Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quileutka Bella 11. kapitola

02.07.2010 (09:45) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4389×

Pohled Edwarda

Uběhl přesně měsíc a den od naší první společné noci s Bellou. Od té doby, co tu byla ta smečka upírů, se nic nestalo, jen samé dobré věci.

Dnes je ples, na který jsem Bellu pozval. Alice ji donutila koupit si nějaké šaty, tak jsem hodně zvědavý. Jediný problém byl v tom, že mě, Emma a Jazze holky donutily, abychom jeli napřed. Asi něco plánují. Jak znám Alici, tak něco velkého.

„Kde jsou tak dlouho?“ zavrčel jsem a začal přecházet po chodníku sem a tam. Má nervozita se přenesla i na Jaspera, který začal podupávat nohou.

Na dnešní večer jsem měl velký plán. V kapse jsem cítil tu jemnou sametovou krabičku a v ní ten zásnubní prsten mojí matky. Doufal jsem, že se Belle bude líbit. A kdyby ne, najdeme nějaký v Seattlu…

Konečně se na cestě k parkovišti objevilo Rosino červené BMW. Zastavil jsem se a pohlédl dovnitř. Bellu nebylo nikde vidět. Měl jsem pocit, že kdyby mi ještě bilo srdce, už by mi dávno vyskočilo z těla.

Alice vystoupila a otevřela zadní dveře na levé straně. Z auta vystoupila ta nejkrásnější dívka, jakou jsem v životě viděl.

Ty červené květované šaty dokonale obepínaly její štíhlou postavu, ve spletených vlasech byla zasunutá pravá voňavá rudá růže. Na nohách páskové střevíčky barvy červánkového rána. Byla dokonalá.

Zadržel jsem dech, unesen její krásou a zíral jsem na ni, celý dojatý.

Já jsem to věděla, líbí! Pomyslela si Alice a upravila si černé plesové šaty. Spokojeně zamířila za Jasperem, kterého letmo políbila a pak čekala na nás.

Bella zčervenala a s rozpaky sklopila pohled k zemi. Konečně jsem zase začal dýchat. Dodal jsem si odvahu a vykročil k ní.

„Ke bonita!“ zašeptal jsem a políbil jí na hřbet dlaně.

„Gracias,“ špitla a mírně se uklonila. Vzal jsem ji za ruku a propletl své prsty s jejími. Podívala se mi do očí a krásně se na mě usmála.

V té chvíli, jako by se mi podlamovaly kolena. Je tak krásné být zamilovaný…

Do tělocvičny jsme sestoupali po schodech všichni společně. Rozdělili jsme se až na tanečním parketu. Rose s Emmem šli tančit, Alice s Jasperem se zašili do kouta a já s Bellou jsme odešli do zahrady za školou.

Nebyli jsme tu jediný pár, ale všichni se nás spíše stranili…

Bella se opřela o moje rameno a tiše si povzdechla. Byla tak nádherná, že kdyby to šlo, vzal bych si ji hned teď a tady.

„Bála jsem se, co na mě budeš říkat,“ přiznala.

„A já se bál, že nakonec nepřijdeš.“

Zasmála se, „to bych ti nikdy neudělala.“

Podívala se na mě nahoru a její oči zářily láskou a něhou, jakou jsem doposud viděl jen u ní. Nikdo z lidí neuměl takhle milovat.

„Dneska je pro tebe asi důležitý den…“

„Proč?“ Dostal jsem strach, že jí Alice prozradila můj plán. Nejspíš v mých očích uviděla ten strach, neboť zvedla ruku a chlácholivě mě pohladila po tváři.

„Je ples,“ pronesla s pokrčením ramen.

„Ano, to je,“ zasmál jsem se úlevou a sklonil hlavu, abych ji políbil.

Dotek jejích rtů mě dokázal ukolébat a já aspoň na chvíli létal v oblacích, než se mi znovu vrátila nervozita z toho, co jsem se chystal udělat. Zajela mi prsty do vlasů a cuchala mi účes.

Odtáhl jsem se od ní, když jsem uslyšel zevnitř hrát ploužák. Chytil jsem ji za obě ruce a zadíval se jí do očí… Ne, ještě jsem neměl na to, požádat ji o ruku…

„Zatančíš si se mnou?“ zeptal jsem se.

„Já netančím,“ ušklíbla se.

„Ale ano, tančíš, se mnou,“ rozhodl jsem za ni a i přes její protesty ji odtáhl na taneční parket.

„Vážně netančím,“ zabručela mi do ucha, když už byla v mém náručí a točila se se mnou v pomalých kruzích. Zasmál jsem se a políbil ji na čelo.

Ano, takovou jsem ji miloval. Tvrdohlavou a sebejistou. To byla ona, mé zázračné slunce.

„Ale už tančíš,“ zašeptal jsem jí do ucha a přejel rty po jejím krku. Naskočila jí husí kůže a tiše zasténala.

„Ani netušíš, jak moc tě chci,“ zanaříkala.

„Ale ano, vím,“ protestoval jsem.

„Možná že, ano… Někam se zdejchneme,“ požádala mě a odtáhla se, aby mi mohla pohlédnout do očí. Měl jsem sto chutí její nabídku přijmout a s velkým sebezapřením jsem zavrtěl hlavou.

„Ne, až později,“ zašeptal jsem a přitáhl ji zase k sobě blíž.

Píseň skončila a ona se zastavila.

„Mám žízeň,“ oznámila mi.

„Něco ti donesu, počkej na mě nahoře na schodech,“ nasměroval jsem ji a vydal se k občerstvení.

Šel jsem pomalu, bezstarostně. Konečně jsem se odhodlal požádat ji o ruku. Věděl jsem, že tohle je ta správná chvíle. Nervozita byla pryč.

„Pozor!“ slyšel jsem někoho vykřiknout, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.

To tu volal každý, kdo chtěl někam projít. Mou pozornost upoutala až velká rána. Zdálo se mi, že někdo padá ze schodů.

Všechny myšlenky v mé hlavě, a to ne mé ale ostatních lidí, se otočili k osobě, která spadla ze schodů.

Ztuhl jsem jen na vteřinu, když jsem zjistil kdo to je. Moje slunce.

Pak jsem se začal prodírat co nejrychleji davem k ní. V myšlenkách lidí kolem ní jsem viděl, že se posadila a z boku si vyndala velký střep.

Konečně jsem dorazil k ní. Ležela ve střepech rozbitých skleněných talířů. Sklo měla všude, na rukou, zapíchané v bocích, a na hlavě měla na tváři rozřízlou tvář. Bylo mi jasné, že jí tam zůstane jizva. Jizva do tvaru Y.

Vzal jsem ji do náruče a rychle s ní spěchal pryč. Musel jsem ji odnést ke Carlisleovi. Nevšímal jsem si lidí kolem sebe. Odnesl jsem ji do auta, rychle nastartoval a zamířil domů.

„Chtěla jsem jen… vyjít do schodů,“ šeptala, „Ale zatočila se mi hlava a spadla jsem ze schodů… Prostě jsem najednou ležela ve skle…“

Z těla si vytahovala střepy a strkala je do kapesníku, který vytáhla z kabelky. Nemohl jsem se na to dívat, tak jsem se díval přímo na cestu.

„Neboj se, za chvíli jsme u Carlislea.“ Sáhla si rukou na tvář, neboť jí krev začala skapávat dolů na šaty a zanaříkala.

„Ah!“ rozplakala se.

Měl jsem sto chutí ji obejmout, utěšit, ale netušil jsem kam dát ruce, řezné rány měla všude… Polovina z nich, se jí už ale sama zahojila.

Konečně jsme zastavili před domem a já ji v tu samou vteřinu držel v náručí a nesl ji ke Carlisleovi do pracovny. Zrovna si četl.

Belle tekly po tvářích krokodýlí slzy a mísily se s krví. Carlisle byl ihned u ní a prohlížel ji. Bella si sundala šaty, které byly celé od krve, zničené. Stála tam jen ve spodním prádle.

Všechno sklo už si vyndala a řezné rány, které neměla tak hluboké jako na obličeji, se jí už samy zahojily.

„Edwarde…“ zanaříkala, „Edwarde, bolí mě břicho!“ vykřikla a zvrátila hlavu.

Zachytil jsem ji, než spadla na zem. Carlisle se zděšeně zadíval na její krvavé kalhotky.

„Edwarde, spali jste spolu?“

Hlavou se mu honily myšlenky, jako na běžícím pásu a taky se tam objevilo slovo, které mě vyděsilo k smrti. Němě jsem přikývl.

„Esme!“ vykřikl a převzal mi ji, stále naříkající, z náruče.

„Běž ven, Edwarde!“ přikázal mi a položil si ji na stůl.

Esme se objevila ve dveřích a já se protáhl kolem ní ze dveří ven. Šel jsem do svého pokoje, kde jsem si položil krabičku se zásnubním prstenem na stůl. Hlavou se mi honila spousta myšlenek.

Bella potratila, když spadla ze schodů. Ani jsem nevěděl, že je těhotná a vsadil bych život na to, že ona to taky neví. Ale až se to dozví…

Bude schopná mi vůbec někdy odpustit? Čekala dítě, naše dítě… A teď nemá nic. Z Rachelina vyprávění jsem pochopil, že Bell by chtěla hromadu dětí. Myslel jsem, že nebudu schopný jí je dát, ale nebyla to pravda. A teď, když ho mohla mít, přišla o něj…

„Bello, odpusť mi,“ zašeptal jsem a vyskočil jsem oknem ven.

Běžel jsem k Seattlu, neměl jsem sílu zůstat tam a poslouchat její křik, který se rozléhal domem. Musel jsem pryč. Pálily mě oči, ale přemáhal jsem se.

Agresivním během jsem ze sebe potřeboval vybít ten vztek a nekonečnou bolest.

Domů jsem se vrátil až nad ránem. Bella ležela v obýváku na bílé pohovce v čistém oblečení, černé kruhy pod očima a oči zarudlé od pláče.

„Usnula před chvílí. Když se dověděla, co se stalo, nedala se utišit,“ zašeptala mi Esme do ucha a zlehka mě objala.

„Je mi to líto chlapče,“ přidal se Carlisle.

„Jak moc je to zlé?“ musel jsem se zeptat.

„Je v šoku, pár dní by měla odpočívat, moc nechodit a tak…“

Zalapal jsem po dechu, když Bella odkryla doposud schovanou stranu obličeje. Bílá jizva jí hyzdila doteď nádhernou andělskou tvář.

Najednou otevřela oči a podívala se do těch mých.

Ve tváři se jí vystřídalo plno emocí. Strach, bolest, bolest z prohry a odsouzení.

Vstala, zabalená v dece, a chtěla někam jít.

„Bello, lehni si, musíš odpočívat!“ vzal jsem ji za ruku. Ucukla před mým dotekem a já ucítil bodnutí bolesti.

„Chci být sama!“ požádala nás. Nikdo se ale ani nehnul.

„Prosím!“ z očí jí zase začaly téct slzy.

„Bello!“ zanaříkal jsem a chtěl ji obejmout, ale odstrčila mě od sebe. Carlisle mě vzal rukou kolem ramen.

„Dej jí čas.“

Odešli jsme nahoru do jeho pracovny.

Všichni jsme byli zticha, zespodu se ozýval jen tichý pláč, který po chvíli utichl. Doufal jsem, že usnula a ponořil se do vlastních bolestných myšlenek.

Dolů jsem sešel až odpoledne. Myslel jsem, že spí, a tak jsem se jen chtěl podívat, jestli je v pořádku. Ale ona tam nebyla. A ani nikde jinde v domě. Její pach jsem objevil v lese. Směřoval do La Push a tak jsem si myslel, že jela domů. Zavolal jsem Jakovi, ale ten o ní taky nic nevěděl.

Šel jsem po jejím pachu až do města k obchodnímu centru. Tam její stopa končila. Jakoby nastoupila do auta a někam odjela.

Vjel jsem si rukama do vlasů a bolestně zasténal. Byla pryč.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quileutka Bella 11. kapitola: