Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pugio per-sentio cor - 2

25.11.2009 (20:45) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2085×

2.kapitola Minulost se vrací

Bella

Seděla u sebe v pokoji a přemýšlela nad svojí existencí. Když v tom mi do pokoje vlítl Alec, stali se z nás přátelé.

„Ví kdo přijede?“ ptal se horlivě.

„Ne kdo?“ nechápala jsem.

„Cullenovy.“ Vyhrkl a zase zmizel. Já jsem seděla opařená na posteli. Nezmohla jsem se na nic jen čumět na dveře. Věděla jsem že tento den jednou přijde ale že tak brzy? Jsou to jen dva roky co jsem zmizela. Vstala jsem, hodila na sebe plášť a v dalších vteřinách jsem stála před pracovnou Ara. Zaťukala jsem.

„Pojď dál má drahá.“ Vstoupila jsem. Pomalu jsem zavřela a přešla ke stolu. Zastavila jsem se u židle která byla u stolu. Chytla jsem se jejího okraje a přenesla na ní mírně váhu.

„Je pravdou že přijedou Cullenovy?“ ptala jsem se a koukla se mu do očí. Měl v nich starost a obavy.

„Ano Isabelo, zítra okolo sedmé večer přijdou.“ Řekl, já jsem obešla křeslo a ztěžka do něj dosedla. Jednou rukou jsem si začala třít nos.

„Jestli nechceš nemusíš tam chodit.“ Řekl a položil mi ruku na rameno.

„Ne půjdu tam. Oni jsou minulost a já to zvládnu.“ Řekla jsem odhodlaně. Aro uvěřil ale já jsem si sebou nebyla jistá. S tím jsem se sebrala a odešla do knihovny. Začala jsem hrát na klavír, to jediné mně dokáže pořádně uklidnit. Seděla jsem tam asi do jedné do rána. Potom jsem šla k sobě. Umyla jsem se, vlasy jsem pořádně promyla, na sebe jsem si vzala džínovou minisukni, k tomu tílko obepínající mojí postavu, a k tomu boty na vysokém podpatku s vázankou až pod kolena, bylo něco kolem tří, ještě jsem se namalovala a učesala, bylo šest. Co tu budu celou dobu dělat? Šla jsem k oknu a dívala se z něj. Bylo nádherné dívat se na východ slunce. Byla jsem v pokoji celý den než slunce začalo zapadat a já tak poznala že je čas. Nasadila jsem si kapuci a stoupla jsem si vedle Ara a jednu ruku položila na pravý hrot trůnu. Ara jsem zaštítila i tak zbytek sálu. Slyšela jsem jejich myšlenky. Byla tu i Heidi, Demetri věděl co mám za moc tak si začal opakovat vtipy který zná.

Jsou rus, němec a čech na opuštěném ostrově. Rus už to nevydrží a skočí do vody, potká žraloka a ten říká, jestli mi zazpíváš svojí hymnu nesežeru tě. Tak rus začal zpívat ale žralok to nevydržel a sežral ho. Pak to nevydrží němec a skočí do vody, taky potká žraloka a ten říká jestli mi zazpíváš svojí hymnu nesežeru tě. Němec začal zpívat ale žralok to zase nevydržel a sežral ho. Nakonec tam skočil i čech, potká žraloka a ten mu říká jestli mi zazpíváš svojí hymnu nesežeru tě. Čech začal. Kde domov můj, kde domov můj a žralok na to. Fůj bezdomovce nežeru.

Začala jsem se pochechtávat, ale Demetri pokračoval,

Je to býlí, placatý a na konci je to hovno co je to?

Pokrčila jsem rameny.

Výplatní páska.

Začala jsem se smát. Aro se na mně otočil se zkoumavým pohledem.

„Co tě tak rozesmálo?“ ptal se Aro.

„Jen jeden nenechavý upír si nedokáže udržet jazyk na uzdě.“ Střelila jsem pohledem k Demetrimu a zase zpět na Ara. Ten se zasmál. A víc to nekomentoval.

Než Cullenovy přišli byl klid, potom spustil zase.

Jede blondýnka tramvají a chce se jí strašně prdět, v tramvaji slyší hudbu tak si vždycky prdne do bubnů. Když vystupuje někteří lidi se na ní koukají pohoršeně a někteří zvědavě. A víš co? Ona si kráva vzpomněla že má na uších sluchátka.

Musela jsem se smát to jinak nešlo. Aro se na mně zle podíval ale cukali mu koutky. Ihned jsem se smát přestala. Koukla jsem se na Culleny. Byly zdrcení a smutní. Bolest se objevila až jsem se zakymácela. To upoutalo všechnu pozornost. Aro se na mně koukal s bolestí. Oklepala jsem se a stoupla si blíže k trůnu. Tentokrát jsem se chytla i druhou rukou.

„Carlisle příteli, rád tě opět vidím, co tě přivádí do Itálie?“ ptal se Aro a šel ke Cullenům. Udělala jsem krok ale Aro mě zastavil. Vrátila jsem se zpět.

„Rodinné problémy mi v tom zabránily.“ Tiše jsem si odfrkla. Jasně rodinné problémy, jeden hloupý člověk jsou pro vás problémy.

„To je mi líto. Co se stalo?“ ptal se. Jako by to nevěděl. Chytla jsem pevněji trůn až mi klouby zbělely. Cítila jsem že ho drtím tak jsem ho radši pustila.

„Ztratily jsme dceru.“ Řekl. Asi jsem se spletla a nebyla jsem pro ně jen kus hadru. Aro ho objal jednou rukou. Četl mu v mysli. Já jsem všechno viděla. Musela jsem zatřepat hlavou.

„O vás ví člověk?“ začal běsnit Aro a poodešel od Carlisla. Jemu se v očích objevilo pochopení.

„Nic neřekne, je důvěryhodná.“ Hájil se dál Carlisle. Ihned jsem stála vedle Ara a dala mu ruku na rameno. Myšlenkami jsem mu poslala.

Něco jsi mi slíbil. Připomněla jsem mu. Aro no tak. Slíbil jsi to a jestli je zabiješ nebo jen uvrhneš do vězení ztratím v tobě důvěru a zase budu ta chodící mrtvola co před přeměnou. On si povzdychl. Sklonil hlavu. Já jsem se usmála.

„Díky.“ Řekla jsem mu. Zvedl ke mně hlavu a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala. Přešla jsem zpět k trůnu a stála tam s dobrým pocitem na duši že se jim nic nestane.

Jdou dvě rajčata po silnici a jeden přejede  parní válec,ten druhý na to. Fůj kečup.

Musela jsem se smát. To jinak nešlo. Všichni si mysleli že jsem se zbláznila. Demetri se bavil že mě rozesmál. Emmet mě pobaveně sledoval. Teď já. Já si ho vychutnám. Znáš tenhle?

Poslala jsem mu.

Jsou čtyři chlapy. Jeden pesimista vidí v tunelu tmu, druhý optimista vidí na konci tunelu světlo, třetí realista vidí přijíždějící vlak a čtvrtý strojvůdce vidí tři debily na kolejích.

Místo toho aby se začal pochechtávat tak se začal lámat smíchy v pase. To už Aro nevydržel.

„Tak dost nechte toho. Ty Marie a Demetri.“ Já jen dala ruce v gestu já nic já neviňátko. On si povzdychl a otočil se na Culleony.

„Omlouvám se, ona Marie má trochu smysl pro humor a když se rozjede s Demetrim nejdou zastavit.“ Řekl Aro.

Příjde chlápek do hospody za kamarádem a ten se ho ptá.

„Kde jsi včera byl?“

„Ale na pohřbu tchýně?“ odpověděl.

„A proč jsi tak zdrcanej?“ ptal se nechápavě.

„Ta svině se totiž bránila.“ Odpověděl.

Musela jsem se smát. Demetri taky. Aro protočil oči. Emmet se začal pochechtávat.

„Aro příteli, zůstaňte na čas.“ Žádal Aro. Demetriho jsem zablokovala a soustředila se na Ara.

„Zůstaneme na nějaký čas jestli to nevadí.“ Přijal Carlisle. Prohlídla jsem si pořádně všechny. Měly v očích smutek, dokonce i Rosalie, ale jediný komu jsem se do nich nepodívala byl Edward. Nesnesla bych to.

„Marie, mohla by jsi prosím odvézt Cullenovy do jejich pokojů?“ požádal mně Aro. Já jsem se zasekla.

„A-Ano mohla. Následujte mně.“ Šla jsem ke dveřím, tam jsem se ještě otočila na Ara. Díval se za mnou ze zadostiučiněním. Svěsila jsem hlavu a zhluboka se nadechla.

„Proč necítíme tvojí vůni?“ ptal se Emmet. Já jsem se na něj koukla a pousmála se.

„Moje věc.“ Řekla jsem.

„Edwarde netvař se jako kdyby ti ulítli včely.“ Pošťuchoval Emmet Edwarda. Ten na něj zavrčel. Zastavila jsem se u společenské místnosti.

„Ulítli Emmete, nemůže mi číst myšlenky.“ Usmála jsem se. Oni se zarazily.

„Jak to že toho tolik víš? A proč jsi nás ochránila před Arem?“ tolik otázek.

„Jste ve Volteře, a byla jsem v podobné situaci jako vy. Jsou tady čtyři pokoje. Všechny stejné. Asi podle očí se živíte zvířaty vezmu vás mimo Volterru k večeru, zatím si odpočiňte.“ Odcházela jsem z místnosti.

„Díky Marie.“ Děkovala mi Esme.

„Není za co.“ S tím jsem odešla. Šla jsem za Demetrim. Cestou jsem si sundala kapuci. Našla jsem ho v tréninkové místnosti. Ihed jsem ho čapla pod krkem.

„Co si sakra myslíš že jsi dělal? Málem jsme měli problém.“ Pustila jsem ho.

„No tak Isabelo uklidni se. Nic se nestalo. A znám ještě další.“ Zahýbal obočím. Chtě nechtě jsem se musela usmát.

„Víš že jsi děsný.“ Ptala jsem se ho.

„Vím v tom je můj šarm ne?“ ptal se. Zasmála jsem se.

„Moc si věříš ne?“ odhodila jsem plášť.

„Ty jo tobě to sekne.“ Začal mi obmotávat ruce kolem pasu.

„Demetri nech toho nemám zájem.“ Odstrčila jsem ho. Čapla jsem  plášť s odcházela.

„Ale no tak Isabelo přece se toho tolik nestalo.“ Volal za mnou. Ignorovala jsem ho a šla do pokoje. Potřebovala jsem vypnout a rozptýlit. Stočila jsem směr a šla za Heidi.

„Ahoj nechceš jít do klubu? Potřebuju vypnout.“ Žádala jsem jí.

„Jasně. Jdi se převléct a v osm dole.“ S úsměvem jsem šla k sobě. Dávala jsem si pozor aby mně Cullenovy neviděli. Tam jsem si na sebe vzala upnuté džíny, top na prsa, zakrýval jen ty a potom se rozděloval na dvě půlky a ukazoval moje bříško. Vlasy jsem pročesala a dala do nich stříbrnou čelenku. Namalovala se a šla k autům kde se máme sejít. Heidi přišla za nedlouho.

„Ty jo Isabelo, tobě to sluší.“ Chválila mně. Já jsem se usmála.

„Tobě taky.“ Nasedli jsme do Porsche a jeli do zdejšího klubu. Byly jsme jako vždy na listině návštěvníků. Dnešní večer jsem si užívala. Úplně jsem vypla a do hradu jsme se vracely až ze zavírací dobou. Smáli jsme se. Přes hrad jsem šla lidskou rychlostí. Měla jsem dobrou náladu. V klidu jsem došla do svého pokoje kde jsem se svalila na postel. Přemýšlela jsem, potřebovala jsem něco ohledně Cullenů vymyslet. Panebože já jsem na ně zapomněla. Opláchla jsem se, převlékla a hodila na sebe jen kápi (jen kapuca a na zádech měl jako plášť) a šla za Cullenovýma. Stála jsem před dveřmi společenské místnosti. Zaklepala jsem. Otevřela mi Alice. Byla nakvašená. Vešla jsem a zůstala jsem stát uprostřed pokoje.

„Já se moc omlouvám, byla jsem s Heidi v klubu a na vás jsem jaksi zapomněla.“ Samozřejmě z toho měl Emmet obrovskou srandu.

„Ona zapomněla.“ Válel se na zemi smíchy. Ušklíbla jsem se.

„V poslední době je toho na mně moc tak se nediv.“ Povzdychla jsem si. Koukla jsem se po ostatních.

„Půjdeme teď?“ zeptala jsem se.

„Jistě, jen se převlékneme.“ Řekla Alice. Já jsem protočila oči a dopadla na pohovku. Na sobě jsem měla triko s dlouhým rukávem, k tomu džíny a botasky. Seděla jsem a čekala, první kdo přišel byl Edward.

„Proč jsi nám pomohla?“ ozvalo se nade mnou. Ztuhla jsem, nechtěla jsem aby se dostal tak blízko, stoupla jsem si. Jemu v očích něco problesklo.

„Nevím.“ Ale věděla jsem to přesně. Ježiši těm to trvá, to si říkají upíři? Nadávala jsem v duchu.

„Řekni my proč jsi ji opustil?“ musela jsem se zeptat, tahle otázka mně pálila na jazyku. On zaťal pěsti.

„Promiň. Vím přesně jaké to je.“ Opřela jsem se o zeď, hlavu jsem si taky opřela a zavřela oči.

„Copak? Mocná upírka někoho omrzela?“ otevřela jsem oči. On seděl na sedačce a na tváři měl samolibí úsměv.

„Prosím nech toho.“ Zašeptala jsem zlomeně.

„Čeho? Zabíjíš lidi, jsi nemilosrdná svině.“ Byl u mě a ta slova mi plival do obličeje. Ujela mi ruka a já mu vrazila facku až skončil na zemi. Zadunělo to. Cullenovy byly shromážděni okolo nás.

„Co se tu děje?“ ptala se Esme.

„Už nic můžeme?“ nečekala jsem na odpověď a šla k tajným dveřím. Prolezla jsem. Běžela jsem a vylezla až na druhé straně paláce směrem k lesu. Zaběhla jsem do lesa. Nic jsem neříkala, jen jsem si stále dokola přehrávala co se stalo. Zastavila jsem uprostřed lesa.

„Za čtyři hodiny tady.“ Všichni se rozprchly. Já jsem se otočila a šla lidskou rychlostí přes les. pod nos mi zavála vůně pumy. Vydala jsem se za ní. Slunila se na slunci. Vyskočila jsem po ní. Když jsem jí pila, spadla mi kapuca. Pumu jsem položila vedle sebe a seděla na zemi. Slyšela jsem za sebou kroky a nasadila si kapuci.

„Ty taky lovíš?“ byla to Alice.

„Jo někdy si dám když Heidi dlouho nejede, ale Aro to nesmí vědět. Sice mi vše toleruje ale tohle by bylo asi moc.“ Řekla jsem jí. tělo jsem nechala rozložit na prach. Alice jen koukala. Otočila jsem se a šla k lesu.

„Počkej. Víš nechtěla jsem poslouchat, ale slyšela jsem váš rozhovor. Víš když jsi mluvila o tom že tě taky někdo opustil.“ Zasekla jsem se.

„Prosím Alice nestarej se o to. Tohle není tvoje věc.“ Žádala jsem jí.

„Jistě Marie.“ Kývla. Šla sem dál. Zastavila jsem se na místě kde jsme měli sraz. Sedla jsem si pod strom a utrhla si stéblo trávy. Edward přišel a sedl si naproti mně. Zkoumavě se na mně podíval.

„Proč nosíš pořád ten plášť?“ ptal se.

„Jsem Volturri.“ Prostě jsem řekla.

„Co máš s Arem?“ vyhrkl. Chvilku jsem na něj koukala a nic neříkala.

„Ty s ním spíš.“ Řekl prostě. To mně dopálilo.

„Co si to myslíš? Tak za prvé nic ti do mě není. Za druhé Ara beru jako otce a za třetí buď rád že se mu o tom nezmíním, čekala by tě smrt a z mích rukou.“  Ten mě teda vytočil. Konečně se dokopaly i ostatní. Vyskočila jsem na nohy. Edward se tvářil jako kdyby mu ulítly včely.

„Edwarde, tobě ulítli včely?“ ptala jsem se sladce. Emmet se rozesmál a Edward se na mně zašklebil. Já jsem se usmála a šla do paláce. Doprovodila jsem Cullenovy k pokojům a šla do toho svého. Sundala jsem si plášť a hodila ho přes ruku.

„Isabelo, mohla by jsi na mně prosím počkat?“ ozval se Aro. Otočila jsem se a usmála se.

„Co se děje Aro?“ ptala jsem se když došel ke mně.

„Za týden se bude konat ples na počest už ani nevím čeho.“ Oznámil mi. Zasmála jsem se. On se taky usmál.

„Ano. To bude zajímavé.“ Mumlala jsem si.

„Ano bude.“ Přitakal, pokračovaly jsme spolu dál chodbami.

„Budou tam i Cullenovy Aro?“ ptala jsem se. Jen kývl. Zavřela jsem oči a vydechla. Na ten ples musím. No nezbývá mi nic jiného než tam jít.

„Dobře budu tam.“ Řekla jsem.

„Věděl jsem že mně nezklameš.“ Pochválil mně Aro. Já jsem kývla a odešla. Došla jsem k pokoji a naštvaně za sebou třískla dveřmi. Plášť jsem hodila přes postel a šla k oknu. No nic půjdu na nákupy. Miláno nebo Paříž? Ptala jsem se. Domluvím se s Heidi. Šla jsem od okna do koupelny. Tam jsem se svlékla a šla do sprchy. Myla jsem si hlavu. Vylezla jsem ze sprchy a zabalila se do ručníku. Vyšla jsem z koupelny a v pokoji mě čekalo překvapení. Seděl tam...

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pugio per-sentio cor - 2: