Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pugio per-sentio cor - 5

08.12.2009 (14:30) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1959×

5. kapitola Kouzlo

V knize jsem našla nejdříve tu mušli.

ZLATÁ MUŠLE PŘINÍŠÍ ŠTĚSTÍ. JEDNOU ZA STOLETÍ ZRODÍ RŮŽOVOU PERLU, KDYŽ JÍ NĚKDO NAJDE DOSTANE NEUVĚŘITELNOU MOC. ZLATÉ MUŠLE SE NAŠLI NA SVĚTĚ JEN DVĚ ALE ŽÁDNÁ ZATÍM RŮŽOVOU PERLU NEVYDALA.

A potí tam byla i perla.

RŮŽOVÁ PERLA. NEJMOCNĚJŠÍ MAGICKÝ PŘEDMĚT NA SVĚTĚ. JE OBDAŘENA TAKOVOU MOCÍ ŽE NIKDO PŘESNĚ NEDOKÁŽE URČIT CO VŠE DOKÁŽE. ALE JE JISTÉ ŽE JE SILNĚ SPJATA S VODOU.

Cože?? Tak to jsem nečekala. Perlu jsem si rychle přivázala na krk a mušli jsem schovala do šuplíku. Když to někdo najde je po mně. Knihu jsem si nechala na posteli a šla se umýt. Když jsem se vrátila do pokoje seděla na mé posteli Alice a četla si v knize. Když vzhlédla zadívala se mi na krk. Přivřela oči do škvírek. Došla jsem k ní a knihu zavřela.

„Chtěla jsi něco?“ ptala jsem se a otočila se ke skříni a vyndala si oblečení.

„Proč tu perlu nosíš na krku?“ ptala se.

„Protože se mi líbí.“ Oblékla jsem se do kraťasů a trika. Otočila jsem se na Alici.

„Vím co je zač. Může tě zabít.“ Mluvila o perle.

„No a? já se smrti nebojím.“ Založila jsem si ruce na prsa.

„Dobře. Můžeš mi říct proč jsi na nás taková?“ jako kdyby to nevěděla. Přešla jsem k oknu a koukala se ven.

„Jako kdybys to nevěděla.“ Zasyčela jsem. Bylo ticho. Slyšela jsem povzdech. Nakonec odešla, já jsem stále stála u okna. Bylo mi do breku. Kéž bych tak mohla plakat. Na to se mi z oka vyhoupla slza. když dopadla na zem objevila se tam černá perla. No skvělí ještě do toho slzy které se mění na perly. Chci domu. Asi po dalších třech hodinách jsem si lehla na postel a koukala do stropu. Do pokoje vešel podle vůně Emmet. Hodila jsem si přes obličej polštář. Slyšela jsem chichotání.

„Co chceš?“ proč mě nenechají na pokoji?

„No tak nebuď jak ledová královna. Kde je ta stará dobrá Bella?“ skočil mi na postel.

„Ta stará naivní, a hloupá Bella? Tu máš na mysli? Tak já ti něco povím ta umřela ve Forks když jste jí nechaly na holičkách. Musela se vypořádat s Laureátem, a potom ještě s Viktorií. A málem i se smečkou z La Push.“ On na mně čuměl. Vstala jsem a vyskočila z okna co bylo nad postelí. Běžela jsem přes celý ostrov. Zastavila jsem se až na útesech. Netrvalo ani pět minut a někdo mě doběhl. Tentokrát to byl Edward. Jeho nádhernou a omamnou vůni bych poznala všude. Neotočila jsem se a dála se koukala na moře.

„Bello.“ Byl asi metr ode mě. Nedopovídala jsem.

„Bello.“ Byl u mě. Ignorovala jsem ho. Otočil si mně na sebe. Koukala jsem se mu do očí.

„To co jsi říkala Emmetovy je pravda?“ ptal se mně.

„Jo je.“ Stočila jsem hlavu a koukala se znovu na moře.

„Bello je mi to tak líto. Nikdy jsem tě neměl opustit. Je to moje vina. Když si pomyslím že jsi málem přišla o život.“proč by to dělal?

„Říkáš mi to jenom ze soucitu. Když víš pravdu. Nestojím o soucit Edwarde. A už vůbec ne od tebe.“ Zasyčela jsem na něj.

„Ty to stále nechápeš že Bello? Já tě nikdy nepřestal milovat. Opustil jsem tě kvůli tomu abys zůstala v bezpečí před námi. Nikdy mně nenapadlo že pojedeš za Volturriovými. To co jsem ti  tenkrát řekl byla lež. Zranilo mně že jsi mi tak lehce uvěřila. Kolikrát jsem ti řekl že tě miluji, nechtěla jsi mně pustit viděl jsem ti to na očích.“ Co mi to tu říká? Zase se mně snaží obalamutit?

„Já nevím Edwarde, když mi to takhle všechno říkáš tak musíš být dobrý lhář, jak mám mít jistotu že mi zase nelžeš? Že mně zase neopustíš až se ti to bude hodit?“ vytkla jsem mu. On se zatvářil bolestně.

„Přesvědčím tě.“ Začal se ke mně naklánět. Stála jsem tam, dívala se mu do těch jeho zlatavých očí. on svým pohledem sklouznul na moje rty. Jemně se svými rty otřel o ty moje. Pootevřela jsem ústa. Políbil mně znovu a něžně. Chvilku jsem neodpovídala ale potom jsem ztratila rozumné uvažování a přitáhla si Edwarda za týl blíž k sobě. Cítila jsem jak se usmál. Líbaly jsme se dlouho. Polibek přešel k vášni, ani jsem nepostřehla kdy a už jsme ležely na zemi. Zasmála jsem se. Polibek jsem ukončila a vážně se mu koukla do očí.

„Opravdu ti mohu věřit?“ ptala jsem se ho šeptem.

„Ano, nikdy už tě neopustím to ti slibuji.“ Pohladil mně po tváři. Políbila jsem ho, vyskočila jsem na nohy.

„Pojď něco ti ukážu. A cestou si zajdeš na lov.“ Řekla jsem mu jako rodič. On se podepřel lokty a koukal na mně.

„Ano mami.“ Protočila jsem oči a podala mu ruku. Vytáhla jsem ho rychle na nohy když se chytil.

„Tak pojď.“ Rozeběhla jsem se k jezírku. Cestou jsem ucítila jaguára.

„Posluž si. Je támhle ve větvích.“ Ukázala jsem mu na strom kde poklidně spala.

„Já tu počkám.“ Řekla jsem a zaplula mezi stromy. Edward na nic nečekal a vrhnul se po něm. Když byl hotov tak jsem vylezla ze stromů.

„Ještě chceš?“ ptala jsem se ho.

„Jo ale tebe.“ Přitáhl si mně k sobě a vášnivě mně políbil. Odtáhla jsem se od něho.

„Buď hodný.“ Pleskla jsem ho po ruce která přejížděla po mém stehně nebezpečně vysoko. Edward něco zamumlal ale přestal, my jsme pokračovaly dál. Dovedla jsem ho až k jezírku. Dnes se nádherně třpytilo.

„Není to nádherné?“ zeptala jsem se ho.

„Je.“ Řekl. Svlékla jsem se šaty, pořád jsem tady na ostrově nosila plavky, a vlezla si do jezírka. Otočila jsem se na Edwarda, který stál na kraji.

„Na co čekáš? Pojď do vody.“ Pobízela jsem ho. Zatvářil se rozpačitě.

„Já nevím.“ Dal si ruce za hlavu.

„Copak máš na hrudi dederony a na břiše vyrážku z jedovaté škumpy?“ začala jsem se mu pochechtávat. On si sundal triko a nechal si kraťasy. Skočil do vody. Voda stříkala okolo mě tak jsem se rychle otočila. Edward potom na hladinu nevyplaval. Cítila jsem ho pod sebou. Když mně chtělo stáhnout udělala jsem rychlé tempo stranou a potopila se. Edward se na mně otočil a usmál se zlomyslným úsměvem. Přivřela jsem oči do škvírek a vyplavala na hladinu, je na čase vyzkoušet nové schopnosti, čím začneme? Tak třeba vodou. Utvořila jsem kolem sebe silný vír a nechala jsem se jím vyzvednout asi metr nad hladinu. Edward se vynořil a koukal na  mně.

„Copak?“ ptala jsem se. Vytvořila jsem druhý vír a vyzvedla Edwarda, přitáhla jsem si ho k sobě a oba víry spojila. Edwarda jsem rychle políbila. Chtěla jsem ho. Nechala jsem nás klesnout do vody. A podvodním proudem jsem nás odnesla na břeh. Pořád jsme se líbaly, svými rty přešel na můj krk. Moje ruce se vydaly na průskem jeho těla, Edward mě pořád líbal na krku. Potom přešel na ucho.

„Jsi si jistá že to chceš?“ jemně mě kousl do ucha. Vzrušení které mnou projelo bylo nepopsatelné. Slastně jsem vzdychla. To bral jako ano. Milování s Edwardem bylo nepopsatelné. Za celou noc jsme se milovaly několikrát. Poté už jsme jenom ležely na zemi a užívaly si přítomnost toho druhého. K ránu jsem se začala oblékat.

„Co to děláš?“ ptal se.

„Oblékám se.“ Oblékla jsem si plavky a přes to jsem hodila šaty. Vlasy jsem rukou prohmátla a otočila se na Edwarda.

„Šup oblékni se. Už se po tobě nás Esme shání.“ Hodila jsem mu kraťasy.

„Jak to můžeš vědět?“ ptal se.

„Mám spoustu schopností Edwarde, a k tomu patří i myšlenky. Slyším Esme z domu tak jako kdyby stála vedle mě.“ Vysvětlila jsem mu.

„A to s tou vodou to si byla taky ty?“ ptal se.

„Jo. Ovládám živly. Oheň, voda, země, vzduch.“ Už jsme mohli jít. Cestu jsem znala naspaměť.

„Hlavně se to nesmí nikdo dozvědět. Ani Aro, vůbec by mně potom nepustil nikam. A když jsme u volnosti co si někam večer vyrazily?“ ptala jsem se ho.

„Bello myslím že to není dobrý nápad, Kdyby se to dozvěděl Aro tak se může něco stát, a to nepočítám Rumuny.“ Káral mně.

„Dobře.“ pokrčila jsem rameny. Ale večer se vypařím. Edward to dál neřešil a šli jsme do domu. Vešli jsme tam bok po boku. Všechny pohledy se na nás otočily.

„Co jste tam venku dělaly? Doufám že jste nezbouraly půlku lesa.“ Dobíral si nás jako vždy Emmet.

„Emmete už ti někdo, někdy řekl že se chováš jak idiot?“ s tím jsem se sebrala a odešla do pokoje. Pleskla jsem sebou na postel.

„Co ti přelétlo přes nos?“ slyším dobře?

„Potřebuju vypadnout. Tentokrát bych brala i celodenní nákupy s Alicí jen abych odsud vypadla. Chci z tohohle hrozného ostrova pryč. Za chvíli se tu sežeru nudou? Dokážu se o sebe postarat sama. Když nechci nikdo se mně ani nedotkne. Prosím, prosím Edwarde.“ Žadonila jsem ho s prosíkem.

„Ne Bello.“ Zakroutil hlavou.

„No tak pozdravuj u sebe v ložnici.“ Vhodila jsem ho z pokoje. Vzala jsem tašku a hodila tam svoje hezké oblečení. Nějaký make-up. Boty a vyrazila na druhou stran ostrova. Tam jsem našla kládu která byla ve tvaru misky. Hodila jsem do ní batoh a skočila do vody. Věděla jsem kde je ostrov Esme. Díky myšlenkám ostatních. Doplavala jsem na její ostrov, tam jsem z batohu vytáhla všechny věci zkrášlila se. Díky bohu byl na její ostrově motorový člun. S ním jsem dojela do přístavu a šla hledat klub. Pro jistotu jsem se zaštítila aby mně nenašli a šla do nejlepšího klubu co tu měly. Podplatila jsem vyhazovače a ten mně pustil dovnitř. Hrála tu skvělá muzika. Už vím kde jsme, kousek od Španělska. Bavila jsem se. Byla jsem tam do rána pak jsem jela zase na ostrov Esme, tam jsem se převlékla a plavala na náš ostrov. Batoh jsem si na ostrově Esme nechala. Když jsem doplavala k nám seděla jsem tam na pláži. Díky schopnosti jsem věděla že mně všichni hledají. Pořád jsem měla štít a nehodlala jsem ho jen tak sundat. Když jsem slyšela že se někdo přibližuje vyhoupla jsem se na strom sedla jsem si až do korun stromu. Pode mnou se mihl Emmet. Neodolala jsem a seskočila potichu jako myška.

„Koho hledáš?“ zeptala jsem se a on se lek. Rychle se otočil.

„Víš jak jsi mě vyděsila? Kde jsi všichni tě shání. Volal Aro.“ Dělal tajemného.

„Co chtěl?“ řekla jsem znuděně.

„No…..“ začal dělat chytrého.

„Emmete.“ Zavrčela jsem.

„Tak jo. Říkal že Rumuni tě už nechaj na pokoji a že zítra po tebe přijede Alec s Jane a ještě Demetri.“ Vydechl najednou.

„No to je super.“ Byla jsem nehorázně ráda že odsud vypadnu.

„Díky Emmete.“ Vyskočila jsem si zpět na strom. Emmet vyskočil taky ale větev nás ob dva neudržela tak se prolomila. Já jsem se stačil jednou rukou zachytit. Vysela jsem tam jako opice na jedné ruce a koukala se dolu na Emmeta který tam ležel chtě nechtě jsem se musela začít smát.

„Tak to ti teda moc děkuji.“ Vstal a skočil mi po noze ale já jsem se otočila nahoru, takže jsem teď rovnováhu držela ruce a nohy jsem měla vzhůru k nebi.

„Ještě něco?“ ptala jsem se ho se smíchem. To ostatní přilákalo. Emmet nabručeně koukal nahoru, já se smála a rovnováhu pořád držela na jedné ruce.

„Bello pojď dolu.“ žádal mně Edward.

„Proč mně se tu líbí.“ Protestovala jsem jak malé dítě a nevinně se usmála. On se nakrčil a chtěl vyskočit.

„Být tebou tak to nedělám.“ varovala jsem ho ale koutky mi cukaly. Měla jsem kolem sebe pořád štít. On nedal na moje varování a vyskočil. Když narazil do štítu byl překvapený, spadl dolu jako hruška a já jsem se musela začít smát.

„A pak že nejsou bratři.“ Návalem smíchu jsem se neudržela a padala dolu. měla jsem až moc pohotové reakce a tak jsem ani nezaregistrovala kdy ale už jsem byla na další větvi.

„Jak jsi to udělala? To bylo tak rychlé že jsem měl problém to postřehnout.“ Ptal se Jasper.

„To byl jen reflex.“ Pokrčila jsem rameny.

„Reflex? Bello když tohle je reflex tak by mně zajímalo jak vypadáš v boji.“ Uznal mi poklonu.

„To nechtěj.“ Seskočila jsem ze stromu poněkud rozladěná. Nastala ta trapná chvilka ticha. Nepříjemně jsem se ošila.

„Pojďte, jdeme do domu.“ Popostrkovala jsem je. Alice se začala smát. Najednou mi někdo skočil na záda a já zase zareagovala.

„Panebože Emmete jsi sebevrah?“ vyjela jsem na něj zpříma. Seděla jsem mu na zádech, zuby u jeho krku, pevně jsem ho držela a z hrudi mi vycházelo vrčení.

„Tohle víckrát nezkoušej, málem jsem tě zabyla.“ On to pořád nechápe. Culil se jak měsíček na hnoji. Protočila jsem oči a šli jsme k domu. Já jsem se zastavila, spíš jsem ztuhla na místě.

„Co je?“ ptal se Emmet.

„Někdo je na ostrově, a nikdo z Volterry to není. Ale ten pach znám, jen odkud“ začala jsem přešlapovat na místě. Přemýšlela jsem. O ne Gustavo, Rumuni.

„Do háje.“ Začala jsem couvat.

„Co se děje?“ ptal se vážně Carlisle.

„Rumuni.“ Zašeptala jsem. Všichni ztuhly.

„Musíme zpět na pláž.“ Rozeběhla jsem se. Najednou jsem slyšela Alici vyjeknout. Chytli jí. rychle jsem se otočila a stála jsem před samotným Gustavem.

„Ale, ale kohopak to tady máme. Jestlipak to není Isabela Volturry.“ Řekl sladce.

„Gustavo, jsem překvapená že tě opět vidím.“ Teď musím být chladná.

„Pusť jí Gustavo.“ Řekla jsem a udělala k němu krok. On pozvedl obočí. Udělala jsem k němu další krok.

„Co z toho budu mít?“ ptal se a nadzvedl obočí. Došla jsem k němu. tohle mě bavilo, dělala jsem to ve Volteře i s lidmi, ale ty nemohu potom zabít. Položila jsem mu něžně ruku na rameno a přešla jsem k jeho zádům, naklonila jsem se k jeho uchu a řekla.

„Co takhle smrt?“ zeptala jsem se ho. Tohle funguje, je to další schopnost kterou sem si vzala od nějaké upírky ve Volteře. On jí pustil. Alice ihned utekla za Jasprem. Já jsem Gustava obešla a postavila jsem se před něj. Omamování odeznívá, je to jenom krátkodobé. On tam stál a koukal se okolo sebe.

„Kde je.“ Zavrčel na mně. Ustoupila jsem o půl kroku na stranu aby viděl na Alici.

„Dnes nemám náladu na to tě zabít, přijď někdy jindy.“ Řekla jsem mu. Už jsem se otáčela když zvolal.

„Jsi slaboch, vždycky jsi byla. Aro taky. Nedokážeš se mi postavit. Nedokázala jsi si ani udržet pitomého upíra.“ Zarazila jsem se a otočila se na něho.

„Já nejsem slaboch. A ty asi musíš být v posteli na hovno když ti žena zdrhla s jiným.“ Vrátila jsem mu to i s úroky. On se naštval a vystartoval po mně. Vyskočila jsem a skopla ho do hlíny, jeho hlava tam udělala brázdu.seděla jsem znova na větvi a kmitala nohama jako malé dítě. On se koukal okolo sebe.

„Copak Gustavo, ulítly ti včely?“ smála jsem se mu. On vyskočil a chtěl mě chytnout za nohy jako Emmet předtím ale já udělala to samé, postavila jsem se na levou ruku.

„Už začínáš stárnout Gustavo.“ Dobírala jsem si ho. Naštval se ještě víc. Začal hnusně vrčet. Otočil se na Cullenovy a šel po nich, byl dvakrát větší než Emmet. Skočila jsem na něj když se chystal na Emmeta. Ten se zatvářil jak mimino.

„Chci se taky bavit.“ Řekl. Já jsem Gustavovy utrhla ruku.

„Tak na.“ A hodila jí Emmetovy.

„To ti děkuju.“ Zaprskal.

„Nestěžuj si a buď rád že něco máš.“ Udělala jsem chybu a ten hajzl mě odhodil na strom. Měla jsem ruce v hlíně a vyvolala jsem kořeny aby ho svázaly. Moc dlouho ho neudržely. Teď už si nemůžu dovolit další chybu, stála by mě život. Soustředila jsem se tedy jen a jen na něj. Byl to náročný souboj ale nakonec jsem ho zabyla. Ale z mého oblečení moc nezbylo. Co na ostrově Esme mám batoh.

„Musíme vypadnout můžou přijít další.“ Mezi námi vládlo napětí. Skočila jsem do vody hned z útesů. Ostatní mě následovaly. Doplavala jsem na ostrov Esme. Došla jsem do křoví pro batoh.

„Já se převléknu, myslím že by jste měly zavolat Arovy a říct mu co se děje.“ Vyndala jsem si z batohu věci.

„Kde se tu ty tvoje věci vzaly?“ ptal se Jasper.

„Přinesla jsem si je sem.“ Nečekala jsem na odezvu a zaběhla se do lesa převléct. Když jsem vylezla Edward na mně pořád zíral.

„Neměla jsi opouštět ostrov.“ Říkal mi jak malé holčičce.

„Nejsem malá Edwarde.“ Odsekla jsem mu. Přišel Carlisle.

„Mluvil jsem s Arem už jedou.“ Řekl á kývla.

„Jdeme.“ Zavelela jsem.

„Kam?“ ptaly se.

„Do přístavu.“ Šla jsem  molu. Odhrnula plachtu z motorové lodi a nasedla.

„Neptejte se.“ Řekla jsem jen. Všichni nasedly a my jsme se vydaly na cestu, dojely jsme do přístavu a vydaly se na soukromé letiště. Čekaly jsem tam asi čtyři hodiny než přiletělo letadlo, v něm seděl Aro.

„Ahoj.“ Políbila jsem ho na tvář a sedla si vedle něho.

„Ahoj holčičko.“ Pozdravil mně. S Carlislem jsme mu vysvětlily celou situaci. Než jsem se nadála byly jsme v Itálii. Nasedly jsme do aut a vyrazily směr Volterra. S Edwardem jsme na sebe pořád koukaly.

SHrnutí

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pugio per-sentio cor - 5: