Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quileutka Bella 2. kapitola

10.06.2010 (17:45) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4743×

Uběhl celý dlouhý měsíc a já ho neviděla. Nesměla jsem. Jakob mi zakázal se s ním stýkat a přiblížit se k němu tak na 500 metrů. Hlídal mě na každém kroku. I hlídky jsem měla s ním. Teď mi vadilo sdílet s ním myšlenky. Mockrát jsem mu vyčetla, že on se smí s Emily vídat, ale já se svým objektem otisku ne. Občas se mi zdálo, že si to vyčítá. Obzvlášť když mě našel brečící schoulenou v koutku koupelny. Ale přes tohle vše mi nedovolil ho vídat.

Poslední dobou jsem ale začala mít migrény a strašlivé bolesti a křeče žaludku, jen z toho, že jsem ho neviděla. Ten žal mě úplně celou pohltil. Každá minuta mi byla hodinou, každá hodina dnem a já už ani nezvládala hlídky. Byla jsem vyčerpaná, pološílená žalem a nepoužitelná.

Až teprve po měsíci a 2 dnech se nade mnou Jake slitoval. Zrušil svůj rozkaz držet se od něj dál a já cela nedočkavá ihned jela do Forks.

Jak mi řekla Lea, která mi poslední dobou nosila o něm zprávy, jako jediná ochotná, začal chodit na střední. Napadlo mě, že tam jako počkám na Rachel, a přitom se na něj aspoň jednou podívám… Možná s ním prohodím slovíčko…

Rychle jsem nasedla do Jakova starého volkswagenu, nastartovala a vyjela do Forks. Cesta ubíhala rychle, když jsem věděla, že jedu za ním. Pořádně jsem dávala té plechovce zabrat. Štvalo mě, jak pomalu to auto jelo. I já byla rychlejší.

Konečně jsem zastavila před Forksskou střední a čekala na konec poslední hodiny.

Čekala jsem 15 minut, než se začali objevovat první studenti. Rychle jsem vystoupila a opřela se o kapotu auta.

Konečně jsem zahlédla Rachel a po jejím boku šel… Och, ano! Do očí mi vhrkly slzy štěstí a to šílenství posledního měsíce ze mne opadlo. Udělala jsem k nim dva rychlé kroky. A pak jsem si všimla jedné drobné maličkosti, které jsem si doposud nevšimla.

Drželi se za ruce. Smáli se jeden na druhého a drželi se za ruce!!!

Zastavila jsem se vpůli kroku a civěla na ně.

On se zarazil, rozhlédl se kolem a zabrousil pohledem ke mně. Ztuhl a zíral na mě, já na něho a Rachel ke mně taky zabrousila pohledem.

„Bello!“ slyšela jsem její radostný výkřik. Pustila ho a rozběhla se ke mně. Postřehla jsem, že za ní chňapl rukou, ale byla rychlejší.

Vběhla mi do náruče a pevně mě objala.

„Tak ráda tě vidím Bells, jak víš, že jsem tady? To je jedno. Tolik jsi mi chyběla,“ smála se.

„Ty… Mě… Taky… Rachel,“ vykoktala jsem a nevěřícně civěla na Edwarda.

Ten došel až k nám a zkoumavě si mě prohlížel. Oči se mi zalily slzami a já se rychle vymanila z jejího objetí. Zabodla jsem pohled do země.

„Ach, ani jsem vás nepředstavila. Tohle je…“

„Edward, já vím,“ skočila jsem jí do řeči, „Promiň, Rachel, musím jít.“

„Ale Bello, vždyť si sotva přišla, tak dlouho jsme se neviděly, zůstaň aspoň chvíli,“ přemlouvala mě.

Zůstávala jsem k nim otočená zády.

Na něm mi nevadilo nic. Nevadilo mi, že je upír, že mi smrdí a že se živí krví. To mi bylo putna, ale že bude chodit s mojí nejlepší kamarádkou z dětství…

Po tváři mi stekla slza, hned doprovázena další. Když mě nechce jako ženu, můžu mu být oporou, ta, která pochopí cokoli, co ho bude trápit, budu jeho kamarádkou nebo sestrou když mě… nemiluje.

Setřela jsem si slzy, zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit dech.

Někdo mě chytil za rameno. Otočila jsem se a ucukla před ledovým dotekem. Celé parkoviště už bylo prázdné. Rachel mě s obavami pozorovala a Edward… Nedokázala jsem v jeho hlubokých očích vyčíst, co si myslí, ale bylo v nich hluboké porozumění.

Povzdechla jsem si. Teď musím být ta hodná, ta co skrývá bolest hluboko v sobě. Podívala jsem se na Rachel a vykouzlila na tváři široký úsměv.

„Vadilo by ti, kdybych tě doprovodila domů? Pomohla bych ti s večeří a popovídali bychom si.“ Rachel se rozzářil obličej.

„Jistě, pojedu s tebou. Jsem tu s Edwardem, takže on by mě normálně vezl domů, ale když jsi tu ty…“

Edward se zamračil. A díval se na Rachel, která mi zalezla na sedadlo spolujezdce. Tiše jsem stála naproti němu a hltala každou křivku jeho tváře. Naklonil hlavu na stranu a zkoumal mě.

„Budu ji hlídat,“ oznámil mi a vykročil k nablýskanému Volvu.

Usmála jsem se. Aspoň vím, kde bude.

Nastoupila jsem do auta a nastartovala. Pomalu jsem vyjela ven z parkoviště a zamířila po silnici k Charlieho domu. Ve zpětném zrcátku jsem si všimla, že jede za námi. Až za pátou zatáčkou zabočil na druhou stranu.

Zaparkovala jsem vedle policejního auta. Rachel se hned vrhla ven a vítala Charlieho už ve dveřích.

„Dobrý den Charlie, ráda vás vidím,“ špitla jsem, když jsem vešla do obýváku.

„Á Bella, jak se má Billy? A co Jake?“ na tvářích se mu objevily dolíčky, jak se usmíval. Rachel ho objala a pak mě popadla za ruku a táhla mě ke schodům.

„Billy se má dobře a Jake chodí s Emily!“ křičela jsem přes rameno. A pak už jsem seděla na Rachelině posteli a ona mě pevně objímala.

„Ach, ještě tomu nevěřím, že je to skutečnost. Je to tak dlouho!“

„Ano, to je. Taky jsi nám chyběla. Všem.“

„Co je pravdy na tom, že Jake chodí s Emily?“

„Je to pravda! Dokonce začali uvažovat o svatbě, což je přijatelné jejich věku.“

„A co Embry?“ zeptala se po krátké odmlce.

„Syčák jeden!“ ulevila jsem si. „Má se dobře, až moc dobře.“

„Ještě pořád se pošťuchujete? To máte snad už od dětství.“

„No jistě, pořád otravuje, však ho znáš. Štěstí, že je tu Quil. A Leah.“

„Ty se bavíš s tou podivínkou?“ zeptala se zděšeně.

Zamračila jsem se. „Není podivná, jen jsme jí tenkrát nerozuměli. Byla sama. Teď jsme nejlepší kamarádky,“ odvětila jsem.

Vypadala být překvapená. „Tak to mě teda potěšilo. Takže teď jsi s ní?“

„Ano, jsme s ní všichni. Jsme super parta. Já, Lea, Embry, Quil a Jake.“

„Hmm, tak to se za vámi budu muset někdy stavit. Chtěla bych si popovídat s Embrym. Chyběl mi,“ zašeptala.

„Ty jemu taky,“ když se jí stýská po Embrym tak co má s Edwardem?

„A co ten kluk co jsi s ním byla na parkovišti? Co s ním máš?“ vyzvídala jsem.

„No já ani nevím Bell, moc se mi líbí a všechny holky mi závidí, že se s ním bavím, ale pro mě je to jen kamarád. Z jeho pohledu je mi jasné, že jsem mu něčím víc, ale já to k němu necítím. Myslím, že pořád miluji Embryho…“ zasnila se.

To hrálo v můj prospěch. Jen by mě zajímalo, co se mu na ní líbí. Ne že by nebyla hezká, ale byla… člověk. Kéž bych já byla člověkem. Znovu jsem se od Rachel odvrátila se slzami v očích.

„Bell? Co se děje? Už od té doby co jsem tě uviděla na parkovišti, mi připadáš nějaká… Smutná. Ano, to je to správné slovo. Smutná, zoufalá a nešťastná.“

Pomalu jsem se na ni podívala. V očích neskrývanou závist, že se s ní baví, že ji možná… miluje.

„Ach, propáníčka!“ vykřikla a přikryla si rukou ústa. Chvíli na mě jen zírala a pak potichu promluvila, jako by se bála odkrýt staré tajemství.

„Ty jsi do něj zamilovaná viď? Proto jsi chtěla hned odejít, když jsi mě uviděla, proto ty skrývané slzy…“

Němě jsem přikývla a padla hlavou do jejích polštářů. Konečně jsem ze sebe vyplakávala to dlouho udržované zoufalství. Táhlé vzlyky rozechvívaly vzduch v pokoji a Rachel mě pevně objala. Přitiskla hlavu na má záda a uklidňovala mě naléhavými slovy.

„Tiše Bello, uslyší nás Charlie, já vím jak ti teď je…“

„Vážně?“ vzlykla jsem. Byla potichu. Pomalu jsem se uklidňovala. Setřela jsem si slzy cípem rukávu a zhluboka se nadechla, abych uklidnila dech.

„Ale co jsem pochopila z jeho slov, tak tě nesnáší…“ Tím mě rozhodně neuklidnila. Vzpomněla jsem si na jeho slova a roztoužila se s ním setkat.

„Už musím jít. Někdy se stav,“ řekla jsem jí a rychle vyplula z pokoje.

Seběhla jsem schody, vykřikla pozdrav k Charliemu a vyběhla ven ze dveří. Na auto jsem se ani nepodívala a zamířila k lesu za domem.

Nemusela jsem jít dlouho a objevil se přímo přede mnou. Zastavila jsem se a usmála se.

Zamračil se na mě a opřel se o strom.

„Co po mě chceš?“ zabručel.

„Promluvit si, soukromě,“ požádala jsem ho a zamířila dál do lesa.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quileutka Bella 2. kapitola: