Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 9. kapitola

09.01.2012 (20:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 6940×

9. kapitola – Odreagování

(pohled Belly)

U upírů jsem byla zvyklá na luxus, ale to auto, ke kterému mě Damon nasměroval, bylo dokonalé. A asi šíleně drahé.

Jenom jsem zakroutila hlavou nad tou barvou. Když jsem si však prohlédla Damona lépe, zjistila jsem, že pokud nemusí nosit bílý plášť, upřednostňuje právě tuto barvu – tedy černou. Měl na sobě černou koženou bundu (rozepnutou – jemu samozřejmě zima není), obtažené bílé tričko, černé úzké kalhoty a černé boty. K tomu přičtěte černé, polodlouhé (na chlapa) a vlnité vlasy, temně modré oči (sice díky čočkám, ale to je fuk) s uhrančivým pohledem a tak dokonalou tvář, že lecjaká Miss Word by zbledla závistí - no, a máme tady ďábelského manekýna.

V ten moment, kdy jsem vymyslela sousloví ďábelský manekýn, mi došlo, že moje myšlenky jsou nějak moc splašené, a tak jsem radši jen zakroutila hlavou a nasedla, když mi otevřel dveře na straně spolujezdce. Za vteřinku už seděl vedle mě připásaný a docela mě vyděsil. Pak se na mě podíval, jak si pohledem měřím interiér.

„Moc okázalé?“

„Začínám si zvykat. Vy upíři máte ve zvyku se vytahovat s tím, jak jste bohatí,“ zakroutila jsem hlavou.

„Nejde ani o to, jak jsi bohatá, ale o ten požitek z jízdy. Navíc na nějakou ojetinu se špatně balí holky,“ řekl mi svou teorii a mrkl na mě. Pokrčila jsem rameny – jestli má Damon problém sbalit hezkou holku bez pořádného auta, tak já jsem víla zuběnka.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se akorát, když vytůroval motor, který jen tiše zapředl. Vzal to smykem z parkoviště a jakmile jsme se ocitli za bránou ústavu, přitiskl pedál k podlaze. Teprve pak mi odpověděl.

Otočil se na mě, když jsme jeli rychlostí skoro 300 km/h. Zalitovala jsem, že jsem se vůbec ptala.

„Nakupovat,“ konstatoval jakoby nic a sledoval můj rázem zděšený obličej.

„No, já už nějakou dobu nedostávám kapesné a ani nijak nevydělávám,“ odporovala jsem honem.

„Chtěl po tobě snad někdo peníze?“ pronesl nevzrušeně a na konci to líně zvedl do otázky.

„Nemůžu tě za sebe nechat utrácet. To přece nejde!“ mračila jsem se. Damon nechal jednu ruku na volantu a otočil se na mě s pozvednutým obočím, ale otrávenýma očima, které jasně říkaly – mysli si co chceš, stejně nemáš na výběr.

Zamračila jsem se ještě víc. Damon si povzdechl.

„Hele, tohle stejně není z mojí hlavy. Já z toho taky nejsem zrovna na větvi. Stefan by se ti rád nějak omluvil, ale nemůže za tebou přijít sám, tak jsem dostal nakázáno vzít tě alespoň na nákupy. Mám z tebe udělat hotovou Pretty Woman,“ blýskl po mě úsměvem.

„Chceš říct, že vypadám jako bych šlapala chodník?!“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Já… ehm…“

„Dík, to stačí.“

„No, takhle jsem to zrovna nemyslel. Byla to jen špatná volba slov. Stef to řekl jinak. Prý chce, abys po dnešku vypadala jako doopravdická upírka,“ zamrmlal po chvilce.

„Ale vyznělo to tak!“ odvětila jsem naštvaně a radši to o té upírce přešla, protože to je stejně nemožné.

„Víš, přiznej si, že tohle oblečení vypadá dost zvláštně,“ prohlásil a protočil oči.

„Jo, já vím. Ale jinak bych snad zmrzla,“ dala jsem mu nakonec za pravdu a ušklíbla se, „každý totiž nemá super schopnost být pořád v teple.“

„Jo. Jedna z výhod být upír,“ věnoval mi svůj ironický úsměv a jestli to šlo, tak bych řekla, že snad ještě zrychlil. Nevím, na tachometr jsem se raději už nedívala. Starý zvyk od dob, kdy jsem chodila s Edwardem. Počáteční zaváhání byla chyba.

Místo toho, abych polemizovala o tom, zda existuje taky nějaká rychlost, kdy se i upírovi auto vymkne z kontroly, dívala jsem se radši z okna na krajinu, co se slila do jediné šmouhy, takže jsem maximálně poznala, kdy jedeme lesem a kdy kolem louky.

Asi další minutu jsem byla zticha, když jsem před námi uviděla podivnou šedivou skvrnu. A ta blikala. Došlo mi, že to musí být nejbližší město (které je čirou náhodou od ústavu vzdálené asi hodinu jízdy, což Damon zvládl za deset minut).

„Mám dotaz, kdy naposled sis dělal řidičák?“ pípla jsem, když jsme byli asi tři kilometry od  města a on se nějak neměl k tomu, aby zpomalil.

„Myslím, že v roce 1962, proč?“ ptal se udiveně.

„Nemohl bys trochu zpomalit? Víš, tady jsme ve městě a je tu taky nějaká povolená rychlost,“ snažila jsem se ho upamatovat. Podíval se na mě dost otráveným pohledem. Pak najednou hodně zpomalil. Ale i tak jel na město moc rychle.

„Pomalá“ jízda ho asi začala nudit, tak začal poklepávat prsty o volant. Raději jsem proto znovu zapředla hovor.

„Kolik ti vlastně je?“

„No, něco mi říká, že se nelekneš, když ti povím, že mi táhne na 167 let,“ usmál se. A já se v tu chvíli začala smát. Někdy byla pravda, že jsem Edwardovi v duchu vyčítala, jak se chová infantilně při svých 110-ti letech. Damon byl asi ještě o padesát sedm let starší a choval se ještě hůř. Jakoby se snad i on zasekl v pubertě, i když mu bylo stejně jako mně – tedy dvacet jedna let.

„A Stefanovi?“

„Bylo mu sedmnáct, když se z něj stal upír, takže je mu skoro 163 let,“ prozradil mi.

„Hezký,“ kývla jsem.

„Čemu ses smála předtím?“

„Na něco jsem si vzpomněla,“ odbyla jsem ho.

„Když jsem ti řekl, kolik mi je?“

„Tak jo, týkalo se to tak trochu upírů, no.“

„A?“ nenechal toho.

„No, nic ve zlém, ale nezdá se vám, že na to, kolik vám upírům většinou doopravdy bývá, se chováte trošku dětinsky? Třeba Stefan by na to měl ještě tak nějak nárok – jak říkáš, proměnili ho v sedmnácti. Ale co ty? Ty už jsi byl dospělý a chováš se hůř než Stefan,“ prozradila jsem mu svoji teorii neochotně.

K mému překvapení se začal smát.

„Něco podobného už mi někdy někdo řekl. A já na to odpovím stejně. Věk je jen číslo. Nezáleží na tom, na kolik vypadáš nebo kolik ti ve skutečnosti je, ale na tom, na kolik se cítíš. Kdybych se měl chovat na ta léta, kolik mi je, nic bych si už neužil,“ blýskl po mně oslnivým úsměvem a prudce zatočil doprava.

„Fajn. A na kolik se cítíš?“ provokovala jsem ho.

„Hmm… Takových šestnáct to spolehlivě jistí,“ řekl a tvářil se při tom naprosto vážně.

„Šestnáct?!“ zakroutila jsem hlavou.

„A co ty?! Chováš se jako nějaká čtyřicítka. Zkus si taky někdy trochu užívat. Žiješ jen jednou, ne?“ zamračil se.

„Já jsem taková už odmala. Moje máma nikdy moc zodpovědná nebyla a o všechno jsem se musela starat já. Takže se nezlob, jestli se na tebe chovám moc dospěle. Vím, že puberťáci společnost dospělých nemají moc v lásce,“ zasyčela jsem. Damon se ušklíbl.

„Fajn. Jako tvůj doktor ti přikazuju omládnout a zapracujeme na tom hned. Od teď už žádné starosti. Budeš žít přítomností. Ne tím, co by mohlo být,“ nakázal mi a asi fakt čekal, že ho najednou budu poslouchat.

„To se líp řekne, než udělá,“ zamručela jsem.

„Jo, ale dám ti jednu radu. Přímo radu do života. Nikdy mě nepodceňuj, protože nevíš, co udělám  – přesně jako u puberťáka,“ usmál se sám pro sebe a já se musela ušklíbnout.

„Fajn,“ kapitulovala jsem nakonec, ale to už (opět smykem) parkoval na nějakém parkovišti. Vyhlížela jsem nějaký obchoďák kolem, ale kde nic tu nic. Byli jsme na nějakém menším náměstí, nebo co to bylo.

„Vážně jdeme nakupovat?“

„Když něco řeknu, tak to dodržím,“ odvětil trošku uraženě a vyrazil pryč. Dohnala jsem ho a sledovala, kam jde. Z náměstíčka vedla ulice, co se ukázala jako hlavní třída a kde byla pouze pěší zóna. Taky se tudy dalo projít na opravdové náměstí.

Zhrozila jsem se však, když jsem si prohlédla ty obchody. Armani, Gucci, Dior, Prada, Chanel a podobně.

Už jsem chtěla něco namítnout, když mě Damon utnul pohledem, který jasně říkal, že odpor je marný. Potom si vybral jeden z obchodů, nabídl mi rámě a my vešli dovnitř. Jakmile ho prodavači zbystřili, hned se k nám přihnali.

Asi tu nakupuje často. Teda, možná někdy doprovází tu Elenu, napadlo mě.

„Ach, pan Salvatore. Smí vám mé milé asistentky s něčím pomoct?“ zeptal se zřejmě vedoucí obchodu a mě si absolutně nevšímal. Nevěděla jsem, zda být vděčná nebo naopak.

„Ano. Přeji si, aby byly plně k dispozici mé přítelkyni,“ usmál se svým úsměvem, co dokáže rozhodit srdeční rytmus. Ještě, že ten vedoucí je chlap. Ale na jeho asistentky to zafungovalo… Počkat! Cože to říkal?!

„Ale jistě! Lucy, Leny, ujměte se tady přítelkyně našeho váženého zákazníka, pana Salvatora,“ zatleskal ten muž. Jako na povel se vedle mě objevily dvě dívky a odváděly mě někam dozadu. Zoufale jsem se podívala po Damonovi, který zrovna o něčem jednal s vedoucím.

Potom na mě k mému zděšení mrknul a zatvářil se jako neviňátko. Hm, tak z tohohle se jen tak nevykroutím. Vedoucí mu potom ještě na něco kývnul a oba se vydali k nám. Vedoucí se zastavil a sjel mě pohledem.

„Ach. Tak krásná mladá slečna a je tak nevkusně oblečena. To musíme ihned napravit,“ řekl, znovu zatleskal a Lucy s Leny už zmizely mezi stojany. Mě zatím vedoucí (který mi řekl, ať mu říkám Nigele) posadil do křesla a dal mi prolistovat různé módní časopisy.

Mezitím se Lucy a Leny vrátily, každá plné ruce. Leny se na mě usmála, zahnala mě do kabinky a podala mi věci, co jsem si měla vyzkoušet. Bez reptání jsem si to vyzkoušela (jinak by mě Damon zakousl) a vyšla ven.

Měla jsem na sobě bílo-fialový komplet i s doplňky a botami. Bez toho, jak mi sdělil Nigel, by to nešlo.

Lucy a Leny mi řekly, že mi to moc sluší. Nigel se usmál a Damon jenom kývl. Trošku mě to naštvalo, ale co jsem mohla čekat, že?

Lucy s Leny mě znova zahnaly do kabinky, já jim jen podala věci, co byly určeny k zaplacení a ony mi podaly další. Tentokrát to byly bílé kalhoty a k tomu modré tričko na ramínka s doplňky. A celá situace se opakovala.

Brzy jsem oblečení přestala počítat. Nakonec jsme v tom obchodě strávili asi tři hodiny a já měla nakonec tolik nového oblečení, že i Alice by mi mohla závidět. Což je co říct.

Nejzvláštnější bylo, že jsem byla spokojená. Líbilo se mi nakupovat tímhle stylem a především se mi líbilo i to oblečení, protože jsem si ho vybrala sama a nikdo (tedy Alice) mi ho nenutil.

Damon vypadal taky spokojený, když jsme vycházeli z obchodu (stále jsem se radši nedívala, co je to za značku) a on byl ověšený taškami, co mi zakázal nést. Vrátili jsme se k jeho autu a já už doufala, že pojedeme zpátky, ale on se vzápětí otočil a nasměroval mě do té ulice znovu.

„Ještě jdeme nakupovat?“ podivila jsem se.

„Ne, teď tě trochu zkrášlíme,“ mrkl na mě a znova mi nabídl rámě. Byla jsem za to vděčná, protože jsem nakonec zůstala oblečená v hnědém topu se spadlými ramínky, k tomu minisukně a boty na vysokém podpatku, takže jsem byla vděčná za oporu. Ale díky bohu jsem přes to měla teplý kabát, takže mi alespoň nebyla zima.

Než jsme vešli, zamumlala jsem: „Znovu mě představíš jako svoji přítelkyni?“

Podíval se na mě s nadzvednutým obočím a zeptal se: „Vadí?“

„Ehm… ne.“ Protočil oči.

„Je to snazší než vysvětlovat, kdo opravdu jsi,“ řekl a vypadal snad až trochu dotčeně kvůli mému zaváhání.

„Jo, no jo,“ zamumlala jsem a zabodla pohled do podlahy luxusního kosmetického salónu.

„Omluv mě,“ zašeptal mi Damon těsně u ucha, až mě to vylekalo a zároveň mi přeběhl mráz po zádech. Pak se po svém usmál a odešel za nějakou slečnou, která seděla za pultíkem a zjevně přidělovala nově příchozí slečny kosmetičkám.

Vypadala docela omámeně, když s ní mluvil, ale která žena ne. Potom na něco přikývla a usmála se na něj. On se otočil a vrátil se pro mě.

„Nechám tě teď ve schopných rukách zdejších kosmetiček. Musím si něco zařídit, ale slibuju, že do hodiny se pro tebe vrátím,“ slíbil.

„Já… no, jak chceš,“ vykoktala jsem. Nechtěla jsem tu zůstat sama, ale zároveň jsem věděla, že trčet tady je pro chlapa ještě větší hrůza než nakupování.

„Sbohem, Belli,“ řekl, mrkl na mě a doopravdy mi zamával. Ale tak divně – provokativně? Já mu to jednou vrátím, slibuju!

Pak se vydal dlouhými kroky ven a brzy se mi ztratil z dohledu.

„Máte štěstí, že máte takového přítele, co vám dovolí utrácet jeho peníze za zkrášlování,“ ozvalo se vedle mě a já se děsně lekla. Byla to ta dívka z „recepce“.

„Ano, to mám,“ řekla jsem nepřítomně.

„Prosím, tudy,“ řekla potom a vedla mě kolem křesel, kde seděly ženy různého věku a nechaly si na pleť plácat všelijaké krémy. A taky se mi představila, prý se jmenuje Veronica.

Posadila mě na poslední volné křeslo a řekla mi, že se mi bude věnovat sama a ať zavřu oči.

Moc se mi to nelíbilo, ale poslechla jsem. Pak jsem na víčkách ucítila příjemně známý, studený a trošku vlhký tlak. Musela mi dát na oči okurku. Usmála jsem se.

Nějakou chvíli – podle mě docela krátkou – se věnovala mému obličeji. Vytrhala mi obočí, dala mi nějakou masku, pak ji smyla a začala s líčením.

Napřed mi sundala okurku z očí a věnovala se jim. Potom jsem ucítila jemný tlak na rtech – lesk nebo rtěnka.

Když byla hotova s mým obličejem, zjistila jsem, že tohle je i kadeřnictví a zároveň zde dělali i manikůru a pedikůru. Když jsem prošla zmíněnými procedurami, konečně jsem směla otevřít oči.

A oněměla jsem úžasem. Ta žena v zrcadle jsem rozhodně nemohla být já. Ani náhodou. Protože teď – a nechci, aby to vyznělo fakt nafoukaně – bych se svojí krásou upírkám doopravdy vyrovnala. Veronica se kousla do rtu a zeptala se: „Líbí?“

„Ach. Vůbec se nepoznávám. Vy snad umíte zázraky,“ složila jsem jí poklonu.

Moje vlasy byly kratší, nadýchanější a zjistila jsem, že jim dala nový odstín – mahagonový. Kupodivu mi to slušelo. Navíc mi udělala patku, kterou jsem nikdy nenosila, ale ono se to ke mně prostě tak nějak hodilo.

A obličej? Ne, ta kráska jsem nemohla být já. Kouřové stíny nádherně zvýrazňovaly moje oříškové oči. Na rtech jsem měla rudou rtěnku, která působila důstojně a dospěle, nikoliv nevhodně. Připadala jsem si, že se dívám na nějaký vyretušovaný obrázek nějaké modelky z časopisu.

Dívka v zrcadle se usmála a její obličej se prozářil. Otočila jsem se na dívku, co za tímhle zázrakem stála a řekla pouze: „Děkuji.“

„Nemáte zač, je to moje práce. Snad i váš přítel bude nadšen,“ usmála se a ustoupila, abych mohla vstát. Pak mě dovedla ke křeslu vedle pultíku, kde původně seděla.

„To bude,“ řekla jsem s mírnou ironií v hlase, ale ona si toho asi nevšimla. Sedla jsem si a vzala si do ruky nějaký časopis, protože můj „přítel“ se ještě nedostavil. Hodila jsem si nohu přes nohu a snažila se začíst do nějakého článku o nejnovějším skandálu Lady GaGa.

Vtom se ale otevřely dveře a dovnitř vešel Damon. Prošel kolem mě, na chvilku na mě utkvěl pohledem, ale pak se zase otočil k Veronice, která zrovna neměla nic na práci.

A pak mi to docvaklo! On mě nepoznal?!

„Dobrý den, smím se zeptat, kde je moje přítelkyně?“ zeptal se jí.

Já se mezitím maličko uraženě zvedla a stoupla si za něj. Pak jsem provokativně zapředla: „Ale, zlato, copak jsi mě nepoznal?“

Veronica se jen usmála a podala mu jeho kreditní kartu. Damon si ji hned vzal a otočil se. A zůstal šokovaně stát. Nevím, jestli to bylo tím oslovením, nebo tím, jak vypadám. Docela slušně jsem se bavila.

„Omlouvám se, asi jsem byl myšlenkami jinde,“ ušklíbl se. Potom se znovu otočil na Veronicu, poděkoval jí a vyrazil pryč. Tentokrát mi ale nenabídl rámě. Vzal mě kolem pasu a odváděl mě z obchodu.

„Přehráváš,“ sykla jsem, když jsme byli z doslechu a vyšli jsme na ulici.

„Copak ty ne, zlato?“ vrátil mi stejnou mincí a já jen protočila oči.

„To je jedno, stálo to za to. Ten tvůj výraz. To jsi mě doopravdy nepoznal?“ nadzvedla jsem obočí.

„Upřímně, teď by tě nepoznala ani vlastní máma,“ řekl. Praštila jsem ho loktem do žeber (a pravděpodobně si uhnala modřinu) a odtáhla se od něj, jakmile jsme zmizeli z výhledu Veronice.

Když jsem nad tím tak zapřemýšlela, měl pravdu. Nikdo by mě teď nepoznal. Možná ani Edward. Zajímalo by mě, jestli by zůstal, kdybych tenkrát vypadala takhle.

Když jsem nasedla do Damonova auta, zeptala jsem se: „A teď zpátky do ústavu?“

„Ne, teď pojedeme někam na oběd,“ mrkl na mě. Překvapilo mě, že neřekl třeba: Teď tě vezmu na oběd. Použil množné číslo, což mě docela překvapilo, ale raději jsem to nechala plavat.

Asi půl hodiny se proplétal městem, než zastavil před nějakou lepší restaurací. Jakmile jsme vešli dovnitř, uvítal nás číšník a uvedl nás ke stolu. Odsunul mi židli, která stála zády ke zdi a odešel. Vzápětí přišel další a přinesl menu. V tom mém bylo všechno samozřejmě bez cen, ach jo.

Neměla jsem moc hlad (i když byly asi čtyři odpoledne), a tak jsem si vybrala první věc, co mi padla do oka. Damon si kupodivu také objednal. Asi minutu na to, když číšník odešel, se objevil jiný a nabízel nám k našemu výběru nejvhodnější druhy vína.

Damon nakonec objednal červené pro sebe a bílé pro mě. Když i tenhle číšník odešel, usmál se na mě.

„Ty budeš jíst?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Proč bych neměl?“

„Já myslela, že vám to nechutná,“ namítla jsem. Damonovi se v očích objevilo pochopení a zase se ušklíbl. Pak ukázal na prsten.

„Tahle věcička umí i další věci, se kterými čarodějky nepočítaly. Snaží se nás ochránit před tím, aby nás lidi neobjevili - všemi způsoby. Někdy je to výhoda. Alkoholu bych se třeba vzdát nedovedl,“ vysvětlil.

„Aha. Takže ti to chutná?“ zeptala jsem se, když nám přinesli víno. Číšník odešel, Damon zvedl svoji skleničku a řekl: „A jak.“ Pak se doopravdy usmál a vůbec se při tom nešklebil jako Edward, takže jsem mu nakonec docela uvěřila.

Se zájmem jsem ho pozorovala, když jedl. Skutečně to vypadalo, že mu moc chutná. A věřte mi, bylo fakt divný vidět upíra jíst lidské jídlo.

Něco po páté, když jsme dojedli, Damon zaplatil a číšník odnesl tu malou knížečku, kam se peníze dávaly, opět jsme vyrazili na parkoviště. Byla jsem už unavená, ale příjemně. Je to možná bláznivé, ale nikdy v životě jsem se necítila lépe. Takhle (jako Damon) se ke mně nechoval ani Edward, a to jsme spolu chodili.

Když jsem potřetí nasedla do auta, zeptal se: „Zvládneš ještě jednu zastávku?“

„Copak já nemám jako pacient večerku?“ podivila jsem se.

„To už jsem zařídil,“ uchechtl se.

„Dobrá,“ kývla jsem.

„Připoutej se,“ varoval mě a já ho radši poslechla. Teď, když jsem měla v krvi navíc nějaký ten alkohol, necítila jsem se na to nebýt jištěná.

Potom vyjel. Překvapil mě, když jsme nechali město za námi.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se.

„Na jedno moje oblíbené místo. Akorát je trošku dál,“ zasmál se.

Měl pravdu. I tou jeho šílenou rychlostí jsme tam jeli asi třičtvrtě hodiny. Nakonec jsme opět skončili v nějakém městě, ale tohle bylo mnohem větší. Venku už byla tma a já tak ani neviděla, kde to vlastně jsme. Radši jsem se ani neptala.

Už jsem se ani nedivila, když zaparkoval před nějakým nočním klubem. Už na parkovišti před ním byla slyšet hlasitá muzika a smích zevnitř.

„Tak sem jsi chtěl jet?“

„A čekala jsi snad něco jiného?“ ušklíbl se.

„Ne, ani ne.“

Uvnitř bylo plno. Damon zamířil rovnou k baru – lépe řečeno k barmance. Ta, když ho uviděla, hned se usmála.

„Damone, dlouho jsi tu nebyl,“ konstatovala. Damon protočil oči.

„Měl jsem něco na práci,“ odpověděl záhadně. Pak se otočil na mě a představil nás: „Tohle je Bella. Bello, seznam se s Bree.“

„Těší mě,“ usmála jsem se. Bree mě sjela hodnotivým pohledem a usmála se.

„Mě taky,“ řekla nakonec.

„Dej nám něco silnějšího k pití, Bree,“ poručil Damon. Otočila jsem se na něj.

„Ale já alkohol moc nepiju. Hlavně ne tvrdý,“ odporovala jsem. Damon se na mě skepticky podíval.

„Jednadvacet ti už bylo, ne? Tak se, sakra, přestaň chovat jako ustrašená školačka a začni si užívat,“ nařídil mi. Neušlo mi, že Bree nás celou tu dobu pozorovala.

„Být tebou, radši ho poslechnu, zlato. Nesnáší, když nedostane, co chce,“ varovala mě Bree. Vrtalo mi hlavou, jestli ten dvojsmysl v tom slyším jenom já, nebo jestli to tak doopravdy mínila. Damon si teatrálně povzdechl.

„Fajn, ale je to na tvoji hlavu, až se vrátím… ehm, domů na mol.“ Vyhnula jsem se slovu ústav. On mi zase věnoval jeden otrávený pohled a Bree se začala smát.

„Co?“ nechápala jsem. Bree naklonila hlavu na stranu – jakoby to snad bylo zjevné.

„Zlato, věř mi. On má s tebou jiný plány. Domů se hned tak nedostaneš,“ mrkla na mě a jeho probodla  pohledem.

Damon na ni udělal obličej (fakt! Nekecám!) a protočil oči. Každopádně Bree je vedle. Stačilo by, kdyby věděla, kdo vlastně jsem.

No, radši jsem to nechala bez komentáře a když nám Bree přihrála skleničky něčeho tvrdšího, vypila jsem to na ex. Ať je Damon jaký chce, v tomhle má pravdu. Moc se starám. Je na čase si taky něco užít.

Když mě viděl, uznale kývl.

„Co bys řekla na kulečník?“

„Ještě jsem ho nehrála,“ přiznala jsem popravdě.

„Tak tě to budeme muset naučit. Bree, dej nám tu flašku s sebou,“ nařídil jí a ona mu jí prostě dala. Něco mi říkalo, že ona věděla, s kým má to dočinění.

Když jsme byli z doslechu u kulečníku, vyslovila jsem svojí domněnku nahlas.

„Jo, ví to,“ přiznal, když si bral tágo a pomalu s ním kráčel ke mně. V tu chvíli se po něm otočily všechny ženy v našem okolí.

„Taky jsi to na ni zkoušel?“ zeptala jsem se a ignorovala jejich pohledy.

„To taky. Ale především, Bree je čarodějka,“ dodal jakoby nic. Bez váhání jsem si nalila dalšího panáka. Vlastně to byla jediná moje opora, jinak bych z něj zešílela.

A protože jsem byla naštvaná, že prohrávám a i kvůli jeho chování, začalo mi být vedro. Sundala jsem si kabátek, hodila ho přes nejbližší židli a přešla ke stolu. Vyhrával a mě to děsně štvalo. Už jsem se připravovala ke šťouchu, když se nade mnou Damon slitoval.

„Nesmíš to držet tak křečovitě. Uvolni se trochu. Zaměř se jen na hru,“ radil mi. Jo, to se řekne někomu, kdo měl čas tuhle hru pilovat skoro dvě staletí.

Povzdechla jsem si a zkusila to znovu. Ale zřejmě se mu to stále nelíbilo, takže stůl obešel a sklonil se ke mně.

„Řekl jsem, aby ses uvolnila,“ zašeptal mi do ucha a mně opět přejel mráz po zádech. Pak mě víceméně objal a ukázal mi, jak by se to správně mělo dělat.

„Polož se do hry,“ šeptal dál. Podpořená alkoholem v mé krvi byla hra zrovna teď to jediné, na co jsem doopravdy myslela. Když mě konečně pustil a já jsem šťouchla do té zpropadené bílé koule, úplně jsem civěla, protože se mi povedlo shodit do důlku hned tři barevné. A mé vlastní! Zajásala jsem.

Nerada jsem na to myslela, ale byl to dobrý učitel. Ovšem nakonec stejně vyhrál.

Když už ho kulečník unavil, přemístili jsme se opět k baru. Damon si poručil další láhev něčeho tvrdšího. Bree nám bez reptání nalila a flašku nechala na stole.

„Zatančíš si?“ zeptal se nakonec Damon a hlavou kývnul k volnému prostranství, kde několik párů tančilo.

„Neumím tančit!“

„Stejně jako neumíš hrát kulečník?“ Ironicky se usmál.

„No, to ne. Ale vážně. Naposledy – když nepočítám hodiny baletu v první třídě - jsem tančila na plese ve škole. A to byla katastrofa. Vlastně jsem tančila jen proto, že jsem měla dobrého partnera!“ vypadlo ze mě. Je to fakt, asi bych si s nohou v sádře jen těžko zatančila s někým jiným než s Edwardem.

„To jsi ještě neviděla tančit mě,“ sebejistě se usmál, vzal mě za ruku a „dotáhl“ mě k parketu. Když jsem se ale k ničemu neměla, povzdechl si.

„No tak, Bello. Vždyť je to jednoduché. Stačí se zaposlouchat. Každá písnička něco vyjadřuje – radost, strach, bolest, šílenství, vztek, lásku, touhu. Když si uvědomíš, co přesně jaká vyjadřuje a vžiješ se do toho, nemůžeš se shodit,“ radil mi zase.

„Ale ty lidi kolem – “ začala jsem.

„Víckrát v životě neuvidíš,“ utnul mě naštvaně. Už jsem chtěla odporovat, když jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. Povzdechla jsem si a sledovala jeho, který se už začal svíjet do rytmu. A popravdě řečeno, byl zatraceně dobrý. Viděla jsem, že mě sleduje, ale když jsem stále nic nedělala, přitančil ke mně, vzal mě za ruku a donutil mě udělat otočku a zároveň se tak rozhýbat.

V tu chvíli jsem byla tak mimo a překvapená, že jsem se sama a dobrovolně začala pohybovat. Damon se vítězně usmál a přitvrdil. Vážně jsem se divila, kde se to v něm bere. Byl z jiného století, ale pro moderní tance jakoby se narodil. Byl v tu chvíli šíleně sexy – ne, že by tedy normálně nebyl.

Najednou jsem přestala myslet na lidi kolem a začala si to prostě užívat. Tanec s ním byl jiný než s Edwardem nebo kýmkoliv jiným. Dovolil mi pohybovat se, jak jsem chtěla, ale zároveň se mi přizpůsoboval tak, aby to vypadalo jako něco, co jsme si předem nacvičovali.

Nevím, jak dlouho jsme tancovali. Vystřídalo se několik písniček. Pak jedna skončila a já doufala, že si půjdeme sednout, když mě chytil za zápěstí a přitáhl k sobě. Začala totiž nová píseň (pozn. autora: Video k připomenutí, jak se Damon chová i vypadá. Je tam sice i Stefan a Elena, ale to je jedno, alespoň si připomenete postavy z TVD, protože se snažím, aby jim zůstaly jejich povahy, jak to jen jde. A kdo TVD nezná - i když to bude asi menšina - alespoň zjistí, jak ti tři vypadají. Jsou totiž pro další vývoj povídky docela důležití. Všichni. Jo, a ta píseň platí. ;) A tenhle pohyb vypadal, jako by to byla přímo choreografie k ní.

Bohužel jsem to nečekala, tak jsem skončila v poněkud divné póze. Nalepená na něm s jednou nohou zvednutou, pokrčenou a přitisknutou k jeho boku. Jeho obličej byl jen kousek od toho mého. Chvíli jsme tak zůstali, protože písnička se pořád ještě nerozjela.

„Malý test, co vyjadřuje tahle?“ zamumlal.

„Touhu,“ odpověděla jsem bez zaváhání. Zdálo se mi to nebo zrychleně dýchal? U mě to bylo normální, ale u něj…

Potom se sám trošku odtáhl, ale jen proto, abych se mohla postavit. V rytmu písně jsem se zavlnila a šla jsem dolů jako do dřepu, takže on se teď vlnil kus nade mnou. Když jsem se znovu vytáhla nahoru, napodobil mě a šel dolů, pak mě chytil za boky a přitáhl blíž k sobě. Nechala jsem ho.

Bylo to neuvěřitelné – to jiskření mezi námi. Nikdy jsem si nemyslela, že je tohle možné. Najednou bych mu dovolila dělat si se mnou, co by jen chtěl. A myslím, že on to věděl.

Ta písnička by vlastně dost dobře mohla být o něm. On se totiž choval dost skandálně.

Rukou jsem mu koketně přejela po košili – nebo spíš po hrudi a skoro až k opasku. Spokojeně se usmál, chytil mě za ruce a já udělala otočku. Teď jsem stála zády k němu. On přitančil až úplně ke mně a znovu mě chytil za boky. Potom jsem ucítila jeho studený dech na krku. Než jsem si uvědomila, co dělá, kousl mě. Ale ne po upírsku. Po chlapsku… teda… Prostě mě začal líbat na krku (dost vášnivě) a přitom nepřestával tančit. Teda jestli se tomu, co jsme provozovali pak, dalo ještě říkat tanec, nebo už by se to dalo označit spíš za sexuální harašení.

I když to asi ne, protože to nebylo jen z jeho strany. Dokonce jsem se přistihla, jak si přeju, aby ta písnička nikdy neskončila.

Ale všechno musí jednou skončit. Až když dohrál poslední tón, všimla jsem si, že ostatní tančit přestali a stojí v kruhu kolem nás. Váhavě jsem se usmála. Damon je ignoroval úplně. Ovšem až do té doby, než nám začali tleskat.

Znovu jsem se váhavě usmála a než stačil cokoliv udělat, důstojně jsem se v rytmu další písně odvlnila z parketu. Došla jsem až k baru a vytáhla dalšího panáka na ex.

„To bylo něco,“ pohodila Bree hlavou směrem k parketu.

„Hmm-mm,“ zamručela jsem a radši to víc nekomentovala, protože Damon se objevil vedle mě. Taky si ještě nalil a hodil to do sebe.

„Zaplatíme,“ zavolal na Bree, která se momentálně věnovala jinému zákazníkovi. Podívala jsem se na hodinky, co měl Damon na ruce a podivila se. Bylo půl jedné v noci.

Hodila jsem do sebe posledního panáka (a zároveň tím vyprázdnila láhev) a vydala se pro svůj kabátek, který se stále povaloval na židli u kulečníku. Potom jsem rovnou zamířila ke vchodu, protože mi bylo jasné, že nemusím za Damonem chodit jako ztracené štěně (jako jsem to dělala, když jsem například chodila s Edwardem).

Měla jsem pravdu, protože za chvilku byl u mě. Po svém se na mě usmál a otevřel mi dveře. Docela ráda jsem se zase nadechla chladného nočního vzduchu, který mi trošku pročistil hlavu. A já si uvědomila, jak je celý dnešní den absurdní.

Jsem zavřená v blázinci, ale takhle si užívám. A taky mi došla jedna další věc. Tohle celé byl vlastně dokonalý plán. Protože když jsme se s Damonem bavili, spoustu jsem mu toho o sobě řekla. Ušklíbla jsem se. Parchant.

„Copak?“ zapředl, když si všiml mého výrazu.

„Nic. Jen jsem si uvědomila, jakej jseš zmetek. Tohle celé sis naplánoval, abych ti o sobě něco řekla. Taková nekonvenční terapie,“ řekla jsem naštvaně.

„Ding, ding, ding, ding, ding!“ zanotoval a rošťácky se na mě usmál.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 9. kapitola: