Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 8. kapitola

27.03.2012 (21:15) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1342×

8. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Noční návštěvník přeskočil ke mně na strom a usadil se přede mnou. Nechápala jsem, proč za mnou přišel zrovna on. Měl by být jinde. S někým jiným.

„Omlouvám se, nemohl jsem odolat.“ Nechápala jsem jeho chování. Nejdřív mě dostane do postele, pak mě odkopne kvůli nějaké blondýnce a teď si se mnou bude chtít povídat, jako by se nic nestalo, a ještě navíc se mnou bude laškovat!?

„Neměl bys být s tou tvou milou Arianou?“ Její jméno jsem musela zavrčet. Tak moc se mi protivilo, že mi dělalo problém na něj jen pomyslet, natož ho vyslovit.

„Oh, předrahá Ariana. Chtěl jsem se ti za ni omluvit. Neměla právo…“

„A tys měl?“ přerušila jsem ho. Chtěla jsem se konečně dozvědět, proč to tehdy udělal. Vztek jsem zatím držela na uzdě, ale nebyla jsem si jistá, jak dlouho mi to vydrží. Všechny ty pocity, které jsem nechtěla pustit na povrch, se v jeho blízkosti probouzely k životu. Tak moc to pořád bolelo.

„Všechno bylo jiné, byla jsi mladá a nevyzrálá. Nemohl jsem ti říct mnoho věcí. I teď nemůžu.“ Tohle jsem nečekala. Mé oči, už předtím barvy nejčernějšího onyxu, musely po této větě ještě více ztmavnout.

„Co je tak důležité, že mi to nemůžeš říct?! Že ses mě zbavil jako nepotřebné hračky? To můžeš říct a bude to i pravda. Prostě si mě vyměnil za starší a vyzrálejší!“ Seskočila jsem ze stromu a utíkala pryč. Nechtěla jsem ty jeho řeči dál poslouchat. I to málo, co mi řekl, mi dokázalo ublížit. Co je ale nejhorší, stále jsem ho milovala. Celou svou duší! Ale mohl ještě on milovat mě? Jak bych se mu mohla líbit? Byla jsem zrůda. Naučila jsem se tak chovat, abych přežila, a boje mě poznamenaly do konce mé existence. I kdyby se ty pudy daly potlačit, toho, že vypadám tak, jak vypadám, se už nikdy nezbavím.

Po zbytek dne jsem se potulovala po lesích a hrála si se svým darem. Bylo uvolňující pozorovat malá větrná tornáda, která se honila v okolním vzduchu. Nemohla jsem se dočkat večera. Byla jsem zvyklá na nečinnost, protože jsem potřebovala šetřit co nejvíc sil na další bitvu, která přijde kdoví kdy. Teď to ale bylo jiné. V hlavě se mi honilo na tisíce věcí. V první řadě ale to, že se musím vydat do Volterry a zjistit něco víc o mém nepříteli.

Už se setmělo a já mohla jít. Rozeběhla jsem se směrem k vlčím hranicím, byla jsem zvědavá, jak se ten vlk rozhodl. V jeho zájmu jsem doufala, že kladně. Přes hranice jsem proběhla stejně hladce jako včera. Běžela jsem za nejvíce koncentrovaným pachem. Byli na té samé loučce, co včera. Zřejmě se tu schází pravidelně. Ukryla jsem se v koruně stromu a poslouchala, o čem si povídají. Dnes tu byli totiž ve své lidské podobě. Jaká neopatrnost! Zpropadená, hloupá štěňata.

„To si už ty pijavice dělají srandu?! Jak se sem mohla dostat?“ rozčiloval se jeden z nich. Takže jsem tématem dne? Jsem poctěna a potěšena.

„Prý nás i nějakou chvíli sledovala. Nechápu, že jsme ji necítili!“ přitakával mu hlavní vlk.

„Já tomu rozumím. Mohou za to nevycvičené smysly,“ odpověděla jsem na jeho řečnickou otázku. „Měl by sis dávat pozor na to, co říkáš, když nevíš, kdo všechno tě poslouchá,“ dořekla jsem a seskočila přímo doprostřed kroužku, který měniči vytvořili ze svých těl. Vlci začali vrčet, jen co zjistili, s kým mají tu čest.

„Jak se sem dostala? Co tu dělá?!“ šeptali si. Několik z nich to nevydrželo a začali se třást. Přeměna byla monumentální! Jejich těla se chvěla a i přes můj ostrý zrak jsem neviděla nic víc než puknutí jejich snědé kůže a pak už jen velkou kupu chlupů. Doslova vybuchli. Nikdy v životě jsem nic takového neviděla.

„Dost!“ zahřměl nejstarší vlk. „Nechte ji na pokoji!“

„Jsem ráda, že ses rozhodl ve prospěch vesnice.“ Přeměnění vlci začali vrčet. Pro ně to znělo jako výhružka.

„Nerozhodl,“ zavrčel mi do tváře. „Nechci, abys chodila na naše území! Nejsi tu vítaná!‘“

„Zřejmě ti na tvé vesnici moc nezáleží, že?“

„Záleží, proto odtud vyháním všechny upíry. Ještě jednou překročíš hranice, nebo dokonce znovu přijdeš do mého domu, a zabiju tě!“ Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu a odvrátila se od něj. Ostatní vlci, zdá se, souhlasili. Mrzelo mě to. Byli to ještě mladí, nezkušení kluci. Nezaslouží si to, co je teď čeká.

Nastala ta pravá chvíle. Už běží.

„Takže tu skupinu, co se k vám blíží ze severu, zvládnete?“ Kriticky jsem si všechny prohlédla. Nezvládnou to, běželo jich moc. Podvědomě jsem tušila, že nebudou souhlasit. Potřebovala jsem je nějak přesvědčit a zachránit je. To by byl dobrý začátek naší spolupráce.

„Nikoho necítím! A i kdyby, tebe se to netýká. Poradíme si sami!“ Byl čím dál víc naštvanější. Bál se a nevěřil mi. Jeho věc. Už je ucítili, tak jsem poodešla nepozorovaně za ně a usadila se na svém oblíbeném místě, v koruně stromu, abych měla dobrý výhled.

Zbytek kluků se proměnilo do své vlčí podoby a postavili se po boku svých bratrů. Nenabýt přesvědčení chránit je, nechala bych je teď, aby se sami vytrestali.

Na mítinku přibíhala asi osmnáctičlenná skupina žíznivých upírů. Nechala jsem je přiběhnout na pár metrů od rozestoupených vlků a dala pokyn vzduchu, aby zhoustnul. Celá skupina byla nucena se na místě zastavit. Zamrzli v pohybu jako sochy. Nešlo vzdorovat, bylo děsivé vidět, co vše dokážu.

Vlci připraveni k boji nechápavě sledovali upíry a nemohli pochopit, co se s nimi stalo. Jejich výrazy, v chlupaté podobě, byly k popukání.

„Omlouvám se za své pochybnosti, ale musela jsem vám pomoct. Vyhovovalo by pouštět je po jednom, nebo po dvou? Byla bych nerada, kdyby se vám něco stalo.“ Vrčení vlků se nedalo brát jako souhlas, tak jsem raději nic nedělala. Nechápala jsem, co jim pořád vadí!

„Tak jo, jo, jo. Dobře, nechám vám je v tomhle stavu,“ rezignovala jsem a bavila se nad jejich počínáním. Zřejmě chudáky nenapadlo, že když upírům brání vzduch, aby se pohnuli, zákonitě musí vzduch bránit i vlkům, aby jim odtrhli hlavu od těla.

Ještě chvíli jsem se bavila pohledem na ně, ale pak se mi jich zželelo. Nechala jsem vzduch, aby naplnil každou částečku kamenných těl, a pomocí ohřevu jsem využila jeho rozpínavosti. Trvalo jen pár sekund, než se kamenná těla upírů povolila vyvíjenému tlaku a jejich kusy se rozletěly do všech stran.

Vlci vyděšeně uskakovali do všech stran. Můj výbuch smíchu nešel zastavit, když jednomu z nich na hlavu dopadl kus žulové části ruky nebo nohy. Smála jsem se jako malé dítě.

„Ale no tak! Nesmíte se na mě zlobit. Chci jen pomoct. Už jsem vám to říkala!" Vesele jsem se usmívala. Musím podotknout, že pro ně to asi moc veselé nebylo. Spíše s obavami sledovali mé dásně odhalující děsivé špičáky. „Chcete pomoct se sbíráním těch kusů?"

Pár vlků se znechuceně otočilo a nevěnovali mi pozornost. Jejich vůdce byl ale zřejmě jiného názoru. Odběhl za stromy a já po chvilce uslyšela šustění látky a dusavé kroky směřující zpět na mýtinu.

„Proč to děláš? Proč nám pomáháš?" zeptal se mě.

„Už jsem se nejednou vyjádřila, pokud se nemýlím.“ Počastovala jsem ho nechápavým výrazem a předstírala zájem o mé nehty, kde se usadila jakási nečistota.

„Tak to jsme si asi nerozuměli. Mně tvé návštěvy připomínají spíš vyhrožování." Začínal být neklidný. Měla jsem chuť ho vytočit ještě víc, ale nakonec jsem si uvědomila, že to by nebyl nejlepší nápad.

„Tak to se opravdu omlouvám. Nebylo mým úmyslem vás jakkoli děsit. Jen vám chci zaručit bezpečí a možná, když budete chtít, vás i naučit pořádně bojovat. Co si budeme říkat. Nejste na tom nikaj slavně."

„Proč?"

„Chráním rodinu Cullenů a vzhledem k tomu, že ta lidská dívka má jakési sympatie k jednomu z vás, přišlo mi vhodné se zajímat i o vás. Jste smečka. Chránit jen jednoho mi přišlo nefér. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Jako smečka. Mýlím se snad?" Jestli to teď nepochopí, začnu uvažovat i o funkci domácího učitele.

„Jak ti máme věřit?" Všichni vlci vyčkávavě hleděli mým směrem. Bylo vidět, že všichni přemýšlí, ale zároveň jim nezbylo nic jiného než čekat, jak se vysloví jejich vůdce.

„Kdybych vás chtěla zabít, už by po vás dávno bylo. Tohle mi věřte." Shovívavě jsem se usmála a konečně seskočila na zem, aby mě lépe viděli.

„A co bys nás asi tak chtěla učit?" Ano! Radovala jsem se, protože právě souhlasil! Přesvědčila jsem je!

„Pro začátek nejspíše boj v lidské podobě. Ve vlčí podobě se ubráníte snáz, proto bych to nechala až na potom. Co když vás upír napadne někde, kde se nebudete moct proměnit?" zeptala jsem se a vyčkávala na jejich konečné vyjádření.

„Přijď zítra! Musím si to rozmyslet," odbil mě a už se otáčel k odchodu.

„Přijdu a vy se mě snažte zaznamenat dřív, než na vás promluvím. Usnadním vám to. Přijdu mezi třináctou a osmnáctou hodinou odpolední. Zatím na viděnou." Rozverně jsem jim zamávala a odběhla pryč z jejich území.

Nevěděla jsem, čím se zabavit. Rozečtenou knížku, kterou jsem měla, jsem nechala ve státě, ze kterého jsem vybíhala na pomoc Cullenům, takže jsem se opět rozhodla pro špehování mé bývalé rodiny.

Když jsem doběhla a usadila se kus od domu, všichni byli opět v obýváku a probírali mou osobu.

Chyběla jsem jim. Probírali, jak je jim líto, že mi to nemůžou říct do očí, ale hlavně to, jak jsem kvůli nim skončila. Dávali si to za vinu. Bylo na nich vidět, jak jsou zničení. Jejich lítost mi ale vadila. Nechtěla jsem ji, nepotřebovala jsem ji. Dokázala jsem se bez ní obejít předtím, dokážu se bez ní obejít i teď!

Jediný, kdo mě nelitoval, byla Ariana. Bylo jí jedno, co se se mnou stalo, nebo za to snad byla ráda. Nenáviděla jsem tu její sobeckou pózu, kterou házela na všechny strany. Byla namyšlená, zkažená a odporná! Nejraději bych jí vyškrábala oči!

Nenáviděla jsem ji! Stále dokola jsem si přehrávala její věty, kterými mě urážela, když jsem ještě žila s nimi. Rozdíl, který jsem si ale mezi námi nyní uvědomovala, byl ten, že já jsem v tuto chvíli byla nejlepší bojovník v upírském světě. A toho jsem chtěla využít.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 8. kapitola: