Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pugio per-sentio cor - 1

20.11.2009 (20:15) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3414×

1.kapitola Nový začátek

Jela jsem tou nejvyšší rychlostí na letiště v Seattlu, slzy mi tekly a vzpomínala jsem co za sebou nechávám. Domov, přítele, otce. Ale já musela, musela jsem odjet, všechno mi ho tu připomínalo. I ten zatracený Laurent kterého jsem potkala. Mám namířeno do Volterry. Když změnu tak pořádnou. Požádám je o přeměnu a o místo v gardě. Podle vyprávění mě Aro neodmítne a když budu mít štěstí tak mě přibere. Přeju si zapomenout. Chci aby můj dosavadní život zmizel a byl tu ten nový. Budu upírka která bude zabíjet lidi, nebudu jako oni ještě aby toho trochu. Jestli je ještě někdy v životě potkám budu dělat že jsou mi lhostejní, i když vím že to tak nebude.

Ve Volteře

Jsem před branou Volterry, koukám na hrad. Vidím že ke mně jde nějaký muž, spíše upír, je noc.

„Ahoj. Copak taková hezká slečna dělá v noci tady?“ ptal se přesládle. Koukla jsem se na něj. Upír samozřejmě, poznala jsem to podle jeho očí.

„Jdu za Arem.“ Odpověděla jsem mu klidně a usmála se. On se zasekl.

„Pojď.“ Otevřel bránu a šli jsme. Vedl mě chodbami až jsme došli k recepci. Nebála jsem se. Jejich hrad byl studený ale tajemný. Možná jsem se už zbláznila ale to tajemno mě přitahovalo. Za pultem v recepci seděla žena, člověk.

„Ahoj Giano. Jdu za Arem, tady ta s ním chce mluvit.“ Řekl posměšně. Já jsem se na něj zašklebila.

„Isabela.“ Řekla jsem a usmála se na Gianu. Ta na mě vyleštila oči ale kývla. Zvedla sluchátko a něco mluvila italsky. Nerozuměla jsem jí.

„Aro vás už očekává.“ Řekla nám.

„Díky.“ Mrkl na ní ten upír. Ona se zachichotala. Jen jsem zakroutila hlavou. Vyšli jsme ke dveřím a vešli jsme. Seděli tam tři muži na trůnech. Staří jak sám čas. Napadlo mně.

„A vidím Felixi že vedeš překvapivou návštěvu.“ Řekl tomu co mně vedl.

„Ano Aro. Žádala si s tebou mluvit.“ Trošku se poklonil. Aro mu pokynul a on odešel.

„Aro.“ Oslovila jsem ho a trochu se poklonila. On vstal a šel ke mně. Zkoumavě se na mně díval.

„Copak tě má milá k nám zavedlo.“ Ptal se přesládle. Usmála jsem se. Neměla jsem strach. Byla jsem vyrovnaná.

„Problém.“ Prostá odpověď. On naklonil hlavu na stranu.

„Podej mi ruku.“ No nevím, ale zřejmě má nějakou schopnost. Radši jsem nic neřekla ale s neutrálním výrazem a bez úsměvu jsem mu jí podala. Zavřel oči, a soustředil se. Když je otevřel byl fascinovaný.

„Neuvěřitelné. To tady ještě nebylo.“ Řekl a šel k trůnu. Já tam jen tak stála a koukala se na něj.

„Co se stalo?“ ptal se ten po jeho pravé ruce.

„Nic právě že nic. Je to úžasné. Jane mohla by jsi?“ pokynul k malé osůbce. Ta se smála a koukla se na mně. Já jsem stála a čekala co se bude dít. Nic. Ona najednou začala syčet a postavila se do bojové pozice. Pořád jsem tam stála a nic nedělala. Otočila jsem se na Ara. Ten na mě přímo zíral.

„Ty nemáš strach? Každý člověk už by se klepal strachy.“ Naklonil hlavu zase na stranu.

„Nemám, s upíry už jistou zkušenost mám. Dokonce i osobní.“ Ukázala jsem mu jizvu na ruce od Jamse. Věděla jsem že to uvidí všichni. Sálem to zašumělo. Arovi se rozsvítily oči.

„A mohu se zeptat proč jsi tady?“ myslím že si to sám vyvodil ale buď zticha Isabelo. Nebuď drzá a neměj připomínky. Okřikla jsem se.

„Chtěla bych poprosit o přeměnu a místo v gardě.“ Řekla jsem jen. On se usmál.

„A co tě k tomu vede?“ další zajímavá otázka. Kolik jich ještě dá?

„Osobní důvody. Chci začít nový život.“ Pokrčila jsem rameny. Aro kývl.

„Dobře tedy. Alec ti ukáže tvůj pokoj a potom si pomluvíme.“ Kývl rukou na Ara.

„Děkuji.“ Znovu jsem se trochu poklonila a šla za Alecem. Odvedl mně do honosného pokoje.

„Díky.“ Řekla jsem mu když odcházel. On se zastavil, překvapeně na mně koukl, usmál se a kývl. Koukla jsem se po pokoji. Byl sladěn zlatou a místy červenou a hnědou barvou. Byla tu obrovská skříň, psací stůl, knihovna, poličky. Vešla jsem do dveří které vedly do koupelny. Ty byly černo bílé. Pokoj byl nádherný. Šla jsem zpět do pokoje a sedla si na postel. Přemýšlela jsem. Vyrušilo mně až klepání na dveře. Jediný kdo to může být je Aro. Vyzvala jsem ho. Vešel.

„Zdravím Isabelo jak se ti líbí pokoj?“ ptal se.

„Je překrásný.“ Usmála jsem se a kývla. Přešel až k posteli na které jsem seděla a taky si sedl.

„Rád bych si s tebou promluvil o tom jak o nás víš.“ Začal. Chvilku jsem váhala jestli mu to mám říct.

„Nic nikomu neudělám.“ Slíbil. Působil na mně dojmem otce.

„Vlastně mi to nikdo neřekl.“ Začala jsem váhavě. On seděl a poslouchal.

„Přišla jsem na to sama.“ Teď teprve řekl.

„Víš co kdybys mi řekla svůj příběh?“ ptal se a v očích mu zajiskřilo. Zasmála jsem se.

„Začalo to když jsem se přistěhovala za svým otcem do Forks. Začala jsem tam chodit na střední. Po nějakým čase jsem se seznámila s ním. Jmenoval se Edward Cullen.“ Věděla jsem že Carlisle a Aro jsou přátelé. On na mně vyvalil oči. Vypadal při tom jako křeček.

„Po nějaké době jsme spolu začali chodit. Seznámila jsem se s jeho rodinou. Jsou moc milí. Všechno bylo skvělé do doby než nás napadla skupinka upírů. Jeden z nich, James mě chtěl jako trofej byl to stopař. Když mě vylákal s tím že má mou matku a já mu naletěla, tak mě kousl. Edward mě zachránil, jed vysál. Všechno bylo zase v pohodě na nějakou dobu ale potom přišli moje 18 narozeniny. Alice mi udělala oslavu jenomže se to zvrtlo. Řízla jsem se o papír a Jasper po mně vystartoval. To Edwarda přimělo k tomu se, se mnou rozejít. Tak jsem tady. Chci se odpoutat od starého života a začít nový.“ Dokončila jsem stručně.

„Cullenovy říkáš?“ zamyšleně si mnul bradu. Podezřívavě jsem přivřela oči do škvírek.

„Něco jste mi slíbil.“ Vyhrkla jsem. On se na mně koukl a potom se zasmál. Začal se zvedat ale já ho chytla za ruku.

„Aro byla bych prosím moc vděčná kdyby to zůstalo jen mezi námi. A taky jsem vám chtěla moc poděkovat.“ Řekla jsem upřímně a svou ruku stáhla. On byl zaražený ale potom se usmál.

„Jistě. Zítra se domluvíme na proměně.“ Kývla jsem a on odešel. Zhluboka jsem se nadechla a lehla si přes šířku postele. Koukala jsem se na baldachýny nad postelí. Ani nevím kdy jsem usnula.

Aro

Od té doby co je tady Isabela jsem pocítil nutnost ji chránit. Nevím čím to je ale kdybych měl dceru přál bych si aby to byla ona. To co jí Cullenovy udělali bylo nemyslitelné, měl bych je nechat zabít ale neudělám to protože jsem jí to slíbil. A ta její schopnost. Bude určitě moc mocná a krásná až bude jednou z nás. Ale už teď je na člověka nádherná a ani si to neuvědomuje. Nedalo mi to a musel jsem jít ještě v noci za ní. Když jsem došel do jejího pokoje spala na šířku postele, otočil jsem jí a přikryl peřinou, přitom se mi naskytl pohled na bezbrannou osůbku s velkým srdcem. Ta jizva na ruce jí musí denně připomínat jaká muka si prožila. Nenechám ji už trpět. Odcházel jsem od ní s dobrým pocitem na duši. Pracoval jsem celou noc v pracovně. Několikrát jsem se zastavil a přemýšlel o Isabele. Budu dělat vše pro to aby byla šťastná. Bylo asi devět hodin a řekl jsem si že je čas jít za Isabelou. Zaklepal jsem. Ozvalo se tiché dále. Nebyla na posteli jak jsem čekal, stála u okna a dívala se do zahrad. Otočila se na mně a usmála se.

„Dobré ráno Aro.“ Pozdravila mně.

„Dobré Isabel.“ Zavřel jsem za sebou dveře. Ona přešla od okna na postel a sedla si. Já se taky posadil.

„Kdy by jsi chtěla aby přeměna proběhla?“ ptal jsem se. Ona se zamyslela.

„Co nejdříve.“ Vyhrkla. Přeměna je to nejbolestivější co může kohokoliv potkat.

„Co tak dneska okolo páté hodiny?“ ptal jsem se.

„Jistě.“ Jí se v obličeji objevil náznak strachu ale hned ho zahnala. Dělal jsem že jsem si toho nevšiml.

„Dobře tedy. Přijdu v pět.“ Odešel jsem. Musel jsem se jít provětrat. Ani nevím kam jsem šel a objevil jsem se v zahradách. Kráčel jsem zahradou a svítilo na mně slunce. Přemýšlel jsem. Pohlédl jsem ke stromu ale jak jsem koukal do jeho korun uviděl jsem Isabelu jak stojí znovu v okně a na tvářích se jí třpytí slzy. Koukala se do slunce. Kdybych nevěděl že je člověk myslel bych si že je upír. Její bledá pokožka a tmavé vlasy spolu kontrastovaly. Měla jemné kruhy pod očima. Zavřela oči a nechala slunce aby ji svítilo na kůži. Víčka měla trochu namodralá. Nějakou dobu tam stála než se otočila a odešla. Já jsem tam jen stála a koukal. V hlavě jsem měl prázdno. Bylo tři čtvrtě na pět. Zavolal jsem si k sobě Felixe a Demetriho kdybych se neudržel. Šli jsme za Isabelou. Byla na posteli když jsme vešli.

„Je čas.“ Řekl jsem.

„Já vím.“ Vydechla. Šel jsem až k ní.

„Bude to bolet ale výsledek bude stát za to.“ Pohladil jsem jí po vlasech. Ona kývla, zavřela oči a nastavila mi krk. Sehnul jsem se a zakousl se.její krev byla sladká, ale vzpamatoval jsem se. Vzpomněl jsem si na pocit který mám když jsem s ní a odtáhl se. Ona se začala kroutit ale nevydala ani hlásku.

Bella

Ta bolest byla nesnesitelná ale v hlavě jsem měla pořád Arova slova. Že výsledek bude stát za to. Teď jsem konečně dostalo to co jsem vždycky chtěla ale ne od toho koho bych opravdu chtěla. Od něj. Nevím jak dlouho ale bolest začala polevovat, teda želela jsem si to místo toho se mi jen nahrnula do srdce. Jed a srdce spolu sváděli boj, ale ten kdo vyhraje nebude určitě srdce. Moje srdce vynechalo úder, dva, až se zastavilo úplně. Otevřela jsem oči. To co jsem viděla bylo úžasné. Každou částečku prachu. Osmou barvu duhy pro kterou jsem neznala jméno.

„Isabelo.“ Arův hlas zněl jinak než si ho pamatuji. Byl melodický. Posadila jsem se. Ale strašně rychle.

„Aro.“ Můj hlas zněl jako tisícero zvonečků. On se usmál.

„Vypadáš úchvatně.“ Šel ke mně, pomalu a opatrně.

„Jak se cítíš.“ Ptal se.

„Jinak.“ Vydechla jsem. On se zasmál.

„Nemáš žízeň?“ ptal se. Doteď jsem na ní nevzpomněla. Nic.

„Ne nemám.“ Vstala jsem. On se zatvářil zmateně ale potom mu v očích problesklo pochopení.

„Zřejmě další schopnost.“ Mumlal si pro sebe.

„Další?“ zeptala jsem se, se zvednutým obočím.

„Ano tvoje první schopnost je štít. Žádná schopnost na tebe nemůže.“ Pronesl to hrdě.

„Tak proto a já si myslela že jsem divná.“ Mumlala jsem si.

„Co prosím?“ ptal se. Já jsem se koukla na ty dva. Byly vysocí a svalnatí, připomínaly mi Emmeta. Aro si všiml mého pohledu, mávl na ně rukou na odchod aby odešli.

„Edward mi nemohl číst myšlenky.“ Řekla jsem. Jemu se v očích rozsvítilo.

„Pojď má drahá.“ Nastavil ke mně ruku. Přijala jsem jí. odvedl mě k zrcadlu. Když jsem se do něj podívala nemohla jsem uvěřit svým očím. Vedle mocného upíra stála nádherná upírka, její vlasy byly tmavě hnědé s jemnými vlnkami až ke kříži, bílá pokožka, nádherná postava a rudé oči. Byla jsem nádherná, a zlověstná.

„To nemůžu být já.“ Řekla jsem a ukázala na zrcadlo.

„Ale jsi má drahá. Až přijde Heidi s jídlem najíš se, potom jí řeknu ať ti dojde pro nějaké oblečení. Až se dovedeš kontrolovat budeš chodit mezi lidi sama. Od zítřka ti začne výcvik. Naučíš se bojovat a užívat svojí schopnost. Ve skříni máš plášť, až budeš připravená uvidíme kam tě dáme.“ Řekl a usmál se. Já jsem kývla. Ještě chvilku byl se mnou ale poté odešel. Já jsem se šla umýt. Sice jsem pořád měla jenom to jedno oblečení ale bylo čisté. Seděla jsem zase na posteli. Až teď na mě to padlo. A jeto mám to za sebou, důležitý krok mého života, teda už existence, mám v hlavě tolik volného prostoru a je to k nevíře. Musela jsem dlouho přemýšlet jelikož mě vyrušilo klepání. Byl to Aro. Heidi přivezla jídlo. Šla jsem s Arem. Ten mi ještě předtím řekl co mám dělat. Nechat se řídit instinkty. Byly jsme v místnosti s nápisem jídelna. Každý si mně prohlížel. Já je taky. Hold jsem byla nový maso. Pousmála jsem se svému vtipu. Vešla nějaká upírka a za nimi banda lidí. Podle všeho ta upírka byla Heidi. Bylo to hodně starých lidí ale taky pár mladých.  Nechala jsem se řídit instinkty a vybrala jsem si oběť. Byl to kluk okolo sedmnácti a vypadal oplzle. Šla jsem za ním. Usmála jsem se.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ ptala jsem se ho. On se na mně koukl, sjel mě od hlavy až k patě. Nechutný.

„Teda kotě, jsi kus.“ Řekl a mě se chtělo zvracet.

„Ptala jsem se na něco.“ Řekla jsem mu přísněji, popošla k němu. jemu se zhouplo srdce.

„Josh.“ Řekl. Srdce mu začalo tlouct zběsile.

„Víš co tě teď čeká?“ byla jsem až u něho a hlavou jako bych ho chtěla políbit. Chvěl se.

„Ne.“ Zašeptal. Přiblížila jsem se k jeho levému uchu.

„Já jo, smrt.“ On zalapal po dechu a já se mu zahryzla do krku. Jeho krev byla tak sladká a živá. Jeden mi stačil. Když jsem byla nasycená koukala se po ostatních. Každý měl svou taktiku. Jane mučila, Felix ten je mát rychlostí, Demetri šel rovnou na věc. Aro se nejdříve koukl do mysli a potom zabil. Já jsem zase vábila. Tahle hra mě bavila. Když se Aro nasytil lítal očima po jídelně než na mně narazil. Stála jsem opřená o zeď. Ruce složené na prsou a jednu nohu opřenou o zeď. U nohou mi ležel ten kluk. Šla jsem k Arovy.

„Nasycená?“ ptal se.

„Ano.“ Kývla jsem. Spolu jsme se vydali z jídelny.

„Pošlu Heidi aby ti přinesla nějaké věci, s tvým stravováním nebude jak vidím problém.“ Koukl se na mně. Na oblečení jsem neměla ani kapičku krve. Byla jsem potěšená. Šla jsem do pokoje. Přišla ke mně Heidi. Byla milá, ptala se mně na různé věci. Když měla vše co potřebovala zodpovězené šla nakupovat. Ležela jsem na posteli a nudila se. Heidi mi přinesla nějaké oblečení. Byly to hordy tašek. Ihned mě nutila si vše obléct. Byla s ní sranda. Nakonec jsem zvolily minisukni, top a boty na podpatku. Vydala jsem se po hradu. Už jsem se tak nějak orientovala podle čuchu jsem rozpoznala co kde je. Jak je staré a tak. Narazila jsem na knihovnu. To byl můj ráj. Dala jsem si že se naučím latinsky a italsky. Za celou noc jsem uměla plynule italsky. Byla jsem ze sebou spokojená, jestli to půjde takhle dál budu spokojená. Ráno jsem se s Arem setkala na chodbě.

„Jsi připravená Isabelo? Ode dneška začíná tvůj výcvik.“ Začal.

„Jistě.“ Šli jsem do tréninkové haly. Tam už byl Demetri.

„Ahoj Isabelo.“ Pozdravil mně a sjel mě pohledem.

„Demetri.“ Pokynula jsem mu hlavou.

„Můžeme začít.“ Tak jsem začali trénovat. Byla jsem velmi učenlivá.

Vypravěč

Čas ve Volteře pro Isabelu rychle plynul. Každý si lámal hlavu odkud se vzala, nikdo to nevěděl jen Aro a ten to nikomu říct nechtěl. Isabela se naučila skvěle italsky a latinsky. V boji byla jedna z nejlepších, naučila se používat svojí schopnost,  také se naučila nádherně hrát na klavír. Zjistila také že to není jediná kterou má, může mít jakoukoliv schopnost jakou chce. O té Aro také ví. Isabela se naučila ovládat, s Heidi jsou nejlepší kamarádky, chodí nakupovat, bavit se, Aro bere Isabelu jako svou dceru a ona jeho jako náhradního otce. Ale nikdy si to neřekli. Isabela je šťastná, unikla životu bez něho, teď může mít jakéhokoliv otce. Isabela se stala předním členem Arovy gardy. Ale nikdo ještě netušil co se stane když……..

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pugio per-sentio cor - 1: