Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půl a Půl Jsou Jeden - Kapitola 4.

07.11.2009 (13:30) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1491×

Půl A Půl Jsou Jeden – Kapitola 4.

Renesme se sklonila a hlavou se opřela o Jakobovo  rameno, které měl blíže k okénku. Dívala se ven skrze mokré sklo. Nebe už téměř zčernalo. Renesme mačkala Jakobovu paži a do kůže mu zarývala nehty, jakoby si ho chtěla přidržet u sebe. Jakob se tváří opřelo o její hlavu a nic jí neřekl.

„Pořád mi to přijde, jako nesmysl. Aro se nechal prostě vystrnadit z hradu a potupně odešel?“

Esme seděla vedle Carlislea  a mnula mu bledou ruku.

„ Možná k tomu byl prostě donucený. Nevíme všechno. To, co se k nám dostalo, je jako tichá pošta. Nemyslím, že nevěřím Jakobovi, ale i on má informace z druhé ruky. Neznáme podrobnosti, možná k tomu byli Volturiovi donuceni.“, Alice se nadějně koukla na Edwarda. Čekala odezvu, ale žádná nepřišla, tak zabodla pohled do země.

„ To není možné! Nikdy mě tohle nenapadlo! Carlisle, proč jsi nám nikdy nic neřekl o krvi míšenců?“, Bella dostávala panický strach a mluvila hlasitěji než musela. Svojí připomínku na Carlislea skoro zakřičela a hbitě vyskočila z pohovky.

„Bello, uklidni se.“, řekl jí jen tiše Edward a chytil jí za malíček.

„Neměl jsem nikdy závdavek, abych vám to řekl..“, Carlisle zamumlal odpověď a ani nemrknul.

Bella se Edwardovi něžně vyvlíkla a doběhla ke dveřím na terasu. Probodávala očima cestu a poslouchala zvuky.

„Bylo by lepší, kdyby už byla dávno doma. Jakob nám teď moc nepomáhá.“, zasyčela pro sebe.

„Díky Jakobovi se zatím Renesme nezabírá tolik sestrami. A až dostane strach, pomůže jí, že tu bude.

Je zbytečné to řešit, Bell, řeš něco, co vyřešit můžeš.“, Esme se na Bellu starostlivě dívala.

„Sakra!“ Bella si aspoň dupla.

„Za jak dlouho asi Embry přinese zprávy o tom, co se v Itálii děje?“, Alice pověsila otázku do vzduchu.

Dlouho si s ni všichni hráli.

„Nebude to mít jednoduché. Musí  se tam nějak vetřít a teprve potom se něco dozví.“, Edward promluvil a opřel se o opěradlo.

„ Možná by si mohl něco vymyslet, nějak navést sestry na to, že je věrohodný. Nejlepší by stejně bylo, kdyby sestrám jen tak řekl, že Renesme zná. Pomohlo by nám to, znali bysme všechno do detailu.“ Emmet tiše soukal plán.

„Taky mě to napadlo, jenže nevíme, jestli tam není někdo s jakýmikoli schopnostmi. Na tomhle všem bychom mohli narazit. Nejdříve musí být nenápadný.“, objasnil Edward.

„Nejhorší na tom je, že musíme čekat.“, řekla Rosalie a podívala se na Bellu.

Bella pořád stála u dveří. Venku se setmělo , přemýšlela, na co všechno se Renesme Jakoba zeptala. Přemýšlela úplně nad vším. Renesme byla v nebezpečí, zase. Tentokrát ale neviděla žádnou cestu, jak ji uchránit. Teď nestačilo dokázat, že Renesme není nebezpečná.  Šlo o něco, co bylo její, co opravdu neoddiskutovatelně měla a opravdu to bylo takové,jaké to sestry chtěly. Nebo ne?

„Vážně je Renesmenina krev tak blahodárná?“, Bella se otočila na společnost v pokoji. Jasper celý bledý seděl v koutě, Alice ho hladila po rameni.

„To nevím, nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by to vyzkoušel. Nakonec, míšenci jsou na světě nejspíš jen dva.“, Carlisle se zkroušeně podíval na Bellu. Té se malinko zlepšila nálada. Nevěděla jak, ale tohle by možná mohlo hrát na štěstí Renesme. Vzpomněla si na Nahuela, na chvíli se jí v mysli objevila myšlenka, že on by mohl Renesme nahradit, hned se ale zastyděla. On Renesme před lety na louce zachránil a vůbec, ona neměla právo rozhodovat o jeho životě.

Edward se na ní se smutkem podíval, Bella měla pocit, že ho to na chvilku napadlo taky.

Na cestě se ozvalo auto.

„To je Renesme.“, Řekl Edward a stoupl si vedle Belly. Bella otevřel dveře a vyšla na terasu, sešla ze schodu a na kůži nohou ucítila vyšší stébla trávy. Neslyšně botami hladila trávník a šla autu napřed. Ve vteřině na ní zasvítila světla a Bella se zastavila. S tváří bez výrazu čekala až Renesme vypne motor a vystoupí.

„Už je tma.“, řekla jen, když Renesme zamknula auto.

„Je večer. Jsem tu včas.“

Renesme se navzdory celé situaci lehce usmívala. Na Bellu se podívala jenom letmo a zamyšleně odcházela od auta.

„Jestli  jseš tu včas, ti řeknu já.“

Renesme se zastavila a už se na Bellu podívala pořádně.

„ Ale řek…“

„ Já vím, co jsme řekli. Kde je Jakob?“

„ Doprovodil mě až k příjezdové cestě. Pak si rozmyslel, že bude lepší, když  domů dojedu sama.“

Bella si připadala jako odstřelovač, Jakob se nejspíš bál kvůli ní a nebo Edwardovi.

„Nemusí se bát.“

„Možná, že zítra mu to budeš moct říct sama.“

Renesme se dala na cestu k domu, čekala ještě na kárání od Edwarda, který pozoroval obě na terase, ale nic neřekl. Položil Renesme ruku na tvář a políbil ji na čelo.

„ Opravdu jdu pozdě? Přece není noc….“, Renesem vzhlédla.

„ Není tak pozdě…“, řekl Edward a podíval se na Bellu.

Bella vyslala k Edwardovi úsečnou myšlenku. Měl stát za ní, proč najednou nemá nic proti Jakobovi? Nevadí mu, že mu odvádí Renesme a ještě teď, když v bezpečí  není u Jakoba ale u něj?

„Jakob zítra přijde?“, zeptal se Edward.

Bella se otočila zády a zlobně přivřela oči.

„Nevím, ale něco takového říkal“, Renesme se usmála a rychle se koukla jinam.

Potom zašla do domu a zavřela za sebou dveře. Všichni uvnitř se na ní usmáli, Renesme je jenom pozdravila a odešla do pokoje.

„Zlobíš se?“, zeptal se Edward Belly, která stála ještě pořád otočená zády.

„Tak zaprvé jsi mě absolutně podkopal a za druhé ti vůbec nerozumím. Je v pořádku, když je Reneseme pryč celý den, i když víš, co jí teď hrozí? A neptej se mě takhle, když víš, co si myslím!“

„Nehodlám jí teď nechat přemýšlet o nějakých dvou stvořeních, co jdou po její krvi a ještě jí zakázat stýkat se s Jakobem po tom, co ho viděla. Ty sama víš, že když Otisk zafunguje oboustranně, všichni ostatní mají smůlu. A odedneška nebude celý den pryč s Jakobem, bude s ním tady. Už si můžeš zapnout štít, a říkat mi jenom to, co chceš.“, Edward se potutelně usmál.

Bella si uvědomila,že ještě pořád vysílá Edwardovi myšlenky, ale Renesme už tu není.

Naschvál mu ale poslala další.

„Jakob jí teď pomůže Bello, copak to nechápeš? Jasně, že bych si to dokázal představit jinak, ale nesesype se to na ní jenom černě, když tu Jakob bude.“

„Zní to rozumně, ale neznamená to, že s tím souhlasím.“

„Máš jiný nápad?“, zeptal se Edward.

Renesme seděla  na posteli a prohrábla si vlasy. Na ruce ucítila pár zrnek písku, vzpomněla si jak  na pláži foukal vítr, když seděla na zemi a povídala si s Jakobem.

Zrníčka jí štípala na kůži, tak odešla do sprchy a celé vlasy propláchla. Pod proudem vody přemýšlela úplně nad vším, co se stalo. Jako první se jí vynořil Jakob a to jak musí zaklánět hlavu, když mu chce něco říct. Byl strašně veliký a nejspíš i silný, i když neměl svaly jako kulturista. To se Renesme líbilo, protože kulturisty ze srdce nesnášela. Jakob nebyl třasořitka ani obluda, to bylo ideální. Když se nad tím ale zamyslela, zjistila, že by jí byly svaly vlastně úplně ukradené,. Představovala si Jakoba v různých verzích, některým se smála a některé se jí opravdu nelíbily, ale stejně jí vždycky lochtal žaludek, když ho viděla před sebou. Tak jak byl doopravdy, se jí ale líbil nejvíc. Z toho druhého kluka už ale dobrý pocit neměla. Skoro se ho bála. Vzpomněla si, proč ho dneska viděla. Jakob jí úplně zatarasil všechny směry myšlení! Embry přišel kvůli sestrám.

Začala se cítit nepříjemně a podvědomě zrychlila mytí. Začala hledat mýdlo, ale to neleželo tam, kde vždycky.. Sáhla nahoru na poličku a poslepu hmatala po předmětech. Prstem jí najednou proběhla palčivá bolest, Renesme rychle stáhla ruku dolů a podívala se na prst, z kterého stékala krev a kapala do vody, kde se rozpouštěla a plula do odpadu.

Bezmyšlenkovitě zpanikařila a prst si rychle strčila do pusy, opláchla celou zem sprchy, rychle se osušila a vyletěla z koupelny. Pořád tu krev cítila. Nechtěla, aby přišly! Nechtěla je přilákat ke všem do domu.

Vytáhla prst z pusy a proklínala žiletky na poličce. Krev už netekla, ale červená čárka na bříšku pulzovala a pořád páchla.

„Můžu?“, zeptala se Bella za dveřmi.

Renesme sebou trhla, „Jo,pojď.“

Bella vešla a našla Renesme omotanou ručníkem, jak na ni vyděšeně kouká.

„Řízla jsi se?“, zeptala se a podívala na prst.

„Ano. Mrzí mě to, strašně to smrdí.“, řekla a sykla, když si na ránu šáhla.

„Co tě mrzí? Spíš bychom  to měly zalepit, aby se to neotevíralo. Ukaž mi to.“

Bella vzala Renesmenin prst do ruky a nalepila na něj náplast, kterou už měla připravenou. Renesme se pořád rozrušeně dívala, jak Bella náplast na prstě rovná.

„Takhle je nepřivoláš.“, řekla Bella do ticha.

Renesme si rychle zrekapitulovala celou situaci. Byla malá šance, že sestry naláká na to, že se řízne, ale ten strach jí zatemnil mozek.

„Když se o tobě sestry dozvěděly, nevyběhly z hradu a nešly tě stopovat. Hlavně potom, co se stalo Volturiům vědí, že není lehké se k tobě dostat. Vymyslí si plán, a ten určitě nebude zahrnovat tvoje unesení z koupelny. Myslím, že budou chytřejší.“

„Jenom myslíš, vlastně nevíte nic.“, řekla Renesme na obranu a zase jí začal běhat strach po těle.

„Nikde po nich není ani stopy, Emmet s Rosalií byli na lovu, nic nenašli. Bylo by to přece unáhlené, kdyby se na tebe vrhly, když jsme tu my.“

„Mohly by přijít s někým jako s posilou.“

„O tom už bysme věděli.“

„Alice je nemůže vidět.“

„Renesme, Emmet a Rosalie by je cítili. A Jakob už tu okolo domu běžel třikrát.“, Bella se posadila na postel. Renesme zůstala stát a držela se za prst.

„Jakob tu běhá?“, Renesme se usmála.

„Myslíš, že by nám nepřišel říct, kdyby se něco dělo?“

Rensesme si sedla vedle Belly.

„Počkej, on běhá jako člověk?“

„Ne, jako vlk.“, Bella sledovala, jak se Renesme mění grimasy.

„To si nedokážu představit.“, řekla Renesme nakonec a opřela se o zeď.

„Jednou to sama uvidíš. Není to tak strašné.“, Řekla Bella a zasmála se, „Necítíš se teď už líp?“

„Trochu,“řekla Renesme.

Další den Embry odešel do Itálie. Jakob strávil celý den u Cullenů a až na pár okolností ohledně Embryho odchodu nemluvil s nikým jiným, než s Renesme. Rosalie ho probodla očima pokaždé, když prošla okolo, vlastně jenom, když se Renesme nedívala. Alice se držela dál ode všech. Neviděla vůbec nic a strašně jí to znervózňovalo, připadala si úplně bezmocná a měla pocit, že jestli se něco stane, bude moci ona za to, že ostatní nepřipravila. Stokrát ji mohli všichni říkat, že to není pravda, stejně jí nepřesvědčili. Jasper se držel blízko Renesme, vyjímaje diskusí o sestrách, protože na něm její nálada způsobená Jakobem ve srovnání s náladou ostatních ležela jako balzám.

S dalšími dny se zintenzivňovalo nepříjemné napětí, Embry už mohl poslat  zprávy, ale možná to bylo pořád moc brzo. Renesme už byla taky neklidnější. Bella a Edward jí nepustili s Jakobem dál od domu než několik kilometrů a na pláž už vůbec ne. Tak většinu času nasávala nedočkavost a starost ostatních. Jakob se snažil jak mohl, ale taky se bál a Renesme tak moc nepomáhal. Když se zhoršil stav Renesme, Jasperovi už pukala hlava. Jeho Alice se držela pořád dál a uvědomovala si, že jediné spojení s informacemi je Embry, vlk, který pro ní byl jenom tma. Alice nebyla nesnášenlivá, ale věděla, že jestli  Embry brzo něco nevzkáže, bude u ní mít problém.

Naštěstí pro něj Embry něco vzkázal. Jakob odpoledne vběhl do vily.

„Tak co?“, vyhrkla Alice a u Jakoba stála jako první.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půl a Půl Jsou Jeden - Kapitola 4.: