Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční jednorožec - 12. kapitola

17.07.2010 (12:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1912×

12. kapitola

(Pohled Belly)

Byli jsme tu spolu dosti dlouho, ale to by nám tuto krásnou chvilku shledání a užívání si jeden druhého, nesměl někdo překazit. Z dálky jsem uslyšela podivné zvuky, které se nesly z houští. Lekla jsem se a automaticky se postavila na všechny čtyři kopyta. Edward vycítil to samé, také se urychleně postavil a společně se mnou si ostražitě prohlížel okolí. Edward vypadal hodně neklidně a zamyšleně. Vypadá to, že myšlenky někoho, kdo nás zřejmě sleduje se mu ani za mák nelíbily.

(Pohled Edwarda)

Slyšel jsem Arovy dotěrné myšlenky. Ano, byl to Aro, který nás sledoval. Jeho garda tu nebyla. Což nebývalo zvykem. Vím, co tu chce a taky vím, za jakým účelem nás sleduje. Na té dnešní návštěvě nám to zřejmě nezbaštil.

„K sakru, ten proklatý Aro. Copak nám musí lézt i do zadku? To nám nemůže dopřát trochu soukromí?! Jako by mě už dneska nenaštval jednou. On asi vážně chce, abych mu rozbil tu jeho hezounkou tvářičku. Jestli si jde pro mou Bellu, tak dostane, co si zaslouží. Ten nádiva jeden. Co si vůbec o sobě myslí! “ Meuvědomil jsem se, že křičím nahlas a že na mě Bella vykuleně kouká. Odfrkl jsem si, upřeně se na ni podíval,. „Klídek, Bells, já ti to potom vysvětlím. Jen tady na mě chvíli počkej,“ řekl jsem jí až moc klidným hlasem.

„Myslím, že to nebude třeba, drahý příteli,“ přerušil nás Aro, já se na něho otočil a nedokázal skrýt úžas. A kruci Bellino tajemství je prozrazeno.  Co si teď jenom počneme? Ten nádiva se na Bellu nedokázal vynadívat.

„Jé, Aro, jaké to je překvapení. Copak tě do těchto zdejších lesů přivádí?“ zdvořile jsem mu řekl a pousmál se na něho. Ještě dobře, že se umím přetvařovat.

„Ten tvoreček, řekl bych,“ odpověděl arogantně a zamyšleně se podíval na Bellu. Chudinka Bella ta tu jenom stála a nevěděla, co si má o tom všem myslet. Nezáviděl jsem jí to, ale musím jí z této šlamastyky nějak dostat. Otázkou mi zůstávalo jak?

(Pohled Ara)

Ano, nevěřil jsem těm žvástům, co mi řekli Cullenovi. Poznal jsem hned, že nemluví pravdu, ale musel jsem se chovat zdvořile a nedat nic najevo. Já jsem v těchto věcech prostě dobrý herec a oni mi na to skočili. Co si mysleli, že se jenom tak vzdám? Rozhodl jsem se tedy, že budu Edwarda pronásledovat. A na co já jsem nepřišel. Vzadu seděl Edward s podivným stvořením. Rozhodl jsem se, že ho půjdu obhlídnout. Sotva jsem tam došel, Edward se v ten samý okamžik na mě překvapeně podíval. Mě ale on vůbec nezajímal. Zajímalo mě to podivné stvoření, které nyní stálo v pozadí. Nemohl jsem na něm oči nechat. Možná, že se mi ten tvoreček bude hodit do mojí drahocenné sbírky. Moc by mě zajímalo, co je zač a kde se tu tak najednou vzalo. A co mají s ním společného Cullenovi. Že by si pořídili takovéto zvířátko? Podivné. Musím tomu přijít na kloub. Jenže, to by mě z mého zamyšlení nesměl vyrušit pan Edward Cullen.

„Jé, Aro jaké to je překvapení. Copak tě do těchto zdejších lesů přivádí?“ zeptal se mě Edward.

„Ten tvoreček, řekl bych,“ odpověděl jsem mu lhostejně a dál se zajímal o toho tvorečka. Musím se Edwarda však zeptat na pár otázeček, které by mě mohli pomoct k původu a druhu tohoto roztomilého a krásného zvířátka s rohem na hlavě.

„Aro, na nic si tu nehrajme. Vím, až moc dobře, za jakým účelem jsi tady přišel a co vlastně chceš. To ti ale nedovolím, rozumíš! Nedám ti moji Bellu, i kdyby mi to mělo stát můj upírský život. Nemíním si tady hrát na to, že o ničem nevím a že je všechno v pohodě. Ty tvoje myšlenky a úmysly mi pěkně lezou na nervy, a kdybych mohl, tak tě i nakopu zadek. Je mi fuk, že mě garda potrestá nebo že mě ty potrestáš. Důležitá je pro mě jenom jedna věc a to Bellino bezpečí a ukrýt její tajemství. A zkus jenom někomu říct, že jsi ji tady spatřil anebo se zmíníš jen o její existenci, tak ti utrhnu hlavu, rozumíš?!“ odpověděl mi až moc hrubě. Jak to ale mohl vědět? A kruci, já zapomněl, že to je čtenář myšlenek. Urazil mě a taky pěkně vytočil. To si chlapeček pěkně nahrál do karet.

„Chtěl si to, máš to mít, Edwarde. Ale to stvoření tak či tak přijde do mojí drahocenné sbírky. Ať se ti to líbí nebo ne. Nebo zabiji jeho. A to rozhodně nechceš, že? A jako tvůj trest bude to, že mi vše potřebné o něm řekneš. A ty tvoje výhružky a podobně ti odpouštím. Což bych správně neměl. Jsem na tebe až moc štědrý. Toho si važ, chlapče, “ odpověděl jsem mu vážně. Ten se bolestně podíval na to podivné stvoření a poté se jeho obličej natočil na mě a jeho výraz se změnil na zoufalý a rozzuřený.

„Proč si tak krutý, Aro? Copak nevidíš, jak se cítím, jak moc mi na ní záleží? Jak se cítí ona? To tě nezajímá? A navíc není zvíře, ale člověk, Aro. Ano, každou noc se mění v jednorožce a i za vzácných okolností, jako například právě teď. A aby si mi uvěřil a zjistil o ní více, tak se koukni do mojí mysli, která nikdy nelže, “ zamračeně se na mě podíval a se zoufalstvím v jeho hlase pomalu padnul na kolena.

„Dobrá tedy, ověřím si to, ale tím se nic nemění, “ přistoupil jsem k němu, natáhl ruku a čekal na to, až mi on vloží svou dlaň do té mojí. To, co jsem ale viděl, v jeho mysli mě doslova šokovalo i fascinovalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ten hoch měl pravdu a já se k němu opravdu choval neomluvitelně. Ani se nedivím, že se takhle ke mně choval. Konečně jsem pochopil, jak je to doopravdy.

„Tak co, Aro, změnil jsi názor na danou situaci? Věříš mi už? A taky už konečně chápeš, proč jsme zatajovali Bellu a důvod její existence. Museli jsme to udělat, jinak byste jí ublížili a to by nikdo z mojí rodiny nepřežil. Bylo to jediné řešení, na které, jak vidím, jsi bohužel neskočil. A šel ses přesvědčit na vlastní pěst. Proč si to poté ale řešil sledováním? A ještě k tomu ses tak sobecky choval. Já se za svoje chování neomlouvám, protože bylo oprávněné. Je mi líto, “ podíval se na mě naštvaně a čekal na to, co mu na to odpovím. Měl pravdu, to jsem mu odepřít nedokázal.

„Omlouvám se, jak jsem se k tobě i k tvé družce choval, Edwarde. Vím, že je to neomluvitelné, ale byl bych přesto rád, kdybychom odešli každý z nás v míru. A už to nadále neřešili. A zapomněli na to,“ řekl jsem mu posmutněle.

„Mně se tady neomlouvej, Aro. To je tady Bella, která to tady nejvíce celou tu dobu snáší. To je ona, která se tady cítí nejhůř a má taky právo rozhodnout zda ti bude odpuštěno nebo ne. Jí se ptej, ne mě. Můj názor znáš až moc dobře, Aro. “ Podíval se na Bellu, poté se upřeně na mě podíval a řekl vážně.

(Pohled Belly)

Bylo mi s této celé situace na nic. Cítila jsem se hrozně a zoufale. Celou tu dobu jsem stála na jednom místě a sledovala danou situaci, která se týkala hlavně mě. Nejhorší na tom bylo, že moje tajemství bylo prozrazeno dalšímu upírovy. A jen mlčky sledovala, jak se mě Edward snaží chránit. Škoda, že já v tuto chvíli nezmohla nic. Nemohla jsem mluvit, což na tom bylo taky nejhorší. Ara jsem nenáviděla a nevím, zdali mu mám odpustit po tom všem, co jsem slyšela a viděla. Co si on vlastně o sobě myslí? Já a jeho další kousek do jeho drahocenné sbírky? Už jenom to, jak se choval k Edwarovy a strkal svůj rypák kam neměl. Bylo mi z něho zle. Bylo toho na mě opravdu moc. Další nejhorší věc v mém pořadí byla ta, že se musím rozhodnout, zdali mu bude odpuštěno či nikoliv. Jak se mám, ale správně rozhodnout?

Tak jak se vám líbila dnešní kapitola? Stála vůbec za něco? Má ještě smysl pokračovat? Zkritizujte mě prosím pořádně potřebuji vědět na čem sem.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční jednorožec - 12. kapitola: