Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční jednorožec - 4. Kapitola

10.04.2010 (12:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2457×

4. Kapitola

Došli jsme až k autu. A mě teď najednou došla věc, na kterou jsem se sestry Anny a Cullenů zapomněla zeptat hned na začátku.

,,Esmé?“ zeptala jsem se.

,,Ano zlato?“ podívala se na mě a vyčkávala, co jí řeknu.

,,Jak jste ke mně  přišli a proč jste si adoptovali zrovna mě? Co vás k tomu přivedlo?“ zeptala jsem se a celá soustředěná a zvědavá čekala na její odpověď.

,,Víš Bello, já si hrozně moc přála mít holčičku, jenže jak už to někdy bývá, mně osud moc nepřál. Nemohla jsem mít totiž děti, a tak jsem se rozhodla k adopci. A k tobě jsme přišli úplnou náhodou. S Carlisleem jsme se jednou rozhodli jet do dětského domova, podívat se na děti a já si tak mohla v klidu vybrat koho si  já adoptuji. Zrovna jsem si všimla tebe jak si stojíš v koutě a nevšímáš si nikoho a vypadala si, že se cítíš sama. A tak jsme se tě rozhodli adoptovat,“ usmála se na mě a pohladila mě po  tváři.

,, Vždyť jste měli tolik děcek na výběr. Proč jste si vybrali zrovna mě? Nebyla jsem jediná kdo se cítí sám. To přece není hlavní důvod nebo ano?“nevydržela jsem to a vychrlila jsem všechny svoje otázky najednou.

,,Bello jako jediná si nás zaujala. Nedokážu ti to vysvětlit. Ale jsi jiná než ostatní. Zvláštní a zajímavá. Něco nás k tobě přitahovalo a já do teď nevím co,“ opět se na mě usmála a odpověděla.

,,Přitahuje? Co tím myslíte přitahuje?“ zeptala jsem se celá zaskočená její odpovědí.

,,Nevím, Bello, jak už jsem ti jednou řekla, nedokážu ti to vysvětlit,“ odpověděla mi.

,,Pojedeme už, nebo tu budeme ještě tvrdnout?“ zeptal se Carlisle.

,,Pojedeme,“ usmála se na něho Esmé a odpověděla.

,,Nasedni si, Bello, je čas vyrazit,“ řekl mi Carlisle.

Nastoupila jsem do auta a vyrazili jsme na cestu. Cesta k jejich domu trvala zhruba 3 hodiny. Sotva jsem vystoupila, čekalo mě překvapení. Jejich dům zvenku i zevnitř vypadal krásně. Byl velký a prostorný. Byl prosklený a dovnitř proudilo světlo.

,,Tak co Bello, líbí se ti tu?“ zeptala se mě celá natěšená Esmé.

,,Líbí a to moc.“ usmála jsem se na ní a celá šťastná vešla dovnitř do domu.

To, jak jsem říkala, že  zevnitř vypadal krásně a prostorně, tak jsem se mýlila. Vypadal nádherně, že se to nedalo popsat ani slovy. Cítila jsem se šťastná a překvapená tím vším co mě potkalo.

,,Tak Bello, vítej doma,“ řekla mi Esmé.

,,Děkuji, říkáte to tak krásně,“ ukápla mi slza a aniž bych si to uvědomovala, jsem ji ještě k tomu objala.

,,To je dobré, Bellinko, však už si taky naše.“ Sevřela mě pořádně v obětí a dala mi pusu do vlasů.

,,Promiňte, neuvědomila jsem si, co dělám,“ odtáhla jsem se od ní a omlouvala se za svoje nezdvořilé chování.

,,To je dobré Bello, pouze si vyjadřovala svoji radost a lásku,“ podívala se na mě a pohladila mě po vlasech.

,,Jste na mě moc hodná, Esmé, děkuji,“ usmála jsem se na ní a pohladila ji po ruce.

,,Nemáš vůbec za co děkovat, Bello, a pojď se mnou, Bello, ukážu ti tvůj nový pokoj, ve kterém budeš bydlet.“ Odpověděla mi a vedla mě směrem, kde měl být můj nový pokoj.

To, co mě tam ale čekalo, mi vyrazilo dech. Ten pokoj byl velký, prostorný a byly tam všechny moje oblíbené barvy a věci, které mám ráda. Jak to oni mohli vědět? Nebádala jsem nad  tím a vešla dovnitř. V levém rohu pokoje byly skříně a polička. V pravém rohu stála postel, vedle postele stál noční stolek a na něm lampička. Mezi skříní a poličkami byl psací stůl. Zdi byly vymalovány v modré barvě. A koberec také. Připadala jsem si jako bych tu žila vždycky.

,,Jsi spokojená se svým pokojem, Bello?“ zeptala se mě a přitom mě sledovala a usmívala se.

,,Jsem a moc,“ usmála jsem se na ní a odpověděla.

,,Já tě tu chvilku nechám samotnou ať  se pokocháš. Ale, zachvilku za námi přijdi dolů ano?“ řekla mi, zeptala se a chystala se k odchodu.

,,Ano,“ odpověděla jsem jí.

,,Fajn, tak se tu prozatím měj,“ usmála se na mě a odešla.

V pokoji jsem byla asi hodinu. Rozplácla jsem se na už ustlanou postel a přemýšlela nad vším možným, jako jsem to dělávala v domově. Přemýšlela jsem nad tím, co budu dělat, až se opůl dvanácté v noci proměním v jednorožce. Rozhodla jsem se k útěku, protože jinou možnost snad ani nemám. Stejně oni v noci spí a tak jim ani nepříjde, že jsem celou noc pryč. Vstala jsem z postele a namířila si to rovnou ke schodům.

,,Bello, ty už jsi tady, zrovna jsme tě chtěli jít zavolat na oběd,“ Esmé se na mě podívala a řekla.

,,Promiňte za moje zdržení, a děkuji vám za oběd,“ omluvila jsem se, došla jsem až ke stolu, kde na mě čekal oběd.

,,To jsou boloňské špagety a tak doufám, že je máš ráda,“ řekla mi.

,,Máte je výborné, Esmé, nemůžu si je vynachválit,“ usmála jsem se na ni a házela do sebe špagety takovou rychlostí, že by to nedokázal ani vlk.

,,To jsem ráda, že ti u nás chutná,“ usmála se a řekla.

Po obědě jsem si šla k nim sednout. Povídali jsme si o všem možném až do 7 večer. Po výborné večeři a z rozhovoru s Cullenovými jsem byla doslova unavená.

,,Půjdu už spát,“ řekla jsem jim.

,,Dobrou noc, zlato,“ usmáli se na mě všichni a řekli.

,,Dobrou,“ odpověděla jsem jim.

,,Půjdu ji doprovodit,“ řekl Edward a šel se mnou.

,,Díky, Edwarde, ale já bych šla ráda sama. Nevadí ti to?“ zeptala jsem se ho.

,,Nevadí,“ odpověděl smutně a odešel.

Do pokoje jsem naklusala velmi rychle. Lehla jsem si co nejrychleji do postele a dělala, že spím. Cullenovi dole zřejmě o něčem důležitém debatovali, protože byli vzhrůru ještě teď. A to mě zneklidňovalo, protože jsem se zrovna začala měnit v jednorožce. Ten čas tak rychle utekl, že jsem si to nestačila uvědomit. Okno bylo otevřené, takže jsem oknem vyskočila lehce. Všude se rozprostíral les a tak jsem se chtíc nechtíc rozeběhla do něho a užívala si volnosti, dokud jsem z dálky neuslyšela něčí hlasy. To mě vyděsilo a běžela jsem co nejrychleji pryč.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční jednorožec - 4. Kapitola: