Tak než odjedu, tak přidávám článek. Takže do soboty se tu nic dalšího neobjeví.
Jinak, jak jste si vyžádali, Bella se probudí...
22.06.2010 (08:30) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4738×
Pohled Edwarda
Bylo to už pět dní a stále se neprobouzela. Rány se jí zahojily rychle, už po dvou dnech měla srostlá všechna žebra. Carlisle říkal, že už je zdravá, když jí třetí den sundával sádru. Alice ji potom oblékla do luxusních šatů. To se jí určitě líbit nebude.
Jen jsme čekali, kdy se probere. Ale jen ležela, oči zavřené a tep nepřirozeně zrychlený. Připadalo mi, že tady vůbec není. Její tělo tu bylo, ale její duše ne.
Chtěl jsem ji přeměnit, ale Jake mi to zatrhl. Řekl, že je pro ně náš jed smrtelný.
U Bell pořád někdo byl. Když jsem to nebyl já, byla to Alice, která jí četla různé časopisy o módě. Jasper obvykle stál ve dveřích a poslouchal ji. Nebo to byla Rose s Emmettem, kteří jí vyprávěli různé příběhy z našeho života. Občas u ní seděla Esme a črtala si její rysy do bloku. Jeden portrét jsem si od ní vzal a nalepil si ho do pokoje.
Jake a jeho rodina k ní chodili každý den a vyprávěli, co je nového. Díky tomu jsem se dozvěděl i to, že se Embry otiskl do Rachel a teď spolu chodí.
Všichni byli šťastní, v párech, ale má polovička lítala v oblacích a nechala mě tu samotného.
Jake šel včera na pohřeb. Zemřel Billy, jejich otec. Určitě ji to hodně zasáhne, až se probere.
Čtvrtý den ji Carlisle odpojil od přístrojů se slovy, že se brzy určitě probere, ale nestalo se tak. Byl pátý den a ona ještě pořád nenabyla vědomí.
Jednou, dnes v noci měla srdeční kolaps. Málem jsem zešílel, když její srdce vynechalo pár úderů. Ale pak zase samo naskočilo. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem ji probudit. Vše začalo být beznadějné. Pomalu jsem se s ní začal loučit.
Znovu, jako snad už tisíckrát předtím, jsem přejel očima přes její obličej. Vypadala tak klidně, jako by jen spala. Připomnělo mi to pohádku o Šípkové Růžence. Třeba jen na něco čeká… Na něco, co jí znovu umožní žít.
Naklonil jsem se nad ni a zlehka ji políbil na ústa.
A pak, jako na povel, víčka se jí zachvěla a ona doširoka rozevřela oči. Posadila se a ruka jí vylétla k hrdlu. Dýchala zprudka a mělce. Jako by doteďka opravdu jen spala a zdála se jí noční můra.
„Bello!“ vykřikl jsem šťastně a natáhl se pro ni.
Pohled Belly
Netušila jsem, jak dlouho ten souboj ještě vyřídím. Jako by tu zubatou nepřestalo těšit ubližovat mi.
Věděla jsem, že už bych se měla dávno probudit, ale ona mi to nedovolila. I když bolest dávno zmizela a místo tenké nitě mě se světem pojilo tenké lano. Byla jsem mezi dvěma světy a oni mě tam jen drželi a nesnažili se mě vytáhnout. Necítila jsem své tělo, nedokázala jsem otevřít oči. Nebyla jsem ve svém těle.
„Proč mi to děláte?“ vykřikla jsem na černou nenávistně.
„Na světě tě už nic nečeká. Proč nejdeš se mnou? Nechceš vidět rodiče? Strýčka Billa?“ usmála se.
Zkameněla jsem. Takže už si vzala i mého druhého tátu.
„Až přijde můj čas, tak ano. Teď mám rodinu, opravdovou. A lásku. Chci zůstat s nimi.“
„Ale ty s nimi nemůžeš zůstat. Nechtějí tě. A ty už teď patříš mně. Zůstaň se mnou, potřebuji společnici mezi dvěma světy,“ rozzuřila se.
Tehdy začal ten souboj. Vzala svou kosu a chtěla přeseknout lano. Chránila jsem ho vlastním tělem a skočila po ní. Byla jsem na pokraji svých sil, když se kosa prohnala těsně kolem mého hrdla a já ucítila lehký dotek na svých rtech a procitla.
„Bello!“ vykřikl vedle mě známý hlas a mě srdce plesalo z našeho shledání.
Vyskočila jsem z postele a skočila mu do náruče. Pohotově mě chytil a přitiskl mě k sobě. Slzy mi tekly proudem a kapaly na jeho tričko.
„Proč pláčeš srdíčko?“ zeptal se a hladil mě po vlasech.
„Jsem doma…“ vzlykla jsem, „s tebou.“ Zasmál se a přitiskl mě pevněji k sobě.
„Myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím. Že se neprobudíš. Žila jsi, a přitom byla tak daleko,“ zašeptal bolestně.
„Ani nevíš jak…“ přestala jsem brečet.
Zadíval se mi do očí a natáhl ruku, aby mi z tváře setřel mokré potůčky. Natiskla jsem mu tvář do dlaně a zavřela oči. Rozhodla jsem se neříct nikomu o mém setkání se smrtí.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se s očima zavřenýma.
„Dva dny se ti hojila zranění. Další tři jsi byla pouze mimo.“ Přikývla jsem sama pro sebe a pomalu otevřela oči.
„Musím za Jakem!“ oznámila jsem a vyskočila na nohy.
„Ne tak rychle! Esme už jim volala, za chvíli jsou tu,“ ve dveřích se objevil doktor.
V jeho patách se táhla celá jeho rodina. Přistoupil ke mně, vzal mě za ruku a zkontroloval mi tep.
„Jsem v pohodě,“ zaprotestovala jsem.
„Vypadáš tak. Takže co kdybys nám řekla něco o sobě?“ Nechápavě jsem se zamračila a zavrtěla hlavou.
„Co kdybys se teď šla posadit a pověděla nám něco o sobě Bello? Teď, když chodíš s Edwardem, patříš do naší rodiny, takže bychom o tobě chtěli vědět co nejvíc.“ Usmála se Alice a už mě táhla ven z pokoje.
Za mé „nepřítomnosti“ se toho muselo změnit hodně.
Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Quileutka Bella 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!