Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quileutka Bella 6. kapitola

21.06.2010 (10:45) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5619×

Pohled Jacoba

Byl jsem tak zděšený, když ji napadli. Cítil jsem, jak Lea ještě víc přidala a já se taky pokusil zrychlit. A pak zabila toho upíra a ta neskutečná bolest, která ovládla nás všechny, patřila jí. Pocit, že nemůžeme dýchat…

Embry zvrátil hlavu dozadu a začal výt.

Konečně jsme doběhli na ten palouk a já se ihned vrhl na zrzku. Pořád ještě ji držela a bylo slyšet křupání, jak se její kosti lámaly na ještě menší kousky.

Bello! Zakřičel jsem, ale nevnímala mě.

Lea a Quil zabili toho černovlasého a já s Embrym tu zrzku.

Bella ležela na zemi a z tlamy jí tekl potůček krve, který se vedle ní ihned vsakoval do země.

Bello, Bello, Bell!!! Bude to v pořádku, uzdravíš se… Ale ona mě nevnímala. Nic neslyšela. Cítil jsem to v jejích myšlenkách.

Zvrátil jsem hlavu dozadu a začal výt a výt. A jako na pomoc, na palouk přiběhl ten, do kterého se otiskla.

„Bello! Prokristapána, co se jí stalo?“ otočil se na mě Edward.

Bylo mi úplně jedno, že jsem ho chtěl ještě ráno zabít. Teď jí prostě musí pomoct!

Rychle jsem se přeměnil a oblékl si kraťasy.

To už měl její hlavu v klínu a tiše k ní mluvil. A pak Lea zakňučela a já pochopil, že její vědomí zmizelo. Měli jsme jen pár minut, možná hodin. Přeměnila se v Edwardově náruči a on si svlékl košili a oblékl ji jí.

Vyděsilo mě, když kromě úst jí začala krev téct i z nosu. To bylo zlé.

„Musí k doktorovi, hned!“ vykřikl, popadl ji do náruče a vstal.

„Nemůže k doktorovi - teoreticky už je dávno mrtvá. Máme přes čtyřicet dva stupňů, Edwarde!“

„Tak proto se mi pořád zdálo, že má horečku. Kam jinam ale s ní?“

„Hlavně nesmí zemřít!“ vykřikl jsem zoufale.

„To já přece vím,“ zavrčel na mě, „Vezmu ji ke Carlisleovi, snad si bude vědět rady.“

„Kam?“ zeptal jsem se nechápavě.

„K nám domů, Jakobe, tam má jedinou šanci. Odhaduji, že má zlomená nějaká žebra a k tomu probodnutou plíci. Musí ji okamžitě ošetřit,“ a už klusal pryč.

Musel jsem se okamžitě rozhodnout. Kývnul jsem na zbytek své smečky.

„Leo, pojď se mnou, Embry, Quile, postarejte se o ty upíry a přijďte za námi,“ řekl jsem a už jsem běžel s Leou v patách za Edwardem.

Ten ale nabral své plné tempo a za chvíli nám zmizel z očí.

Zastavil jsem se na hranicích a přemýšlel, jestli smím, nebo ne.

Ale Bella už tam je, tak proč ne já? Znovu jsem se rozběhl a šel po jeho pachu, který úplně překryl ten Bellin.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme k velkému bílému domu, s jednou stranou celou prosklenou. Dveře dovnitř byli otevřené.

„Zůstaň tady,“ řekl jsem Lee, která byla ještě v podobě vlka.

„Kdyby se cokoliv stalo, přijď za mnou dovnitř.“

A vešel jsem do domu. Ocitl jsem se ve velkém obýváku, který byl celý sladěný do různých odstínů bílé. Uprostřed místnosti stáli tři upíři - blonďák, blondýna a brunet. Nahoře v patře se něco dělo. Někdo pobíhal sem a tam, když se na okraji schodiště zjevila malá černovláska.

„Potřebuje vodu,“ broukala si a za chvíli nesla nahoru plnou mísu vody.

„Nechápu, proč vám pomáháme,“ vyštěkla na mě bloncka.

„Když štěňata potřebují pomoc, musí přijít dospělí,“ zasmál se brunet, který objal bloncku.

„Pomáháte, protože se Bella otiskla do Edwarda. A taky proto, že by jinde nepřežila.“

„Aspoň že to uznáš,“ řekl blonďák a založil si ruce na prsou.

Po schodišti sestoupil Edward, ve tváři děs. Já sám jsem cítil, jak mi bledne tvář, zděšen jeho zděšením. Nemohla zemřít. Nesmí zemřít.

„Co se stalo?“ začal jsem se třást.

Velmi dobře jsem chápal, že jsem rozzlobený. Problém byl v tom, že ne na ně. Byl jsem naštvaný na sebe. Kdybych ráno neplánoval Edwarda zabít, nešla by za ním, a ani by ji nenapadli ti upíři.

„Carlisle mě odtamtud vyhodil, prý jsem mu k ničemu,“ odpověděl a sedl si na gauč. „A říkal, že si myslí, že nemá šanci. Ale udělá, co může,“ zašeptal a složil hlavu do dlaní.

Zkameněl jsem. Ne, Bella nesmí umřít. Z louky před domem se začalo ozývat žalostné vytí, kterému z dálky odpovídaly další dva. Svalil jsem se na zem, oči plné slz.

„Bello!“ zašeptal jsem.

„Sotva jsem ji našel, už umírá,“ zanaříkal Edward.

Na schodech se znovu objevila černovláska, tentokrát doprovázena brunetkou.

„Možná neumře,“ celá zářila.

„Carlisle říká, že se mu podařilo vyndat ten úlomek, který měla zabodnutý v žebru, a zastavil vnitřní krvácení. Dvě žebra má ale rozlámaná tak, že musel udělat umělá, ostatní srostou. Teď ji nahoře sádruje hrudník. Teď jen, jestli se s tím sama dokáže vypořádat.“

Aspoň nějaká pozitivní zpráva. Bello, sakra bojuj! Teď je to na tobě. Musíš žít, potřebujeme tě tu. Všichni.

„Edwarde? Co ty máš vlastně s Bellou?“ přihopkala k němu Alice a chytla ho za ruce.

„Už to není štěně, kvůli kterému nevidíš?“ opáčil a trochu se uklidnil.

„Nedokážu bez ní žít, Alice. Prostě to neumím. Miluji ji. Z celého srdce.“

„A proč ani já, ani Jasper, už tě nevycítíme?“

„To nevím. Je to asi něco vlčího.“ Všichni na mě upřeli pohled a já potřásl hlavou.

„Jsme imunní proti vašim schopnostem. A osoby, do kterých jsme se otiskly, taky,“ osvětlil jsem jim to. Ani mi nevadilo, že se ptali. Aspoň jsem mohl na chvíli zapomenout, v jaké situaci se Bell ocitla.

„Další otázky?“

„Co o vás ještě nevíme?“

Zazubil jsem se, „spousty věcí. Ale ty si nechám pro sebe.“

Pohled nikoho

Mladá dívka ležela na nemocničním lůžku v doktorově knihovně. Doktor kolem ní chodil a kontroloval zápisky na přístrojích. Nakonec zavřel dveře a odešel dolů za svojí rodinou. Dívka se držela při životě jen tak tak. Visela na tenké niti, kterou pevně držela její rodina a láska. Jen díky nim bojovala se smrtí. Pomáhaly jí v tom i přístroje, které kontrolovaly její stav. Celým domem se neslo jejich pípání.

Jinak bylo v domě ticho, nikdo se ani nehnul. Jen na trávě před domem bylo slyšet neklidné přešlapování tří obrovských vlků. Doufali, že se jejich sestra probere a čekali na ni. Drželi ji tu.

Do pokoje vstoupil její bratr. Stoupl si nad ni a prohlížel si její zasádrovaný hrudník. Zdvihal se jen pomalu a neochotně. Její srdce ale uhánělo rychlostí, které neodpovídalo rytmu dechu.

Sedl si vedle ní na židli a prohrábl jí zpocené, rozcuchané vlasy. Tiše si povzdechl a po tváři mu stekla jediná slza.

„Vrátíme se zítra, Bell, drž se, kvůli nám,“ políbil ji na čelo a odešel z pokoje.

Za chvíli zmizeli i vlci z louky.

Pak byl zase chvíli klid. Když vyšlo slunce, objevila se na obloze duha, neboť ještě pořád drobně mžilo. K večeru do pokoje vešel bronzovlasý muž. Tvář měl ztrhanou a nepřítomný pohled, který měl v očích, děsil každého, kdo se na něj podíval.

Sedl si na židli, opřel hlavu o postel a rozvzlykal se.

„Musíš přežít, lásko. Kvůli nám, kvůli naší budoucnosti,“ vzlykal a jemně stiskl její ruku.

Pak, předtím jako její bratr, vstal a odešel dolů za svojí rodinou.

V domě bylo naprosté ticho. Nikdo z bydlících se ani nehnul, každý ponořen do svých myšlenek. Domem se dále neslo pípání přístrojů.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quileutka Bella 6. kapitola: