Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 10. kapitola

08.08.2018 (10:00) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 617×

10. kapitola

×××××××××××××××××××××××××××××××××× 

Otravný telefon! Aro si nemohl vybrat lepší chvilku. 

„Prosím,“ zavrčela jsem do telefonu. 

„Isabelo, mám pro tebe výtečnou zprávu! Že neuhádneš jakou?“ Že výbornou? A to má být jako vtipný? Tak zase budu mít o jeden boj míň ke splácení. Více mě v tuto chvíli zajímalo, co se dělo u Cullenů. Všichni se stále dívali na mě. Třeštili oči a vzlykali na rameni svým partnerům. Jediný, kdo to sledoval s úsměvem, byla Ariana. Nikolaj se alespoň tvářil zaraženě.

„Tak se pochlub, Aro. Kam mám jít?“ Moje pomsta počká. Měla bych se spíš zajímat, kam mě ten hajzl v telefonu pošle tentokrát. Doufám, že nemá spadeno na vlky. Neumí toho tolik, aby mě porazili. 

„Potěším tě. Podíváš se jednou do Volterry! Jsi nadšená? Čeká tu na tebe překvapení, tak si pospěš.“ Poslední slova na mě vyštěknul a ukončil hovor. 

Bleskově jsem seskočila ze stromu a postavila se pár metrů před dům mé rodiny. Pozorně si prohlídla každého člena. U některých jsem doufala, že se ještě uvidíme. U dalších jsem si naopak přála, abychom se už neviděli nikdy. Doufala jsem, že Ariana vidí tu nenávist. 

„Ještě se uvidíme, krásko,“ pošeptala jsem s očima zabodnutýma do jejího obličeje a konečně se rozeběhla pryč. 

Stále jsem si přehrávala, z čeho se mě snažila ta mrcha obvinit. Prožívám peklo, jen aby se madam měla líp, a ona se mi odvděčí tímto? Ani náhodou!

Vztek mě popoháněl k větší rychlosti. Chtěla jsem mít ty formality s Arem za sebou. Když jsem doběhla k oceánu, nemusela jsem se rozmýšlet dvakrát. Do vody se mi nechtělo, tak jsem povolala vítr a nechala se jako pírko vznést do oblak. Atlantik konečně zažije pravou bouři. Vyvolala jsem vzdušný vír a nechala ho unášet mě do Evropy. Všude kolem mě zuřila bouře, ale já byla spokojená. Vybila jsem si ten vztek. Až mi bylo líto, že už jsem dorazila do Španělska. Teď už zbývala jen cesta do Volterry.

Nevím proč, ale Volterra mě zklame pokaždé, když ji uvidím. Stále stojí i s tím jejich palácem. Až budu svobodná, musím jim sem poslat tornádo. 

Přiblížila jsem se k hradbám města a skryla se ve volterrském plášti. Nikdo mě tu nesměl vidět. Volterra byla dobře hlídaná, a kdyby někdo z gardistů spatřil, že budím pozornost, mohla bych se rozloučit s celou dohodou chránící Culleny. Stále nemohu uvěřit, že to dělá jen kvůli mně. 

Když jsem vešla do hradu, čekal na mě u recepce menší doprovod. Asi 10 upírů natěsnaných vedle sebe, co skenují každý můj pohyb. Co víc si přát. Pro jejich potěšení jsem se nechala odvést až do trůnního sálu, jako bych tam netrefila sama, a poslouchala jejich úlevné vzdychání, když zjistili, že spolupracuju a nevytvářím problémy. 

V trůnním sále jsem byla sama. Gardisté mě tu zanechali a Velká trojice ještě nedorazila. Čekala jsem a čekala. 

„Heeej!!! Zapomněli jste na mě?“ zakřičela jsem z plných plic. Času mám hodně, ale ne že bych patřila k trpělivým tvorům. 

„V žádném případě, má milá. Jen jsme dokončovali tvoje překvapení! Budeš nadšená!“ Všechny chloupky na těle se mi postavily do pozoru. Prudce jsem se otočila a podívala se do očí mému tyranovi. Ten dětský hlásek plný nadšení nikdy nevěstil nic dobrého. Vždy po něm přijde něco strašného. Mohla jsem se jen domnívat, co to bude tentokrát. 

„Má milá, pohlédni.“ Se strachem, který Aro nesměl za žádnou cenu vidět, jsem pohledem následovala jeho ruku. 

Naprostý šok ovládl mé tělo. To Aro nemůže myslet vážně. Kolik nás ještě stvoří? Kolik nás ještě bude trpět? Nevěřila jsem vlastním očím, ale byla to pravda. Za Arem stál vyhublý upír. 

Špinavé slámové vlasy rámovaly jeho propadlý obličej. Černé uhlíky vystupující z jeho tváře, ostražitě sledovaly každý pohyb. Jeho ústa byla zkřivená do bolestné grimasy a přímo prosila o pomoc. Možná, že na tom byl hůř než já. Pohled na něj byl opravdu žalostný, ale Aro se v tom zdá se vyžíval. Upír, který stál přede mnou, musel kdysi být nádherný a monumentální. Živě si ho umím představit jako statného chlapa, který i přes svůj děsivý vzhled umí být něžný. Co to z něj jen Aro udělal?

„Nelíbí se ti?“ poškleboval se mi Aro. „Myslel jsem, že budete kamarádi.“ 

„Hlavně, že všichni víme, co znamená myslet, že Aro?“ oplatila jsem mu pošklebek a dál věnovala pozornost onomu upírovi. Zajímalo by mě, proč mu to Aro udělal. 

„Jak myslíš, Valerie. Mám pro tebe totiž úkol. Bohužel jsem doufal, že to budeme moct vyřešit pouhou dohodou.“ Blahosklonně se usmál a otočil se k druhému upírovi. 

„Otisi? Doufám, že tvá láska k té upírce je opravdová. Když zemřeš v boji s Valerií…“ Schválně to nedokončil. Ale v jeho obličeji bylo patrné, co by se jeho milované mohlo stát.

Bylo to ohavné. Nikomu jsem nepřála nic zlého. Kromě Volterrských pánu samozřejmě, ale já musela přežít. Mám své závazky. Slíbila jsem si, že nad Arem vyhraju! Já nesmím umřít. Nesmím dovolit, aby se mým blízkým cokoli stalo.

„Koukám, že jsem tě podnítil dostatečně, Otisi. Boj začne za 3 dny. Doufám, že oba máte dost sil.“ Krutě se zasmál a odpochodoval pryč. 

Stáhla jsem si z hlavy volterrský plášť a smutně se na Otise usmála. „Je mi to moc líto, Otisi, ale já musím vyhrát.“ 

×××

Potulovala jsem se po hradě teprve jeden den a už jsem stihla třikrát potkat Jane. Nevím, jestli mě schválně sledovala, nebo jestli mám opravdu tak velkou smůlu, ale pokaždé když mě spatřila, pořádně si na mě smlsla. Nejhorší bylo, že jsem jí to nemohla oplatit a tak jsem dál putovala podzemními chodbami.

„Ano, já ti rozumím, bratře, ale je to nezbytné?“ Zaslechla jsem Caiův šepot. Okamžitě jsem okolo sebe vytvořila vzduchovou kapsu, aby můj pach neunikal do okolí. Lehce jsem se nadnesla a tiše plula blíž k chodbě, ze které jsem zaslechla rozhovor.

„Jistě, že to je nutné!“ zasyčel Aro na bratra „Neviděl si ji? Valerie je nebezpečná! Zbylo mi ještě trochu jejího jedu. Musím ji zlomit, Caie, rozumíš? Musím, jinak ji budu muset zničit. Zajdu teď za Fideliem ať si zase jednou začaruje.“ Ten upír, co Arovi pomohl, je tady na hradě? Ale jak to? Měla bych šanci? Mohla bych se Ara zbavit?! Konečně bych byla volná! Jsou to jen tři roky, co jsem ve službách Volterry, ale už to nejde vydržet. Musím se těch okovů zbavit. Teď mám příležitost.

„Dávej si pozor, bratře.“ Tato slova mě okamžitě vrátila do reality. Arovi kroky se blížily mým směrem. Už byl za rohem. Na poslední chvíli jsem své tělo vznesla až ke zvýšenému stropu. Vzduch kolem mě se zastavil. S hrůzou jsem sledovala chodbu pod sebou. Aro vyšel zpoza rohu a naštěstí si ničeho nevšimnul. Děkoval jsem bohu za mizerné osvětlení v této části hradu.

Musela jsem Ara za každou cenu sledovat. Jestliže teď nese můj jed tomu Fideliovi, tak ho nesmím ztratit. Doufala jsem, že nepůjde daleko.

Plula jsem vzduchem Arovi přímo nad hlavou. Cestou kdovíkam jsme potkali jen pár upírů, ale i to mě stálo hodně sil. Zbarvila jsem vzduch okolo mého těla a cestou si hrála na chameleona. Nikdo o mě nevěděl. Po chvilce jsem se ocitla u královských komnat. Jde si snad Aro ještě odpočinout? Vždyť říkal, že jde za tím upírem! Otevřel dveře své komnaty a já se rychle protáhla za ním.

Jeho komnata byla nádherná! Prostorná, ve středu místnosti obrovská postel s nebesy a celá jedna stěna zaskládaná knížkami. Nikdy bych neřekla, že někdo s povahou jako on, může mít tak nádhernou komnatu.

Aro zamířil k jedněm dveřím, které vystupovaly z dřevěného obložení. Byla jsem zvědavá, co se za nimi skrývá.

Do dveří jsem nemusela spěchat. Aro je nechal otevřené a opatrně scházel úzké schody kamsi do podzemí. Neměla jsem tušení, že je ještě něco níž než královské komnaty. Od Ara to bylo velice chytré. Nikdy by mě nenapadlo hledat Fidelia za hradbami Volterry natož přímo pod jeho komnatou.

„Fidélie?“  zavolal si ho Aro k sobě. „Něco jsem ti přinesl. Snad tě to potěší.“ Usmíval se na něj.

„Ano, ano! Výborné, děkuji! Je to výborné!“ Snesla jsem se z posledních schodů a sledovala je. Fidélia jsem si představovala jinak. Představovala jsem si ho jako silného a mocného upíra, ale to, co stálo přede mnou, nebylo nic. Malý, pohublý, pokroucený mužík, který se krčil v koutě a rozšířenými zorničkami sledoval vše, co se v místnosti dělo.

Po hrbolaté podlaze pobíhaly krysy a ze stěny občas vykoukl rozeklaný jazyk jednoho z hadů. Někdo tu musí milovat kdejakou verbež.  Bylo to tam odporné.

Aro se k tomu nebohému stvoření sklonil a přidřepnul  si vedle něj. „Mohl bys pro mě něco udělat?“

„Jistě, jistě…,“ zakoulel očima Fidelius.

„Majitel tohoto jedu je velmi vzpurný, víš?“ Počkal si na jeho přikývnutí a pokračoval. „Potřebuji, abys ho za dva dny připravil o všechnu sílu. Přesně s úderem třetí hodiny, rozumíš?“

Musela jsem pryč! Chce se mě zbavit! To nemůžu vyhrát, musím něco vymyslet! Cokoli. Při rychlém útěku jsem ještě zaslechla Fidéliova poslední slova.

„Ano, rozumím a pro tebe to udělám, otče…“

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 10. kapitola: