Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční úsvit - 4. kapitola

27.10.2013 (22:30) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 889×

4. kapitola: Žížeň

„Proměnou... v co?"

„V upíra."

A svět se přestal otáčet. Bylo to na mne hozeno jako stokilové závaží – najednou jsem věděla všechno a zároveň vůbec nic. Samotné to slovo mě děsilo natolik, že jsem si ho nedokázala ani pomyslet. Uvědomění, že Carlisle opravdu není anděl, by dokázalo zastavit mé lidské srdce.

Ale to už nebilo. Bylo strnulé a chladné. Mrtvé.

Někde v dálce jsem slyšela, jak se Edward krátce zasmál, nevěříc v jeho slova.

A pak jeho rozčílení, když si uvědomil pravdu. Když se zamyslel nad všemi okolnostmi.

Na tiché srdce, neuvěřitelně silné smysly, bledost a rychlost.

Mluvil, ale já ho neslyšela, protože svět se mi znovu převrátil vzhůru nohama.

Má hlava byla neuvěřitelně prázdná – měla v sobě jen dva měsíce vzpomínek, to bylo velmi málo. Samotná ztráta minulosti byla dost silnou ránou a teď má realita ztratila logiku.

Stala jsem se mýtickou bytostí z nejhrůzostrašnějších vyprávění, která nikdy neměla existovat.

„Jak se to…“ Edward se pokoušel utřídit si myšlenky. „To není možné…“

Všimla jsem si, že Carlisle už nestojí vedle jeho postele, ale u okna, tváříc se naprosto bezradně. Nejspíš přemýšlel, jak nám to nejlépe podat, abychom pochopili.

To, co bylo naprosto nepochopitelné.

„To tys to udělal!“ zavrčel Edward temně a nahnul se dopředu. „Jak jsi mohl…?!“

A vyrazil vpřed.

Měla jsem jen setinu vteřiny na rozhodnutí.

A stačila jediná vzpomínka na tvář doktora Cullena, na jeho soucitný úsměv a jeho dlaň, která zmírňovala mé utrpení a bylo mi jasné, že někdo takový nikdy nemůže být… špatný.

V žádném případě nemohl být monstrum, ať už staré pověsti říkaly cokoliv.

Bylo pro mě velmi snadné překonat vzdálenost mezi mnou a Carlislem dřív, než se na něj Edward vrhl. Postavila jsem před něj, připravená ho chránit, ale Edward se zastavil pár centimetrů přede mnou dřív, než jsme do sebe stačili narazit. Na malou chvíli mě to zamrzelo, toužila jsem vědět, co by se stalo. Chtěla jsem ho začít uklidňovat, ale zdál se být tak zaskočený svou vlastní prudkostí, že jen zmateně vdechoval vzduch.

„Neslyším tvé myšlenky,“ řekl mi překvapeně. „Ale jeho slyším.“

Otočila jsem se na Carlislea s otázkou v očích, trochu opatrně si mě přeměřoval, jakoby čekal, kdy po něm taky skončím. Já se ale k ničemu takovému nechystala.

„Je… poměrně běžné, že někteří upíři mají… dary. Různé schopnosti,“ řekl.

„Prosím, nechte mě vám vysvětlit-“ začal s prosbou v hlase.

„Proč na ni můj dar nefunguje?“ přerušil ho Edward.

Nelíbilo se mi, jak malou úctu k němu choval. Bývala bych mu nejspíš něco řekla, ale mě samotnou zajímala odpověď. I když jsem nijak netoužila potom, aby se mi – ať už šlo o Edwarda – někdo probíral myšlenkami.

„To nevím,“ odpověděl Carlisle klidně. „I když je možné, že má svůj vlastní dar.“

„Takže co?“ opáčil Edward ostře. „Jsme monstra se zvláštními schopnostmi?“

„To nejsme,“ zakroutila jsem hlavou a dychtivě jsem pohlédla Carlisleovi do tváře.

„Jsme jako on.“

„A proč si myslíš-“ začal Edward rozzlobeně.

„Má zlaté oči.“ Musí to něco znamenat. „Nejsou rudé, jsou zlaté.“

Carlisle se na mě překvapeně podíval, ale dřív než jsem se stačila nadechnout, ozval se znovu Edward: „Takže oči s tím souvisí, jo?“

Ale nedíval se na mě. Díval se na Carlislea a já mohla jen odhadovat, že mu zase četl myšlenky.

„Ano,“ přikývl Carlisle opatrně. „Souvisí s odlišným způsobem mé obživy. Většina upírů se živí-“

„-lidmi,“ doplnil Edward zamračeně.

„Lidskou krví,“ opravil ho Carlisle. „Já se živím zvířecí krví.“

A tady jsem se začala trochu ztrácet. Byl to sice důkaz Carlisleovi nevinnosti, ovšem neladilo to s pohádkami, které jsem o nočních bytostech znala.

„Je to možné?“ zeptala jsem se zmateně. „Jak moc se podobáš stvořením z pověstí?“

„My,“ opravil mě jemně Carlisle, „se opravdu od upírů z pohádek dost lišíme. Některých věcí jste si už stihli všimnout – chladná bílá kůže, dokonalé smysly, neuvěřitelná rychlost. K tomu patří taky velká síla. Vy jako novorození ji máte o něco větší než dospělí upíři.“

„Síla?“ opakoval Edward překvapeně.

Zadívala jsem se na své ruce. Jak moc velká síla?

Upřela jsem pohled znovu na Carlislea, vystrašená touhle informací.

Dokázala bych mu ublížit? Raději jsem své ruce přitiskla k hrudi.

„Na rozdíl od pohádkových upírů, my nespíme v rakvi. Nespíme nikdy. A věřte mi, když vám povím, že jsme absolutně nezničitelní.“ Mírně se usmál, ale nebylo v tom nic veselého.

„A nesmrtelní.“

„Proč?“ zeptal se Edward po chvilce a já věděla, že jeho otázka se nevztahuje k věcem, které nám Carlisle teď pověděl. Chtěl vědět jen jediné – proč nás proměnil.

„Zemřeli byste. A já…“ Carlisle se vyhnul mému i Edwardovu pohledu, jako kdybychom ho uváděly do rozpaků. Další větu vyslovil spíš jako ospravedlnění než jako holý fakt.

„Snažil jsem se… udělat správnou věc.“

Hleděla jsem na jeho bezelstnou osobnost v němém úžasu.

Samozřejmě že se snažil udělat správnou věc. Byla to jeho přirozenost. I on sám byl… správný. Nemusela jsem mít vzpomínky na svůj předešlý život, abych jistojistě věděla, že jsem nikdy nepoznala nikoho takového, jako je on.

Otočila jsem se na Edwarda - nevypadal, že by byl tak silně očarován jeho charakterem jako já. Jeho krásný obličej se stáhl do mírného zamračení a já mohla jen hádat, že zaujatě poslouchá jeho myšlenky. Zeptala bych se, ale věděla jsem, že jsou stejně bezelstné jako Carlisle sám.

Carlisle si tiše povzdechl a pak si nás oba opatrně prohlédl.

„Vím, že máte ještě spoustu otázek… Mile rád vám je zodpovím. Ale teď bychom měli vyrazit na lov – vaše žízeň musí být jistě nepříjemná…“

Žízeň? Koutkem oka jsem zaznamenala, jak si Edward prsty promnul krk.

Zmateně jsem mrkala okolo sebe, Carlisle si toho rychle všiml.

„Nadechni se, Maybelline,“ řekl mi.

No ano, to bych mohla. Od svého „probuzení“ jsem se nenadechla – příliš jsem se bála.

Ale teď… nemůže se mi nic stát, ne? Přeci jenom jsem… nesmrtelná. Vtáhla jsem čerstvý vzduch a asi setinu vteřiny jsem si užívala jeho chuť. Pak mě sežehly plameny. Usadily se v mém krku a dráždivě olizovaly jeho stěny. Přenesla jsem váhu z jedné nohy na druhou - tohle bylo opravdu nepříjemné. Zopakovala jsem Edwardovo gesto a prsty si rychle přejela po alabastrové kůži na mém krku.

Nepomohlo to.

Všimla jsem si, že mě po celou dobu Carlisle soucitně sleduje a to mi pomohlo se vzpamatovat. Když jsem se přenesla přes peklo, které se mi usadilo v krku, byla jsem schopná vnímat vůně. Znovu jsem vtáhla vzduch a soustředila jsem se. Vůně dřeva se mísila s vůní lesa a nedaleké řeky. Pak mě zasáhla docela jiná vůně, taková, jakou jsem v životě necítila.

Byla krásná… A vycházela z Carlislea, stejně jako z Edwarda. Přestože jejich vůně měly podobný podtext, lišily se. Nemohla jsem se rozhodnout, která se mi líbí víc…

Plameny v krku mi připomněly, že mám nemalý problém a já vtáhla vzduch znovu.

Necítila jsem nic, co by mi mohlo pomoct. Žádné zvíře. Přesto jsem tak nějak podvědomě věděla, jakým směrem bych se měla vydat, abych se zbavila té bolesti. Bylo to jako zvířecí instinkt.

Otočila jsem se tím směrem a připravila jsem se ke skoku. V cestě mi stálo jen okno, naštěstí střepy nedokázaly mé nezničitelné kůži ublížit…

V tu chvíli se přede mnou objevila bělostná dlaň s dlouhými prsty v jednoznačném gestu.

„Tam ne,“ řekl Carlisle pevně.

Narovnala jsem se a překvapeně jsem se na něj zadívala.

„Tam je město,“ vysvětlil mi.

Znovu jsem mohla zůstat jen šokovaně stát. Tím směrem je město… lidé…

Vážně mě mé nové tělo nabádalo k vraždě? Vraždám? Náhle mi přišlo neuvěřitelné, že na zemi ještě zbylo tolik obyvatel. Protože… Jakou proti nám měli šanci?

„My půjdeme tam,“ vytrhl mě Carlisle z přemýšlení a prstem ukázal na opačnou stranu.

K lesu. Plnému zvířat a jejich krve. Úlevy, kterou jsem potřebovala…

Carlisle spustil ruku k tělu a otočil se k nám zády, byla jsem poctěná jeho důvěrou.

Edward ho ještě chvíli podmračeně sledoval, ale když jsem kolem něj proběhla, změnil se v rozmazanou šmouhu.

Carlisle nás vedl, nebylo možné se ztratit. Měla jsem dojem, že bych toho v téhle podobě ani nebyla schopna. Smrtelnou rychlostí jsem sledovala odlesk blonďatých vlasů před sebou a co chvíli jsem pohlédla Edwardovi do tváře. Zdál se být úplně uchvácen svou rychlostí.

Přidal a já taky.

Všiml si toho a zase zrychlil.

To už jsme předběhli Carlislea a vrhli jsme se do útrob lesa ve snaze předběhnout toho druhého, když-

„Maybelline.“

Oslovení. Tak málo stačilo k tomu, abych z té smrtelné rychlosti okamžitě upustila a zastavila se na místě. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem viděla, že Carlisle stojí dobrých padesát metrů ode mě. A já jeho hlas přitom slyšela tak jasně…

Věnovala jsem mu provinilý pohled, udělala jsem něco špatně? Shovívavě se usmál a znovu ukázal prstem. Tentokrát na sever. Chvilku jsem zůstala v nehybnosti, připomínajíc bezduchou sochu. Nechápala jsem.

Co mi unikalo?

Vtáhl vzduch, dost pečlivě na to, abych to viděla. Zopakovala jsem to po něm, jako jeho odraz. A pak jsem to ucítila. Něco lahodného a vábícího, a já věděla, že to musí být krev.

Věděla jsem, že je jí hodně a téměř jsem cítila její chuť na jazyku, slibovala mi úlevu. Bylo to silné, pálení v krku mi připomnělo jak moc silné a mě bylo jasné, že se tím směrem musím vydat, ať už tam je cokoliv.

Dřív než jsem stačila zareagovat, prohnal se kolem mě Edward, jako žíznivá čára, utíkajíc směrem, který Carlisle ukázal. Vyrazila jsem za ním, nečekajíc na svolení a za dvě vteřiny jsem se dostala na mýtinu. Byla plná jelenů a laní. Edward si vybral jednoho obzvlášť mohutného a skočil po něm jako tygr. Zvěř se vyděsila. Mé osvobození od bolesti začalo utíkat.

Odrazila jsem se a letěla vzduchem tak dlouho, dokud jsem pod prsty nesevřela teplé tělo jedné z laní. Srážka se mnou jí podlomila nohy a ona skončila ležet na boku. Slyšela jsem, jak se její těžké srdce hlasitě rozbušilo a já se zakousla do její krční tepny. Měla jsem pocit, že její kůže je z másla, tak snadné to bylo. Její krev se mi rozlila v ústech, splývala po stěnách mého hrdla a hasila palčivé plameny jako ta nejsilnější medicína. Příjemné teplo se mi rozlilo až do konečků prstů, její srdce utichlo a já pila, dokud jsem z jejího bezvládného těla nedostala tu poslední kapku krve.

Teprve, když jsem od ní odtrhla své rty, jsem začala přemýšlet o chuti.

Krev laně nebyla… dobrá. Nebyla totiž nijaká… Její vůně slibovala lepší zážitek, ale od pálení mě zbavila dokonale, takže jsem si neměla na co stěžovat.

Zvedla jsem oči právě v čas, abych viděla Edwarda, jak s mírně znechuceným výrazem odkládá už druhého jelena do trávy. Očividně byl zklamaný ještě víc než já. 

„Je to vždycky takové?“ obrátil své rudé oči ke Carlisleovi. 

Stál od nás několik kroků, opřený o strom. Nechápala jsem proč – žádnou oporu přece nepotřeboval. Když se ho Edward zeptal, naklonil mírně hlavu na stranu. 

„Některá zvířata chutnají lépe než jiná. Je to otázka osobního vkusu. Šelmy jsou výrazně chutnější,“ řekl. 

Edward se postavil a začal očima pročesávat les, jako kdyby čekal, až mu přímo do náruče vběhne gepard. Obrátila jsem laň na bok a srovnala ji do poklidné polohy. Carlisle se ke mně přemístil mžiknutím oka a klekl si vedle mě. 

„Potřebuješ víc.“

Otočila jsem pohled k jeho krásnému obličeji, studujíc každý odlesk na jeho tváři. 

„Ne.“

Svraštil dokonale tvarované obočí.

„Opravdu ne?“

„Ne,“ opakovala jsem a prsty si letmo přejela po krku. „Už to nebolí.“

Teď, když jsem už nebyla sužována žízní, jsem se začala soustředit na okolní svět.

Obdivovat všechny barvy, které mi les nabízel, a které jsem neznala. Vůně se zdály být výraznější, když už jsem se nesoustředila na krev. Bylo to… konejšivé.

„Co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se Carlislea a postavila jsem se.

„Teď se vrátíme,“ řekl a napodobil mě.

„Mám spoustu otázek,“ řekla jsem s úsměvem.

Carlisle přikývl a taky se usmál.

„Můžeš se ptát zbytek věčnosti, Maybelline…“ 

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční úsvit - 4. kapitola: