Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 6. kapitola

22.04.2012 (08:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 5006×

6. kapitola – Přiostřuje se

(pohled Belly) 

„Hej, ty podvádíš!“ zasmál se Jeremy, když jsem ho porazila už po třetí v řadě.

„Nepodvádím. Vlastně kulečník hraju podruhé,“ obhajovala jsem se hned.

„To ti nespolknu,“ zašklebil se a šťouchnul do koulí na stole. Moc se mu to nepovedlo.

„Říkám pravdu,“ stála jsem si na svém.

„Samouk, jo?“ zeptal se, když zaměřoval další šťouch. Tentokrát se mu povedl. Podíval se na mě pohledem: ha, tohle si překonej.

„Ne. Měla jsem jenom dobrého učitele,“ zamumlala jsem, vědoma si toho, že Damon nás od baru stoprocentně slyší. Pak jsem šťouchla i já a shodila dvě koule najednou. Nadšeně jsem si povyskočila a zaradovala se. Jeremy se začal smát.

„No co?“

„Je to jen hra, Bello.“

„Já vím. Mám jen radost. Hele, dva roky a půl jsem byla zavřená v blázinci a to ani cvok nejsem. Prostě si teď snažím užívat si a dohnat to, co jsem zameškala,“ přiznala jsem na svoji obranu. Na to se jen pousmál a nahnul se k dalšímu šťouchu, když se otevřely dveře a vešly dvě dívky.

Jedna byla vyšší blondýna, trošku barbie. Dokonalá – takže upírka. Druhá byla taky hezká, ale jen člověk. Konkrétně středně vysoká, štíhlá černoška. A obě zamířily k baru za Elenou.

Jeremy je sledoval pohledem. Hlavně tu lidskou holku.  

„Tak kvůli té už tu půl hodiny hrajeme kulečník?“ Nadzvedla jsem obočí. Jeremy vzhlédl, když se k nám otočila Elena s tou blondýnou.

Rychle si dal prst na pusu, vytáhl mobil, něco na něj vyťukal, přišel až ke mně a podal mi ho.

Jo, chodil jsem s ní. S tou menší. Jmenuje se Bonnie – je čarodějka. Ta druhá (blonďatá) je Caroline. Obě jsou kamarádky Eleny.

Musela jsem se usmát, vzala od něj mobil a napsala odpověď.

Máme tu ještě zůstat? Jestli chceš, tak klidně. Ale měla bych se jít představit. Pak sem můžeme zase jít. Stejně se jim nerada motám do toho, když něco řeší a mě se to netýká.

Jeremy si to přečetl a zazubil se na mě.

Ok. Ale jednu věc si teď ujasni. Ať už jde o cokoli, tebe se to týká od té doby, co jsi u nás začala bydlet.

„Když myslíš,“ řekla jsem konečně nahlas a usmála se na něj.

Pak jsem po boku s ním vyrazila k nim. Stefan se o něčem právě bavil s Elenou a Alaricem, ale Damon mě provrtával pohledem. Donutila jsem se ho ignorovat a otočila se na Bonnie s Caroline.

„Ahoj, já jsem Bella,“ představila jsem se tentokrát první a podala Bonnie ruku.

„Ahoj, Bello. Jmenuju se Bonnie. Ráda tě poznávám,“ řekla a usmála se na mě. Potom se na její místo postavila Caroline a situace se zopakovala. Slyšela jsem, jak si mezitím Bonnie s Jeremym řekli ahoj.

Už jsem se chtěla Jeremyho zeptat, jestli si nechce jít ještě zahrát, když na mě dolehla slabost. Šílená. Myslela jsem si, že omdlím. Tak tak jsem se zachytila židle.

„Bello?!“ ozvalo se několik hlasů najednou.

Než jsem stačila zareagovat, někdo mě podpíral, ale nebyla jsem schopná se otočit, abych zjistila, kdo to byl.

„Co je ti?“ zeptala se Caroline a trošku se zamračila.

„Já-já nevím. Udělalo se mi nějak slabo a – AUU!!“ vyjekla jsem. Musela jsem si okamžitě sundat ten Damonův prsten. Popálil mě.

Zarazilo mě, když mi od něj pomohla Bonnie, vzala ho do ruky a zavřela oči. V tu chvíli, kdy ho sundala, se mi udělalo trochu líp.

„Co to dělá?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Uvidíš,“ řekl ten někdo za mnou a já poznala, že je to Damon. 

Vtom Bonnie otevřela oči.

„Vyhledávací kouzlo. Někdo to chtěl najít. Kde si k němu přišla, Bello?“ ptala se hned.

„Má ho ode mě,“ odpověděl místo mě Damon, který si zatím sedl na barovou stoličku za mnou, takže to nemuselo vypadat tak divně, že se o něj opírám. Spíš to vypadalo, jako by mě objímal nebo tak něco. Pravda je, že bez něj bych asi slítla na zem.

„Kdo ho vyrobil?“ pokračovala ve výslechu.

„Bree,“ pokrčil rameny.

„Cože?“ vyhrkl Stefan.

„Nechal si ji vyrobit pro Bellu prsten, pár dnů na to ji někdo zavraždí a tys nám to neřekl?!“ pokračoval dál a asi byl fakt naštvaný. Barmanka si toho všimla a změřila si ho nedůvěřivým pohledem.

„Hej, zlato. Nic si tu neslyšela, jasný?“ zavolal na ni Damon a ovlivnil ji. Teprve pak se otočil za Stefanem.

„Nepovažoval jsem to za důležité,“ prohlásil a dál mě pevně svíral.

„Proč by ale někdo hledal ten prsten?“ nešlo Eleně do hlavy.

„Je zvláštní,“ pokrčil Damon rameny a já i s ostatními jsme po něm hodili nechápavými pohledy. Protočil oči.

„Funguje na obojí, chápete? Chrání lidi i upíry, he?“ ušklíbl se, jako by to snad nebylo jasné.

„Věděl o tom někdo jiný kromě tebe a Bree?“ zeptal se Stefan.

„Ne. Donutil jsem ji zapomenout, že je tak zvláštní. Věděla jenom to, že vyrobila prsten na ochranu lidí. Nechtěl jsem, aby o tom někde vyprávěla,“ odsekl.

„Tak proč ho někdo zaměřuje?“ zeptal se Jeremy a nedůvěřivě si ho měřil.

„Hele, ty ucho, já fakt nevím. A být tebou, takovým tónem bych mluvil jenom se sobě rovným,“ štěkl na něj Damon.

„Dost! Nechte toho!“ utnula nás Elena.

„Prosím, nehádejte se,“ zašeptala jsem slabě. Pořád mi nebylo nic moc. Fíha, kouzla teda vyčerpávají.

Na další řeči jsem neměla čas, protože se mi zamotala hlava. Fuj.

„Na,“ řekla Bonnie a podávala mi prsten,„začarovala jsem ho. Teď už by ti neměl brát sílu.“

Zmohla jsem se jenom na kývnutí a cítila, jak mi ho někdo nasazuje, ale nebyla schopná shlédnout na ruce ze strachu, že sebou praštím i přesto, že mě držel upír.

„Vezmi ji domů,“ navrhl Alaric.

„Jo, to bude nejlepší,“ přikývla Elena.

„Ale já potřebuju někoho, kdo znal tu mrtvou čarodějku. Přes něj bych se mohla napojit na toho, kdo jí zabil. Teda možná, je to jen teorie,“ uvažovala Bonnie.

„To do zítřka vydrží, ne?“ odporovala Caroline.

„Dobře,“ ustoupila Bonnie.

„Tak jo, lidi. Bylo mi tu s vámi příjemně, ale stále jsem jenom člověk. Jdu se omluvit své přítelkyni za celodenní absenci a doufat, že nebudu spát na pohovce. Kdybyste přišli na něco nového, dejte mi vědět,“ řekl Alaric skoro nezúčastněně, zaplatil, oblékl si bundu a odešel.

„Já zrovna přišla. Chci si taky něco užít!“ zakňourala Caroline. Elena se podívala na Stefana.

„Ještě chvíli tu zůstaneme,“ usmál se na ni.

„Já půjdu domů. Nemám dneska náladu na nějaké ponocování nebo popíjení v baru,“ pokrčila rameny Bonnie.

„Mám tě odvézt?“ zeptala se Caroline.

„Ne, to je v pohodě.“

„Hele, teď není nejlepší doba na to, aby ses courala sama po městě,“ ozval se Damon. Pak se otočil na Jeremyho.

„Jdeš nebo zůstáváš?“

„Jdu,“ odpověděl.

„Tak vezmeš tady naší Sibylu domů. Já se postarám o Bellu. Jdeme!“ přikázal a už mi pomáhal se rozejít. Jeremy vypadal, že by ho nejraději uškrtil. Bonnie se na něj taky mračila, ale nevěděla jsem, jestli kvůli odvozu, co jí naplánoval, nebo tomu oslovení, co použil.

„Asi už chápu, proč tě nikdo nemá moc rád,“ pousmála jsem se, když mi otevíral dveře z baru.

„To působím tak strašně?“ ušklíbl se.

„Mohl bys být milejší – jako třeba když jsi mi zachraňoval život. Takhle začínám mít pocit, že máš utajené dvojče,“ rýpla jsem si trošku.

„Ach, to by byla pro Stefana smrt!“ zhrozil se naoko.

„To asi ano. Nebo máš třeba jen rozdvojenou osobnost, co já vím,“ zasmála jsem se, když mě konečně usadil do auta a já byla ráda, že sedím.

„Jen?“

„Jen,“ usmála jsem se.

„Nepraštila ses do hlavy?“ usmál se ironicky.

„Mně je fajn!“ zakroutila jsem hlavou.

„Ok.“

Chvíli bylo ticho.

„To s Bree je mi líto,“ zašeptala jsem nakonec.

„Ať jí to udělal kdokoli, koledovala si o to,“ řekl.

„To nic ale nemění na tom, že je ti jí líto,“ řekla jsem pomalu.

„Myslíš?“ ušklíbl se a udělal takovou grimasu, jakože že jemu je naprosto všechno jedno, tak proč by se měl starat o nějakou mrtvou holku.

„Víš co? Předstírej si před ostatními dál, co chceš, ale mě neoblbneš,“ zamračila jsem se, ale stále mluvila s citem.

„Mně je ta holka ukradená, jasný?“ zavrčel.

Už jsem neodpovídala a radši se zadívala před sebe. Proč si proboha nedokáže přiznat, že není z kamene a takový necita na kterého si hraje? A proč to vidím jen já? Vždyť je to jen naprosto pitomá maska!

V autě vládlo ticho už po celou cestu.

Damon mi potom ještě pomohl doplazit se do salónku. Tam jsem si sedla do křesla, opřela se a snažila se odpočívat. Začínalo mi být lépe. Zavřela jsem oči a pokusila se na nic nemyslet.

„Na, možná ti pak bude líp,“ řekl. Otevřela jsem oči a viděla, jak mi podává skleničku s alkoholem.

„Po chlastu?“

„Pomáhá to,“ pokrčil rameny. Trošku nedůvěřivě jsem si to od něj vzala a napila se. Měl pravdu, trochu mě to vzpružilo.

„Ty jsi v pohodě?“ zeptal se a sednul si do křesla naproti mně.

„Je mi líp,“ kývla jsem.

„Myslel jsem to, že tady řešíme vraždu a tak.“

„Děsí mě spíš to, že mě to neděsí,“ zamrkala jsem překvapeně, protože to bylo pravda.

„No, já ti říkal, že u nás se nebudeš nudit,“ ušklíbl se.

„Mluvil jsi pravdu, no.“

„Chceš říct, že jinak lžu?“ nadzdvihl obočí a naklonil se dopředu.

„Ne, to ne. Ty se spíš přetvařuješ,“ prozradila jsem mu, co si o něm myslím.

„To si doopravdy myslíš?“ zasmál se. Pokrčila jsem rameny.

Na to už nereagoval, pouze počkal, než to dopiju a pak se zeptal: „Mám tě odnést do pokoje?“

„Ne, to je v pohodě,“ usmála jsem se.

„Jak myslíš,“ odvětil a pohodlně se rozvalil v křesle.

Já se mezitím pomalu zvedla na nohy a vyrazila ke schodům. Zadívala jsem se nahoru a začala svého prohlášení téměř litovat. Přece jenom jsem ještě nepotřebovala otřes mozku způsobený pádem ze schodů.

„Vážně nechceš pomoct?“ ozvalo se těsně za mnou. Bože, jednou mi způsobí smrt.

„To je dobrý,“ odsekla jsem a začala stoupat. On naštěstí zůstal stát dole. Na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou se bála, protože mě nikdo nejistil.

K mému zděšení mi na posledním schodě nahoře ujela noha. Zrovna když už jsem se radovala. To je jak naschvál.

Nijak mě nepřekvapilo, když jsem se, místo na zemi, ocitla v jeho náruči. Mimochodem, držel mě docela blízko u sebe.

„Pýcha předchází pád, slyšela´s už o tom?“ zeptal se a vynesl mě nahoru.

„Jo, je mi to povědomý. Pustil bys mě?“ zeptala jsem se, když tam tak stál a k vůbec k ničemu se neměl.

„Myslíš, že je to bezpečný? Nezlomíš si třeba nohu, než dojdeš do pokoje?“ provokoval.

Zamračila jsem se na něj a zamávala nohama.

„Chci dolů!“ poručila jsem.

„Jak si přeješ,“ řekl a pustil mě.

Zaječela jsem a než jsem se stačila rozkoukat, chytil mě těsně před tvrdým dopadem na zadek, čímž ušetřil mou kostrč. Instinktivně jsem se ho chytila jako klíště kolem krku, jen abych neskončila na zemi. Tak nějak mi došlo, že něco podobného mi už jednou provedl, ale tenkrát mě opravdu nechal spadnout.

„To jsem tak neodolatelný, že se mě tak držíš?“ zapředl.

„Ne, jsi vůl.“

„To bolí.“

„Mělo by.“

Protočil oči a opravdu mě pustil. Oddechla jsem si a vydala se do pokoje. Dneska jsem měla za sebou pěkně perný den a jediné, po čem jsem toužila, byla horká sprcha a potom postel.

„Dobrou noc,“ popřála jsem mu, než jsem zapadla do pokoje.

Nevěděla jsem, jestli mi odpověděl a upřímně mi to bylo docela jedno. Voda ze mě smívala absolutně všechny starosti, bylo to příjemné. Na to už si pamatuji jenom to, jak se převlékám do noční košilky a pak bezvládně upadám na postel.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 6. kapitola: