Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 9. kapitola

04.08.2018 (10:00) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 637×

 9. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Další den plný utrpení. Krk mi hořel snad jako nikdy. Je to teprve pár dní, co mi Aro dovolil se napít, ale mně se to zdálo jako měsíc. Ještě nikdy jsem se tolik nenamáhala a neplýtvala energií. Vždy jsem věděla, že se to nevyplácí. Teď jsem ale neměla na výběr, vlkům hrozilo nebezpečí. Znám Volturiovi dobře a takovouto příležitost by si nenechali ujít. Jen doufám, že Ara nenapadne si někoho z nich ochočit podobně jako mě.

Bylo už po poledni a nastal můj čas. Blížila se moje další schůzka s vlky. Musela jsem se přemáhat, abych se nerozesmála nahlas, když jsem je pozorovala na hranicích rozestavěné v řadě. Číhali tu na mě. Pohodlně jsem se usadila na jedné větvi, ze které jsem měla dobrý výhled. Byl to pohled pro bohy. Vlci na sebe vrčeli a kroutili hlavami na všechny strany. Kouleli očima a jejich rádoby ostražité výrazy jsem si skoro i vyfotila. Na tomhle pohledu se budu bavit roky! Co mě na vlcích nejvíce štvalo, byla ta domýšlivost. Potřebovali ji vytřískat z hlav a tak jsem počkala ještě jednu hodinu a bavila se jejich přešlapováním z nohy na nohu. Byli nervózní a unavení a jejich pozornost stále klesala, až se dotkla bodu nula. To byla má chvíle. Myslím, že jsem je už vytrestala dost.

„A nepoučí se a nepoučí!“ Byla jsem na sebe hrdá. Můj hlas zněl skoro lidsky. Taky aby ne. Za posledních pár dní jsem toho namluvila až moc.

Vlci vztekle zavrčeli a někteří se dokonce teprve probudili ze spánku. Divila jsem se, že nespadli na zem.

„Takže dobrá. Shrneme si to. Nezaznamenáte ani, když se k vám někdo blíží. Neumíte bojovat,“ seskočila jsem ze stromu před skupinku, „a aby toho nebylo málo, jste na mě naštvaní, když vám chci pomoc?“ dokončila jsem řeč a zvědavě se na ně dívala. S trochou štěstí by z nich něco mohlo být. Jednou.

„Nenamáhejte se s přeměňováním,“ zastavila jsem je včas. „Jestli mi chcete dokázat, že jste k něčemu, tak neotevírejte pusu a raději mi ukažte, jestli mě dokážete chytit.“ Naposledy jsem se po nich ohlédla a utíkala na sever.

Trvalo jim jen chvilku, než se vzpamatovali a vyrazili za mnou. Chtěla jsem být hodná, tak jsem si v běhu nepomáhala svým darem. Jak se ukázalo, bylo to k ničemu. Vlci mi nestačili a po chvíli už ani nevěděli, proč mě vlastně honí. Chtělo to motivaci. Vyhlídla jsem si jednoho šedého statného vlka a v otočce mu dopadla na záda. Šikovně jsem ho strhla na zem, sebrala se a odběhla za nejbližší strom.

„No ták, ty šedá bábovko, líp běhat neumíš?“ křikla jsem na něj a sledovala jeho reakci. Bleskově se vyšvihnul na všechny čtyři a vztekle zavrčel. Sliny mu vylítly z tlamy a on se mohutně odrazil mým směrem. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se. Prokličkovala mezi stromy a vrátila se ke zbytku vlků. Měla jsem před tím šedým malý náskok.

„A co, vy zablešenci? To si necháte líbit od upírky? Co když dostanu žízeň?“ Mlsně jsem se olízla a vyrazila směrem k jejich vesnici. Nestačila jsem se divit, co se stalo potom. Všichni za mnou najednou vyrazili a já měla co dělat abych jim utekla. Kličkovala jsem mezi smrky a schválně se hlasitě smála, když to některý z vlků nevybral a v plné rychlosti se rozplácnul o strom. Chtěla jsem vědět, co v nich je. Potřebovala jsem vědět, s čím mám pracovat. Posmívala jsem se jim, nadávala do zablešenců, buldoků a horších. Stálo to za to. Vytáhla sem z nich maximum. Ale uklidnit je, aby nezkolabovali při běhu, to už byla jiná.

Zhruba po půl hodině přemlouvání, kdy jsem já seděla na vršku stromu, a vlci pode mnou trhali spodní větve, se uklidnili. Nebo spíš padli vyčerpáním? Byla jsem za to nesmírně ráda.

„No vidíte,“ usmála jsem se na ně. „Ani to nebolelo! Příště si to zopakujeme.“ Raději jsem utíkala pryč. Tohle by už asi nevydrželi. Hranice vlků jsem opouštěla s úsměvem na rtech. Oni to zvládnou. Všichni vlci to v sobě mají! Touhu po přežití, stejně jako já! Všechny nás pohání stejný pud. Všichni toužíme někoho ochránit. Bojujeme za štěstí jiných. A to za námahu přece stojí nebo ne?

Utíkala jsem. Daleko. Krajina se pomalu měnila a já si nestydatě brala energii z atmosféry. Nikdy mě ta síla, co v ní kolovala, nepřestávala udivovat. Ne nadarmo se říká všemocný vesmír. Vítr mě poponášel, hrál si s mými vlasy  a já mu dovolila, aby si kolem mého těla dělal, co chce. Utíkala jsem lesem a s nadšením malého dítěte koukala, co vše vzduch dokáže. Říká se, že voda je nejhorší živel, nelze mu utéct. Mýlili se. Všichni. To vzduch je nejnebezpečnější. Bez vzduchu by na zemi nepřežilo nic.

Dávala jsem do běhu vše. Lákala mě ta volnost, ten pocit lehkosti, který se u mě z nenadání objevil. To vše, co jsem měla za sebou, mě udělalo silnější. Milovali mě. Zlomili mě. Dali mi naději a zase mi ji vzali. Týrali mě a brali mi vše, co jsem kdy ctila. Jedno mi ale nemohou vzít nikdy. Touhu po přežití. Vždy budu bojovat. Nezlomí mě. To jsem si slíbila a neporuším to.

Ani nevím, kam jsem doběhla. Všude okolo byl sníh a klid. Ta útěcha, co mi příroda nabízela, byla k nezaplacení. V hlavě se mi odehrávalo vše, co jsem si za tu krátkou dobu mého života prožila. Ty štěstím naplněné okamžiky. To okouzlení a nakonec dlouhý pád až na samé dno. Pokaždé, když se snažím zvednout, mě něco srazí a nechá mě, ať se v té břečce života vykoupu co nejvíc.

Pocity, které jsem v sobě dlouho dusila, vyplavaly na povrch. Vzedmula se ve mně nová naděje a hořela jasněji, než kterýkoli plamen! Já toho upíra, co pomáhá Arovi, najdu a zničím ho. Celá Volterra bude litovat dne, kdy Aro dostal nápad, že ze mě vytvoří takto mocnou zbraň. Vymstí se mu, že mě nutil k výhře i za nejhorších situací.

Podívala jsem se na nebe a stvrdila s ním tuto přísahu. Oklepala jsem ze sebe sníh a rozeběhla se zpět. Nevím, jak dlouho jsem v tom bohem zapomenutém místě byla, ale nějakým způsobem jsem tušila, že už bylo dost vyčkávání. Musím přece vlky vycvičit v boji.

Byla zase tma, když jsem doběhla ke Cullenovic domu. Opatrně jsem si sedla na svou oblíbenou větev a chtěla uklidnit svou rozbouřenou duši pohledem na ně. Opět všichni seděli v obýváku a mluvili o mě. Zajímalo by mě, kdy je to přestane bavit.

„Přece není možné, aby se vypařila!“ rozčilovala se Alice.

„Chudinka, musela před námi utéct. Určitě se na nás nemohla dívat. Vždyť jsme jí to provedli my!“ Esmé vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Všichni v místnosti pokývali hlavou a sklopili oči. Jediný Edward vyhlédl prosklenou stěnou ven do noci. Díval se na mě. Díky myšlenkám přesně věděl, kde jsem.

„Neříkej jim o mě. Prosím,“ poslala jsem mu tichou prosbu, určenou jen jemu. Chápavě se usmál a objal svou Belu. Alespoň někdo se kvůli mně snažil být šťastný.

„Víte, co si myslím?! Že bychom se o ni měli přestat zajímat. Přece nepatří k nám do rodiny!“ Vlastně ještě někdo chtěl být za každou cenu šťastný. Ariana. Vadilo jí, že jsem se opět objevila v jejich životech. Měla jsem sto chutí jí něco provést. Něco opravdu špatného!

„Ale no tak, Ariano, lásko, vždyť to není pravda. Kdysi to člen rodiny byl!“ Kdysi? No dovolte?

„Nikolaji!“ okřikl ho Carlisle „To přece nemůžeš říkat! Stále je to člen rodiny.“

„Jen ho nech, Carlisle! Vždyť má pravdu, utekla od nás a málem ublížila Jasperovi!“ začala vyvádět Ariana.

„No tak to počkej! Mě přece nic neudělala! Víš, jak to musí mít těžké? Já jí to nezazlívám!“

„Nezatahuj ho do toho! A vůbec, ty nic nechápeš Ariano! Že jo, Rose?“ Alice vyskočila jako čertík z krabičky. Chápala jsem ji. Ariana chtěla spojence a snažila se do toho zatáhnout Jaspera.

„No jistě, že souhlasím. Jen tu vyvolává zbytečný hádky,“ přitakávala Rose a pomrkávala po Emmettovi, jestli ji jako správný manžel podpoří.

„Já že vyvolávám zbytečný hádky? Tak se podívejte, co ta mrcha dělá naší rodině? Vsadila bych se, že to ona na nás poslala Volturiovi! Kvůli novorozeným přece nechodí i královská rodina!“

„Ale no tak, to se dá jistě vysvětlit,“ snažil se zachránit situaci Carlisle.

„Jo a jak bys to chtěl asi vysvětlit? Určitě to byla její práce!“ A bylo to. Ariana vyhrála. Ovlivnila Kolku natolik, že se postavil na její stranu. A s ní byl šťastný. Nebyla to jen jí vytvořená iluze. Byl stejný jako ona a já se v něm spletla! Byla jsem mladá a naivní husa. Svěřila jsem své srdce někomu, kdo o něj ale ani v nejmenším nestál.

Měla jsem Ariany dost. Pro mě už nebyla člen rodiny. Pro mě už byla hrozba. Stejně jako Nikolaj. Už v rodině neměli místo. Chystala jsem se do sebe natáhnout co největší energii a pustit ji na ně! Edward poplašeně chytnul Bellu a upíří rychlostí se s ní zvedal pryč. Natáhla jsem ruce k nebi a zavolala vítr. Už jsem se chystala tu ničivou sílu vypustit na ně, když se mi v kapse rozezněl telefon a má pozice i úmysly byly prozrazeny. Pohledy všech se stočily do tmy.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 9. kapitola: