Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 4. Kapitola

31.01.2012 (20:15) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1115×

4. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Nevím, kam jsem utíkala, ani jak dlouho, ale vím, že se mi hlavou pořád honily ty zpropadené myšlenky. Nenáviděla jsem mou upíří paměť. Zrovna teď jsem si přála, aby se nic z toho nikdy nestalo. Svou novou podstatu, kterou jsem si za tu dobu docela i zamilovala, jsem začala nenávidět. Obviňovala jsem toho, kdo mi to udělal, a sama sobě přísahala, že ho jednou najdu a zabiju!

Po celou dobu mého putování jsem přemýšlela nad tím, co se stalo. Litovala jsem všeho, co se událo. Nemělo cenu si nic nalhávat. Minulost změnit nejde. Ta zrada bolela stále stejně a já se jeho obličeje nemohla zbavit, stejně jako obličejů mé bývalé rodiny plné zhnusení nade mnou. Pronásledovaly mě v myšlenkách na každém kroku.

Nevím, kde jsem zrovna byla, ale zaslechla jsem něco zvláštního. Dostala jsem strach. Takhle zní běh upírů. Běh velké skupiny a já byla v nevýhodě. Byla jsem po větru. Už změnili směr. Přibližovali se. Nemohla jsem vydržet na místě. Všechny instinkty, které jsem v sobě měla, na mě křičely: Uteč, uteč! A já je mileráda poslechla. Moje rychlost mi byla k ničemu. Jich bylo víc. Byli dokonale sehraní. Černé pláště se kolem mě míhaly. Lesem se rozléhalo hrůzostrašné vrčení a zlostné syčení. Čas od času jsem zaslechla i klapání zubů. Tolik děsu jsem snad ještě nezažila. Viděla jsem Jazze, co všechno dokázal za pár vteřin, ale tohle se zdálo jiné, lepší, trénovanější, a tím i více nebezpečné. Nevěděla jsem, kam utíkám. Věděla jsem jen, že musím pryč od těch stínů, jinak dopadnu špatně.

Narazilo do mě něco tvrdého a já spolu s tím letěla k zemi. Ocitla jsem se ve známé poloze tváří k zemi a ruce nepřirozeně zkroucené za svým tělem. Tlak na ramenních kloubech, jindy udržující stejnou intenzitu, se najednou zvyšoval a mně došlo, o co se dotyčný snaží. Nevěděla jsem, co mám dělat, ta bezmoc byla příšerná!

Najednou se v mém nitru začal vyvíjet tlak. Vyvíjel se a rostl neuvěřitelnou rychlostí. Byla to otázka pár vteřin, než si ten tlak prorazil cestu ven, a já úlevou hlasitě zakřičela. Kolem mě prolítl obrovský závan vzduchu. Z ničeho nic mé ruce nikdo nedržel a nikdo mě netlačil k zemi. Rychle jsem se vymrštila na nohy a zmateně se rozhlížela kolem. V dokonalém kruhu byli rozmístěni upíři v černých pláštích přesně na hranici polámaných stromů. Já stála ve středu toho všeho. A pak mi to došlo. To jsem udělala já! Ten vítr se neprohnal kolem mě, ale vyšel ze mě. To byl ten tlak! Vytvořila jsem ze vzduchu tlakovou vlnu! To byl můj dar? Žádný štít, jak říkal Eleazar, ale vítr, vzduch!

To uvědomění mě popostrčilo k něčemu dalšímu. Bedlivě jsem sledovala kroužící upíry, kteří postupně zmenšovali kruh. Představila jsem si, jak se kolem mě z okolního vánku tvoří vír. Držela jsem ho u země a postupně zvyšovala vzdálenost. Manipulovat s tím bylo stejně lehké a přirozené jako za lidského života dýchání. Upíři bedlivě sledovali můj vír a obezřetně na sebe koukali. Bylo to pro ně varování, kam až se ke mně smějí přiblížit. Nevěděli, co všechno dokážu. Ostatně, nevěděla jsem to ani já. Jeden z nich to nevydržel a skočil po mně. Myslel si, že můj vír jednoduše přeskočí. Já ale nehla ani brvou a pouze nechala vír v jeho místě zvednout do úrovně jeho letícího těla a odmrštila ho pryč. Nechtěla jsem, aby se ke mně přiblížil. Bála jsem se, co by se mnou udělali.

Ozvalo se zlostné zavrčení a ten upír to chtěl zkusit znovu, ale odněkud se ozvalo nadšené zatleskání a smích jako od malého dítěte. Upíři, kteří kolem mě kroužili, se stáhli a včetně toho skokana se postavili za postaršího upíra, který vyšel zpoza stromů. Jeho papírová kůže se krabatila pod náporem vrásek od jeho úsměvu.

„Má milá, můžeš přestat. Mé jméno je Aro. Musím říct, že tvůj talent mě naprosto uchvátil.“ Nechápala jsem jeho nadšení, ale po vyslovení jeho jména už jsem pochopila, co jsou ti upíři zač. Volturiovi. Královská rodina, o které mi Carlisle vyprávěl. „Já se představil. Řekneš nám i ty své jméno?“

„Valérie, jmenuji se Valérie.“ Zajímalo mě, co po mně může chtít. Snažila jsem se chovat dostatečně uctivě a slušně. Mohl by mě pak nechat jít? Přála jsem si to.

„Byl bych rád, kdybys šla se mnou.“ Blahosklonně se na mě usmál a myslel si, že snad padnu na zadek. Nesnáším arogantní upíry! „Naučíme tě ve Volteře používat tvůj dar a naučíme tě také bojovat, aby ses mohla bránit.“ Slyšela jsem o jeho zvycích a hlavně o posedlosti sbírat talentované upíry jako já. Nelíbil se mi jejich způsob života. Něco na něm bylo, jak si všeho užívali naplno a bez zábran. Jako malá jsem chtěla žít v přepychu a oni by mi to mohli umožnit. Myslí mi najednou proběhly jako na filmovém pásku tváře Cullenů. Ne. Už tak jsem je dost zklamala. Tohle jim nemůžu udělat.

„Nechci s vámi jít. Nelíbí se mi váš styl života,“ protestovala jsem, ale to jsem zřejmě neměla dělat. Arovi opadl úsměv a na jeho místo nastoupil neproniknutelný výraz. Krátce pohlédl na malou blondýnku, která se na mě krutě usmála, a pak to začalo.

Nepředstavitelná bolest mnou procházela ve stále zrychlujících se vlnách, až se slily všechny dohromady. Bylo to horší než plameny při přeměně. Neustávalo to. Nemohla jsem se soustředit na to, co se se mnou děje. Nedokázala jsem vnímat nic jiného než bolest. Cítila jsem, jak se mé tělo otřásá pod návaly další a další bolesti. Netušila jsem, jak dlouho to můžu vydržet. Proklínala jsem své nerozbitné tělo, že se teď nerozsype na milion kousků, jen aby ta bolest přešla.

Po určité době bolest konečně ustoupila. S výdechem jsem povolila své ztuhlé tělo, ještě pořád zkroucené od té bolesti. Začala jsem vnímat. Kolem mě šustily pláště a byla tu cítit zatuchlina. Když jsem otevřela oči, pohlédla jsem na obrovskou prosklenou kopuli, která sem vnášela veškeré světlo. Ze svých křesel na mě shlíželi tři upíři a rentgenovali mě svými pohledy. Jednoho už jsem znala. Aro Volturi, znám svou krutostí, kterou jsem měla čest poznat na vlastní kůži.

„Valérie, doufal jsem, že s námi půjdeš po dobrém, ale bohužel se tak nestalo. Nyní se ocitáš v našem hradu ve Volteře, kde se z tebe stane plnohodnotný člen gardy. Navíc jsem si všiml, že jsi vegetarián. To bude potřeba změnit, dítě.“ Kroutil hlavou, jako to dělávají maminky, když kárají své dítě. Hnusil se mi čím dál tím víc. Nevládne přece sám! Jak mohou ostatní dovolit jeho chování? Toto má být královská rodina? Mají pomáhat, ne ubližovat!

„Já se k vám nechci přidat! A už vůbec nechci zabíjet lidi!“

„Bohužel, nedá se nic dělat. Chelseo, byla bys tak laskavá?“ Najednou mnou projelo sotva patrné mravenčení. Nebyla jsem dál schopná Arovi odmlouvat. Bylo to, jako bych najednou přišla o veškerou svobodnou vůli. Nedalo se s tím bojovat. Co se se mnou stalo? Proč už nebojuju?! Nemohu si to přece nechat líbit!

„Vítám tě ve své gardě, má milá. Teď půjdeš s Felixem trénovat boj. Uvidíme, jak si povedeš,“ vítězně se na mě usmál a otočil se ke svým bratrům. Chtěla jsem oponovat, ale slova jakoby se mi zadrhla v krku. Byla jsem zoufalá. Vedla jsem sama se sebou boj, abych ze sebe dostala alespoň slovíčko odporu, ale nic. Upír, kterého mi představil jako Felixe, mě chytl za ruku a odváděl pryč. Cestou spletitých chodeb jsem dumala, co se se mnou stalo. To udělala Chelsea? Vzala mi svobodnou vůli v jeho prospěch? Musím ho teď poslouchat? Něco se s tím přeci musí dát dělat. Kdybych se té upírky zbavila, tak by se vše vyřešilo, ne?

„Tak se připrav, naučím tě bojovat. Aro nesnese neposlušnost, tak ti radím, aby ses snažila, pokud znovu nechceš ochutnat Janein dar.“ Malá úvodní řeč mi zřejmě měla stačit po příchodu do velké místnosti, která měla sloužit jako tělocvična, abych mohla začít s výukou… Nestihla jsem se ani rozkoukat a už jsem viděla, jak po mně Felix skočil. Instinkt napovídal, že mám použít dar a já ho ráda poslechla. Bála jsem se, co mi Felix udělá. Pár sekund před tím, než ke mně mohl doskočit, jsem na něj poslala vítr. Ještě ani nedopadnul na zem a já už se opět svíjela v bolestných křečích. Nebylo to tak intenzivní jako předtím. Slyšela jsem dívčí smích. Měl radost z mé bolesti.

„Trénujeme boj a ne schopnosti! Vecpi si to do tý svý věci, co máš na hlavě, a vstávej! Nebudu na tebe čekat celou mou věčnost!“ Bolest odeznívala pomalu, ale já to nechtěla zažít znovu. Rychle jsem se postavila a snažila se ze sebe vydat maximum.

Trénovala jsem, seč mi síly stačily. Tvrdě jsem dřela, abych se svým nynějším pánům zavděčila a oni mě pak pustili. Časem jsem se od Felixe naučila všechno. Pohánělo mě vědomí, že když budu vše dělat správně, Jane mě nebude mučit. Zlepšovala jsem se. Za krátkou dobu už jsem byla schopná přeprat celou gardu dohromady. Aro ze mě měl radost. Moje tréninky byly čím dál těžší. Aro mi schválně přidával počet bojovníků, se kterými jsem měla bojovat najednou. Na rozdíl ode mě měli povoleno mi ublížit. Po pár bojích mi došlo, že když nebudu dostatečně dobrá, za trest budu bez ruky nebo části, kterou mi utrhli, klidně celý týden, jen aby si Aro pojistil, že se příště zlepším. Čím déle jsem tímto nemilosrdným procesem trénování procházela, tím jsem se stávala nemilosrdnější. Stávalo se ze mě monstrum. Přistihovala jsem se, že mě baví ostatním upírům při boji ubližovat. Toužila jsem jim ublížit stejně, ne-li víc, jako oni kdysi ublížili mně. Na hradě ze mě měli strach. Téměř všude jsem musela mít doprovod. Kdybych chtěla, nebyl by nic platný, ale vládci byli klidnější. Talentované upíry ode mne drželi dál. Báli se, že se i přes Chelsein dar vzbouřím.

„Valérie?!“ Do mého pokoje se přiřítil mladý upír, který tu obvykle běhal jako poslíček. Kdykoliv jsem udělala rychlejší pohyb, uskočil stranou. Respekt, který jsem si u gardy vybudovala, mě v některých chvílích štval. Všichni tu nebyli stejní, bezohlední. Strach, který ze mě měli, mi znemožňoval najít si alespoň někoho, s kým bych se mohla bavit. Ve vzácných chvílích odpočinku jsem neměla co dělat a to bylo špatně. Moje myšlenky se vydávaly na výlet, protože nebyly dostatečně zaměstnané jakýmikoliv úkony, a já se tak dál utápěla ve své prohlubující se depresi. „Máš jít k Arovi. Čeká tě ve své pracovně.“ Jeho tichý šepot jsem málem nepostřehla. Být člověkem, tak jeho srdce exploduje náhlým výkonem, nepotřebovala jsem jeho krev, aby mi napověděla, jak moc velký strach ze mě má.

Opatrně jsem se zvedla ze své postele a vydala se k Arově pracovně. Neměla jsem kam spěchat. Po pár minutách jsem nakonec stejně došla k jeho dveřím a jemně zaklepala.

„Dále.“ Nevím, proč používá toto směšné gesto, jako by nevěděl, pro koho poslal, nebo kdo se k němu blíží. „Oh, Valérie. Už jsem se bál, že nedorazíš.“ Odpověď na jeho sarkastickou poznámku jsem ve svém zájmu raději spolkla. Věděla jsem, co by mě čekalo. „Podej mi svou ruku, dítě.“ Zdráhala jsem se mu ji podat. Myšlenky, které se mi povětšinu času honily hlavou, ho moc nepotěší.

Jeho zakalený pohled po chvíli vystřídal vztek. „Valérie! To snad nemyslíš vážně! Laskavě jsme se tě ujali a přijali do své rodiny a ty nám takto oplácíš?! Díky tvému daru a nebývalých bojových schopností jsem ti dovoloval si jednou za čas zajít zalovit ty tvoje odporná chlupatá zvířata a ty mezitím spřádáš plány, jak zabít mou milovanou Chelseu a utéct od nás?! Za kým bys chtěla utéct? Za Cullenovými? Jak by se ti líbilo, kdybych se jich zbavil? Stejně by tě zpět nepřijali! Ještě jednou tě napadnou podobné myšlenky a já za nimi vyšlu celou svou gardu!“ Běsnil jako zvíře. Lidskost, která se každému z nás v malé míře zachovala, u něj v tuto chvíli nebyla vůbec znát. Nelíbilo se mu přijít o tak mocného upíra jako jsem já. Navíc měl strach, co bych všechno mohla udělat, kdyby se mi opravdu podařilo uprchnout.

Nemohla jsem uvěřit jeho slovům! Nemohl by jim jen tak ublížit! Zákon neporušili! Mohl by je zničit jen kvůli mně? Mohl by argumentovat tím, že i přes to, že jsem ve službách Volterry, stále patřím do jejich rodiny? S těmito novými skutečnostmi jsem byla schopná mu odkývat cokoli. Nemohla jsem dovolit, aby jim ublížil! Celou věčnost bych si to vyčítala. Nesu za ně obrovskou odpovědnost!

„Budu muset přijmout jistá opatření,“ zamumlal si pod nos a podal mi malou skleněnou ampulku. „Dej do ní svůj jed, nebo…“ Zvýšil na mě hlas a jeho hrozba tím ještě víc vynikla. Neodporovala jsem a plnou ampulku mu podala zpět. Pečlivě ji zavřel a vyprovodil mě ze dveří své pracovny se slovy: „Běž, nebo udělám něco, čeho bych litoval!“

Za pár dní, které jsem za trest musela strávit o hladu, navíc s tvrdým tréninkem, si mě zavolal do trůnního sálu. Bála jsem se, co mě tam čeká. Zabijí mě?

Po příchodu jsem byla naprosto vyvedená z míry. Uprostřed sálu ležel obrovský medvěd. Zavolal mě, abych se nakrmila?

„Valérie, přinesli jsme ti menší svačinku. Snad neodmítneš.“ Krutě se na mě usmíval a já nevěděla proč. Nic jsem v tuto chvíli nechápala. Nebyl ale čas přemýšlet, byla jsem natolik vyhladovělá, že jsem se nezmohla na nic jiného, než na rychlé vystartování po zdechlině medvěda.

Polkla jsem jednou, dvakrát a najednou se něco změnilo. Místo úlevy a uspokojení, které jsem měla prožívat, se ozval dávno zapomenutý dávicí reflex. Medvědí krev se mi zdála odporná! Bleskově jsem se odlepila od chladného těla zvířete a na podlahu vyzvrátila celý obsah svého žaludku. Co se to děje?! Proč se nedokážu nakrmit? Odpovědí mi byl Arův smích. Toto byl můj trest? Odepření zvířecí krve?

„Valérie, jistá opatření, která jsem udělal, abych zajistil tvou poslušnost vůči Volteře, vůči mně, fungují, jak už jsi mohla sama zjistit. Bez mého svolení se nemůžeš napít zvířecí krve. Doufám, že tě potěší, že lidská ti odepřena není, takže nemusíš zbytečně hladovět.“ Krutě se zasmál a rukou mi pokynul k východu. Kdybych mohla, dávno bych se tu před ním rozbrečela.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 4. Kapitola: