Jak jsem slíbila, bylo víc jak 30 komentíků, tak přidávám do dvou dnů další díl. Mohli bysme se domluvit, že by to takhle mohlo být už napořád? Aspoň se brzy dočkáte dalších pokráček a nebudete se tolik třást nedočkavostí. Jinak k povídce: tohle určitě nikdo z vás nečekal... Z pohledu Jane. Pěkné počtení.
13.10.2010 (18:15) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3786×
Pohled Jane
Tak tohle bylo zlé, moc zlé. Když se ta žena přeměnila v obrovské bílé zvíře, tak nějak mi došlo, že to, co jsem tahala za nožičku, byl její syn. A ta žena teď bude mít zaručeně vražednou náladu.
Jak mohl Carlisle stvořit tohle? Nebo nestvořil?
„Vlkodlaci…“ došlo mi náhle.
K bílé vlčici se přidala ještě šedá a pak se přeměnil ještě kluk, který před chvílí držel malou holčičku.
Dobře, za ohrožení mláďat vlkodlaka mě čeká jedině… smrt. A já chtěla jen dárek pro Ara.
Vlci mě začali hnát do kouta a já pomalu ustupovala, dokud jsem zády nebyla opřená o stěnu.
Začala jsem zavírat oči a čekala jsem na smrt…
A pak najednou bílá vlčice zakňučela, bylo slyšet prasknutí, jako by vybouchl balonek, a pak se mi k noze začalo lísat malé černé štěně s bílou skvrnou na hrudi a na špičce pravého ucha.
Automaticky, skoro bezmyšlenkovitě, jsem si ho vzala do náruče a přivinula k sobě. Došlo mi, že to je to malé batole, co jsem tahala za nožičku. Očividně se ale nezlobil. Jeho pohled byl plný oddanosti, jakou cítí malý bráška k dospělé sestře.
A něco podobného se začalo rozlívat mým srdcem. Mateřská láska. Doposud nepoznaná část mé osobnosti.
Bílá vlčice zuřivě vrčela, ale nezaútočila. Posadila se, naklonila hlavu na stranu a sledovala každý můj pohyb.
„Ahoj, maličký…“ zašeptala jsem a vlče začalo vrtět ocasem.
Pak se všichni čtyři vlci přeměnili zaráz v lidi. Obě nahé ženy a muž si na sebe rychle něco navlékli, zatímco já užasle sledovala ten dětský obličej.
Ano, dětský, ne batolecí! A přitom ještě předtím, než se přeměnil ve vlka, byl malé batole s kulatou tvářičkou a krátkými hustými vlásky.
Teď vypadal, jako by mu bylo pět. Dlouhé vlásky až po ramena, dlouhé tělo, všechny zuby… Prostě zvláštní. To vlkodlaci dovedou?
„Nechte nás osamotě…“ zašeptala vůdkyně a vzala malou holčičku do náruče.
Všichni okamžitě odešli z domu ven. Bez jediné námitky. Prostě dokonalý respekt.
Hnědovláska došla až ke mně a zamračila se na kluka v mém náručí.
„Víš to určitě, Tony?“ zašeptala.
Kluk se na ni usmál a rázně přikývl hlavou.
„Jak myslíš,“ povzdechla si žena a pak obrátila svou pozornost na mě.
Ve tváři už neměla ten hrozivý výraz anděla pomsty, ani z ní nesršela nenávist. Byla jen nedůvěřivá.
„Ty jsi Jane? Z Volterry, že?“ zeptala se.
Co tahle smečka věděla o Volteře?
„Ano, to jsem. Co jsi zač?“ vlkodlaci bez úplňku? Odkdy?
„Dalo by se říct měnič… A věř mi, byli jsme tu o století dříve, než došli Cullenovi. Máme v sobě vlčí gen,“ začala pomalu vysvětlovat.
„Vlčí gen? A Co vy máte společné s Cullenovými? Proč je nezabijete?“
Hnědovláska se usmála a zasnila. Výborná příležitost k útěku. Zůstala jsem ale stát. Myslím, že mě tu něco drželo. Konkrétně malý chlapec, který ležel uvelebený v mé náruči.
„Dalo by se říct, že jsme příbuzní… Dovol, abych se ti přestavila. Jsem Isabella Cullenová, manželka Edwarda Cullena…“
Bella se usmála při mé reakci. Rozšířily se mi oči údivem a přestala jsem dýchat. Vlk a upír? Dobře, co se stalo s tím normálním světem? Možná přestal existovat.
„A tohle, to jsou tvoje děti?“
„Ano, jsou to naši malí kříženci. Madison,“ ukázala na holčičku, co ji kousala do předloktí. „A ten, co se do tebe otiskl, je Antony.“
„Upírovlčátka?“ Kde to vlastně jsem? Ještě pořád na Zemi?
„Ano,“ odpověděla mi klidně a víc se uvolnila.
Jako by začala chápat, že její smečce neublížím. Že se tu nikoho ani nedotknu…
„A co je to ten otisk?“ zajímalo mě.
„To je vlčí způsob lásky, přátelství a důvěry na celý život. Dalo by se říct, že už nikdy nebudeš schopná ublížit jemu, nebo komukoli z nás, neboť bys tím ublížila i jemu. Nebudeš schopná odejít, protože budeš potřebovat jeho blízkost. Budeš jeho kamarádka, jako on bude tvůj přítel, a až dospěje, budeš jeho nejlepší partnerkou, neboť ho budeš chápat líp, než kdokoli jiný na světě.“
„Ok.“ Dýchej zhluboka, Janie, tohle bude určitě jen sen…
Ale odkdy upíři spí?
Obrátila jsem svou pozornost zpět k Tonymu. Pohladila jsem ho po vláskách a on se usmál. Nedokázala jsem zabránit svému úsměvu, aby zkrášlil mou tvář. Navždy jsem ztratila svou vážnost.
„Jak to, že tak náhle vyrostl?“
Bella se zamyslela, s pohledem upřeným na svého syna.
„Myslím, že je to způsobené přeměnou. Vlci po své první přeměně rychle dospějí, takže by se dalo předpokládat, že do měsíce tu budu mít dospělého syna. Mně bylo patnáct, když jsem se poprvé přeměnila. Byla jsem ještě malá holka. A do týdne jsem vypadala na dvacet pět…“
Při té vzpomínce se usmívala.
„Jen mi připadá divné, že se mohl přeměnit. Víš, ve smečce nás může být jen pět. A nepřibude další, dokud někdo neodstoupí, vzdá se svého vlčího genu a předá místo mladším. On se mohl přeměnit a přesto patří do smečky. Sdílí s námi myšlenky. To bude možná tím, že je napůl upír…“ V očích se jí usídlil nepřítomný pohled.
Nevšimla si ani, že ji holčička začala z boku hryzat do dlaně.
A pak do domu vlétl Edward. Ve tváři měl chápavý výraz, takže mu už asi někdo vysvětlil, co se stalo. Chvíli si prohlížel svého syna a pak pohlédl na Bell, které začal po ruce stékat pramínek krve, opět bez jediného povšimnutí. Už asi byla zvyklá.
„Demetri a Felix tě shánějí. Chtějí odejít.“
„Odejít?“ vypískla jsem.
Jediná myšlenka na odchod mi do hrudi vybourala černou díru.
„Ale já nemůžu,“ zasyčela jsem.
„A co s tím uděláš, Jane?“ zeptala se mě Bella.
Na dlouhou chvíli jsem se zamyslela.
„Aro se o tomhle nesmí nikdy dovědět,“ zašeptala jsem. „Budeme předstírat mou smrt.“
Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Quileutka Bella 27. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!