Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční jednorožec - 11. kapitola

04.07.2010 (20:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1850×

11. kapitola 

(Pohled Alice)

Bella a Edward přišli za námi, posadili se a začali si s námi povídat. Já se najednou ale v půlce rozhovoru zasekla, protože jsem začala mít vizi ohledně návštěvy, která tu má přijít za necelé 2 hodiny.  Byli to Volturiovi a toho jsem se právěže nejvíce obávala. Ostatní si toho všimli a Jasper musel do mě šťouchnout, abych se probrala. Edward se na mě jenom upřeně podíval, protože to, co jsem viděla, ví stejně jako já sama.

„Co jsi viděla, Alice? “ prolomil ticho Carlisle a klidně se mě zeptal.

„Za necelé 2 hodiny nás přijdou navštívit Volturiovi,“ doslova jsem to ze sebe vykoktala a nedokázala skrýt tón úžasu.

„Ale to by znamenalo, že… “ zastavila se v půlce věty Rosalie a zděšeně se na každého z nás podívala obzvlášť na Bellu.

„Kdo? “ zeptala se po chvilce Bella.

„To je královská rodina, která sídlí v Itálii, “ vysvětlil jí to, co nejstručněji Edward.

„Aha a proč se všichni tak přitom divně tváříte a díváte se nespokojeně z jednoho na druhého?“ podívala se na každého z nás překvapeně a povytáhla jedno obočí.

„Nevím, jak ti to vysvětlit, Bello, ale je možné, že nás Volturiovi přišli zkontrolovat, “ odpověděla ji chlácholivým hlasem Esme.

„A proč by nás měli kontrolovat?“ zeptala se celá zmatená Bella. Bylo mi jí i vcelku líto, protože v poslední době je toho na ni moc. Není divu, že se takhle chová.

„To nevíme, Bello, a navíc ti to nemáme v plánu teď vysvětlovat. Promiň, “ odpověděl jí Jasper.

„Copak to nemá právo vědět?“ hájil ji Edward.

„Má, ale ne rozhodně teď, “ Jasper se na ni upřeně podíval a mě si přitáhl víc k sobě.

„A dost, lidi!“ zařvala Esme a Carlisle najednou. Bella se najednou začala celá třást a to značilo jen jediné – začala se měnit z člověka v jednorožce. Zřejmě to byl na ni nátlak. Vykroutila se z Edwardovy náruče a utíkala ven. Nikdo jí v tom nebránil. Naprosto jsme ji chápali a nechali ji jít. Však ona se stejně vrátí. Po chvilce jsme uslyšeli klepání na dveře. Všichni jsme v tu ránu ztuhli a čekali a na to, kdo půjde otevřít dříve. Carlisle se zvedl a automaticky otevřel čekající návštěvě.

„Dobrý den, přátelé. Je to tak dlouho, co jsme se neviděli. “ S plným úsměvem na tváři k nám přistoupil Aro. Za ním byli další dva členové gardy v černých robách – Jane a Caius.

„To jsem tak rád, že tě vidím, Aro. Copak tě k nám přivádí?“ Carlisle mu úsměv opětoval a zdvořile se Ara zeptal.

„To snad nesmím jednou za čas navštívit své staré přátele, Carlisle?“ trochu překvapený Aro se na něho podíval s úsměvem na tváři.

„Tak jsem to rozhodně nemyslel. Jen mě to přkvapuje. A pojďte dál. Přece nebudete tady takhle stát ve dveřích, že?“ Carlisle se na něho pousmál a zavedl je k sedačce. Ti se bez reptání posadili a čekali na to, co se bude dít dál.

(Pohled Ara)

Nepřijel jsem tu za nimi jen tak. Potřeboval jsem zjistit, co se to tady vlastně děje. Prý tady s nimi bydlí nějaký člověk, který ví o našem tajemství. A jestli ano, bude na milost nemilost odvedený a poté zabitý. Volturiovi nedělají žádné výjimky a na tom nehodlám nic měnit. I když ublížit jí je vlastně jako ublížit její adoptivní rodině, takže uvidím podle okolností. Budu muset jít na ně pomalu. A nejprve od nich získat co nejvíce informací a poté se uvidí, co bude dál.

(Pohled Edwarda)

Mně se to za mák ani trochu nelíbilo. Komu by taky ano, když si tu Volturiovi a jeho členové přijedou jen tak. Aro zřejmě netušil, že mám schopnost číst myšlenky, a tak jsem moc dobře věděl, za jakým účelem přijel. Budu muset nenápadně varovat svoji rodinu. A ohlídat si svoji Bellu, o kterou se v tuto chvíli nesnesitelně bojím. Kde má láska asi teď běhá? Neměl bych jít za ní, přivést ji nazpátek a schovat ji? Alice to viděla, protože se na mě pohrdavě podívala a zakroutila v náznaku hlavou, že to nezní jako moc dobrý nápad. Byl jsem zoufalý. Tak co mám tedy podle ní udělat? Sedět tu jen tak a hovět si tady bez ní? Aro po chvilce promluvil.

„A co je u vás nového, drahý příteli?“ zeptal se Aro Carlislea. Já si Ara nenápadně měřil.

„No, vlastně se v podstatě nic nezměnilo, “ odpověděl mu s klidem Carlisle.

„Opravdu nic? “ zeptal se ho podezřele Aro. Jeho myšlenky křičeli tak hodně nahlas, že jsem mu měl sto chutí něco říct, rozbít mu tu jeho krásnou tvářičku a vykopnout ho ven z tohoto baráku. Já se ale naštěstí ovládl.  A ještě navíc mi Aro za to vůbec nestojí. Belle nikdo ale ubližovat nebude.

„Ne, nic,“ odpověděl mu stále klidným hlasem Carlisle.

„To je zvláštní, že nic. Slyšel jsem o tom, že tu prý s vámi bydlí někdo nový? Smím se optat na to, co je na tom pravdy?“ podivil se arogantně Aro. Mně už bylo z něho fakt zle. Na Alici jsem si všiml toho samého. Myslela na to stejné, co já. Její myšlenky na mě křičely varování. To, že jsem měl pravdu i to, že bychom měli něco udělat. Její vize byly tak zřetelné, až to bolelo.

„Ehm… nevím, kdo ti co napovídal, Aro, ale ne, není na tom pravdy vůbec nic, “ odpověděl mu opět klidným a přesvědčivým hlasem Carlisle.

„Vážně, ne?“ promluvila za celou tu dobu chladným hlasem Jane. A nevěřícně se na každého z nás podívala. My všichni v klidu seděli, ale v myšlenkách mé rodiny byl zaznamenán neklid. V Janeiných naopak nevěřícnost a nenávist. Věděl jsem moc dobře, jako ostatní, že na tohle stejně dojde a dříve či později přijdou na pravdu sami a my jim to budeme muset nějakým slušným způsobem vysvětlit. Pokud tedy budou o to stát.

„A vůbec, proč vás to vůbec zajímá?“ zeptal se ho opatrně Carlisle.

„To se nesmím zeptat, Carlisle? Mě zajímá, co se u vás změnilo a podobně. Vadí ti to snad, drahý příteli?“ zeptal se trochu dotčený, Aro. Zacházel už příliš daleko.

„O to mi nejde, Aro, ale je mi podivné, že se najednou o nás tak hodně zajímáš. Je snad k tomu nějaký důvod, o kterém bych měl vědět?“ zeptal se ho lehce naštvaný Carlisle.

„Ano, je, až je mi o tom nepříjemné mluvit,“ odpověděl mu Aro vážně.

„Smím vědět jaký?“ zeptal jsem se Ara.

„No, inu dobrá, řeknu vám tedy, za jakým účelem jsem sem přijel, “ rozhodil rukama a rozvážně řekl.

„Můžeš začít, Aro. Moc rádi si tě poslechneme,“ odpověděl mu Carlisle.

„Přijel jsem tu kvůli vašemu spolubydlícímu, který je člověk a ví prý o našem tajemství. A chtěl jsem zjistit, co je na tom pravdy a zda mi stojí za to zasáhnout nebo to nechat být. Nechci, abyste měli problémy, Carlisle, ale jestli tu opravdu s vámi žije člověk a navíc ví o našem tajemství, víš moc dobře stejně jako já, co toho dotyčného čeká,“ řekl Aro vážně a na každého z nás se upřeně podíval.

„Dobře, Aro, ale už jednou jsem ti říkal, že to není pravda. Takže tedy nechápu, o co se tady snažíš. Děláš tady akorát z kočky velblouda, “ odpověděl mu neklidně Carlisle.

„Dobrá, tedy. Tím je celý případ uzavřen. Ale stejně se mi tomu nechce moc věřit. Co na plat. Je na čase se rozloučit. A chtěl bych se vám všem omluvit, že jsem přidělal zbytečné starosti,“ Aro se zvedl a chystal se konečně k odchodu. Carlisle ho odprovodil a řekl mu pár slov na rozloučenou a jak zavřel dveře, tak jsme všichni úlevně vydechli.

„To byla tedy klika, lidi,“ řekl Emmet.

„Ano, to byla. Měli jsme štěstí to je celé. Díky pánu bohu, že Bella utekla pryč,“ odpověděla úlevně Esme.

„To lhaní se nám opravdu vyplatilo,“ řekla Alice.

„Jen doufám v to, že se nevrátí zpátky, “ řekl jsem s trochou obav, „ale jsem moc rád, že to dopadlo dobře.“

„Ještě aby ne,“ odpověděla Rosalie.

„Kdy si myslíte, že se asi Bella vrátí?“ zeptal jsem se starostlivě.

„To nikdo právěže neví, Edwarde. Jen doufám v to, že ji nebudeme muset jít znovu hledat a to hlavní, aby byla v pořádku," odpověděla Alice.

„Půjdu ji hledat. A říkám vám předem, jdu sám, “ odpověděl jsem jim rozhodně.

„Tak jdi, Edwarde, nikdo ti v tom bránit nemůže a navíc tě naprosto chápeme.“ Přistoupila ke mně Esme a pohladila mě po tváři. Já se na ni pousmál a utíkal jsem ven.

(Pohled Belly)

Lesem jsem se toulala v podobě jednorožce už pěkně dlouho. Bylo toho na mě opravdu moc. Proč mi to nechtěli říct? Co by mi tak hrozného ta návštěva udělala? A za jakým účelem vůbec přišli? Mám se vrátit domů? Je tam ta návštěva stále? Zachovala jsem se správně? Na tyto otázky jsem nedokázala odpovědět. Nevěděla jsem, jak se správně rozhodnout ani to, co mám udělat dál. Byla jsem zoufalá. Běžela jsem dál a dál, až už jsem nevěděla, kam vlastně běžím a ani to, kde právě teď jsem. Neměla jsem už sílu, prostě nic. Lehla jsem si do trávy a spokojeně usnula. Nevím, jak dlouho jsem tady takhle ležela, ale najednou jsem slyšela něčí hlas, který bych poznala kdekoliv. Byl to Edward, který mě šel asi hledat, dělal si o mě zřejmě velké starosti. Já byla v tuto chvíli ráda, že je tady se mnou. Konejšil mě jeho sametový hlas a jeho ruka, která mě hladila po srsti.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční jednorožec - 11. kapitola: