Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť- 8.kapitola

17.11.2009 (07:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1398×

Ležela jsem na lehátku a promítala si zážitky ze včerejšího dne, kdy jsme byly s Jane u řeky, na jejím tajném místečku. Chvilku jsme tam jen tak seděli a pozorovaly řeku, když vtom se Jane zeptala: „Co říkáš na Demetriho?“

„Není ošklivý, má pěkně vypracované, sexy tělo. Ale má pořád takový vážný výraz, kdyby se i někdy usmíval, byl by mnohem sympatičtější.“

„To jo, ale on je pěkný i když je vážný, takový mužnější,“ básnila Jane.

„Tvůj bratr taky není špatný.“

„To zas já nevím, je to můj bratr, nikdy jsem nepřemýšlela o tom jestli je sexy nebo ne.“

Nenapadlo, že budeme probírat kluky z Voltery. Ale nějací jsou opravdu k sežrání. Třeba Max. Rozebírali jsme kluky. S Jane jsme se velmi sblížily, teď jsme skoro jako nejlepší kamarádky. Víme jedna o druhé tolik věcí, že by z toho byl celý román. Není tak zlá, jako se mi zdála. Když jsem spatřila poprvé, to bych jí skočila po krku, ale teď v ní vidím tolik zapomínanou holčinu, která také po něčem touží, chce mít kluka a svůj svět. Ze začátku se mi zdálo, že je pěkně dolejzavá a chce ze mě vytáhnout drby a pak mě pomlouvat po celé Volteře. Ale pravda to není, no kdy by trochu nedolézal, když si nemá s kým pořádně a normálně popovídat.

Víte, jaké to je když se z vašeho nepřítele stane dobrá kamarádka? Je to zvláštní pocit. Začnete důvěřovat osobě, kterou jste nenáviděli a chtěli ji prostě zničit. Nechtěli jste s ním ani mluvit, ani ho vidět a teď mu důvěřujete. Dřív jsem Jane ze srdce nenáviděla, bála jsem se jí. Ano, pořád jsem měla před sebou její soustředěný výraz, kterým mě chtěla mučit. Ale teď se mnou nemluví ta zlá Jane, ta s nenávistným pohledem. Ta už odešla, ztratila se na věky. Místo ní je tu hodná a milá Jane. Odpudila a nahradila tu zlou.

Dozvěděla jsem se, že ráda maluje a čte si. Upír se musí nějak zabavit, když má pro sebe věčnost a nemá svojí nejdražší polovičku, se kterou by se taky dalo dělat mnoho věcí. Její dar jí zachránil život před smrtí upálením. Aro tušil, že mají s Alecem nějaké dary a chtěl počkat s proměnou na jejich dospělost, ale lidé je chtěli upálit za čarodějnictví. Chudák Jane, kdyby žila v naší době, ztratila by nejlepší leta svého života. Je mi jí líto, ale byla bych vděčná Arovi za proměnu, protože smrt upálením, není smrt, kterou by si každý přál a každý jí chtěl. Brr, strašná to doba. Jsem vděčná za civilizované 21. století a všechny moje zážitky. Samozřejmě bych nějaké nejradši vymazala a nebo nejlépe ani nezažila,ale to je hold život a to je vše co přináší.

Zase mám trénink s tím blbcem Nicolasem. Nemám ho ráda, i když mě buzerovat i hecovat má v popisu práce, ale já ho nesnáším. Je na něm vidět, jak si to buzerování užívá. Ale vydržím to, nedám svou nevoli najevo. Za prvé, musím se něco naučit. Za druhé, dopoledne nemám co dělat, tak se nějak musím zabavit. A za třetí, až se to naučím, nakopu mu zadek, že na to do své upírské smrti nezapomene. Jen na to pomyslím, moje rty se automaticky stáhnou do kyselého úšklebku. Dělá mi to velmi dobře. Je to to jediné, co mě u jeho tréninku drží.

Věděla jsem kde mám na něj čekat, prošla jsem těmi dlouhými a nesmyslnými chodbami, šla jsem dost brzy, tak jsem zpomalila do extra pomalé upírské chůzi, to je asi svižnější lidská chůze. Přijde mi to jako bych byla ve velmi zpomaleném filmu. Ty chodby byly krásně vymalované, fresky byly opravené a nebyla na nich žádné pukliny a nic nebylo opadané. Obdivovala jsem odjakživa fresky a umění minulých století. Bylo mnoho skvostných váz, ale opravdu nádherných. Musely bít velmi drahé, chtěla jsem si je prohlédnout zblízka, ale uslyšela jsem někoho říci své jméno. To bude asi Nicolas, nechce vynechávat žádnou minutku ani vteřinku. Tak jsem se rozběhla k východu a za dvě vteřinky jsem byla na místě.

„Ahoj, co si prosím tě dělala, že ti tak dlouho trvalo?“

„To tě nemusí vůbec zajímat.“

„Ale, ty máš někoho jiného než mě?“

„V tom nebyl kluk.“

On ví, jak mě naštvat. On na to má snad školu? Já ho tak nesnáším. On se na mě jen blbě zašklebil a rozběhl se k lesu.

„Hajzl jeden,“ řekla jsem si duchu a rozběhla se za ním.

„Tak postav se jako včera a zkusíme si menší boj. Skus si vybavit, že jsem tvůj úhlavní nepřítel a ty mě chceš nějak zneškodnit.“

To jsem si lehce vybavila, stačilo, aby měl zlaté oči. Ty jsem si dokázala vybavit, straší mě doteď. Nicolas se přikrčil a zavrčel. Mé tělo na to zareagovalo tak, že se napnuly všechny svaly. Vycenila jsem na něj zuby. Stačilo si představit, že má zlaté oči a v hlavě mi začaly chodit různé způsoby, jak ho zneškodnit. Míhaly se obrovskou rychlostí a vymýšlela jsem si další. Nemohly jsem si vybrat. Nakonec mi pomohl Nicolas sám. Rozběhl se proti mně, odrazil se a skočil. Pokusil se na mě skočit. Mé tělo na to ihned zareagovalo, rozběhlo se proti němu. Odrazila jsem se a dala jsem do toho odrazu skoro všechnu sílu, napřáhla jsem ruce před sebe a ještě v letu ho odrazila. Letěl až na druhou stranu mýtinky a zastavil se až o strom. Páni, povedlo se mi to. Ale vše se odehrálo jen ve dvou sekundách. Neuvěřitelná rychlost. Na rtech se mi objevil velmi spokojený úsměv. Jeden z mých nejlepších zážitků. Usmívala jsem se ještě, když se zvedal. Pěkně jsem mu to nandala a pořád si ten odehrávala v hlavě. Prostě žůžo.

Přišel na své místo a zase zaujal svou pozici.

Teď asi byla řada na mně, abych zaútočila. Na taktiku jsem kašlala, ono se to nějak vyvine. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla proti němu a chtěla ho zase prudce odkopnout. Napřahovala jsem se ke kopu. Dala jsem do toho mnoho síly. Najednou jsem se cítila, lehoučká a nehmotná. Země pode mnou nebyla, nešla nahmatat. Otevřela jsem oči, jestli náhodou nejsem mrtvá. Akorát když jsem je otevřela, uviděla jsem několik centimetrů před sebou strom, kterému se nešlo vyhnout. Z vteřinu jsem ohromnou rychlostí narazila do stromu, ucítila jsem velmi prudkou bolest. Můj náraz strom přepůlil. Když jsem do něj narazila, svezla jsem se bezvládně na zem.

Doufám, že nejsem mrtvá, to bych si opravdu nepřála. Nechci umřít. Tenhle život se mi začíná líbit. Zkusila jsem pohnout prsty na rukou. Tedy jestli mi nějaké vůbec zbyly. Opatrně jsem jim dala povel k ohnutí a oni poslechly. Ohnuly se. Hlasitě jsem si oddechla. Taková úleva. Prsty na rukou mám, ale co nohy? Neztratila jsem je? Zkusila jsem se levou nohou opatrně dotknout té pravé. Obě dvě jsem cítila, takže bych měly být celá.

Opatrně jsem se postavila. Také to jde. Jsem šťastná jako blecha, že mé tělo poslouchá. Ale je velmi divné, že to bolí jako kdybych si je namožila. Necítím žádnou prudkou bolest zlomeniny a jak jsem očima zkontrolovala, nikde mi nic nechybí a ani mi neční nějaká kost. Brr. Ohavná představa. I přes můj dlouhý let, zakončený poražením stromu, je mi fajn.

Vím, co se stalo. Bariéra v mozku se uvolnila a konečně mi tak dovolila nakouknout. Jak jsem se napřáhla, Nicolas chytil mou napřáhnutou nohu a vší silou mě odhodil pryč. Proto jsem se chvilku cítila bezhmotná.

Pomalu jsem se blížila zpět na mé místo. Nicolas se ale nesmál. Měl pořád nasazený ten vážný výraz. Překvapil mě, ale nenechám se odradit jeho profesionálním výrazem. Teď se nenechám odhodit, nebudu na zemi, budu se pohybovat po zemi. Pevně nohama.

Přikrčila jsem se a rozběhla jsem se proti němu. Chvíli jsme oba kopali kolem toho druhému, létali i pěsti a facky. Nikdo nikam daleko neodletěl, oba jsme se kolem sebe míhali upírskou rychlostí, ve najít druhého slabé místo. Čekala jsem, až se ke mně Nicolas otočí zády. Ale on si dával pozor, aby se tak nestalo. Dělala jsem na něj bezhlavé útoky a on hbitě uskakoval. Chtěla jsem mu skočit na záda a svá ústa přiblížit k jeho krku. Nevím proč, ale moje instinkty mě tam vábily a táhly k němu. Soustřeďovala jsem pozornost jen a jen na jeho bledé hrdlo, ke kterému bych v útoku přiblížila své ostré zuby. Míhal se přede mnou jako přízrak. Já měla své oči pro jeho záda. Ať se ke mně otočí zády. Nepostřehla jsem jeho výpad vlevo, ale to byla moje velká chyba. Skočil mi za záda a přiblížil své rty k hrdlu mému. V tu rázu jsem se zastavila v polovině pohybu a snažila se nehýbat. Má vyhráno a já jsem pohořela.

„Mám tě.“

Bohužel musím uznat, že je ve svém umění velmi dobrý. To mě štve. A velmi.

Za prohru jsem musela dvě stě krát kopat jednou nohou z boku do vzduchu. Oběma nohama. Pak mě ještě naučil pár ran pěstí. Těch jsem také musela udělat hodně, prý na procvičení. Tleskal mi do rytmu a já v rytmu boxovala. Byl to rytmus: jednou pravá, pak levá, pak pravá a krok dopředu a zase dokola. Byla to nuda,ale musela jsem se to prostě naučit, jinak to nešlo. Ještě jsem vykopávala nohama před sebe a taky si počítala. Ale v rytmu mi to nešlo. Nemám hudební sluch a buď jsem vykopla pozdě nebo brzy. Nicolas byl ze mě na prášky a mě to dělalo ohromnou radost. Rozčiluji ho. Konečně. Za to pošklebování jsem dostala ještě tři sta kliků, ale ani jsem se při nich nezadýchala. Ke konci lekce jsem i rytmus chytala.

„Pro dnešek by to stačilo. Šlo ti to dobře,Bello.“

Zamračila jsem se při slově dobře. Tolik jsem se snažila a on řekne jenom dobře? Chce mě rozpálit, ale já se nedám. Ha. Snažila jsem se a šlo mi to skvěle. Já to vím.

„No tak, nemrač se na mě, Bello.“

Já že se mračím? Asi jo, když to říká. Chudák, možná ode mě čekal nádherný úsměv. Tolik ironie jsem v sobě nikdy neměla. Nenakazila jsem se jí?

Přestala jsem se mračit, nemá to cenu. Ještě si zhorším náladu. A kvůli němu to dělat nechci, den mám ještě před sebou, tak co.

Sbírali jsme se k odchodu. Dnes jsem se nešla ani proběhnout. Půjdu ale možná s Jane odpoledne. Doběhli jsme k hradu. Nicolas mi naštěstí hned zmizel z dohledu. Ještě aby ne, kazil by mi náladu.

Odebrala jsem se do svého skromného pokojíku. Tiše jsem za sebou zavřela. Rozhlédla jsem se po svém mini dokonalém království. Nikdy jsem ho tolik neobdivovala.

Přešla jsem k okénku. Bylo krásně vidět do lesa, viděla jsem každého ptáčka a každého mlsného zajíčka. Nádherný pohled. Okouzlila mě příroda svými divy a zázraky. Obdivuju naši matičku. Jak vše dokázala skloubit. Perfektní. Vylezlo slunce a opřelo se do mé bledé pokožky. Ta se okamžitě začala třpytit. Ještě jsem si na to nezvykla a vždy mě to příjemně překvapilo. Je to nádhera.

Jane mi zaklepala na dveře.

„Ty nejdeš?“

„Kam?“

„Za chvíli přijde Heidy.“

Úplně jsem zapomněla počítat dny a můj pojem o čase byl mizerný. Už nevím ani jaký je den. Jsem na tom dost mizerně. Při vyslovení Heidina jména se ozvala bolet v mém hrdle. Ruka my bleskovou rychlostí vystřelila k hrdlu a pevně ho objala. Už je to tu zas. Žízeň, jenž zapaluje mé hrdlo. Každému ve Volteře se vybaví spojení dvou věcí, Heidy a krve. Určitě mám zase černé oči, to je z té otravné žízně. Ihned jsem se rozběhla za Jane a obě spolu šli do jídelny.

Dnes jsem se trochu ovládala. Nebyla jsem první, která se na lidi vrhla. Prví dva byli nějací upíři, jen co se těm lidem zahryzli do krku, sál ovládla nasládlá chuť krve, která ve mně vyvolala bouřlivou reakci. Všechny svaly se napjaly a já se vrhla na jednu starší paní. Ta úlekem vypískla, ale na více se nezmohla. Dala mi to, co jsem potřebovala. Krev. Po ukojení mé žízně jsem paní pustila ze svého sevření a její tělo se svalilo na chladnou kamenitou zem.

Tréninky jsem už nemívala tak často. S Nicolasem jsem trénovala třikrát týdně a s Maxem čtyřikrát.

<-

 ->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť- 8.kapitola: