Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 18. kapitola

23.08.2012 (12:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4536×

18. kapitola - Obava

(pohled Belly)

„Jsme doma!“ ozvalo se ze salonku, takže jsem zaklapla knížku a vydala se dolů.

„Nějak brzo,“ usmála jsem se na Elenu, když jsem ji uviděla, jak si ještě věší bundu na věšák.

„Možná trochu. Vzali jsme to hopem. Ty jsi tu sama?“ odpověděl mi místo ní Stefan, který se právě vracel z kuchyně.

„Vlastně jo. Jeremy je někde s nějakým svým kamarádem a Damon odjel,“ přikývla jsem a šla si sednout. Tohle bude možná docela na dlouho.

„Kam odjel?“ chtěla vědět Elena a sedla si naproti mně na pohovku. Stefan se postavil jako čestná stráž vedle ní, ale nesedl si.

Já se nadechla a začala.

„Objevily se… komplikace. Damon to musel jet vyřídit.“

„Jaké komplikace? To to bylo tak důležité, že ani nemohl počkat, až se vrátíme a nechal tě tu samotnou?“ rozčiloval se Stefan. Pokud šlo o rozmary jeho bratra, zjevně nebyl moc tolerantní.

„Stefane, uklidni se. Bella nám to všechno pěkně v klidu vysvětlí. Damon by ji tu nenechal, kdyby to nebylo opravdu důležité, to přece víš?“ uklidňovala ho Elena a donutila ho, aby si sedl.

„Tak dobře. Povídej, Bello,“ pobídl mě.

„Dobře. Takže, no, ráno jsme měli oba návštěvu. Byla tu Katherine a taky můj bývalý. Vesměs toho moc nechtěli, ale Edward mě varoval, že se něco stalo s mým otcem. Prý mu volal… Když mě unesl, vzal mi mobil... Charlie ho musel najít,“ vysvětlovala jsem opatrně. Nechtěla jsem Stefana naštvat. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že naštvaného Stefana chci vidět ještě méně, než naštvaného Damona.

„A proč volal jemu?“ zeptala se Elena.

„No, zezačátku si asi myslel, že jsem to narafičila, abych mohla s Edwardem utéct. Všiml si, jak jsem se změnila. V tu chvíli mu to možná nedošlo, ale když se na to tak zpětně podívám, asi to bylo to první, na co přišel. No, ale u něj neuspěl, protože Edward hrál hloupého. No, a dnes odpoledne volal Damonovi, jehož číslo našel v mém mobil. Vyhrožoval mu, že pokud mu neřekne, kde jsem, nahlásí to na policii. Do dvou dnů. Damon se vymluvil, že má špatné číslo a vůbec neví, o čem mluví, ale když to položil, rozhodl se, že mého tátu najde a vymaže mu paměť,“ ukončila jsem vyprávění.

„Proto ten rychlý odchod,“ konstatovala Elena.

„Mohl mi aspoň zavolat,“ zabručel Stefan.

„Slíbila jsem mu, že to vyřídím. Neměl důvod. Nechtěl vás otravovat,“ hájila jsem ho hned.

„Dobře. Asi už jsem jenom na tyhle tajemné výlety svého bratra trošku alergický. No nic. Půjdu se osprchovat. Mám dojem, že z toho jehličí, co mám ve vlasech, bych si mohl vyrobit vlastní vánoční stromeček,“ zašklebil se Stefan, dal Eleně pusu na tvář a vyrazil k nim do pokoje.

Obě jsme pak zůstaly zticha, než se ozval zvuk sprchy.

„Dnes nemá moc dobrou náladu, co?“ nadhodila jsem. Elena si povzdechla.

„To mi povídej,“ přisvědčila mrzutě.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic neobvyklého. Jenom se chystal seřvat svého bratra, což se mu nakonec nepovedlo,“ pokrčila Elena rameny.

„Proč chtěl vynadat Damonovi?“ zajímala jsem se. Elena si mě zkoumavě přeměřila.

„To kvůli tobě. A on mu zkazil plány,“ ušklíbla se.

„Kvůli mně? Proč, proboha?“ nechápala jsem.

„Má o tebe strach,“ vysvětlila mi, ale mělo to vlastně opačný účinek. Zmátla mě tím ještě víc. Když viděla můj zmatený výraz, s povzdechem se dala do vysvětlování.

„Víš, než jsme odešli, slyšeli jsme něco málo z toho, co se stalo u Damona v pokoji.“

„Aha,“ dostala jsem ze sebe chytře a mám dojem, že jsem i zrudla.

„Bells, nechápej to špatně. My vám nechceme bránit, nebo tak něco. Bože, jak já bych to Damonovi i tobě přála. Ale problém je v tom, že pokaždé – a mluvím z vlastních zkušeností – když už si myslíš, že je všechno v pohodě, Damon to nějak pokazí. Nechceme, aby ti nějak ublížil. I když je zřejmé, že to s tebou myslí vážněji, než to na první pohled možná vypadá,“ promlouvala mi Elena do duše.

„Já, hmm… děkuju, že o mě máte starost. Ale já si s Damonem poradím sama. Dokážu se o sebe postarat,“ řekla jsem.

„Já vím, Bello, ale ty ho ještě neznáš tak dobře jako my. Neukázal se ti ještě v pravém světle. My jenom prostě nechceme, aby ti ublížil. Když jsme přišli a slyšeli, že jsi tu sama, Stefan se naštval. Bál se, že pro Damona nakonec přece jenom tolik neznamenáš a on tě tu nechal potom co…“ sugestivně se odmlčela.

„Aha, ehm… to ne. Damon a já… no, to je jedno. Prostě se o mě nebojte, já se o sebe postarám. A prosím, přemluv Stefana, aby to nedělal, ano?“ zakoktala jsem se mírně.

„Vynasnažím se,“ pousmála se Elena. Potom se ale začala rošťácky usmívat.

„No, neříkala jsem ti to?“ ptala se nadšeně.

„Já to vážně neplánovala,“ kroutila jsem hlavou.

„Ale on zjevně jo,“ mrkla na mě.

„Docela mě to překvapilo,“ přiznala jsem.

„Mě ne. Čekala jsem to dřív,“ utahovala si ze mě.

„Taky to už zkoušel dřív,“ pokrčila jsem rameny.

„A ty jsi mu odolala?“ nadzvedla Elena překvapeně obočí.

„Tak nějak. Nebylo to snadný…“

„Ale nakonec tě dostal,“ ušklíbla se.

„Už to tak vypadá,“ povzdechla jsem si.

Vtom se v patře zastavila voda a asi do minuty už u nás seděl Stefan.

„Povídaly jste si o něčem zajímavém, co jsem se sprchoval?“ usmál se na nás. Sprcha mu asi zlepšila náladu.

„Nic záživného. Jenom holčičí problémy. Nákupy a tak, znáš to,“ oplatila mu úsměv Elena a přitáhla si ho za čistou košili pro polibek.

*     *      *

Jeremy, který přišel až pozdě večer, byl narozdíl od Eleny a Stefana, z toho faktu, že je Damon pryč, docela nadšený. Spíš hodně, než docela.

„A nevíš, jak dlouho bude pryč?“ ptal se nadšeně.

„To kdybych věděla,“ zamumlala jsem sklesle.

„Hlavu vzhůru, Bello. Konečně jsou síly upírů a lidí v tomhle domě vyrovnané,“ mrkl na mě.

„Až na to, že byste proti nám stejně nic nezmohli,“ ušklíbl se na nás Stefan, když mířil do garáže.

„Už jsem se někdy zmínila, že ten váš dokonalej sluch, mi jde na nervy?“ zamručela jsem a mám dojem, že jsem slyšela i přes tu zeď, jak se Stefan směje.

„To nejsi sama,“ povzdechl si Jeremy.

Neděle se mi hrozně táhla, ale nakonec nadešlo pondělí. A Damon se mi stále neozýval. Musím říct, že jsem o něj měla docela strach. Přes den jsem proto byla zahrabaná do knih a filmů, abych se alespoň trochu zabavila. Elena mě naštěstí chápala, Stefan byl v nemocnici a Jeremy to vítal jako způsob, jak se mnou strávit víc času.

Bohužel nás to už večer nikoho nebavilo.

„Je tady nálada jako na pohřbu,“ konstatovala znechuceně Elena.

„Jo, je tu nuda,“ zamumlal Jeremy, který už málem usínal u filmu.

„Co navrhuješ?“ podívala jsem se na ni.

„Možná, že už vím,“ mrkla na mě, vstala a zamířila k hifi věži. Tam potom vrazila nějaké cédéčko a pustila hlasitost na maximum. Když začala první písnička, musela jsem se usmát. Byla to má oblíbená.

„Co tím sleduje?“ zařval na mě Jeremy přes hlasitou hudbu a vypnul televizi.

„Nevím!“ zakřičela jsem nazpět a sledovala Elenu, jak se k nám blíží vlnivým krokem.

„Tak šup, na provizorní parket, děcka!“ usmívala se jako sluníčko.

„To si děláš srandu?“ protočil oči Jeremy.

„Nemám náladu na tancování,“ zamračila jsem se.

„Tak to napravíme,“ řekla a už zamířila k Damonově baru a všem třem nám nalila panáka.

„Zabije tě, až se vrátí, to víš?“ ušklíbl se Jeremy.

„Ale dnes večer to nebude,“ pokrčila rameny a hodila to do sebe.

Chvilku jsem zvažovala svoje možnosti a napadlo mě, že tak alespoň chvilku nebudu myslet na to, jaký mám o Damona strach, když se mi dosud neozval.

„Tak na ex,“ zamumlala jsem si pro sebe a kopla to do sebe. Když nás viděl Jeremy, nechtěl se nechat zahanbit a taky se napil. Elena nám hned nalila podruhé a teprve pak nás konečně dokopala k tomu, abychom se doplahočili na provizorní parket a začali se hýbat.

S přibývajícím alkoholem v krvi a ve společnosti těchhle bláznivých sourozenců čas plynul opravdu rychleji a já na chvíli zapomenula na starosti. Prostě jsem se bavila, tančila a pila. Myslím, že Damon by na mě byl kdykoliv jindy hrdý. Nebyla jsem si dost dobře jistá, jestli se to teď hodí, ale po pár panácích už mi to bylo jedno.

A upřímně řečeno, ani si nepamatuju, jak jsem se dostala do postele, protože Elena byla ještě víc na mol, než já, ale probudilo mě otravné zvonění mého mobilu.

Zvedla jsem se proto vrávoravě z postele a přiblížila se ke stolu, kde ležel můj mobil. Problém byl v tom, že ty stoly i mobily tam byla dva. Nakonec jsem došla k závěru, že správný stůl bude asi ten levý.

No, pletla jsem se a spadla na zem hned vedle stolu. S povzdechem jsem se vyškrábala na všechny čtyři a konečně vzala ten mobil.

„Ha-haló?“ zamumlala jsem. Strašně se mi pletl jazyk.

„Bello? Jsi to ty?“ ozvalo se z druhé strany.

„Jo, jsem jin-ný, kdo by to byl, já?“ zamručela jsem.

„Ty jsi na mol?“ zeptal se naprosto nevěřícně ten sametový hlas.

„Jaký mol?“ nechápala jsem. Pak mi konečně docvaklo, kdo to volá.

„Damí?“ zeptala jsem se nadšeně, abych si to ověřila.

„Jak jsi mi to řekla?“ zhrozil se.

„No Damí, ne? Upíří mají přece slyšet dobře,“ protočila jsem oči a zatočila se se mnou rovnou celá místnost.

„Bože, snad budu mít tu kliku a tohle si nebudeš pamatovat. Co se to tam děje?“ chtěl vědět.

„Stefan má ústav.“

„Chceš říct službu?“

„Říkám ústav,“ přikývla jsem.

„Asi raději zavolám Eleně,“ zamumlal.

„Té se nedovoláš,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Proč?“

„Naposledy jsem ji viděla, jak hledá schody do ložnice. Myslím, že skončila v koupelně,“ uvažovala jsem nahlas a vzápětí na to vyhnala z hlavy představu, jak si Elena ustýlá ve vaně.

„Bože, co jste to tam vyváděli?“

„Byla nuda. Co Charlie?“ zeptala jsem se, když mi konečně taky začalo docházet, proč asi volá. Měla jsem za to, že se mi už vyjasňuje.

„Je v pořádku. A já už jedu domů, chtěl jsem ti jenom zavolat, jak jsi mi přikázala,“ řekl a čišela z toho ironie.

„Tak se na mě nezlob,“ zakňourala jsem. Oprava, jsem ještě opilá.

„Já se nezlobím. Uděláš pro mě něco?“ zeptal se.

„A to jako proč?“

„Protože to chci.“

„Záleží na tom.“

„Dej si studenou sprchu, ano?“

„A nechceš se přidat?“ vypustila jsem z pusy a ani se nad tím nepozastavila. Chvíli bylo v telefonu ticho.

„Rád bych, ale jsem na druhé straně států. Možná jindy.“

„Ko.“

„Je to ok, Bello.“

„Fajn. Jak chceš, Damí,“ usmála jsem se.

„Jestli mi tak ještě jednou řekneš, tak ti něco provedu,“ zavrčel.

„Přes ten telefon? Bře ty,“ zasmála jsem se.

„Promluvíme si, až budeš střízlivá. Stejně mám pech. Takhle se ztřískáš zrovna když nejsem doma. Dal bych cokoliv za to, abych tě viděl. Takhle bohužel přijedu až ráno,“ zamručel.

„To už budu mít akorát cvokovinu,“ prohlásila jsem.

„Kocovinu.“

„Vždyť to říkám!“

„Jasně, hlavně že si rozumíme. Musím jít. Dobrou noc, Bello.“

„Brou,“ rozloučila jsem se a típla mu to.

Ovšem studenou sprchu jsem se rozhodla nechat až na ráno a ještě si lehla do postele. Netrvalo dlouho a zase jsem spala.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 18. kapitola: