mě v očích s takovou bolestí. Ty oči přímo řvaly po vysvětlení. Jako by říkaly: „Proč si to udělala, Bello?“  Nohy se jí začaly podlamovat, až se sesunula k zemi. Nepřítomně se dívala do zdi a houpala se v nějakém rytmu písničky, kterou si broukala.

Phil celou dobu seděl, a když viděl, že reakce mojí matky, byla proti mně, posměšně si mě přeměřil.

„Vidíš? Teď si myslí, že si mě svedla,“ zasmál se z plných plic.

Nevšímala jsme si jeho slov, okrajově jsem sledovala, jak se jeho rty hýbou. Ale mým středem vesmíru byla moje matka. Musela utéct, musela se zachránit! Nechtěla jsem ani domyslet, co s ní má v plánu, až zabije mě.

„Uteč!“ křičela jsem na ni stále dokola.

Phil sledoval, jak mi na mé matce záleží a jak dychtím po její záchraně. Začal si nás se zájmem prohlížet a v jeho zkažené hlavě se rodil plán. Plán, jak mě zabít a zničit. Zevnitř i zvenku. Vstal a přešel k nočnímu stolku. Byly tam rozkládány kuchyňské nože. Chvilku u nich stál a nesouhlasně mručel, jako by se mu něco nelíbilo. Pak se jeho oči rozzářily, když vytáhl zapadlý, velký nůž.

„Mrška jedna,“ zamumlal si pod nosem a přeleštil ji cípem trička.

„Teď se dívej!" rozkázal mi a začal se k ní pomalu přibližovat.

Cukala jsem se v poutech, až se mi zařezávaly do kůže. Šílela jsem z toho, že byl krok co krok blíž k ní. Řvala jsem jako smyslu zbavená až mi hlas přeskakoval, ale nic nepomáhalo.

„Mami, prosím,“ zašeptala jsem bezmocně a ona se najednou probrala. Vyhledala můj obličej a pousmála se. Z poslední kapky naděje se stala kaluž. Když vstala, změnila se v rybník, když se zaměřila rozzuřeně na Phila, změnila se v moře.

Nepřítomně zařvala a skočila po něm, jako dravá šelma bránící své mládě. Moje srdce poskočilo radostí, dokud ji Phil nesetřásl a na její hrudi se nezačala rozpíjet velká rudá skvrna. Všechno najednou utichlo. Cítila jsem neuvěřitelný tlak na hrudi a v hlavě. Bez špetky emocí do ní bodal nožem. Znovu a znovu.

Uslyšela jsem svůj vzdálený hlas, který bezmocně zavzlykal. Moje existence stála na jeho smrti. To byl můj úkol. Můj život a moje smrt.

„Zabiju tě,“ procedila jsem skz zaťaté zuby, se skloněnou hlavou. Jeho odpovědí mi byl jen jeho slizký smích.

V ten moment jsem pochopila, co to je šílenství. Chtěla jsem ho. Na kolenou. Bez hlavy, bez rukou, bez nohou. Prosící ho o svůj život.

Pouta jsem z rukou servala tak, že jsem je měla odřené až na kost. Vzala jsem sklenku, která se válela u postele a praštila s ní o stolek. Uchopila jsem do ruky ten největší střep a pořádně ho stiskla. Cítila jsem, jak mi zajíždí do kůže a zastavuje se o kosti. Fyzická bolest bylo to poslední, co by mě teď dokázalo zastavit. V hlavě jsem měla myšlenku, která mi pulzovala v každé buňce mého těla.

„Zabij, Bello," šeptal ten hlas stále dokola a já se mu podvolovala.

„Bello, polož to. Ublížíš si,“ zašeptal a začal pomalu couvat.

Sledovala jsem jeho vyděšený výraz. Libovala jsem si v něm. Teď byl on lovnou zvěří a obětí a já byla lovec a vrah. Chtěla jsem ho honit, chtěla jsem slyšet jeho vyděšený a zrychlující se dech a jeho krev na svých rtech a rukou. Tu teplou tekutinu, která mu dává život...

„Phile, Phile…,“ zakroutila jsem hlavou a pobaveně se uchechtla.

„Tohle si neměl,“ zavrčela jsem a ukázala na mou matku, která už byla mrtvá.

„Nějak se domluvíme! Mám hodně prachů, dám ti půlku, nebo všechno!“ vyjednával a rozešel se ke mně.

Moje tělo zachvátila další vlna zuřivosti. Najednou jsem se ocitla uvězněná ve svém těle. Cítila jsem zřetelně, jak se k němu moje nohy rozešly a jak mačkám střepy, které se mi víc zařezávají do kůže. Bylo to bláznoství, protože byl dvakrát větší, ale moje tělo mě neposlouchalo.

Jeho dech byl na dosah mých úst. Moje ruka vystřelila k jeho hrudi. Byla jako stroj. Bodala do něj tím ostrým střepem a nešla zastavit.

Celý zakrvácený se dopotácel ke schodišti a skutálel se po něm dolů. Nehýbal se, jen chrčel a pozoroval mě.

Vesele jsem seběhla schody a sedla jsem si k němu.

„Teď si můj,“ zašeptala jsem mu do ucha a odtáhla ho do kuchyně.

Moje tělo jednalo instinktivně. Nemusela jsem myslet, protože tohle byla moje podstata. Moje nitro. Automaticky jsem uchopila sekáček na maso, paličku a další tři nože.

„Čím začneme, Phile?“ zeptala jsem se a on se na mě nechápavě podíval.

„Překvapení!“ zapískala jsem a vytáhla zpoza zad sekáček.

„Ruce, nebo nohy?“ zapředla jsem a sedla jsem si k jeho bezvládnému tělu.

„Nec-“

„Co si říkal?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

„Co by si nám chtěl říct, Phile?“ zeptala jsem se ho znovu a naklonila se k jeho ústům.

„Nech,“ zachrčel z posledních sil.

„Nemůžu,“ vyřkla jsem pravdu, která mě hřála na srdci.

„Vidím to na ruce, co ty na to?“ polemizovala jsem nahlas.

xxx

Sledovala jsem jeho zbytek těla bez hlavy. Jeho trup, bez nohou a rukou.

„Kde máš hlavičku, Phile?“ zacukrovala jsem mu do hrudi, která mi sloužila pár hodin jako polštář.

Najednou se dveře rozrazily a vtrhla dovnitř eskorta policistů.

Němě stáli a sledovali moji práci. Stěny, které byly polity jeho krví. Byla jsem na to pyšná.

„Co se tady, proboha, stalo?“ zahřměl něčí hlas a několik chlapů se seskupilo kolem mě. Nikdo se neodvážil promluvit. Jen na mě upřeně hleděli.

„Nahoře jedna žije a co dole?“ zakřičel něčí hlas z horního patra.

„Žije?“ zašeptala jsem si sama pro sebe.

„Dole taky!“ odpověděl další hlas.

Moje hlava nastartovala na plné otáčky. Celá jsem ožila, jako když se znovu narodíte. Můj střed vesmíru žije!

„Ona žije!“ vykřikla jsem a zvedla se na nohy.

Několik rukou po mě bezúspěšně chňapalo, ale já se nedala. Ona žije!

Vyběhla jsem schody po dvou a dopadla na kolena k jejímu tělu, které leželo v kaluži krve.

„Už nemá oči, mami. Nemůže nás sledovat,“ zašeptala jsem jí do ucha a ona mi stiskla ruku.

Asi mně utrhnete hlavu, jak vás dostávám do deprimující nálady. Ale prostě se to jinak nedalo.

Další kapitola bude už z přítomnosti a bude zase navazovat na návštěvu věznice.

Chtěla jsem se zeptat, jestli budete chtít pohled Edwarda v další kapitole. :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radši doživotně zavřená než rok s idiotem! 6. kapitola: