Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radši doživotně zavřená než rok s idiotem! 5. kapitola

28.09.2011 (11:45) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 2055×

„Edwarde?“ zahýkala jsem rozespale a postavila se na nohy, které jsem měla jako z gumy.

V celém domě byla tma a ticho, sešla jsem do prvního patra a opatrně nahlížela. Přece jenom byl ještě asi večer a nerada bych Edwarda potkala jen ve spodním prádle, nebo s nějakou jeho další, úžasnou a milou, přítelkyní.

Svalila jsem se na sedačku a uslyšela šílené zakručení, které se ozývalo z mého žaludku. Líně jsem došla k ledničce, ale opět v ní nic nebylo. Jen v první poličce se válel kus papíru, na kterém bylo napsáno krásným rukopisem „Jsem na nákupu. Neodtahuj žaluzie a vezmi si mou košili. Nemusíš tady lítat v tom polorozpadlém tričku!“.

„On mě špehoval?“ vyjekla jsem neštvaně a nasoukala se do velké košile a pohladila si svoje kručící vypouklé břicho.

Přešla jsem k oknu, zaměřila se na žaluzie, ze kterých prosvítalo denní světlo.

„To je den?“ zeptala jsem se sama sebe překvapeně a protáhla svoje rozlámané tělo, pořádně si zívla a pootočila se šňůrkou od žaluzií. Najednou mě oslepila obrovská záře a uslyšela jsem hromadné cvakání fotoaparátů.

V hlavě mi projela myšlenka, že mě mají vyfocenou v Edwardově kuchyni, rovnou v jeho košili a s pusou otevřenou tak, že mi bylo vidět až do žaludku. V ten moment mě chytl nepřekonatelný amok. Co si to vůbec dovolují?! Parchanti!

„Uhni!“ odstrčila mě něčí ruka vší silou a já dopadla na zem. Najednou všude byla zase tma, po chvilce jsem slyšela hlasité oddechnutí a zvuk rozsvěcujících se světel v kuchyni.

„Omlouvám se, já nechtěl tak moc…,“ natáhl ke mně Edward ruku a já se podívala do jeho starostlivě staženého obličeje.

„Tu tvou milost si strč někam!“ zavrčela jsem na něho vztekle a sama se posbírala na nohy.

Edward otráveně převrátil oči a položil na stůl papírovou tašku s nákupem. Pomalu z ní vyndával jídlo a já si sedla na barovou stoličku.

Na stehně se mi začala zbarvovat pěkně fialová modřina. Když procházel kolem mě, zaměřil se pohledem na mou fialovou nohu.

„Panebože! Já nechtěl!“ vykřikl vyděšeně a hnal se do tašky, z kterého vyndal pytlík s hráškem a obrovskou ránou mi ho přitlačil k modřině.

„Nech to! A dej to sem!“ zapištěla jsem bolestí a odtrhla jeho ruku od toho vraždícího nástroje.

Celou dobu si mě starostlivě prohlížel a pořád se ptal, jestli něco nepotřebuji. Ale jeho přehnanou starostlivostí a vřelostí mi dokázal zahnat hlad i zuřivost, která ve mně jen kvetla. Ale aspoň jednoho jsem mohla využít.

„Víš, Edwarde...,“ začala jsem zlehka a on zabručel na souhlas, že mě poslouchá.

„Chtěla bych se podívat za matkou,“ špitla jsem potichu, že to snad nemohl ani slyšet. Ale podle toho, jak se sekl v krájení masa, div si neuřízl i prsty, to s naprostou jistotou slyšel.

„Cože?“ zeptal se zdviženým obočím a otočil se ke mně čelem.

„No, že bych chtěla -“

„Já ti rozuměl, ale nechápu proč?“ skočil mi do řeči a citem, kterým se objevil v jeho tváři, a který jsem nemohla rozeznat, mě pozoroval.

„Je to moje matka,“ odpověděla jsem, pokrčila jsem rameny a on se zadíval do prostoru za mnou.

„Kdyby ti věřila, co ti tvůj otec dělá, nemuselo by se to všechno stát,“ zašeptal a mnou projela lavina vzpomínek…

„Isabello,“ zašeptal mi slizký hlas Phila do ucha. Hrubě si mě přitlačil na své tělo a namáčknul svoje horké rty na ty mé a jazyk mi narval vší silou do úst. Zatřepala jsem hlavou a snažila se vyhnat ty odporné vzpomínky z hlavy. Minulost pro mě byla uzavřená a zapečetěná. Každý věděl, že o tomhle se přede mnou nesmí mluvit. Prostě nesmí!

„Klid!“ zatřepal s mými rameny Edward a rázně uťal můj bolestný řev, který se linul domem.

Překvapeně jsem se podívala do těch zlatých očí, které se mnou soucítily. To byl ten cit, který jsem nemohla rozeznat! Soucit.

„Nechtěl jsem -,“ začal s omluvou a já ho zastavila rukou.

„Nemluv o tom. Už nikdy!“ zašeptala jsem výhružně a rázně a on jen přikývl a otočil se k lince.

Celý den se už neodvážil promluvit a mě přešla chuť začínat s konverzací. Neměla jsem zapotřebí měnit naši tichou domácnost. Ticho a klid mi celý ten čas chyběly mnohem víc, než svoboda.

Při každém jeho nádechu a seknutí v pohybu jsem se nervózně ošila, že by snad chtěl proříznout tónem jeho hlasu dusnou atmosféru. Ale podle jeho výrazu pořád sbíral odvahu.

„Můžeme tam jet,“ zašeptal do ticha a já nadskočila leknutím.

„Kdy?“ zeptala jsem se potichu.

„Dnes, pokud budeš chtít,“ odpověděl a dál přepínal kanály.

„Dobře,“ souhlasila jsem a on vstal a s tichým „jdi se obléct“, odešel do svého pokoje.

Zdál se mi mrzutý od toho, co jsem začala tohle téma. Jako by snad nechtěl, abych viděla svou matku. V koutku mysli jsem se sama bála, co uvidím, nebo co mě spíš čeká. Ale z vězení jsem si přinesla důležitou věc. Nebát se strachu, protože strach se musí bát tebe!

Oblékla jsem si nachystané oblečení, které mi tam musel položit, když odcházel ráno nakoupit a sešla zpátky na chodbu. Už tam stál a čekal. V jedné ruce držel klíčky od auta a domu a v druhé sendviče.

Bez jediného slova mi otevřel dveře od domu, potom zamknul a nasedl do auta. V autě mi podal sendviče a pokynul, abych mu sama jeden rozdělala, když si zapínal pás.

Když jsem otevřela pytlík a vdechla vůni kořeněného masa a majonézy, stáhl se mi žaludek a já měla pocit, že celou pizzu ze včerejška vyklopím na jeho přeleštěnou palubní desku. Edward ke mně vyděšeně střelil pohledem a já semkla rty. Tak, tak mi stačil vytrhnout sáček z ruky.

Pár minut jsem si sama pro sebe v hlavě počítala a uklidňovala se. Edward ani nedutal. Jen seděl přikovaný na místě, bez sebemenšího pohybu. Jako by snad věděl, že když rozvíří vzduch, tak budu zvracet. Cítila jsem jeho pohled, který na mě upínal a jeho prudké nádechy, jak se chtěl pokaždé zeptat, jestli je mi už dobře.

„Už je to dobrý,“ zamumlala jsem a položila si hlavu na měkké sedadlo. Edward se vysoukal ze saka a odklonil mi hlavu. Nechápavě jsem se na něj podívala a on jeho složeným sakem podepřel mou hlavu. Mile se usmál a rozjel se tichým zavrněním motoru.

„Dík,“ špitla jsem a zavřela oči. Chtěla jsem zaspat tuhle trapnou, hodně trapnou chvilku. Edward mě nikdy neviděl jako nemotornou, či bezmocnou, ale jako tvrdou a nepřístupnou. Přitom jsem byla v hlouby duše jen malá, ustrašená holčička.

„Bello, vstávej. Už jsme tady,“ drcl do mého ramene Edward a já si promnula ospalé oči.

„Jo, už jdu,“ zaskřehotala jsem a snažila se otevřít dveře.

Neměla jsem ani sílu ty ztuhlé dveře pořádně otevřít, tak mi Edward galantně pomohl. Podívala jsem se znechuceně do jeho tváře. Úplně mi připomněl ten den ve výtahu, jak se choval, k té stydlivé holce jen proto, aby ji dostal příště do postele. Ta jeho „slušnost“!

Odfrkla jsem si a on se zazubil a teatrálně se uklonil a nabídl mi ruku. S předstíranou vděčností jsem jeho ruku, a pak i rámě, přijala. Zavěsila jsem se za něj a zavřela oči a nechala se vést.

Tahle komedie byla jediná možnost, jak se nesesypat hned u dveří. Stačil mi pohled na ostnatý drát, který vyčuhoval ze zadního parkoviště, a začalo se mi dělat mdlo. Moc dobře jsem věděla, že musíme projít kolem vězeňského dvora. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí.

„Co se stalo, že jsi tak milá?“ zeptal se po pár metrech Edward šeptem a otřel se tak o mé ucho.

Znechuceně jsem se otřásla a on se ihned odtáhl. Asi pochopil, že tohle by dělat neměl.

„Promiň,“ zašeptal sklesle a já měla chuť mu říct „nevadí“.

Poprvé za rok jsem sama sebe nepoznávala. On měnil moje dosavadní chování, ale i mou nesnášenlivost ke všemu živému, a to jsme se znali teprve pár dní. Měl v sobě něco zvláštního. Když jsme byli sami, vyšla jeho pravá tvář na povrch. Viděla jsem, že má v sobě něco, co ho trápí a bolí, ale jak s námi byl i někdo jiný, jeho tvář se otočila a vyšla opět ta tvrdá, nepřístupná a arogantní. Vlastně jsme byli stejní.

„Nechci z toho nic vidět. V návštěvní místnosti to vypadá celkem normálně,“ odpověděla jsem popravdě a on mi chápavě stiskl ruku. Po pár minutách jsme prošli kontrolou a já otevřela oči. Ty si hned zvykly na tlumené světlo, které snášely několik dlouhých měsíců. Jako by si s radostí řekli „jsme doma“.

Nabrala jsem vzduch do plic a poznala ten známý zápach. Bylo to všude cítit zatuchlinou a dezinfekcí. Něco odporného, až z toho běhal mráz po zádech. Edward se zničehonic objevil vedle mě a zavedl nás k osamocenému kulatému stolu.

Naklonil se ke mně, když jsme se usadili a zašeptal: „Matka přijde za chvíli.“

Kývla jsem a psychicky se připravovala na to, co uvidím. Jak asi vypadá? Jak asi teď vypadám já?

Najednou práskly dveře a do místnosti dovedli menší ženu, která se ani v nejmenší nepodobala mé matce.

„Mami?“ zašeptala jsem a ona ke mně střelila pohledem.

Její tvář se zdála být tak cizí a přece jenom byla mou nejbližší. Měla pod očima vyrýsovanou únavu, jako by snad dny, měsíce, nebo roky, nespala, i když to nebylo možné. Po její tváři se táhly stařecké vrásky. Já sama zestárla o deset let, když jsem vyšla z vězení. Ani mě nepřekvapilo, že tak zhubla. Ale její oči. Ty byly naprosto prázdné. Viděla jsem v nich jen znechucení a zlobu.

„Nejsem tvá matka!“ prskla ke mně a začala sebou šít v rukách dvou policistů, až se řetězy rozdrnčely a mě zachvátila další vlna vzpomínek...

„Bello... Bello... Natáhni ke mně tu svou sladkou pusinku," zašeptal a já se otřásla pod jeho tónem hlasu. Naklonil se ke kovové obruči za postelí a ještě víc mi utáhl pouta tak, abych se nemohla ani o milimetr pohnout a zůstala mu tak napospas.

„Jsi jen moje! Slyšíš? Jsi moje!" chrčel mi do ucha a přerývavě dýchal. Jeho opilecký dech se mi vkrádal až do plic natolik, že jsem se rozkašlala.

„Drž hubu!" zasyčel mi do obličeje a já se roztřásla strachy, když jsem uslyšela prásknout vchodové dveře. Oba jsme poslouchali, jak pomalu vychází schody. Po tvářích mi tekly horké slzy. Phil mě chytl pod krkem a zmáčkl. Čím víc se její kroky přibližovaly k pokoji, tím víc jeho stiskl zesílil, až jsem to nevydržela a zasípala.

„Bello? Co se děje?" vešla s těmi slovy do pokoje.

„Mami, uteč!" zakřičela jsem z posledních sil.

Já vím, pokračování mělo být trošku jiné. Ale zase mně do toho vlezla ještě tahle kapitolka.

Tahle část mi dala docela zabrat a ani jsem si nebyla jistá, jestli bych měla Bellu umírnit. Nicméně mě napadla jedna věc, a ta zapříčinila malinké zakolísání v jejím chování.

V další kapitolce se dozvíte nečekané zjištění, když se Bella rozzuří na fotografa. Něco si totiž odnesla z minulosti...

Zanechte prosím aspoň smajlíka. Nakopnete mě tak k dalšímu psaní. Děkuji! :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radši doživotně zavřená než rok s idiotem! 5. kapitola: